STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Feelpasta: Sox

21. května 2015 v 19:51 | Shinigami.eyes |  Creepypasty

Můj bratr nedávno ztratil svého osmnáct let starého přítele. Jeho nejbližší přítel, jeho nejlepší přítel, jediný přítel, který s ním přešel všechno zlé, ať už se stalo cokoli, zemřel. Ačkoli se může zdát komické, že jeho nejlepší kamarád byl kocour, pokuste se prosím nesmát. Je z toho stále celý špatný, přišel o něj teprve před dvěma dny.



Už předtím ve svých patnácti letech přišel o přední packu, když se na náš dvůr dostali cizí psi a poprali se s ním. Byl to zázrak, že vůbec přežil. Jsem si jistý, že i léky, na kterých byl během operace, ho mohli zabít. Už jen to, že měl těch léků tolik a nakonec se mu ta packa stejně musela jít pryč, mu mohlo zničit játra, ne? Aspoň bych řekla, že to bylo to, co to celý způsobilo. Jednou byl na tom hodně špatně, když jsme ho vzali téměř naposled k veterináři, a jeho játra byla skoro kaput. Opět dostal nějaké prášky a nový jídelníček, aby mohl žít alespoň další rok nebo dva. Dělali jsme, co jsme mohli po několik týdnů, ale stejně jsem měla celou dobu ten tíživý pocit. Věděla jsem, že to nezvládne. Myslím, že můj bratr to věděl taky, ale nikdy se nedokázal smířit s nevyhnutelným.



Přišli jsme domů z mojí posunuté oslavy narozenin. Moje narozeniny jsou dvanáctého.



Slyšela jsem samozřejmě námitky jako: "Ale vždyť je teprve šest hodin!"



"Myslím, že bychom měli jít domů. Ne, že by mě to tu nebavilo, ale... chci jít domů."



Uslyšel ten ton v mém hlase. Měla jsem strach. Ani se se mnou dál nehádal. Když jsme šli kocoura zkontrolovat, už byl chudák napůl pryč. Byl stočený v koši na prádlo, kde to měl nejraději. Když se zvedl a zamířil k bedničcee, zarazil se a spadl na bok. Vnitřně krvácel. Další den jsme ho vzali k veterináři. Nemohli jsme ho nechat trpět. Můj bratr věděl, co to znamenalo, a tak ho nesl a celou dobu se snažil být silný a nerozbrečet se. Nebudu lhát. Tačala jsem vzlykat. Věděla jsem, co bude následovat a věděla jsem, že další den bude nejhorší den jeho života.



Ráno 14. ledna 2012 jsme jeli 50 mil za našim veterinářem. Vím, že to zní jako strašná dálka, ale odmítli jsme věechny, kteří byli blíž. Tenhle veterinář se o toho kocoura staral od té doby, co ho našli, takže jsme ho k nikomu jinému vzít nechtěli. Jak se dalo šekat, jeho játra selhala a museli jsme ho nechat uspat. Brácha vzlykal a já byla vedle něj. Položil hlavu na tělíčko svého nejlepšího kamaráda se slzama tekoucíma po jeho tváři. Kocourovi museli být dány tři injekce než jeho srdce konečně zpomalilo a nakonec i přestalo bít. Myslím, že se s námi snažil zůstat. Nic jsem bráchovi neřekl, myslím, že by to moc neocenil, smrt nenese zrovna nejlépe.



Tak jsme jeli domů. A dělali jsme věci, co normálně lidi dělají, když truchlí. Snědli snad tunu čokolády a dalších věcí, které jsme našli, které samozřejmě nebyly nejzdravější. Byl to jediný způsob, jak se přes to přenést. Snažila jsem se ho rozveselit. Tentokrát jsem musela být já ta silná. Padl mi do náručí a vzlykal na mém rameni, i když to musel být docela vtipný obrázek, on na mě se 100 kily a já takové vižle. Do postele jsme šli hodně pozdě. Chtěl, abych vytáhla černý lak na nehty, který nechtěl, abych nosila a dokonce jsem s tím fakt na chvíli přestala. Nalakovali jsme si nehty na černo, dali si kopec chili a nakonec šli do postele po debatě na téma naděje života po smrti, jaké by to bylo sedět u jednoho stolu s Einsteinem, Edisonem, Teslou, a jednoho dne, až přijde jeho čas, i se Stephenem Hawkingem. Potom jsme šli spát.



Ráno bylo divný. Nechtěl vstát z postele. Byl moc unavený. Na chodbě jsem uslyšel klapání. Stejné klapání, které dělal jeho kocour, když šel. Do očí se mi nahrnuly slzy. Ta ubohá duše nemohla spočinout v pokoji. Náš táta později toho dne zavolal mamce, že ho viděl v koupelně, kde bětšinou měl misku s vodou, a když se sehnul, stále napůl ospalý, aby ho pohladil, jeho ruka prostě projela skrz a pak si vzpomněl, že kocour umřel. Zahlédl jsem ho na schodišti, jak se kouká dolů, jak velmi často dělal. Aspoň že se neukázal, když jsem otvírala konzervy. Brácha nikdy na duchy nevěřil, tak jsem mu nechtěl nic říkat, ale doteď si myslím, že ho jeho přítel nechce jen tak opustit.



I mamka sem a tam slyší klapání na chodbě.



Jen doufám, že jeho duše dokáže najít klid, a že se můj bratr přenese přes svou ztrátu.



Napsanáno očima Shnigami. Na památku milovaného Soxe.
Obrázek Soxe
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Freddie Freddie | E-mail | 16. dubna 2016 v 19:13 | Reagovat

To je tvůj příběh?

2 creepypastapreklady creepypastapreklady | 16. dubna 2016 v 21:47 | Reagovat

[1]: nope, autor je uveden u data vydání článku úplně nahoře :)

3 Freddie Freddie | E-mail | 17. dubna 2016 v 11:12 | Reagovat

[2]: Aha, tak to jo :D

4 Mia *aka Me* Mia *aka Me* | E-mail | 5. května 2017 v 14:19 | Reagovat

:-( Nám taky umřel kocour... :-( Ale už dávno :D
Jinak překlad super :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám na tento blog a na stránku Pixelaria. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.