STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Červen 2015

Soutěž!!

29. června 2015 v 20:43 Info
Okay lidi, vyhlašuju takovou malou soutěž :)
Potřebujeme nový banner (úvodní obrázek) :D
Rozměry:
výška: do 650 pixelů
šířka: do 1100 pixelů
Nutné, aby to byl znatelný obdélník!
Hlavní je, aby tam byl text "Vítejte ve světě creepypast!" pozadí nechám na vás ;) nejlepší by bylo nějaké krvavé pozadí nebo některé známé creepypasty, ale nebudu se bránit, jestli přidáte nějakou méně známou nebo svou ceepypastu :)
Cena: Nakreslím obrázek (počítačově, s pozadím a stínováním) vaší creepypasty, popřípadě creepypasty, kterou si vyberete.
Jak vstoupit: protože tady se nedaj dělat blbiny jako na deviantartu, bude stačit, když mi napíšete komentář :)
Hotové obrázky můžete posílat do 1.8. 2015 na e-mail jasmina.rokosova@seznam.cz :D
Hodně štěstí! ^^

Knihovna

29. června 2015 v 18:59 | XanCrews |  Creepypasty

Jakmile jsem překročil práh knihovny, všiml jsem si, že všechny zvuky ulice ustaly. Řekl jsem si, že je zkrátka dobře zvukově izolovaná. Pomalu jsem procházel uličkami, prozatím nic upoutávajícího mou pozornost. Jak jsem se dostával dál, světla stále ubývalo, až nakonec zbylo jediné osvětlení - slabé svíčky připevněné na zdech.



Knihy také ztmavly, ale v jiném smyslu. Byly více... záhadné. Celý vystrašený jsem se otočil k odchodu. Šel jsem zpátky stejnou cestou, kterou jsem přišel, avšak světla byla stále stejná. Vrátil jsem se tedy zpátky a zkoušel jiné cesty, ačkoli to nemělo žádný smysl.



To byl... pohyb? Můj pohled sjel ke konci uličky, kde jsem zrovna stál a zahlédl tvar pohybující se ode mě. Pronásledoval jsem to a volal na to. Jak jsem se dostal blíž, tvar se zaostřil do podoby muže.



Popadající dech jsem se ho zeptal, kudy se můžu dostat ven. Nepohnul se. Poté zničeho nic otočil hlavu. Hned jak jsem zahlédl jeho obličej, zvedl jsem ruce, abych uchránil svůj. Kousl mě. Pěkně se do tý ruky zakousl. Svalil jsem se a dostal se od něj co nejdál. Donutil jsem se vstát a utíkat jak nejrychleji to šlo.



Moje plíce div nehořely, když jsem se konečně zastavil. Neměl jsem tucha, kde jsem zrovna byl. Byl jsem pořádně vyděšený. Aniž by jsem věděl, co jsem dělal, lehnul jsem si a usnul.



Byl bych rád, kdybych vám byl schopen dát čas mého probuzení, jenže jsem si nebyl jistý. Ztratil jsem veškerý pojem o čase. Postavil své rozlámané tělo na nohy a prošel chodbou. Všiml jsem si, že je to tu najednou světlejší, i knihy byly vypadaly lépe. Koukl jsem nad sebe a uviděl starodávnou žárovku.



Okamžitě jsem se rozběhl, ani se neohlížejíc. Bylo stále více světla až jsem konečně objevil dveře. Doběhl jsem k nim; svoboda byla na dosah. Snažil jsem prostrčit prsty ven a otevřít je. Nehnuly se. Zamčené? Myslel jsem si. Ale ta myšlenka zmizela, jakmile se objevil starý pán a ten je otevřel. Podíval se na mě a troufám došlo mi, že ho odněkud znám. Jakmile si posunul kloubouk a vyšel do širého světa, uvědomil jsem si odkud. Ten muž v uličce.



Odcházel.



Šel jsem otevřenými dveřmi zaním a zkusil vyjít ven. Jakmile jsem se ke dvěřím přiblížil, do něčeho jsem narazil. Bylo to jako narazit do zdi, ale přede mnou byl jen vzduch.



Okamžitě jsem běžil požádat knihovnici o pomoc. Ať jsem křičel sebehlasitěji, nevšímavala si mě. Jen jednou zvedla zrak; dívala se ale spíš za mě.... skrz mě. Abych upoutal její pozornost, snažil jsem se pohnout hromadou knih před ní. Ale nešlo to. Zato ona jen natáhla ruku a vzala si k sobě horní knížku.



Musel jsem přijít na to, co se děje. Postavila se a někam šla. Chytl jsem její ruku ve snaze stáhnout jí zpátky. Její ruka se ani nehla, ale vypadalo to, že něco hledala a začala mě sledovat tam, kam jsem šel. Dovedl jsem jí až k jednomu stolu a nechal jí být. Koukla na stůl, pod něj, ale vypadalo to, že nenašla hledanou věc a šla opět svou cestou.



Tak, to je můj příběh. Pořád tu jsem. Není tu moc co dělat. Ale nikdy nevíš. Možná někdy přijdeš, budeš hledat nějakou knížku. Vezmu tě za ruku a odvedu tě hluboko, hluboko do knihovny. Možná mě zahlédneš a zeptáš se na cestu ven. Já možná získám opět svobodu, za cenu té tvé.



Čekám na tebe.

Ach ta neaktivita

23. června 2015 v 16:22 Info
Čauky lidi, je to tu zase. Moc se omlouvám za neaktivitu a věřte mi, je mi to nehorázně líto. Celý červen prakticky myslím na to, jak budu překládat, a celý červen z toho prd bylo. Není to moje chyba, musela jsem opravdu téměř každý den kreslit na svou výstavu s tématikou MLP a ještě do toho jse se musela učit do školy. Ale už je konec školního roku, dodělám 2 poslední obrázky a budu to mít z krku :) O prázdninách určitě počítejte s větší aktivitou, pokud chcete spoilery, mám naplánováno přeložit Play with me aka Sally, Rainbow Factory a Silent Ponyville (to je skutečně dlouhý, ale nějak se s tím poperu a ještě pár dalších, u nichž si nepamatuji jména. xD Tak snad se vám to bude líbit :)
Jas

Spící manželka

6. června 2015 v 17:14 | Creepypasta |  Creepypasty
Opět přijíždím domů pozdě v noci. Vstupuji do domu a všechna světla jsou zhasnutá, jako obvykle. Moje manželka je už určitě v posteli a spí. Je pozdě a jsem unavený, a tak jdu taky do postele. Už se ani neobtěžuju rozsvítit světlo, mohl bych po svém domě chodit i slepý. Navíc nechci svou ženu vzbudit. Když se dveře otevřou, trochu zaskřípou a já si to jdu k posteli a nakonec do ní zalézám. Přitulím se k manželce a jednou rukou jí obejmu. I když vím, že spí, nějak cítím, jako by tu nebyla, i když jí objímám. A tak se pomalu vzdám spánku se svou životní láskou v náručí.

Pomalu se probouzím a zjišťuju, že manželka již není v mém náručí a ani v posteli. Otevírám oči a zjišťuji, že její strana postele je pokryta uschlou krví. Zpanikařím a podívám se na podlahu, kde jsou krvavé stopy a skvrny vedoucí z ložnice. Okamžitě se zvedám, následujíc stopy a hledajíc manželku. Jak se dostávám ke dveřím, ještě jednou pro jistotu zkontroluju ložnici. Jak se otočím, vidím svou kdysi nádhernou ženu rozřízlou a vykouchanou, přibitou ke zdi nad postelí. Vedle ní, byla na zdi její krví napsána tato slova: "Díky, žes mě v noci držel, ale příště by sis měl rozsvítit, když vejdeš."

Černá & Bílá

3. června 2015 v 17:00 | Creepypasta |  Minutové horory
Nevím přesně proč, ale už od malička jsem měl schopnost vidět lidi takové, jací opravdu jsou. Bílá je dobře a černá je zlá. Velmi málo vídám jen bílé, ale též velmi málo vídám čistě černé. Většina lidí je většinou nějaký odstín šedé, jako třeba můj nevlastní otec a můj malý bráška. Moje mamka a sestra byly vždycky velmi blízko bílé barvy. Což i dává smysl, když stále obětují svůj volný čas na pomoc opuštěných zvířat.To vše se však změnilo, když byla moje sestra jednoho dne nalezená mrtvá v lese za naším pozemkem. Policie nám řekla, že byla udušena a nesla známky znásilnění. Nikdy nezapomenu na mamky pláč, když se to dozvěděla. Na pohřbu ležela sestra ve své rakvi. Zářila tak bíle, jak jsem ještě nikdy neviděl. Koukl jsem se na svého malého brášku. Byly mu jenom 4 a pořádně nerozumněl, co se vlastně děje. Vedle něj stál náš nevlastní otec. Byl temně černý.
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.