STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Květen 2015

Matka

26. května 2015 v 18:48 | Rainnebows |  Creepypasty
(VAROVÁNÍ. NSFW (not safe for work) obsah. Není vhodné pro mladší čtenáře)

Musí to být hezký pocit mít 12-ti letou dceru, ale mě bylo od začátku vše jasné. Moje matka mě nenávidí, přeje si mou smrt, stejně tak, jako si ona přeje mou.

Nikdy se mnou nezachází jako se dcerou. Ve dne mi zamítá koupit hezké oblečení, jaké mají všichni moji kamarádi. Odmítá mou pomoc s vařením. Ani mě nikdy nenechá doma samotnou. Co mi denně říká, je: "Jdi si hrát ven. Nechoď domů. Nikdy tě nechci doma vidět."

V noci mě vždycky nutí jíst víc, než chci. Drůbež, vepřové, sýr. Vždycky vybere jídla, která mě dělají tlustou a cpe mi je krkem. A pak mě hlídá, abych to nemohla později vyzvracet. Nutí mě být tlustou a ošklivou. Nikdy nebudu pro nikoho pěkná.

Mám lesklé, hebké, černé vlasy, ale matka mi je nikdy nenechá narůst dlouhé. Když jsem vyrostla a narostly mi prsa a udělali se ženské tvary, přestala mi vlasy stříhat a rovnou mi celou hlavu oholila dohola. Dělá to, protože závidí. Protože moje vlasy jsou hezčí a já jsem ta pěknější z rodiny. Myslím si, že žárlí, protože otec věnuje veškerou pozornost mně a ne jí.

Má ubohá, ďábelská matka mě nikdy nenechá dělat zábavné věci. Žádný zpěv, tanec, žádné věci, díky kterým bych se cítila hezčeji. Obléká mě do těch nejhorších a nejvíc klučičích šatů, které najde a pak se se mnou producíruje po okolí. Od všech dostávám pohledy soucitu a všechno, co můžu dělat, je, že rozpaky sklopím zrak.

Podívala jsem se na svou holou hlavu, zatuchlé oblečení a řekla jsem si, že už toho mám dost. Až mi zase řekne, abch šla něco dělat, nepůjdu.

Matka vstupuje ke mně do pokoje a říká mi, abych si šla hrát ven. Nehýbu se. Jde ke mně a začne na mě řvát. Popadnu nůž, který mám schovaný pod dekou a bodnu jí ho rovnou do srdce. Padá na svá kolena a říká: "Je mi to líto. Miluju tě.", její oči se protočí a spadne dopředu. Její blond vlasy smíchané s krví mi dodaly pocit volnosti. Konečně můžu žít tak, jak chci.

Odstříhnu jí kus jejích platinově blond vlasů a podržím je u své hlavy, představujíc si, jaké by to bylo mít dlouhé vlasy. Tato myšlenka mě přinutila se usmát, když najednou vejde do mého pokoje otec.

Můj otec rozumí, proč jsem to udělala. Dokonce mi pomáhá pohřbít tělo a pomáhá mi stát se ženou, kterou už jsem mohla být tak dávno. Už mi narostly vlasy a mám i spoustu hezkých šatů díky tátovi.

Spala jsem, když jsem se dozvěděla pravdu o mé matce. Stalo se tak, když ke mně do pokoje přišel otec a lel si vedle mě. Jeho ruce začaly šmátrat pod moje oblečení a na krku jsem cítila jeho teplý dech. Nemá na sobě žádné oblečení a začala jsem cítit jeho věc mezi svýma nohama.

"Vždycky jsem věděl, že jsi moc hezká holka," řekl. "Je dobře, že už tu tvá matka není, aby tě ochránila."

Pláč ničemu nepomůže

26. května 2015 v 12:32 | Creepypasta |  Minutové horory
Zamířil jsem pistolí na toho bastarda, který zrovna zabil mou ženu. Brečel a bál se toho, co přijde. Zmáčkl jsem spoušť.

Kdyby aspoň promluvil a pokusil si mě udobřit, možná bych ho nechal žít. Ale to se samozřejmě nemohlo stát. Přeci jenom se narodil teprve před pár minutama.

Feelpasta: Sox

21. května 2015 v 19:51 | Shinigami.eyes |  Creepypasty

Můj bratr nedávno ztratil svého osmnáct let starého přítele. Jeho nejbližší přítel, jeho nejlepší přítel, jediný přítel, který s ním přešel všechno zlé, ať už se stalo cokoli, zemřel. Ačkoli se může zdát komické, že jeho nejlepší kamarád byl kocour, pokuste se prosím nesmát. Je z toho stále celý špatný, přišel o něj teprve před dvěma dny.



Už předtím ve svých patnácti letech přišel o přední packu, když se na náš dvůr dostali cizí psi a poprali se s ním. Byl to zázrak, že vůbec přežil. Jsem si jistý, že i léky, na kterých byl během operace, ho mohli zabít. Už jen to, že měl těch léků tolik a nakonec se mu ta packa stejně musela jít pryč, mu mohlo zničit játra, ne? Aspoň bych řekla, že to bylo to, co to celý způsobilo. Jednou byl na tom hodně špatně, když jsme ho vzali téměř naposled k veterináři, a jeho játra byla skoro kaput. Opět dostal nějaké prášky a nový jídelníček, aby mohl žít alespoň další rok nebo dva. Dělali jsme, co jsme mohli po několik týdnů, ale stejně jsem měla celou dobu ten tíživý pocit. Věděla jsem, že to nezvládne. Myslím, že můj bratr to věděl taky, ale nikdy se nedokázal smířit s nevyhnutelným.



Přišli jsme domů z mojí posunuté oslavy narozenin. Moje narozeniny jsou dvanáctého.



Slyšela jsem samozřejmě námitky jako: "Ale vždyť je teprve šest hodin!"



"Myslím, že bychom měli jít domů. Ne, že by mě to tu nebavilo, ale... chci jít domů."



Uslyšel ten ton v mém hlase. Měla jsem strach. Ani se se mnou dál nehádal. Když jsme šli kocoura zkontrolovat, už byl chudák napůl pryč. Byl stočený v koši na prádlo, kde to měl nejraději. Když se zvedl a zamířil k bedničcee, zarazil se a spadl na bok. Vnitřně krvácel. Další den jsme ho vzali k veterináři. Nemohli jsme ho nechat trpět. Můj bratr věděl, co to znamenalo, a tak ho nesl a celou dobu se snažil být silný a nerozbrečet se. Nebudu lhát. Tačala jsem vzlykat. Věděla jsem, co bude následovat a věděla jsem, že další den bude nejhorší den jeho života.



Ráno 14. ledna 2012 jsme jeli 50 mil za našim veterinářem. Vím, že to zní jako strašná dálka, ale odmítli jsme věechny, kteří byli blíž. Tenhle veterinář se o toho kocoura staral od té doby, co ho našli, takže jsme ho k nikomu jinému vzít nechtěli. Jak se dalo šekat, jeho játra selhala a museli jsme ho nechat uspat. Brácha vzlykal a já byla vedle něj. Položil hlavu na tělíčko svého nejlepšího kamaráda se slzama tekoucíma po jeho tváři. Kocourovi museli být dány tři injekce než jeho srdce konečně zpomalilo a nakonec i přestalo bít. Myslím, že se s námi snažil zůstat. Nic jsem bráchovi neřekl, myslím, že by to moc neocenil, smrt nenese zrovna nejlépe.



Tak jsme jeli domů. A dělali jsme věci, co normálně lidi dělají, když truchlí. Snědli snad tunu čokolády a dalších věcí, které jsme našli, které samozřejmě nebyly nejzdravější. Byl to jediný způsob, jak se přes to přenést. Snažila jsem se ho rozveselit. Tentokrát jsem musela být já ta silná. Padl mi do náručí a vzlykal na mém rameni, i když to musel být docela vtipný obrázek, on na mě se 100 kily a já takové vižle. Do postele jsme šli hodně pozdě. Chtěl, abych vytáhla černý lak na nehty, který nechtěl, abych nosila a dokonce jsem s tím fakt na chvíli přestala. Nalakovali jsme si nehty na černo, dali si kopec chili a nakonec šli do postele po debatě na téma naděje života po smrti, jaké by to bylo sedět u jednoho stolu s Einsteinem, Edisonem, Teslou, a jednoho dne, až přijde jeho čas, i se Stephenem Hawkingem. Potom jsme šli spát.



Ráno bylo divný. Nechtěl vstát z postele. Byl moc unavený. Na chodbě jsem uslyšel klapání. Stejné klapání, které dělal jeho kocour, když šel. Do očí se mi nahrnuly slzy. Ta ubohá duše nemohla spočinout v pokoji. Náš táta později toho dne zavolal mamce, že ho viděl v koupelně, kde bětšinou měl misku s vodou, a když se sehnul, stále napůl ospalý, aby ho pohladil, jeho ruka prostě projela skrz a pak si vzpomněl, že kocour umřel. Zahlédl jsem ho na schodišti, jak se kouká dolů, jak velmi často dělal. Aspoň že se neukázal, když jsem otvírala konzervy. Brácha nikdy na duchy nevěřil, tak jsem mu nechtěl nic říkat, ale doteď si myslím, že ho jeho přítel nechce jen tak opustit.



I mamka sem a tam slyší klapání na chodbě.



Jen doufám, že jeho duše dokáže najít klid, a že se můj bratr přenese přes svou ztrátu.



Napsanáno očima Shnigami. Na památku milovaného Soxe.
Obrázek Soxe

Napadlo tě někdy?

14. května 2015 v 20:00 | Creepypasta |  Creepypasty
Pamatuješ si na ty noci, kdy jsi se snažil(a) setřást ten pocit, že tě někdo sleduje? Že někdo stojí za každým rohem a pozoruje každý tvůj pohyb a může kdykoli zaútočit? No...
Ve skutečnosti je to pravda...
Ty pozdní noci, kdy ses rozhodl(a) kouknout za každé dveře, přepraven(a) tam vidět mě, ale nikdy se ti to nepodařilo. Nikdy jsi neviděl(a) můj široký úsměv ani žluté zuby. Proč? Zapamatuj si, že jsem velmi tichý a pohybuju se velmi lehce. Když se ke mě otočíš zády, abys zkontroloval(a), jestli jsi pořádně zavřel(a) okno, přemístím se na nové místo, a to to, které už jsi zkontroloval(a). Tím pádem už na tom místě počítáš s mou nepřítomností, a uklidňuješ se tím, že si říkáš, že už to místo máš zkontrolované.
Ale jsem tam, schovávám se, pozoruji.
Napadlo tě někdy zkontrolovat strop?
Nebo když sis jednou v noci došel(la) do ledničky pro svačinku. Lednice zhasla, jakmile jsi zase zabouchl(a) dvířka. Několikrát ses otočil, aby ses přesvědčil, že za tebou nestojí má vysoká, hubená postava, připravená tě slupnout.
Napadlo tě někdy zkontrolovat prostor nad lednicí? Nebo když v noci drasticky odhrneš závěs sprchy a přitom víš, že se té paranoi nezbavíš. Napadlo tě někdy zkontrolovat okap?

Dějové chyby

13. května 2015 v 19:34 | Omegaokami |  Creepypasty

S mou první dějovou chybou jsem se setkal v den, kdy můj nejlepší kamarád vstal z mrtvých.



Byli jsme tehdy středoškoláci a samozřejmě jsme byli hloupí. Jmenoval se Jake a rádi jsme chodili do starého, opuštěného domu v lese, kde jsme prostě blbli. Dělávali jsme typické puberťácké věci. Abych byl upřímný, byl to poměrně velký barák. Byl to dvoupatrový dům se sklepem nebo třípatrový dům, pokud byste počítali i půdu. Příběh vypráví o staré ženě, která ten dům začala před léty stavět, protože chtěla uniknout životu ve městě, ale z nějakého důvodu ho nikdy nedokončila. Pravděpodobně umřela. Každopádně byl ten dům téměř dokončen, když zemřela, ale nikdo se nenamáhal ho dodělat, a tak tam teď jen stojí a chátrá.



Takže jsme já a Jake do toho domu chodili, dělali blbosti, děsili se navzájem, nebo jsme ho prostě prozkoumávali. Normálně jsme byli opatrní - nebo jsme měli štěstí - a tak jsme se nikdy nebáli, že by se nám mohlo něco stát.



Poté se jednou prkna ve druhém patře pod Jakem probořili a on se propadl. Nikdy jsem si neuvědomil, v jak strašném stavu dům musí být, protože jakmile dopadl na podlahu přízemí, ta se probořila také a on skončil až ve sklepě. Seběhl jsem dolů a podíval jsem se do díry v přízemí. Byla tam tma (jenže jsme vždy byli o krok napřed, takže jsme si s sebou brali baterky), tak jsem na Jakea posvítil. Nikdy nezapomenu na to, co jsem viděl.



Jedno z prken muselo být pod špatným úhlem, když na něj spadl. Nyní koukalo z jeho břicha jako kopí. Viděl jsem, jak se snaží pohnout a vyrvat ho. Dokonce jsem ho slyšel sápat se po vzduchu... A pak najednou přestal.



Byl mrtvý. Byl jsem si tím jistý. Naše vlastní blbost ho zabila. Byl jsem v šoku. Nevěděl jsem, co mám dělat.



Takže jsem prostě... zdrhnul. Vyběhnul jsem z toho domu a nechal ho tam.



Byl už skoro večer, když jsem se dostal domů. Šel jsem rovnou do svého pokoje. S nikým jsem nemluvil. Nic mě nemohlo zastavit. Prostě jsem se chtěl stočit do klubka a zapomenout na tu hroznou scénu. Rodiče se mnou chtěli mluvit, ale já předstíral spánek, a tak mě nechali být. Později v noci jsme jsme obdrželi telefonát od Jakeových rodičů a ptali se, kde je. Jen kvůli tomu mě "vzbudili" a já jim řekl, že nemám páru. Klasická odpověď "No, jestli ho uvidíš, dej nám prosím vědět!" přišla hned potom, a tak jsem to odsouhlasil a šel znovu spát.



Další den byla škola a svůj ranní rituál jsem hodně urychlil. Nechtělo se mi jít, ale zároveň jsem nemohl zůstat doma. Byl jsem si jistý, že Jakeovi rodiče už mají podezření. A tak jsem šel. Škola byla... jako každý jiný den. Po ránu blbnoucí a mluvící lidi. Došel jsem ke své skupině kamarádů, se kterou jsem před prvním zvoněním a moje srdce se náhle zarazilo.



Byl tam Jake.



Stál tam, smál se, choval se jako on. Když mě uviděl, prvně se zakřenil, než ke mně přišel. Řekl nějaký vtip, ale já ho nevnímal. Pořád jsem na něj zíral.



"Hej, jsi v pohodě?" zeptal se mě již trochu znepokojený.



"Nejsi... Jsi ty v pohodě?" bylo vše, co jsem dokázal zabrblat.



"No, jo! Proč bych neměl být?" Trochu se zasmál, ale v zápětí mi věnoval nechápající pohled.



"Ty, ty... o ničem nevíš?" snažil jsem se frázovat co nejjmemněji. Nechtěl jsem, aby si nás někdo moc všímal, protože i tak jsem si uvědomil, že ho to muselo nějak znepokojit. Jestli ano, tak to však na sobě nedal vědět.



"O čem bych měl vědět?" Odpověděl, a pak zazvonil zvonek. Rozloučil se se mnou a podezíravě se na mě podíval, než se vydal do třídy. Chvíli jsem tam jen stál a zíral do prázdna celý v šoku. Proč tu byl můj kamrád? Viděl jsem ho umírat! Nebo by měl být alespoň v nemocnici! Ale byl v pořádku.



Šel jsem do třídy, ale nemohl jsem se soustředit. Pořád jsem myslel na Jakea a na to, že by teď měl být mrtvý. Stále jsem se snažil přijít na to, jak by mohl přežít, ale stejně se mi nedařilo naplnit tuto záhadnou díru. Po hodině jsem se rozhodl ten dům zkontrolovat.



Jake mě po škole potkal a zeptal se mně, jestli s ním pořád chci jít ven. Řekl jsem mu, že mi není dobře a že si vyrazíme zítra. Vypadalo to, že to přijmul a odešel. Nebylo to tak, že bych nebyl rád, že je můj kamarád zpátky, ale při pohledu na něj mě mrazilo v zádech. Neměl by být naživu. Neměl by tu být! Viděl jsem ho...



Takže jsem šel odpoledne do toho domu sám.



Když jsem do něj vstoupil, něco jsem ucítil. Bylo to divné, ale povědomé. Byl to ten samý pocit, který jsem měl, když jsem se dneska koukl na Jakea. To něco nebylo správné, bylo to zkrátka... zlé. Avšak zde to bylo jen jakési doznívání. Ne takové to čersté "Co to kruci?", které jsem vnímal, když jsem viděl kamaráda. Vykročil jsem vpřed a podíval se na zem. Samozřejmě tam byla díra, kterou se propadl! Úlevně jsem si povzdychl a naklonil jsem se nad díru. Takže jsem nebyl blázen! Vytáhl jsem svou baterku a posvítil s ní dolu do díry. Ano! Byly tam ty trosky! Jenom... žádný Jake. Dostal se odtud? Nebo se nějak kouzelně regeneroval nebo co? Posvítil jsem baterkou nahoru na díru v druhém poschodí.



Nebyla tam.



Zatajil se mi dech a začal jsem baterkou hystericky hledat onu díru na stropě někde okolo. Kde byla?! Měla by být přesně nad dírou v přízemí! Ale nic. Vyběhl jsem schody a samozřejmě, na místě, kde se propadl, nebylo nic.



Nic.



Něco bylo špatně. Hodně špatně. Seběhl jsem zpátky k díře v přízemí a znovu do ní nakoukl. Jsem si jistý, že to byl moment, který rozhodl o mém osudu. Kdybych si toho nevšímal, dělal jako že nic a byl šťastný, že je můj kámoš zpátky, možná bych byl schopen dál žít jako předtím. Ale ten moment...



Něco jsem zahlédl. Něco černého, černějšího, než temnota okolo kužele světla baterky, však okamžitě zmizelo z mého dohledu. Zalapal jsem po dechu a těžce dýchajíc jsem udělal krok vzad. Vím, že jsem měl utéct, ale má zvědavost mě přemohla. Má logická stránka mi říkala, že to bylo nějaké zvíře nebo klam světla. Tak jsem tedy spolknul svůj strach a nahlédl jsem ještě jednou dovnitř.



Už jsem onen stín neviděl, ale něčeho jsem si všiml. Prkna a trosky v díře zmizely. Věděl jsem, že je něco moc špatně. Nikdy nedokáže uklidit takový bordel v mžiku oka.



Ztuhl jsem. Vyběhl jsem z domu a běžel lesem, přísahajíc, že mě něco určitě sleduje. Měl jsem pocit, jako by tam se mnou něco bylo... nyní vím, že mě to pouze sledovalo. Protentokrát.



Doběhl jsem domů, zabouchl za sebou dveře a skočil do postele. Moje tělo se stočilo do klubíčka a takhle jsem ležel, snažíc si upřesnit, co se vlastně děje.



Chvíli mi to trvalo, ale konečně jsem se přinutil vstát z postele. Musel jsem zjistit, co se to dělo, ale ani za nic bych už do toho domu znovu nešel, kdyby tam byla nějaká příšera. Takže jsem udělal to, co by udělal každý puberťák. Šel jsem na internet a hledal.



Šlo to pomalu a ze začátku jsem neměl moc štěstí. Zadáním "nadpřirozeno" se mi objevili jen divné obrázky a příběhy. "Kamarád vstal z mrtvých" mi zase našlo spoustu zombie věcí. "Ztracený čas" mi dal alespoň nějaké info. Dost z toho bylo o mimozemšťanech, ale pár příběhů upoutalo mou pozornost. Něco, jakože se něco stalo (bouračka, nebo nějaká jiná nehoda) a najednou tu byl časový skok a všechno bylo v pořádku. Jakoby se nikdy nic nestalo.



Jeden článek o ztracenémm čase mě však velmi zaujal. Jmenoval se "Dějové mezery" a vyšel teprve před několika dny. Ze zvědavosti jsem na to klikl.



Všichni diskutovali nad tím, co by to mohlo způsobovat. Většinou navrhovali mimozemšťany nebo dimenzionální... něco. U tohodle chlapa se však zdálo, že o tom ví něco víc. A jeho důvod byl ten nejbizarnější ze všech.



Začal vypráívěním příběhu dost podobném tomu mému. V krátkosti - jeho žena byla zabita při nehodě v domácnosti, kdy se na ně při bouřce zřítil kus domu. Když se k ní snažil dostat, uspaly ho další trosky. Když se probral, seděl v obýváku a jeho žena se ho snažila probudit. Dům byl v pořádku, s žádnou známkou poškození a ona byla... naživu! Byl extetický, ale popsal zvláštní pocit. Jakoby přišel na něco, na co neměl, a jeho tam neměla být. Jako můj pocit, který jsem dostal u Jakea.



Po čase už okolo ní nevydržel. Bylo to prostě moc divný. A tak odešel. Tak šel pryč, vzal si s sebou všechny svoje peníze a dělal drobné práce, přenocujíc v motelech. Když odešel, začal hledat. Zabralo to dost času, ale našel další lidi s podobnými zážitky. Většina z nich to prostě pokládala za zázrak a dál pokračovala ve svém životě. Ostatní ten pocit nedokázali setřást, stejně jako on.



Všichni popisovali podobné věci. Nějaké události měli něco způsobit... někdo měl umřít nebo mělo být něco zničeno, a pak se to vždy zázračně vrátilo. Tak co se to teda dělo?



Autor si s tím nevěděl dost dlouho rady, než na něco přišel. Když prozkoumával lidi, kteří měli být mrtví, narazil na kritiku jedné knihy. Zřejmě to byla poslední knížka v sérii, kde jedna vedlejší postava zachrání den tím, že pro hrdiny porazí pár nepřátel. Jenže v předchozí knize (od jiného autora) byla tato postava zabita. Takže ta postava se nemohla vrátit, aby zachránila den, ale zase kdyby nepřišla, tak by hlavní postavy umřely. Kritik konstatoval, že to byla ta nejhorší dějová chyba, jakou kdy viděl. To donutilo autora článku i mne k zamyšlení. Řekl, že o tom napíše více, až zase trochu zaexperimentuje a já mu to neměl za zlé. Také jsem měl pár věcí k experimentování. Přesto jsem mu nechal zprávu, že jsem četl jeho článek, a že se něco podobného stalo i mně. Brzy přišla noc. Musel jsem se mít hodně na pozoru, jestli jsem si chtěl všimnout věcí, po kterých jsem šel.



Další ráno jsem vstal a začal svůj první lov na dějové chyby. Vím, jak šíleně to zní, ale něco mi docvaklo po přečtení toho článku. Někdo měl umřít... ale tak se nestalo, aby mohl udělat něco významného později... znělo to tak povědomě.



První dny jsem si nevšiml ničeho, jen toho divněho pocitu, který jsem měl okolo Jakea. Třetí den jsem si všiml první chyby. Byla to drobnost. Byla to ta největší prkotinka na světě, ale byla tu. Jedné z holek se během přestávky změnila sukně v kalhoty. Vím, že to zní bude znít divně, ale ta sukně byl důvod, proč jsem si toho všiml. Ale změna do kalhot během sedmi minut, když máte jen tak tak čas na přechod do další třídy? To nedávalo smysl. Myslím, že to bylo možné, ale nedávalo to smysl. Bylo to, jakoby se změnil kostým během střídání scén.



A potom to šlo všechno z kopce. Změny jsem začal vidět všude. Značka byla ráno černá a potom světle zelená, kámoš přešel z nošení svetru na triko, když jsem na chvíli odvrátil zrak. Řekli byste si, že si toho musí všimnout všichni okolo, ale nestalo se tak. Možná to bylo tím divným pocitem, který jsem dostával po každé změněné věci po té nehodě s Jakaem. Ale jak jsem se soustředil na změny víc a víc, začaly být úplně všude.



Asi týden potom mi přišla odpověď od autora "dějových chyb". Představil se jako Denis a omlouval se za pozdní odpověď. Jeho důvod? Prouzkoumával tyto... chyby. Všiml si stejných věcí co já! Byl to můj vůbec první rozhovor s tímto chlapem, ale jeho změny byly do písmene totžné s těmi mými. Až na jednu věc. Když si v noci všiml změněné značky obchodu, na moment se odvrátil, a když se otočil zpátky, uviděl u ní levitovat nějakou mlžnou postavu. Byla taková nejasná, když se skrz ní koukal, bylo to jako by viděl skrz mlhu, která tam ve skutečnosti vůbec nebyla, a když odplachtila pryč, značka byla opět v pořádku.



Přeběh, mi mráz po zádech. To vypadalo... jako něco podobného, na co jsem narazil v tom domě. Neviděl jsem to sice celý, ale už jsem věděl, po čem koukat. Přál bych si, abych to nevěděl.



Krátce poté jsem je také začal vidět. Museli jste se jen koukat ve správnou chvíli. Zrovna když se nikdo nedíval nebo nedával pozor, já si všiml. Mlžná, nejasná postava nosící dlouhý černý plášť a kapucou přes hlavu. Jednoho chladného dne jsem zahlédl změnu kamarádovo trika na košili. Dlaší jsem zahldl v knihovně, jak změnily štos knih na jiný štos těsně předtím, než si je nějaký student vzal. Nikdo si jich nevšímal. Jakoby jste museli být ve správné vzdálenosti, abyste si všimli.



Mluvil jsem o tom trochu s Denisem a ten s tím odvozením souhlasil. Zdálo se, že jsme museli zpozorovat jednu chybu, abychom byli schopni vidět další. Kdybychom si toho prostě nevšímali, naše životy by pokračovali normálně dál. Ale pokud jste zvědaví, tak jste takoví, jako jsme byli my. Prostě byste je vídali pořád. Začal jsem z toho bláznit. Nikomu jsem to nemohl říct a Jake na mě začal dorážet, proč už spolu nechodíme ven. Nemohl jsem se zkrátka na něj ani podívat. Byl... takový umělý a věděl jsem, že to ve skutečnosti není on! Byly to ty... věci, co ho přivedly zpět. Možná měl nějaké předurčení, ale jestli ano, tak jsem o tom nevěděl.



Věci nabraly nové obrátky, když jsem si s Denisem začal Skypeovat. Zeptal se mě, jestli si mě už všimli. Řekl jsem mu, že ne a na chvíli se odmlčel. Něco zašustilo a konečně mi odpověděl a řekl mi, že jeho kamarád, který mu s tím trochu pomáhal, zmizel. Nikdo si ani na jeho existenci nepamatoval. Když šel do jeho domu, našel ho Denis ve velmi dobrém stavu až na pár rozházených věcí. Jak dům prozkoumával dál, přeházené věci opět usedaly na svá místa. Byl si jistý, že za to mohla jedna z těch postav, a to se i potvrdilo, když jednu viděl zandavat spadlou knížku... A pak se otočila a podívala se na něj.



Dívali se nějakou dobu na sebe, postava zírala na Denise, který zíral do prázdné nicoty, která tvořila obličej postavy, do kapuce, která mohla skrývat naprosto cokoli. A pak... to odešlo. Otočilo se to a očividně to proplulo nejbližší zdí. To byla poslední divná věc, kterou tam viděl. Všechno v domě vypadalo, jako by se tam nic nestalo. Pak si však Denis něčeho všiml. Nebyly tam žádné obrázky ani věci, které by jakkoli označovaly vlastníka. I kdybyste byli vlk samotář, určitě byste měli minimálně někde svojí fotku s rodinou. Nebo alespoň nějaký dopis s vaším jménem. Ale nic tam nebylo. Jako by v tom plně vybaveném domě nikdo nikdy nežil.



Tady jsem se začal trochu bát. Denisův přítel zmizel, ale nikdo si na něj nevzpomínal. Začal jsem k sobě dávat jednotlivé díly skládačky. Jestli tato stvoření dokáží někoho přivést zpět k životu, tak se asi taky dokážou někoho zbavit, že? To znamenalo, že jsem v nebezpečí.



Po tomhle jsem utnul. Byl jsem mimo. Přehlížel jsem Denisovy zpávy. Snažil jsem se si nevšímat chyb, kterých jsem si až doteď všímal. Já... snažil jsem se si nevšímat těch kreatur, když jsem je zahlédl. Dokonce jsem se zase snažil chodit s Jakem ven. Ale pokaždé, když jsme byli venku... jsem měl pocit, jako bych si sám sobě lhal. A při pohledu na něj jsem si vždycky vzpomněl na ty bytosti. Představil jsem si, jak ho jedna ta postava vyndavá z trosek, vytahuje mu prkno z těla a hojí mu rány, jako by se nic nestalo...



Co nejvíc jsem se snažil se přes to dostat. Ale Denise bylo těžké přehlížet. Stále mě vyhledával. Zablokoval jsem si ho jak na e-mailu, tak i na všech messangerech, ale on si zakládal stále nové účty, aby mi mohl posílat další zprávy. Zdálo se, že s přibývajícími dny přicházelo stále více zpráv.



Až nakonec, jednoho dne mi přišla zpráva z účtu, který byl určitě Denisův. Už jsem chtěl onen e-mail smazat a znovu ho zablokovat, ale text zprávy mě zamrazil až u morku kostí.



JDOU PO MNĚ. DOSTAŇ SE NA SKYPE. POTŘEBUJU POMOC.



Nevěděl jsem, co dělat. Jestli byl Denis díky těm bytostem v nebezpečí, bylo mým úkolem mu pomoct. Nemohl jsem ho nechat na holičkách. Ale po něm... by se mohly začít soustředit na mě.



Musel jsem mu pomoct. Nemohl jsem ho tak nechat. A už určitě ne v nebezpečí. Připojil jsem se na skype, přidal si jeho nový účet a okamžitě jsem od něj obdržel videohovor.



Denis byl ve svém bytě s vypnutými světly a vypadal zděšeně.



"Co se děje?" zeptal jsem se, když jsem se naklonil blíž.



"Pronásledují mě," řekl podrážděným šeptem. "V okolí je jich víc a víc. A ne proto, aby napravovaly chyby. Sledují mě."



"Jsi si jistý?"



Jako odpověď zvedl svůj laptop a došel do místnosti, zřejmě kuchyně. Položil ho před okno a roztáhl závěs. Nedokázal jsem cokoli zahlédnout, dokud nerozsvítil světlo.



Moje srdce se zastavilo.



Vždycky jsem viděl jen jednu. Možná dvě, když to byla nějaká větší změna. Ale za oknem stály aspoň tři, možná čtyři, a koukaly dovnitř svými prázdnými, kapucema přikrytými obličeji. Rychle světlo zase zhasnul a otočil laptop k sobě.



"Vidíš? Nevím, co dělat. Nechci skončit jako Jerry. Řekni, co mám dělat!" Byl stále více a více znepokojený. Netušil jsem, co mu mám říct. Nevěděl jsem, co ty postavy jsou. Nevěděl jsem, co chtěli. Ani jak je zastavit. Otevřel jsem pusu, ale nedokázal jsem vyslovit slova, která potřeboval slyšet.



Jak jsem se snažil přijít na to, co říct, uviděl jsem je, jak se dostaly do pozadí za něj.



Skrz zeď. S katedrou.



"Denisi!" zařval jsem. "Za tebou!"



Otočil se zrovna když se k němu přiblížila první postava. Bože, začínalo se jich tam dostávat tolik. Tři, pak čtyři, potom pět... Neměl proti nim žádnou šanci.



První postava vytáhla z pod pláště svou slizkou ruku a projela jí Denisovým hrudníkem. Ale žádná krev. Ani žádný zvuk kromě Denisova křiku. Začal se svíjet a popadat za hrudník, zatímco ho ta bytost držela za... ani nevím co. Jeho páteř? Srdce? Sakra, mohla to klidně být i jeho vlastní duše. Pak se okolo něj začaly shromažďovat i ostatní. Začaly na něj padat jako na valnou hromadu. Zastíňovaly ho svou presencí. Nemohl jsem křičet. Nedokázal jsem odvrátit zrak. Prostě jsem se díval, jak mizí pod tou hromadou stínů. Potom pomalu, velmi pomalu... poodstoupily.



Denis byl pryč. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem spatřil místo, na kterém před chvílí stál. Věděl jsem, co se stalo. Byl pryč. Odstraněn. Nikdo si na něj nikdy nevzpomene. Byl chyba, kterou bylo potřeba napravit a odstranit.



Pak se jejich pozornost obrátila k počítači. Ke mně.



Vytřeštil jsem oči, když jsem to pochopil. Byl jsem další chyba. Byl jsem problém v jejich obrovském schématu. Trn, který musí být vytržen. Část, která přitahovala příliš mnoho pozornosti ve světě, který se snažily vytvořit.



A musel jsem zmizet.



Ani jsem se neobtěžoval vypnout počítač. Stál jsem tam a otočil se... jen abych viděl celou jejich hordu stojící v mém vlastním domě. V mém vlastním pokoji. Zády jsem narazil do stolu, když ke mě jedna bytost připlula. Napřáhl ruku a já mohl rozpoznat jednotlivá "chapadla" onoho mlhavého pláště nebo dokonce rozpoznat jednotlivé články jejích černých prstů. Nemohl jsem se pohnout. Byl jsem přimražený. A potom... udeřila.



Fyzicky jsem ruku jdoucí skrz můj hrudník necítil. Ale cítil jsem jí někde hlouběji. Jakoby to sahalo na intimní část mojí existence. Cítil jsem se zničený, nechráněný, a ze všeho nejvíc... celý vystrašený. Začal jsem křičet, když začal mačkat. Bolelo to. Bolelo to tak zatraceně moc. Mé vidění se rozmazalo, ale i tak jsem je dokázal rozpoznat, jak se kolem mě seskupují. Seskupily se do kruhu okolo mého těla, nedbajíc na tom, co jim stálo v cestě. Prostě... projely skrz, jako by tam ty věci vůbec nebyly.



A pak na mě začaly padat. Černota mě obklopila ze všech stran. Křičel jsem, ale nevydával žádný zvuk. Cítil jsem, jak ruka trhla a odškubla ode mne něco ze mě samotného. Moje tělo přestalo být pevné... Přestával jsem vše vnímat. Mé končetiny naplněné chladem, bolestí a tororem přestali cokoli cítit. Můžu to prostě vysvětlit jako pocit, když jste... odstraňován. Byl pocit, velmi silný pocit, a pak najednou nic. Pomalu tento pocit procházel mýma rukama i nohama a nakonec mě to pozřelo celého. Naráz odešla bolest, veškeré zvuky světla i vize přede mnou. Po chvíli přede mnou zůstala jen pouhá nicota.



Byl jsem pryč. Věděl jsem to. Byl jsem mrtvý. Nebo ještě hůř. Již jsem více neexistoval. Přede mnou se nerozprostíralo nic, jen temnota. Snažil jsem se vydat nějaký zvuk, prokousat si někam cestu, ale nemohl jsem pohnout končetinami. Nebo jsem spíš neměl končetiny, kterými bych mohl hýbat, ani pusu, kterou bych mohl křičet. Byl jsem jen entita. Zanechána ve velké poušti nicoty.



Jsem stále tu. V čisté prázdnotě. Nemůžu se hůbat, ani mi vlastně nezbylo čím hýbat. Je to pryč. Každá část mého těla je pryč. Zajímalo by mě, co te teď děje. Zajímalo by mě, jak dopadl nakonec Jake. Také jsem se začal zajímat, jestli je tohle smrt, nebo něco horšího. Jako trest za strkání nosu do věcí, do kterých mi nic nebylo. Je othle smrt nebo kompletní vymazání? Jsem si jistý, že Denis se cítí stejně. Téměř si ho dokážu představit, jak se také vznáší v této nicotě. Možná se jednoho dne potkáme. Je to jediná naděje, kterou se snažím udržet nad vodou. Jen to mě drží chladného, ten pocit, že jednoho dne tu možná nebudu sám.



Zde končí můj příběh. Přál bych si, aby skončil líp. Přál bych si, abych mohl říct, že jsem s nimi bojoval a zachránil se. Nebo alespoň, že jsem utekl. Ale některé děje nemají dobrý konec. Ale jsem si jistý, že teď jistě dumáte nad jednou věcí. Jestli jsem mrtvý nebo... vymazaný, jak jsem potom mohl tohle napsat? No, můj milý příteli, právě jsi objevil svou první dějovou chybu.



Buď opatrný, jestli spatříš další.
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.