STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Ticshell

27. září 2018 v 18:24 | Damian |  CZ Creepypasty
Zaslaná creepypasta! Prosím pouze o konstruktivní kritiku, nenávistné komentáře a hate budou mazány bez upozornění!

,,Víš," začala jsem vyprávět Sally příběh o mě. ,,Všechno to začalo v mých pěti letech. S mým pravým otcem jsme si chtěli zkrátit cestu ze školky domů. Byl nádherný podvečer bez větru a ptáčci zpívali svoji poslední píseň toho dne. Byli jsme nejspíše na půli cesty, nepamatuji si to moc dobře, ale vím, že když jsme se procházeli, tak jsme slyšeli křupání větví. Otec nějak znejistil a lehce mi zmáčkl ruku, ale pokračoval v cestě. Když se začaly kroky nebezpečně přibližovat, tak se otec se mnou co nejrychleji rozeběhl. Běželi jsme dlouho, ale kroky vůbec nepřestávaly zpomalovat. Nakonec utichly.
S otcem jsme pomalu zastavili a poslouchali. Nic se neozývalo, a tak jsme se chtěli zase rozejít, ale najednou přímo mezi námi prolétla sekera. Otec reagoval rychle a odstrčil mě, jenže já nespadla; někdo mě chytil. Myslela jsem si, že to byl otec. V té chvíli mi nedocvaklo, že vlastně mě otec strčil, a tak jsem se začala klepat, zavřela jsem oči a přidušeně řekla: "Tati, m-mám strach." Odpovědí mi byl hnusný tlumený smích. S cuknutím jsem se chtěla dotyčné osobě vytrhnout, ale nešlo to, držel mě až moc silně. Po několika minutách jsem to vzdala, otevřela jsem oči, abych zjistila co se děje. Otec diskutoval s nějakou osobou, dva metry, bílá pleť, chapadla a oblek. Po chvilce jsem si všimla, že otci stékají slzy po tváří. Chtěla jsem zakřičet, ale než jsem to udělala, tak osoba, se kterou otec mluvil, se na mě podívala. Zděsila jsem se. Žádné oči, nos ani ústa. Vyjekla jsem a natiskla se na osobu, která mě držela.
Po chvilce jsem si to uvědomila a celá ztuhla. "H-hej, Slendy, p-proč je n-nezabiješ?" řekla osoba, která se zde z nenadání objevila, šátek, kapuce, mladý kluk se sekerou, druhou měl nejspíše zaseknutou ve stromě. Osoba, nyní jak jsem pochopila Slendy, se na něho koukla a ukázal na mě. Cukla jsem a začala jsem sebou silně trhat. Než se ta osoba ke mně dostala, tak jsem se vykroutila osobě, která mě držela, a na otcův příkaz, který rychle zakřičel, jsem se chtěla rozeběhnout pryč, ale co jsem viděla mě donutilo brečet a spadnout na kolena. Otce probodla chapadla Slendyho, a tak zemřel. Krev stékala po chapadlech a kapala na zem. Svět se pro mě zpomalil a vůbec jsem si nevšimla, že mě někdo vzal do náruče a odnášel pryč.
Po delší době mě odnesl k domu, kde mě položil, zazvonil a odešel. Moje mamka otevřela a ztuhla, rychle mě vzala do náruče, pohladila a sama se rozbrečela." Dovyprávěla jsem část svého příběhu, protože jsem si všimla že Sally dávno usnula. Pousmála jsem se, zakryla ji a odešla jsem z pokoje.
(Pokračování bude zasláno, až bude napsáno)
 

Pojď si se mnou hrát NAMLUVENO

25. září 2018 v 19:50 | Survivors of Insanity |  Namluvené creepypasty
Tak, rovnou článek využiji jako pozdní odpověď na vzkaz, který mi přišel (promiň, Lukáši, nemám tvůj mail uložený ^^; )
Jsem velmi ráda, že jsem ti mohla pomoct na tvé cestě k rozjetí kanálu! Myslím, že máš velmi slibný začátek a doufám, že budeš pilně pokračovat dál, už by byla škoda to jen tak zahodit! :) Jak už víš, můžeš kdykoli namluvit jakýkoli překlad, ráda ho opět sdílím! :)
Ale teď už k videu! :)
-Jas

Namluvené minutovky

25. září 2018 v 19:44 | ParaWolf |  Namluvené minutovky
Parawolf dal opět dohromady několik minutovek a vzniklo další úžasné video! :) Určitě stojí za shlédnutí! :)
-Jas
 


Vyžle

25. září 2018 v 19:19 | Mysterpasster |  CZ Creepypasty

Upozornění! Zaslaná creepypasta! Nechci vidět žádné nenávistné komentáře! Pouze konstruktivní kritiku! Nenávistné komentáře budou bez ohlášení mazány!


Asi každý zná hru Outlast. Ve druhém díle této rádoby hororové hry končíte ve vesnici náboženských fanatiků neboli v sektě. Ono když se to hraje, tak je to celkem zábavné. Ovšem když v jedné sektě žijete, už to taková sranda není.
Narodil jsem se do jedné vcelku zvláštní sekty. Byli jsme nenásilná skupina. Poměrně daleko od civilizace. Nikdo si nás moc nevšímal, nebylo vlastně ani proč.
Teď si možná říkáte, proč když jsme vlastně sekta, tak nejsme násilní, ani se k nám moc lidí nehlásí, tak proč sekta. Je to celkem jednoduché. Každá rodina, která vstoupí do sekty, musí přijmout jeden ze smrtelných hříchů a vyhýbat se mu celý život, ať už by hrozilo cokoliv. Trestem za protivení se tomuto zákonu je smrt.
V osmnácti se může každý rozhodnout, kterému hříchu se chce vyhýbat. Mně brzo bude osmnáct, budu se muset rozhodnout, kterým zákonem se chci řídit. Já sám jsem se narodil právě v rodině, která se rozhodla vyhýbat hříchu obžerství. Nikdo nespecifikoval, kolik si toho dáš na talíř, ale nesmíš být tlustý ani hubený, ve zkratce musíš být vyžle.
Být v dospělosti vyžle ještě není takový problém. Spíš jako v dětství. Asi každý si jako malý pochutnával na sladkostech. To jsme ale my nemohli. Byl to moc velký risk. Můj bývalý kamarád Jeff měl moc rád sladkosti, tak už asi víte, proč bývalý. Cpal se tak moc, až překročil limit tloušťky.
Přišli si pro něj. Nevím, jak moc musel trpět, ale druhý den ráno jsme ho našli před domem plného cementu.
Když jsem přežil nástrahy dětství, přišla na řadu puberta. I když jsme žili od civilizace, mohli jsme chodit do měst. Psát si zprávy. Problém bylo srovnat se se svou váhou nebo si najít polovičku. V podstatě to šlo jen v sektě.
I přes to všechno bych to za nic nevyměnil. Vím že to zní bláznivě. Vždyť bych jen trochu ztloustnul a zabili by mě. Když ale v tomhle režimu vyrůstáte odmala, zvyknete si na to. Později si i možná najdete holku. Mně se to sice ještě nepovedlo, ale mým kamarádům ano, takže je to možné.
Proto jsem se i rozhodl zůstat v této sektě a konkrétně v téhle skupině nadosmrti. Později jsem se měl dostavit před komisi, abych sdělil své přání zůstat v téhle skupině. Vše probíhalo hladce a brzo mě pustili a mohl jsem žít svůj dosavadní život. Nyní žiji se svou rodinou v poklidu. Našel jsem si práci zubaře. Vše šlo krásně, život plynul.
Jenom jedna věc mi po čase začala vadit. Tloušťka jiných lidí. Byli tak nechutně tlustí, no hrůza. Jednou jsem dělal rutinní prohlídku jednomu chlápkovi. Vše šlo, jak mělo, když ale slezl z křesla, podivně se na mě podíval.
"Děje se něco?" zeptal jsem se.
"Ehm... bez urážky, nikdy jsem si nevšimnul, že jste tak hubený," odpověděl.
V té chvíli se ve mě vzedmula vlna naprostého odporu a nenávisti. On mi říká, že jsem strašně hubený, a přitom on je tak nechutně tlustý. Pro nás ze sekty to byla nejhorší možná urážka.
"Vypadněte!" vykřikl jsem.
Chlap trochu zmateně odešel z ordinace. Když jsem šel domů, pořád jsem si připomínal tu scénku v ordinaci. Ani v noci jsem na to nepřestal myslet.
Druhý den jsem vešel do práce. Najednou jsem si všiml, jak se na mě všichni dívají stejným pohledem jako ten hnusný a tlustý chlap. Věděl jsem, co si o mě myslí. Předtím jsem si toho nikdy nevšiml. Jako bych najednou prozřel. Myslel jsem si, že je to všem jedno, ale nebylo.
Snažil jsem se na to nemyslet a normálně dál operovat, ale osud tomu zkrátka nechtěl. Jeden pán měl opět rutinní prohlídku, nic extra zvláštního. Měl menší kaz. Chystal jsem se ho vyvrtat vrtačkou. Když jsem ale zvedl ten nástroj, něco se ve mě vzedmulo.
"Tak budete vrtat, nebo ne," rozčílil se pán. V tu chvíli jsem neváhal ani sekundu. Dveře byly celkem dost odhlučněné. Došel jsem k nim a zavřel je. "Co to děláte?!" zeptal se chlap.
"Jen vám trochu poupravím vzhled," odpověděl jsem klidně a s těmi slovy jsem rychle popadl vrtačku a vrazil jsem mu ji do břicha. Nestihl se ani pohnout. Vím, zní to dost klišé, ale byla to celkem úleva zabít toho chlapa.
Někdo by zase mohl podotknout, že popíchnutí nebo jak tomu chcete říkat, nemůže člověka dostat do stavu vraždící agónie. No, vás možná ne, ale já byl vychován trochu jinak.
Utekl jsem z ordinace oknem. Bude jim chvíli trvat, než zjistí, co se stalo. Došel jsem do naší vesnice. I brzo po poledni tam bylo rušno. Na takovém improvizovaném náměstí bylo pódium.
Šel jsem přímo k němu a postavil jsem se na něj.
"Vážení pánové i dámy. Včera jsem operoval jednoho pána. Taková normální prohlídka, ale tentýž pán, kterého jsem vyšetřil, mě nazval vyžletem!" křičel jsem. Davem to ohromně zašumělo. "Myslel jsem si, že to dokážu obejít, ale najednou jsem si všímal, jak se na mě dívají jako na nějakého vyvrhele, jako na vyžle. Už toho bylo dost. Jednoho takového jsem dneska zabil!" davem to zase ohromně zašumělo. "Než mě ale odsoudíte. Měli byste vědět, jaký to je slastný pocit. To, jak se na nás dívají musí přestat!" křičel jsem. Dav změnil svůj ohromený postoj najednou souhlasně křičeli. "My žili podle Boha, my bychom se na ně měli dívat shora!" křičel jsem a dav už skandoval. "Podle Boha přijde Soudný den a jen čistí zůstanou. Ti čistí jsme my. A tohle je Soudný den, ukážeme jim kdo jsou ti správní. Pojďte, bratři a sestry, ukážeme jim!" křičel jsem. Dav souhlasně se mnou.
Šel jsem jako první a za mnou celá vesnice.
"Další oběť takzvaného vyžlového vraha," hlásil moderátor v televizi. "Dnes brzo nad ránem byla nalezena další oběť vyžlového vraha. Jako obvykle byla nalezena s vypáraným břichem. Dodnes se zná podoba jen jednoho z vrahů, ale policie varuje, že je jich víc. Dnes je jenom jasné, jaký je s největší pravděpodobností další země, kam mají namířeno. Malá země v Evropě, Česká Republika.

Silent Ponyville 3, kapitola 4, část 2

20. září 2018 v 23:33 | jakeheritagu.deviantart.com |  PonyPasty
Drak si jejího postavení všimnul a přijal ho jako výzvu. Jeho tlama se znovu rozevřela a vydal další uši trhající zavytí. Twilight se pořádně zapřela a sklonila se k třesoucí se zemi. Hlasitě si odfrkla a zadívala se na draka. Po čele jí stékal díky žáru, který obklopoval ji i draka, pot, ale už ji nedokázal srazit z jejího postavení.
V drakově tlamě se zatím hromadila další várka ohně. Twilight věděla, že ho za chvíli na ní vyplivne. Přejela kopytem po zemi a zatnula zuby. Musela si útoky propočítat, musela draka skolit rychleji, než by mohl drak skolit jí. Meč se v magickém sevření pohnul a byl připravený na další zásah.
Kopyta Twilight vyrazila vpřed a rozběhla se k drakovi. Drak vyrazil vpřed hlavou a vypustil tak do světa další inferno.
Oheň opět rozžhnul dlažební kostky a zaplavil tak náměstí neúnosným žárem. Twilight šokovaně vykulila oči, když se k ní plameny začaly přibližovat. Už neměla šanci se plamenům včas vyhnout. Rychle ji dohnaly a celou obalily. Byla pohlcena plameny a upalovala se za živa. Horko se jí skrz kůži dralo až do svalů. Oheň se přes ní přelil a obalil ji pekelnými plameny. V nich se rychle proměnila v popel.
Svět se k ní vrátil zpátky a Twilight zalapala po dechu, jako by právě byla celou dobu pod vodou. Byla dezorientovaná a naprosto jistá, že jí drak právě před chvílí usmažil.
Drak zaklonil hlavu, plameny pomalu olizovaly jeho koutky a připravoval se k dalšímu ničivému útoku.
Twilight vytřeštila oči, když jeho pohyby viděla. Neměla čas na přemýšlení, ať se stalo cokoli, neměla právě čas nad tím přemýšlet.

Silent Ponyville 3, kapitola 4, část 1

20. září 2018 v 23:31 | jakeheritagu.deviantart.com |  PonyPasty
Teplý mlhavý vzduch se do chladné knihovny vedral jako vlna. Twilight při tom náhlém nárazu vzduchu pohodila hřívou.
Opatrně seběhla schodiště a vzhlédla k nebi, aby mohla chvíli pozorovat vločky popela padat k zemi. Na zemi se už začala tvořit malá vrstva. Sledovala, jak každý její krok zanechával na zemi stopu.
Otočila se a pohlédla zpět na budovu. Nepatřila do Ponyvillu, vzhled a architektura prostě nepatřily k jednoduchým vzhledům budov kolem. Ponyville byl relativně malý, ale rozrůstal se do poměrně robustní vesnice.
Twilight si povzdechla a otočila se, aby si mohla celou budovu ještě jednou prohlédnout. Ačkoli se dokázala nějak proplížit ven, stále věděla, že vnitřek skrývá tajemství. Pořád se uvnitř ukrývala ta podivná, knihy požírající monstra. Rozbité dveře a hromady knih. Ale nejdivnější byla relativní zachovalost budovy, ačkoli věděla, že se využívala velice často.
Ale nejdůležitější na ní bylo, že byl uvnitř poník, který dohlížel na malého dráčka. Její asistent číslo jedna musel zůstat v bezpečí a pod dohledem. Ačkoli na ní Magus na první dojem neudělal zrovna nejlepší, když s ním Spikea nechala, spadl jí najednou kámen ze srdce, který ji zatěžkával od té doby, co opustili jejich knihovnu. Ačkoli si nebyla jistá, že mohla Magusovi úplně věřit, věděla, že napsal knihy, které měly z Equestrie udělat lepší místo. Nakones ji dodalo jistotu to, že Magus chtěl jen to nejlepší pro každého poníka, ačkoli to možná na sobě nedal znát.

CREEPYCON!

8. září 2018 v 12:23 | Jas |  Info
ZDAR!
Jak jsem již v poslední informačce psala, na 100% se zúčastním akce zvané Creepycon v Oslavanech u Brna. Měla bych se tam objevit všechny 3 dny, tudíž od 21.-23. září. Píši bližší info brzo, co? :D Lístky už v předprodeji bohužel nejsou a nevím, kolik vstupenek je k dispozici na prodej na místě.
Mám ovšem důvod, proč píšu takhle blbě. :D (Ačkoli je pravda, že jsem mohla napsat o něco dříve, ale známe všichni prokrastinaci) Trochu mezi mnou a kamarádkou selhala domluva, takže jsem dost dlouho nevěděla, jestli budu cosplayovat nebo ne.
A to je taky víceméně důvod tohoto článku. :"D
V pátek budu v civilním oblečení, nejspíše v tmavě modrém triku se znakem Bradavic. Sama nevím, jak dlouho tam ale v pátek budu, protože asi budu mrtvá. (Jedu autem)
V sobotu ale bude o něco jednoduší mě odchytit, protože budu mít cosplay. Koho? Po ne příliš dlouhé úvaze jsme se s kamarádkou dohodly, že já budu Liu a ona můj menší (doslova) bráška Jeff. Takže hledejte tyhle dva bratry co budou fakt spíš vypadat jako holky a máte mě. :"D
V neděli ještě nevíme, jestli půjdeme v civilu nebo v kostýmu, uvidíme na náladě.
Můžete mě pozdravit jak chcete, já vás nekousnu, ale jestli chcete, můžete mě pozdravit stylem "Brambory s tebou" či něco podobného. :D
Tak snad někoho z vás potkám! :D
-Jas

Normální restaurace

5. července 2018 v 16:46 | Creepypasta |  Minutové horory
Když se ke mě čísník přiblížil, usmál jsem se. Už jsem o téhle restauraci slyšel, že je s ní něco v nepořádku, ale zatím se nic nenaskytnulo.
Tedy až doteď.
Úsměv se mi pomalu vytratil z tváře, když jsem uslyšel číšníkova proklatá slova.
"Velice se omlouvám, pane. Sušenky ke kávě už došly."
KONEC

Silent Ponyville 3, vsuvka

5. července 2018 v 12:14 | jakeheritagu.deviantart.com |  PonyPasty
V místnosti byl nepořádek. Prach se usazoval na rozbitém nábytku, roztrhaném koberci, popadaných částech stropu a zdí a dokonce i tak, kde ještě stále byly zbytky obrazů. Po podlaze byly rozházené bílé obálky, některé spálené, některé roztrhané, některé zežloutlé věkem. Ale nejzvláštnější věc tu byl přístroj, který nikdo v Equestrii neznal. Na nízkém stolečku ležela malá, čtvercová krabička se sklem vepředu, za kterým bylo naprosté černo a úplně vepředu se nacházel malý knoflík.
Přicházející kopyta došla až k přístroji a každý krok se v místnosti odrážel ozvěnou. Každý krok také způsobil zaskřípání podlahy, což značilo, že už dávno nebyla nová.
Majitel kopyt si začal pozorně prohlížet krabičku zvědavýma očima. Ačkoli nevěděl, co s ní má dělat, věděl dost na to, že něco znamenala. Takhle zvláštní přístroj by se tu jen tak nenacházel.
Ze země se zvedlo kopyto obalené prachem na zemi přímo ke knoflíku. Opatrně ho stisklo.
Krabička najednou ožila a místností se rozneslo letmé světlo. Na okýnku, které bylo doteď černé, se objevila syčící obrazovka. Poník se na tu podívanou díval, obrazovka bzučela a šedý 'sníh' na obrazovce vypadal, jako by se pohyboval sem a tam.
Kopyta se položila znovu na zem a oči pozorovaly, dokud se scéna na obrazovce nezměnila.
"-Mami, tati, na co ještě čekáte?" Skrz šum se začaly vynořovat letmé obrazy. Bílé hříbě se světle šedou hřívou skákala na něčem, co vypadalo jako pláž.
"Už jdeme, miláčku," zasmál se někde jasný ženský hlas mimo obrazovku.
"Musíme nést náčiní, co kdyby sis šla zatím hrát, než tě doženeme," řekl hlubší mužský hlas.
"Dobře!" Malá veselá klisnička přikývla a začala poskakovat směrem k vodě.
Obraz znovu vystřídala sněhová obrazovka. Chvíli takhle zůstala, potom se objevily další obrázky.
"-dně štěstí, milá Winter, hodně štěstí, zdraví," zpíval pomalu sbor hlasů, zatímco v čele stolu seděla bílá klisnička a před ní obrovský dort se zapálenými svíčkami. Jakmile písnička skončila, hříbě se nadechlo a fouklo, jak nejvíce mohlo a všechny svíčky zhasly. V místnosti se všichni nad jejím činem rozveselili a ona se usmívala na celé kolo.
"A co sis přála?" zeptal se starší hlas zvědavě, který se snažil udržet vlastní smích.
"Ale neznamenalo by to, že by se to nesplnilo?" zeptala se malá klisnička a vzhlédla vzhůru svýma světlýma do široka otevřenýma očima.
"Ou, jsem si jistý, že se vyplní, když ho řekneš mně," uchechtnul se mužský hlas.
"No… přála jsem si, abych mohla být každý den šťastná!" Usmála se velkým nevinným úsměvem.
"Každý den?" zasmál se mužský hlas. "To je ale velký příkaz! Doufám, že se ti to splní."
"Určitě!" Hříbě se sebevědomě usmálo. "Splní, protože v to věřím."
Obraz se opět ztratil v závoji sněhu. Sníh najednou začal být agresivnější, jako by bojoval sám se sebou o to, co má ukázat dál. Následující série obrázků se prodrala ven, sice chvíli mizela, ale pak se dostatečně zaostřila, aby odolávala sněhu.
"-se to děje s tímhle počasím?!" zvolal hlas pozemního poníka jakoby v dáli, zatímco stál uprostřed sněhové bouře.
"V továrně na počasí se muselo něco stát!" zněl další nářek jiného poníka, který byl ale také tlumený řádícím sněhem. "Mělo být jen pár čísel sněhu!"
"Všichni tu umřeme!" zvolal hysterický hlas poníka, srozuměný se svým osudem.
"To tedy ne!" ozval se hlad mladého poníka. Všichni se k němu otočili a spatřili bílé hříbě, které se k nim přibližovalo a snažilo se překřičet vítr. "Vím, jak nás odtud dostat živé, ale musíte mě poslouchat!" Klisnička zněla sebejistě. Všichni poníci naráz přikývli.
Klisnička začala všem říkat, co mají dělat. Všichni poníci poslechli, přikyvovali a dělali tak, jak jim řekla. Byli tak zaneprázdnění, že si nevšimli, že se na jejím boku mezitím objevil černý bouřkový mrak s bleskem pod sebou.
Obraz znovu zmizel. Syčení obrazovky bylo tentokrát silnější, jako by přístroj odporoval, jako by byl nucen proti své vůli obrazy ukazovat. Potom se obraz vrátil. Známá klisnička už nebyla hříbě, ale nádherná mladá klisna.
"Opravdu chceš odejít?" zeptal se hlas hřebce, který byl slyšitelně starší, jak ho dohnal čas. Neskutečně nádherná klisna přikývla.
"Město je… už je tu toho na mě moc," zasmála se klisna a odhrnula si pramen vlasů z obličeje, "ráda bych se alespoň na chvíli usadila na nějakém tichém místě. Abych si pročistila hlavu a nadýchala se čerstvého venkovského vzduchu."
"Budeš nám moc chybět. Budeme ti každý den posílat dopisy," řekl hlas staré klisny mimo obraz.
"Každý den je přeci jen možná moc," usmála se bílá klisna zářivě, "ale samozřejmě se na ně budu těšit." Klisna se krátce uklonila dvěma poníkům mimo obrazovku, "Ještě se uvidíme, mami, tati. Napíšu vám hned, jakmile se zabydlím."
Obraz se vrátil k vířícímu sněhu. Bojoval sám se sebou a hrnul se skrz obrazovku v obrovských vlnách. Nesnášel, že to musí ukazovat, chtěl už skončit. Ale musel ukázat ještě jednu věc, tu nejdůležitější. Ze sněhu se opět vynořila scéna, tentokrát záběr obličeje naší klisny.
Ale tentokrát to bylo jiné. Už to nebyla ta veselá klisna, nikoho nepodporovala, ale bála se. Panikařila. Těžce se jí dýchalo.
"Halo?" zeptala se na obrazovku, než na pár kroků ucouvla. S vyvalenýma očima zírala na obrazovku, místnost za ní téměř celá černá. "Halo, nevím, jestli tohle někdo slyší. Já jen.. bylo mi řečeno tím poníkem v kápi, který mluvil v rýmech, že mám na tohle nahrát zprávu jako… jako by byla má poslední." Bílá klisna polkla a rozhlédla se po místnosti.
"M-mé jméno je Winter Withers. Nevím, co se tu děje… bojím se. Všude kolem slyším divné zvuky, slyším nářky a ječení a je to… je to…" Klisna se obejmula kopyty a snažila se zastavit svůj třesot, zatímco se jí v očích hromadily slzy. "Před dvěma měsíci jsem se přestěhovala do Ponyvillu. Jsem reportérka počasí pro noviny." Zatřepala hlavou.
"Jestli tohle někdo vidíte, musíte mi pomoct!" zvolala naléhavě, slzy jí začaly téct po tváři a celá se třásla. "Venku jsou příšery! Vím o nich! Slyším je! Naříkají! Řvou! Cítí mě! Ten poník s kapucí!" Mezi vzlyky si podepřela hlavu kopyty. "Chtějí mi ublížit! Vím to! Ale já nic neudělala! Jsem nevinná! Jen jsem chtěla žít v Ponyvillu poklidný život!"
Klisna se za chvíli naplno rozbrečela. Obrazovka ukazovala každý moment jejího mentálního zhroucení. Rychle si otřela slzy, ale další se hrnuly na jejich místo, a během pokusů o nadechnutí začal poškytávat.
"Já nechci umřít," zvolala a dívala se přímo do kamery, "Prosím! Jestli tohle někdo vidí, musí mi pomoct!" Přitáhla si obrazovku blíž k sobě a brečela ještě víc. "Mami! Tati! Chci domů! Jestli tohle vidíte, miluji vás! Prosím!" Pláč stále zesiloval a klisna vzala to, co ji nahrávalo.
Obraz se začal vytrácet a vrátil se syčivý zmatek. Ale ještě předtím byla slyšet jedna poslední věta.
"Já nechci umřít."
Vzlyky klisny v nouzi postupně přehlušilo bzučení a krabička konečně vyhrála boj nad sněhem. Sníh se ještě více rozzlobil a lítal ze strany na stranu. Nakonec se utišil. Obrazovka zablikala a znovu zčernala. Dostála svému určení a vypnula se.
Poník tam ještě minutku nebo dvě postával a prohlížel si krabičku. Poté se k ní pomalu otočil zády a šel z místnosti pryč.
Místnost se vrátila do svého nekontrolovaného nepořádného chaosu.
Originál ZDE
Předchozí ZDE
Následující ZDE

Silent Ponyville 3, kapitola 3, část 2, part 2

4. července 2018 v 23:01 | jakeheritagu.deviantart.com |  PonyPasty
Svět se najednou začal měnit a za chvíli už paláce byla opět jen malá studovna, přesně jako dřív. Svítící prach, který padal od stropu zmizel bez jakékoli památky.
Twilight a Spike chvíli šokovaně zírali do prázdna po tom, čeho právě byli svědky. Hlavně po posledních slovech.
"Twilight… to… to mluvil k tobě?" zeptal se zmateně Spike, který si nebyl jistý tím, co právě viděl.
"Já… myslím, že ano, ale… jak je to možné? Vždyť se to určitě nedělo teď, muselo se to stát už hodně dávno, daleko předtím, než jsem se vůbec měla narodit." Twilight urputně přemýšlela a její oči běhaly z jedné strany na druhou, jak se snažila si urovnat myšlenky na jedno místo. "Byla tohle snad kouzelná dokumentace toho, co se stalo? Je vůbec možné je takto zaznamenat? A i kdyby, jak by se dala takto specifická dokumentace umístit do krabičky? A proč jsem to měla najít v tomhle zmatku zrovna já?" mluvila Twilight rychle.
"Myslím, že to nebyla dokumentace… možná spíš vzpomínka? Ten Merlin přeci říkal, že paměť je klíčem," řekl Spike, který se nad věcí snažil přemýšlet.
"Vzpomínka…" Twilight se zamyslela, "Ale pak… čí to byla vzpomínka, Spikeu?"
"Uhm… Mohla by to být vzpomínka Celestie… nebo možná Luny… Byly tam přeci obě," přemýšlel Spike a podrbal se na hlavě.
"No… říkal, že musím najít i zbytek. Myslím, že tím myslel ostatní skrývající se vzpomínky." Twilight si prohlédla krabičku a zjistila, že je vnitřek jinak prázdný. Protože už krabička neměla jiný účel, zase ji položila na stůl.
"Hej, Tvůj medailon už vůbec nebzučí," všimnul si Spike, když se snažil zaposlouchat do okolních zvuků.
"A jo, máš pravdu, Spikeu." Twilight pozvedla kopytem medailon, aby si ho mohla prohlédnout a přesvědčit se, že už je opravdu zticha. "To znamená, že už je venku bezpečno, protože když jsme sem přišli, tak ještě bzučel." Twilight došla ke dveřím a opřela se o ně. "Pospěšme si, ať co nejdříve najdeme ty dva dílky, Spikeu, abychom se mohli dostat dozadu. Mám pocit, že je tam něco moc důležitého."
"Jak to víš?" zeptal se zvědavě Spike.
"Jak jsem řekla, Spikeu, všechno tu následuje svá vlastní pravidla. To znamená hádanky, monstra a věci jako právě ta vzpomínka, kterou jsme zrovna našli. Za těmi zamčenými dveřmi je něco důležitého, jinak by to nebylo zamčené." Twilight přikývla, zhluboka se nadechla a otevřela dveře studovny.
Před nimi se znovu objevila tmavá knihovna a uvědomila si, že se jí ve studovně vypnul přívěsek. Rychle se ho dotkla kopytem a objevilo se světélko, díky kterému alespoň trochu viděla. Rychle se rozhlédla po okolí a nenašla žádnou ukrytou příšeru. Zdálo se, že prostě odešla a nechala je na pokoji. Twilight rychle vytáhla mapu a prohlédla si ji.
"Dobře, poslední dva kousky jsou poměrně blízko. Jsou tímhle směrem," řekla Twilight a kouknula se nalevo, než zavřela dveře do studovny a šla podél zdi. Pomocí světla nahlížela do jednotlivých uliček a zastavila se, když spatřila světle modrou knihu, která z jedné knihovny vyčnívala.
Okamžitě knihu uchopila svou magií a přitáhla si ji k sobě. Název knihy byl "Jídlo ráje". Rychle se rozhlédla, aby se ujistila, že poblíž nebyla žádná příšera, otevřela knihu a začetla se.

Kam dál

UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám na tento blog a na stránku Pixelaria. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.