STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Červenec 2015

Beze jména 1

28. července 2015 v 17:00 | Creepypasta |  Minutové horory
Vešel jsem do místnosti, kde byla zapálená pouze jedna jediná svíčka; okolo ní seděli lidé a nepřetržitě koukali do jejího plamene.

"Je tady, cítím to," řekla jedna slečna a až potom jsem si všiml, že se vichni drží za ruce.

Autobusová past

27. července 2015 v 19:52 | adminka osobně (princessjasminbrony.deviantart.com) |  CZ Creepypasty
Nikdy jsem si nemyslela, že by cesta od babičky mohla být tak nebezpečná a mohla mě téměř připravit o život. Poté, co se mi tohle stalo, jsem si raději udělala řidičák a na autobusy už nikdy nespoléhám.

Na jaře jsem totiž jela na týden k babičce na vesnici. Potřebovala pomoct trochu s domácností a také potřebovala nějakou společnost. Dědeček totiž před 5 lety zemřel a od té doby žije v oné malé vesničce sama se svým psem Arykem. V neděli, kdy jsem měla zase odjet domů, jsem si postupně sbalila všechny věci... Oblečení, brýle, rukavice, peněženku jsem si nechala navrchu. Ani jsem si s sebou nebrala žádné šminky, přeci jenom, na vesnici, kde předem počítám s tím, že se určitě budu hrabat v hlíně... Takže to opravdu nemělo cenu. Když bylo všechno zabaleno, zavolala mě babi na oběd. Její králík na smetaně byl vždycky můj oblíbený! V klidu jsem se najedla, pomohla babičce umýt nádobí a babi mě objala.

"Ať se ti daří, Petro. Zase mě někdy přijeď navštívit!" Usmála se a pustila mě.

Koukla jsem se na hodinky. 12:30... Byl nejvyšší čas vyrazit na zastávku. Vzala jsem si tašku s věcmi, zamávala ještě naposledy babičce a vyrazila na zastávku. Když jsem byla u ní poprvé, docela mně překvapilo, že taková malá vesnička má dokonce svojí autobusovou zastávku. Dokonce i s lavičkou. Sedla jsem si na ní, dala si sluchátka a pustila svůj oblíbený mix písniček. Za chvíli se na obzoru objevil autobus. Tam jezdí autobusy asi tak jednou za dvě hodiny, takže jsem si byla naprosto jistá, že to byl ten, na který jsem čekala. To, že můj autobus měl ve skutečnosti zpoždění kvůli autonehodě, jsem se dozvěděla až o týden později.

Vyndala jsem si z batohu peněženku s průkazkou, abych nemusela platit. Nastoupila jsem, ukázala řidiči průkazku a ten kývnul, že můžu jít dál. Autobus zevnitř vypadal poměrně staře. Žádná klimatizace na stropech, zato tlačítka stop tam byla. Staré, kožené sedačky, oloupaná barva z držadel... To, co mě tehdy trochu zaskočilo, bylo, že se mnou měla jet jen jedna další dáma vzadu, která si zrovna četla noviny. Sedla jsem si tedy k zadním dveřím a autobus se pomalu rozjel.

Nějakou dobu jsem se koukala z okna a pozorovala ubíhající krajinu a vesnice. Nikde jsme nezastavovali, protože nikdo na zastávkách nebyl, já to měla ještě nějaký kus cesty a zdálo se, že žena vzadu taky nemíní jen tak vystupovat. Po chvíli mě však pozorování okolí omrzelo a vytáhla jsem si knížku.

Po asi půl hodině jsem ucítila nějaký zápach... opravdu strašný smrad. Vzhlédla jsem od knížky, abych věděla, kde jsme. Byli zrovna v jednom z mnoha lesů v okolí... Super. Najednou se mi začala šíleně motat hlava. Ryhle jsem jí otočila okolo na ženu vzadu, jestli nemá ponětí, co je to za smrad. Než jsem však stačila cokoli říct, dala noviny dolů a já viděla, že má na obličeji plynovou masku. Začala jsem kašla a hlava mě začala bolet. Potom už nevím, co se stalo, neboť jsem omdlela.

Když jsem se opět probrala, udeřil mě do nosu zápach zkaženého masa. Chtělo se mi z toho zvracet a nechtěla jsem ani otevřít oči. Nakonec jsem je však uviděla. byla jsem v nějaké temné místnosti, protože jsem zprvu vůec nic neviděla. Potom si moje oči přivykly a rozeznávala jsem jednotlivé obrysy. Byla jsem.... v opuštěném skladišti? Nejspíš. Vím, že to byla obrovská hala, ve které téměř nic nebylo, takže jsem typovala staré, opuštěné skladiště.

Jakile si moje oči přivykly trochu více, byla jsem schopná rozeznat i věci na stěnách. Vytřeštila jsem oči zděšením. Po stěnách byla rozvěšená střeva a byla vytvarovaná do tvarů obráceného pentagramu v kruhu! Tohle už můj žaludek nepřekousl a začala jsem zvracet. Byla jsem koženými řemeny přivázána k dávno zrezivělým železným kruhům ve zdi. Napadlo mě, že bych se z těchto pout ohla při troše štěstí vymanit. Pokusila jsem se jednu ruku vytáhnout. Moc to nešlo, ale kousek se posunula. Hah... Je vidět, jak si dali záležet... Pomyslela jsem si. Nevzdávala jsem to a asi po čtvrt hodině se mi ruku podařilo vytáhnout.

Ha! Z poloviny volná! S jednou volnou rukou jsem se pokusila rozvázat i druhý řemen. Bylo to snažší než jsem čekala. Konečně jsem byla volná. Najednou jsem uslyšela, jak někde něco spadlo na zem. Vylekala jsem se a zase se ke stěně připlácla. Takto přilepená jsem opatrně prošla okolo stěny, dokud jsem nenarazila na průchod do další, menší místnosti. Opatrně jsem tam nahlédla a jako na potvoru jsem se koukla do očí oné ženě, která se mnou seděla v autobusu. Měla u sebe nějakou krabici, očividně s nářadím. Položila krabici na stůl, který tam byl vedle ní a rozběhla se na mě. Zpanikařila jsem a instinktivně daka ruku v pěst a máchla s ní dopředu. Cítila jsem, jak naráží. Zasáhla jsem! Sebrala jsem veškerou odvahu, kterou jsem zrovna měla a prudce zvedla pravou nohu, takže jsem jí kopla do břicha. Musela to být pořádná rána, protože se okamžitě svalila k zemi.

Rozhlédla jsem se okolo. Byly tam další tři průchody a jeden východ ven. Svoboda byla na dosah! Rychle jsem odtud vyběhla. Budova byla postavena v lese a nikdo se o ni zvláštně nestaral. Přímo přede mnou byl zaparkovaný autobus. Rychle jsem si zapamatovala SPZdku. Běžela jsem po lesní cestě dál. Ještě naposledy jsem se ohlédla a viděla řidiče, jak pomáhá oné ženě stát. Dál jsem se jimi nezabývala a běžela dál. Nakonec jsem seběhla z cesty a běžela lesem. Po několika hodinách bloudění po okolí jsem narazila na malé městečko... Tam už mi pomohli a tam jsem také nahlásila, co se mi stalo a co jsem viděla.

Už je to několik let, co se mi to stalo, ale přesto se mi o tom doteď zdají noční můry... Nikdy nedůvěřujte staře vypadajícím autobusům jenom s jedním cestujícím... Mohlo by vás to stát život.

Blíží se konec soutěže! Ještě s můžete zúčastnit! :)

24. července 2015 v 20:07 Info
Jenom upozornění ohledně mojí malé soutěže na banner blogu :) 1. srpna bude soutěž ukončena!
Informace máte zde ^^

Sammy

21. července 2015 v 21:07 | samuel-kingsley.deviantart.com |  Creepypasty
Čau lidi, tady Lee. Omluvám se, že jsem poslední dobou nebyl moc aktivní. Zrovna jsem se nastěhoval do nového domu a ještě stále vybaluji, ale už mám vybalený a zapojený počítač, takže zase můžu updateovat tenhle blog.

A tohle vám fakt musím říct. Když jsem vybaloval, našel jsem deník. Pravděpodobně patřil bývalé majitelce, která tu žila přede mnou. Normálně deníky nečtu, ale tomuto jsem neodolal a… vůbec nevím, co si o tom myslet. Prostě to všechno naskenuju a dám to sem. Tohle se fakt musí dostat do světa.
_____________________
_______________________________________________
Zbytek stránek se nedal přečíst, až na poslední. A tady je to, co na ní bylo.
"Ublížila Milovi."
Lidi, tohle je fakt ta nejstrašidelnější věc, jakou jsem kdy četl. Opravdu doufám, že je to jen nějaký vtip. Normálně na tyhle věci nevěřím, ale tohle… mě nutí se nad tím dost zamýšlet. I když ani nevím. Možná jsem jen moc unavený z toho všeho vybalování. No lidi, budu vás později informovat o tom, co se tu děje. Uvidíme se příště!

-Lee
Originál zde

Homicidal Liu

12. července 2015 v 19:00 | LiuWoods (španělská cp wikia) |  Creepypasty
Liu Woods (Homicidal Liu) je starší bratr Jeffreyho Woodse (Jeff the Killer), je extrémně nebezpečný, pokud samozřejmě nejste na seznamu lidí, co zabíjejí (většinou kriminálníci).
Všechno to začalo tu noc, kdy Jeff Woods přestal být tím chlapcem, kterým býval a stal se vraždícím monstrem. Brutálně zabil své rodiče i svého milovaného brášku Lia. Ale je pravda, že Liu po pár bodnutích zemřel?
Ne, přežil jsem běsnění svého bratra. Svíjel jsem se jak žížala, celé tělo mě pálilo, hořely mi plíce, jak jsem se topil ve vlastní krvi. Ale chtěl jsem přežít. Byl jsem naštvaný na Jeffa. Potom všechno zčernalo a já omdlel.
Po nějaké době jsem se probudil ve světlé místnosti, obklopen hadičkami a medicínou. Cítil jsem, že nedokážu mluvit a jíst, a tak jsem byl živen přes kapačku, dýchal jsem respirátorem. Sotva jsem věděl, kdo jsem. Zaslechl jsem doktora mluvit k sestře. "Nejsem si jistý, jestli přežije, potřeboval hodně operací, odchází mu levá plíce, jeho srdce je velmi slabé a odcházejí mu obě ledviny. Je téměř nemožné, aby přežil." Tato slova mi vzala všechnu naději na přežití.
Přišel den, kdy jsem měl podstoupit další operaci. Stále jsem nemohl mluvit a byl jsem pod sedativy, takže jsem ani nemohl dát nijak najevo své nadšení, takže jsem si ho šetřil na později. Přišla sestra. "Ahoj, jsem Susan, přeji ti hodně štěstí. Jsi silný, málokdo přežije takovouhle hrůzu. Chtěla jsem se o tebe od začátku starat, protože mě tvoje síla fascinuje. Nešel bys se mnou někdy ven, až se uzdravíš?" Dala mi pusu na tvář a začervenala se. Musím uznat, byla to hezká holka, ale nevím, jestli by náš vztah fungoval.
V tuto dobu bylo víceméně na mně, jestli žít, nebo umřít. Doktor řekl, že tak silný hoch, který toho přežil tolik, má velkou šanci na uzdravení. Dali mi dýchací masku a usnul jsem. Ale proč jsem i tak všechno cítil? Cítil jsem, jak se studená čepel zařezává do mého srdce. Strašně bolelo, když mi rozřezali kůži. A další zářezy bolely ještě víc, o to hůř s každou přibývající vteřinou. Největší bolest však přišla, když mi vyřízli srdce z těla. A to byl teprve začátek mého utrpení. Následovaly hodiny nesnesitelné bolesti, každý nový řez, každá nová část těla, kterou mi vyměňovali, pak každý steh. To všechno mi trochu ubralo na rozumu, který mi zbýval, až nakonec zmizel úplně.
Několik dní jsem prostě ležel, aniž bych se mohl pohnout, mluvit. Celou dobu jsem poslouchal hlas sestry Susan, která se mnou byla ve dne v noci. Mluvila na mě, chtěla, abych to vydržel, chtěla mě živého. Opravdu si se mnou chtěla vyjít a slyšet můj hlas. Týden potom mi dokonce chodila zpívat a číst. Ten den, když jsem se opět začal hýbat, mi ráno řekla "Kéž by ses už probudil.". Větu ukončila polibkem a já jsem konečně dokázal přinutit tělo otevřít oči. Radostí plakala, když viděla, že jsem vzhůru.
"Ahoj Susan, jsem Liu Woods." Řekl jsem.
S šokem odpověděla. "Ty jsi opravdu… bratr Jeffa Woodse? Chvíli se mi zdálo, že jsem ho tu zahlédla. Dozvěděla jsem se, že zešílel a zabil svou rodinu. Jak to, že ale Liu přežil? Taky jsem se dozvěděla, že ten den v domě vylil bělidlo a zapálil to tam. Potom odtud utekl. V domě, nebo alespoň v tom, co z něj zbylo, sotva našli ostatky dvou dospělých, ale co se stalo s tělem jeho bratra, to nikdo nevěděl. Někteří říkají, že jeho tělo někam vzal. Avšak tys byl celou dobu v pokoji na podlaze. Faktem zůstává, že tam, kde jsi spal, zůstalo na zdi krví napsáno "Jdi spát" a v koupelně na zrcadle bylo "Usmívej se". Opravdu mě mrzí smrt tvých rodičů… Jestli se tam už nechceš vracet, nechceš na nějakou dobu bydlet u mě? Samozřejmě až se uzdravíš. Žiju sama od té doby, co moji rodiče zemřeli v auto nehodě, takže mám volnou místnost."
Trochu zděšený jsem nabídku přijal. "Až odsud zmizím, rád bych tě vzal na večeři. Kamkoli chceš. Jen potřebuju jeden den pro sebe, abych se dostal do svého starého domova a sbalil si tam aspoň nějaké zbývající oblečení. Chtěl bych, abys tam šla se mnou." Každý další den za mnou chodila, smáli jsme se spolu, byli jsme si velmi blízcí, dokonce to vypadalo, jako že jsem pár, a tak jsem se jí jednoho dne zeptal, jestli nechce být mojí přítelkyní.
"Samozřejmě, že chci být tvojí přítelkyní, Liu. Už jsem se tě chtěla zeptat, jenom jsem nevěděla jak." Shýbla se ke mně a políbila mě. Byl jsem tak šťastný, věci se pro mě zlepšovaly a já našel člověka, který by mohl být má nová rodina.
Po nějakém čase jsem konečně opustil nemocnici. Susan mě přivítala s otevřenou náručí a já navrhl, abychom ten den došli vyzvednout nějaké mé oblečení. "Dobře, ale bude potřebovat něco pro případ, že by na nás tvůj bratr zaútočil."
"Dobře, vezmeme pár nožů, nějaké prášky proti bolesti a malou lékárničku, kdybychom ty nebo já potřebovali zašít ránu, vodu a dvě skleničky, kdybych měli žízeň."
Došli jsme k ní domů a pobrali vše, co jsme potřebovali, plus ještě tašku na mé věci. U mého starého domova mi řekla: "Neboj se, všechno bude v pořádku." Políbila mě, abych se uklidnil. Musel jsem vykopnout dveře, protože nešly otevřít. Jakmile jsme vešli dovnitř, všude na zdech byla krev. Krev mých rodičů. V kuchyni byl kanystr s benzínem, prázdná láhev od bělidla a pár sirek. Prozkoumali jsme i zbytek domu. Dveře do koupelny byly otevřené a na zrcadle bylo krví napsáno "Usmívej se". Umyvadlo i podlaha byly celé od krve. Dále jsme zavítali do ložnice rodičů. Prostírání bylo od krve… celý dům byl plný krve. Nakonec jsme vešli do pokoje, který nás zajímal nejvíc: můj pokoj. Fráze "Jdi spát" byla na zdi napsána přesně, jak Susan říkala. Podíval jsem se do skříně pro mé věci, jako můj laptop, mp3, mobil a oblečení. Celou dobu jsem měl přes sebou obraz zblázněného Jeffa, jak drží v ruce nůž a říká "Šššš, jen jdi spát". Dělalo se mi z té vzpomínky špatně. Řekl jsem Susan, ať mi podá tašku s našimi věcmi. Došel jsem do koupelny a vytáhl nůž. "Jeffe… až umřeme, uvidíme se v pekle."
Jakmile jsem dořekl větu, políbil jsem Susan. "Loučím se s tebou, má lásko. Chci se Jeffovi pomstít za to, že mi zabil rodiče a skoro zabil i mne. Miluju tě Susan a moc se ti omlouvám." Už jsem se připravil jí bodnout, ale neudělal jsem to, nechtěl jsem se stát tím, čím Jeff. Susan mě přemlouvala, abych jí odpustil, že mě sem zatáhla a že mě to tak ovlivnilo.
"Liu, miluji tě. Vím, jak může člověka ovlivnit být blízko smrti. Pojďme radši domů." Políbila mě a zavolala taxi. Jakmile jsme dojeli domů, šel jsem okamžitě do vany.
Během koupele jsem vzpomínal na ty časy mou rodinou, mamkou, tátou, mé dětství s Jeffem. Všechny ty žertíky, co jsme prováděli, ten krásný pocit, že jsme měli jeden druhého. Začal jsem brečet, ale tekoucí voda tlumila mé vzlyky, takže to nikdo stejně neslyšel. První noc byla pro mě dost traumatická. Měl jsem noční můry, kde byl Jeff před nehodou brutálně zabit novým Jeffem. Potom se na mě otočil. "Liu, proč nejdeš spát, jak jsem ti řekl?" S děsem jsem se vzbudil a Susan přiběhla ke mně do pokoje.
"Co se stalo Liu? Jsi v pořádku?"
Odpověděl jsem. "Jo… jenom noční můry, není se čeho bát."
Když jsem se další ráno probudil, přivítala mě příjemná vůně palačinek. Šel jsem do jídelny a tam byla Susan a připravovala snídani. Tak, jak jí vždy připravovala mamka. Popřál jsem jí dobré ráno, posadil se a začal jíst. Jak dlouho už jen to je od doby, kdy jsem naposledy jedl palačinky připravené s láskou? Nevěděl jsem, ale chutnaly báječně… opět jsem se cítil milován, ale tato radost netrvala moc dlouho. S každým dnem jsem šílel víc a víc, protože mi Susan strašně připomínala mamku. Vzal jsem nůž a vběhl k ní do pokoje. Byla připravená jít se mnou na rande a moc jí to slušelo. Nebyl jsem schopný ji zabít, aniž by věděla, jak moc jsem jí miloval, aniž bych mohl naposled ve svém životě poznat, co je to láska…. Miloval jsem ji, ale šílel jsem čím dál tím víc a pokaždé to bylo těžší nezabodnout jí nůž do srdce. Nemohl jsem ji zabít, ale bylo tak těžké odporovat.
Když jsme vyšli z kina a šli domů, snažil jsem se začít hovor. "Moc tě miluji Susan, ale je tu něco, co mě sžírá zevnitř… Nevím, jak to vysvětlit, tak ti jen chci říct, že tě budu milovat, ať se stane cokoli." Jakmile jsem dokončil větu, objevil se kapsář, uhodil Susan a vzal jí kabelku. To mě naštvalo, měl jsem chuť ho zabít za to, že ublížil Susan. Než jsem ho začal pronásledovat s nožem, který jsem nosil v kapse bundy a zatáhl ho do uličky, kde jsem ho přinutil omluvit se za ukradený kabelky a uhození Susan, řekl jsem jí: "Utíkej, nechci, abys tohle viděla. Miluji tě Susan, ale opravdu tě nechci nechat tohle vidět." Utíkala tak rychle, jak jen mohla a já přimáčkl zlodějíčka k zemi. "Nikdy ti neodpustím to, že jsi ublížil Susan, je příliš dobrá, příliš čistá na to, aby jí někdo takhle ubližoval. Takže tě ze to zabiju. To jediné splatí tvůj dluh za to, že jsi jí ublížil."
Zvedl jsem nůž a začal ho do něj zabodávat. Viděl jsem to utrpení v jeho očích, ale přesto jsem nepřestával, dokud neumřel. Dostal jsem krev z mé kožené bundy, která se naneštěstí trochu umazala, ale nebylo to tak vidět. Takže bylo lehké zakrýt stopy o tom, že jsem zabil malého zlodějíčka v jedné malé uličce. Susan jsem našel v jedné malé kavárně, jak popíjí silné Espresso.
Byla v pořádku. Jeden zaměstnanec jí ovázal ránu. Poděkoval jsem mu. Došli jsme poklidně domů. Donesl jsem jí do její ložnice a položil ji na postel. "Susan, nechtěl jsem, aby se to stalo, ale uvědomil jsem si, že nesnesu, když ti někdo ubližuje. A tak se, počínaje dneškem už nemusíš o takové věci bát, přísahám." Políbil jsem a šel se vysprchovat. Uvědomil jsem si, že ji nemůžu zabít, byla na tomto světě pro mě vším, co jsem měl. Byla jedinou osobou, kterou jsem miloval. Přesto jsem si užíval zabíjení toho bastarda. Tak jsem se rozhodl zabíjet lidi, kteří ubližují nevinným, dělají zlé věci těm, které mám rád a hlavně ty, kteří by se kdy pokusili ublížit Susan.
Dny ubíhaly a seznam zavražděných lidí stále stoupal. Bylo dost otravné mít stále krev na kalhotách, tak jsem si koupil kožené. Kožená bunda a kalhoty činily zabíjení lepší, jelikož se dali umýt bílým benzínem, který jsem si nedávno pořídil.
Po chvíli mě celkem začalo nudit zabíjení tím, že jsem oběti probodával, a tak jsem zkoušel stále nové a nové způsoby. Někteří zemřeli tak, že uhořeli polití zapáleným benzínem, jiné jsem operoval bez uspání, jiné jsem donutil sníst své vlastní vnitřnosti a další jsem rozkrajoval na kousky a předhazoval psům. Nikdy jsem ale nezkřivil vlas nevinnému člověku, vždy jen kriminálníkům. Nečinní mě to tedy vlastně hrdinou? Zastavoval jsem kriminálky těmi nejstrašnějšími způsoby, každý den jsem vymyslel něco nového, pak přišel domů, umyl oblečení od krve kriminálníků a trávil čas se Susan. Jednoho dne jsem ji pozval do naší restaurace, neboť jsem dostal dobře placenou práci jako kuchař, tak jsem si s ní sedl na velmi pěkné místo se zapálenými svíčkami. "Susan, jsme spolu téměř a vím, že jsi má životní láska, nemůžu bez tebe žít, a tak bych ti chtěl něco navrhnout." Poklekl jsem na jedno koleno a z tašky vyndal prsten. "Vezmeš si mě?" Nadšená a se slzami v očích mi odpověděla.
"Ano, Liu, vezmu." Vyšli jsme z restaurace, velmi šťastní, když tu se najednou objevil nějaký zatracenec a postřelil jí.
Naplnil mě vztek a nenávist, ale věděl jsem, že tam nemůžu Susan nechat samotnou, krvácející k smrti. Vzal jsem jí a pospíchal s ní do nejbližší nemocnice. "Vypadá to vážně, možná se už neprobudí, musíte počítat se vším." Řekl mi jeden doktor. Šel jsem po tom bastardovi, který ji postřelil. Nikdy bych nebyl schopen zapomenout jeho obličej, a tak jsem ho po několika hodinách chození po městě našel.
"Tvůj život je zpečetěn, bastarde, protože díky tobě je Susan na pokraji smrti. Zaplatíš za to svým životem!" řekl jsem téměř smyslů zbavený. Jen co jsem dořekl větu, zabil jsem ho.
Dorazil jsem do nemocnice a doktor mi řekl, že se Susan probudila a můžu s ní mluvit. "Liu? Jsi to ty? Jsem tak ráda, že jsi přišel. Odolávám tak, jako ty odoláváš jiným věcem. Miluji tě Liu a nechci umřít. Ale jestli se tak stane, nechci, aby ses zabil i ty. Na to tě miluji příliš moc a nechci, abys pro mě umíral. Vím, co děláš. Vím, že zabíjíš kriminálníky, a i když je to velmi nepříjemná mise, nepřestávej s tím, Liu."
Celou hodinu jsme byli spolu, řekl jsem jí vše, co jsem musel a byl jsem rád, že přežila. Nechtěl jsem ztratit to jediné, co mi na tomhle světě zbylo. Přišel doktor. "Aby se uzdravila, budeme jí muset operovat, pane Woodsi." Vzali jí na operační sál. Tři hodiny se zdály nekonečné, ze zoufalství jsem si málem vymnul oči, ale naděje, že Susan přežije, mi dodávala sílu. Po operaci ke mně přišel doktor, který měl celou operaci pod kontrolou.
"Operace byla úspěšná, je mimo nebezpečí úmrtí, zítra se probudí a po dvou týdnech bude moci jít domů." Tato slova mi tolik ulehčila, byl jsem tak rád, že Susan bude v pořádku. Celou dobu jsem u ní seděl, až se nakonec probudila.
"Kdo jsi? Kde je mamka s tátou?" To mě naplnilo smutkem, na všechno zapomněla. Když se uzdravila, snažil jsem se jí všechno připomenout. Nejprve jsem jí vzal do nemocnice, kde jsme se potkali. "Ty jsi Liu? Jako by ses úplně změnil." Postupně si začala na všechno vzpomínat. Vzal jsem jí do svého starého domova a připomněl jí, proč jsme zde kdysi byli. Navštěvovali jsme místa, která pro nás byla tehdy významná, až jsme došli k restauraci, kde jsem se s ní zasnoubil. Tam mě pořádně objala. "Liu, pamatuji si na všechno, děkuji, že jsi byl se mnou, dokud jsem se neuzdravila." Řekla.
"Tys udělala to samé pro mě. Tolik ti toho dlužím, Susan." Políbil jsem jí. Najednou se začala zmítat v křečích. Vyděsilo mě to, tak jsem jí vzal zpátky do nemocnice. Miloval jsem jí, nemohl jsem jí jen tak nechat na holičkách. Po nějaké době ke mně přišel doktor.

"Je mi to moc líto pane, ale… vaše přítelkyně zemřela." Tato slova mě naplnila takovým smutkem a zlostí zároveň, že jsem doktora popadl za krk a podřízl mu hrdlo. Nemělo důvod zůstávat v klidu. Začal jsem zabíjet všechny - muže, ženy, děti, nemocné… Všechny! Nesnesl jsem pohled na to, že oni žijí, ale má Susan zemřela. Vím, že se nedalo jinak, bylo to nevyhnutelné. Mé oblečení bylo prosáklé krví nevinných, mé ruce byly celé od krve a mé oči se změnily. Pro něco jsem se rozhodl. Vzal jsem nůž a na hruď si vyřízl srdce s iniciály Susan, její čas úmrtí, datum našeho výročí a datum dne, kdy jsme se potkali. Potom jsem vzal jehlu a nit a zažil koutky úst do úsměvu, aby mohl každý vidět, jak jsem trpěl. Došel jsem domů, vzal svoje kožený oblečení a vypadl odtud. Nikdy jsem se tam nevrátil. Nyní se živím zabíjením všech šťastných lidí, protože když není naživu Susan, neměl by být nikdo šťastný. Škoda, že v tom nebudu moct pokračovat i po smrti. Pokud mě někdy potkáš, utíkej a nikdy přede mnou neukazuj svou dobrou náladu, protože jestli ano, zemřeš tak strašlivou a nemilosrdnou smrtí, že nikdo nepozná, kým jsi byl před tím, než jsi narazil na mně, Lia, který přežil útok Jeffa Zabijáka.

Jenom abyste věděli...

12. července 2015 v 18:22 Info
Vím, že to byl jenom jeden komentář, ale strašně mě to štve, že to vzniklo a ani nevím proč. Jeden milý anonym, jehož přezdívku si nepamatuji, napsal pod jednu creepypastu komentář, kterému jsem porozumněla asi takto: nechápu, jak někdo může číst takové pohádky jako tohle, běžte si přečíst raději něco třeba o Jeffrym Dahmerovi. Jako... eh? Tohle je stránka s překladama creepypast, ne se životopisy reálných vrahů. Pokud chcete stručnou definici creepypasty, tady to máte: Creepypasta je internetový hororový příběh, která se má čtenáře pokusit co nejvíce vyděsit. Tohle je nejstručnější definice, kterou vám můžu dát. A co tam je? Že jsou to INTERNETOVÉ příběhy ;) což znamená víceméně smyšlené, i když nepopírám, že se můžou zakládat na skutečnosti. Pokud to chce někdo pokládat za pohádku, budiž. Ale nechtěla bych tu víc vidět podobné komentáře. Pokud se vám creepypasty nelíbí, prosím, nahoře v pravém rohu je křížek ^^
Jas

Pojď si se mnou hrát

9. července 2015 v 17:00 | kiki-hyuga.deviantart.com |  Creepypasty
Ten rok bylo v létě moc pěkně a teplo. Slunce, jako vždy, přinášelo teplo tělu. Lehký vánek, který se tu a tam prohnal po okolí, činil léto ani ne příliš horkým, ale ani ne příliš chladným. Prostě perfektní počasí. Ale jedno léto Sally nikdy nezapomene.
Sally byla malá, osmiletá holčička s dlouhými, kudrnatými vlásky a světle zelenýma očima. Byla vždy poslušná, nikdy nelhala a dělala, co jí bylo řečeno. Její rodiče jí doslova zbožňovali, lepší dceru si ani nemohli přát.
Sally se zachichotala při hraní se svými kamarádkami před jejich domem. Hrály různé hry jako třeba panáka nebo skákaly přes švihadlo. Dokonce si hrály s panenkami, nebo si hrály na babu. Sallyina maminka se tomu nevinnému pohledu usmála, otřela si ruce do zástěry a zvolala.
"Sally! Pojď domů na oběd!" Sally vzhlédla od své panenky a usmála se.
"Už jdu, maminko!"
Jakmile usedla ke stolu, začala nadšeně poskakovat na své židli. Její matka na stůl připravila burákové máslo se sendviči bez kůrek. Pár kusů mrkve a celeru na stranu a džus k pití.
"Děkuji, maminko."
"Není za co, zlatíčko." Jak začala malá dívka uždibovat sendvič, její maminka se posadila naproti ní a s úsměvem se koukala, jak jí. "Hádej co! Strýček Johnny nás přijede navštívit!" Sally vzhlédla a usmála se, koutky úst špinavé od burákového másla.
"Mmg! Stfýček Jommy??" Zopakovala s plnou pusou. Její maminka se zasmála a přikývla.
"Mhm. Přijede pomoci tvému tatínkovi s prací, a taky, aby tě trochu hlídal. Možná také půjdeme společně všichni do průvodu!" Sally rychle dožvýkala poslední sousto a polkla.
"Mohou přijít také Sára a Jennie?" Její maminka se zamyslela.
"No, to je na jejich rodičích. Ale jestli budou moct, tak nevidím důvod, proč by ne!" Dívka se zachichotala a začala poskakovat, tentokrát ještě více natěšená na tyto letní prázdniny.
Během dalšího dne přijel strýček Johnny. Jak vystupoval z auta, podrbal se na hlavě a unaveně si povzdychl.
"Strýčku Johnny!" Zacvrlikal drobounký hlásek, který upoutal pozornost muže. Sally odhodila švihadlo, přes které zrovna skákala, rozběhla se za příbuzným a obejmula ho.
"Ahooj Sal! Jak bylo?" Zeptal se a lehce zvedl dívku, dávající jí též řádné obejmutí. Dívka se zachichotala a podívala se na své kamarádky, které jim mávaly.
"Hrála jsem si se Sárou a Jennie. Pojďme dovnitř, řekneme mamince, že jsi konečně tu!"
"Dobrý nápad." Usmál se a vešel do domu, volajíc ženské jméno. "Marie! Jsem tady!" Zvolal a Sally ho napodobila.
"Mami! Je tady~!" Paní domu se přihnala z kuchyně a usmála se, když viděla, že to Johnny zvládl.
"Johnny, dostal ses sem v pořádku." Muž položil dívku na zem a pohladil jí po hlavě, posílajíc jí si opět hrát. A obejmul ženu.
"Samozřejmě, že ano. Jak bych se sem měl dostat jinak, než v pořádku?" Zasmál se a šel se ženou do kuchyně. Sally zatím doklusala k předním dveřím, odkud zavolala, že si jde opět hrát ven.
"Buď doma, než se úplně setmí!"
"Ano, madam!" A byla v trapu.
Jak se blížila večeře, Sallyin otec se vrátil domů, rád, že může zase vidět svého bratra. Přišel domů i se svou dcerou, došel k němu, potřásli si rukou a obejmuli se.
"Je fajn tě zase vidět, chlape, jak bylo?" Zeptal se a založil si ruce v bok, koukajíc na svou manželku, která zrovna připravovala stůl k večeři. Johnny pokrčil rameny, pohrávajíc si se svými palci.
"Rozešli jsme se s Karin."
"Aw, to je strašné, je mi to líto…" Johnny zavrtěl hlavou a usmál se.
"Nah, to je v pořádku. Jsem šťastný, můžu být, kde chci, aniž bych měl za zadkem neustále někoho, kdo by chtěl vědět, kde jsem a co dělám." Oba muži se zasmáli a usedli ke stolu. "Mmm, Marie, to je lahoda."
"Děkuji, jsem ráda, že ti chutná."
"Mhm! Je to dobrota, maminko." Dospělí se pousmáli nad touto chválou.
Talíř po talíři se začal vyprazdňovat a Sally začala zívat víc a víc, a mnula si rukama oči. Její matka se usmála a jemně jí začala drbat záda.
"Vypadá to, že je někdo ospalý. Čas jít do postele!" Sally přikývla, seskočila ze své židle a donesla svůj talíř do umyvadla. Její maminka jí šla naproti, že jí vezme do postele, ale zastavila, když jí zadržel John.
"Já jí odnesu do postele." Usmál se a maminka úsměv opětovala.
"Dobře, díky Johne." Muž přikývl, pozorujíc ženu, jak jde sebrat zbytky a mýt nádobí. Poté se díval na bratra, který se šel umýt a následně následoval dívku do jejího pokoje.
John se usmál a zavřel za sebou dveře, pozorujíc Sally, jak se přehrabuje v šatníku a hledá pyžamo.
"Potřebuješ pomoc?" Zeptal se a dívka přikývla. "Okay, koukneme se, co máš." Muž okolo ní protancoval k šatníku a začal si prohlížet jednotlivá pyžama. Máš tu jedno jahůdkové pyžamo. Vsadím se, že po nich budeš ve snu vonět." Vzal košili a ukázal ji jí, zatímco se párkrát zhluboka nadechl. Sally se zachichotala a zavrtěla hlavou na signál, že dneska nechce pyžamo s jahůdkama. Johnny přikývl, dal pyžamo zpátky a vytáhl další, tentokrát s jednorožcem. "Co tohle? Projížděla by ses na jednorožci." Dívka se opět zachichotala a zatřepala hlavou v nesouhlas. Než dal muž pyžamo zpátky, zlostně si povzdechl. Potom vyndal normální bílou noční košilku. "Co tohle? Staneš se s její pomocí princeznou!" Sally se rozzářily oči, přikývla a nadšeně zatleskala. Položil tedy košilku na postel, přišel k ní a začal jí rozepínat košili.
"Umím se oblíkat, strýčku." Řekla s úsměvem a dívala se na jeho velké ruce na její košili. Muž se též usmál a přikývl, pokračujíc v rozepínání.
"Určitě ano, ale jsi unavená, tak si nech trochu pomoct." Řekl a Sally párkrát přikývla. Jakmile jí košili rozepnul, stáhl jí dolů, šťouchl jí do pupíku a Sally se zasmála. Usmál se, uchopil lem jejích šortek a sundal jí je. Nakonec uchopil noční košilku, nandal jí Sally přes hlavu a ujišťoval se, že ruce prochází správnými rukávy. "Hotovo!" Řekl vesele. Sally se na něj usmála a vylezla na postel. Johnny se zvedl, vzal její oblečení. Otevřely se dveře a dovnitř vešla Sallyina maminka, aby dívku uspala.
"Připravena do postele?" Zeptala se a šla k posteli. Johnny zvedl zrak a okamžitě došel na druhou stranu postele.
"Bude vadit, když jí uspím?" Marie vzhlédla, usmála se a zavrtěla hlavou.
"Samozřejmě, že ne." Opět sklopila zrak na dceru, sehnula se k ní a dala jí pusu na čelo. "Dobrou noc, zlatíčko."
"Dobrou noc, maminko." Pohladila ještě dívence čelo, vzala si od Johnnyho oblečení a odešla z pokoje. Ten se na maminku usmál, došel k vypínači a zhasl světlo. Opatrně zavřel a zamkl dveře. Pomalu se koukl přes rameno na Sally. Měl na tváři spokojený, pokřivený úsměv.
O několik dní později se Marie všimla, že se Sally nechová jako dřív. Neusmívala se už tak hezky. Už nebyla tak živá a už ani nemluvila s takovou radostí. Marie uchopila její ruku těsně před tím, než si odešla hrát s kamarádkami a odvedla si jí kousek stranou. Sally se zmateně podívala na svou maminku.
"Zlato, jsi v pořádku?" Zeptala se a klekla si, aby byla ve výšce Sally. Ta na ní jen nečinně zírala, a pak se rozplakala. "Sally?"
"M-mami… Já… Já to ne-nechtěla…" Dokázala dívka říct přes její škytavé vzlyky.
"Copak jsi nechtěla, drahoušku?"
"J-já… Já nechtěla h-hrát… Nechtěla jsem hrát jeho h-hru…" Děvčátko se podívalo na svou maminku a pevně ji objalo. "D… Dotýkal se m-mě… A-a nutil, abych se do-dotýkala já jeho!" Marie se zamračila a pohladila Sally po hlavě, pokoušejíc se jí trochu uklidnit.
"Ššš, už je to dobrý. Maminka je s tebou." Jenom noční můry, to je vše. Dívka měla nějakou strašidelnou noční můru. "Už je všechno v pořádku, dobře? Už se nemusíš bát." Dívala se, jak k ní Sally zvedla oči, dech nepravidelný kvůli pláči a usmála se.
"Do-dobře maminko…" Její maminka se usmála a dala jí pusu na čelo.
"Tak se jdi opláchnout, nechceš si přece hrát se svými kamarádkami se špinavým obličejem." Sally se slabě zachichotala a odběhla se do koupelny opláchnout.
Později toho dne se Johnny se svým bratrem vrátili z práce. Frank si s úsměvem oddychl, když mu Sally zamávala. Tatínek jí zamával zpátky, zabouchl dveře auta a šel domů. Johnny se na Sally také s úsměvem podíval a zamával jí. Dívčin úsměv pomalu uvadl; již nebyl tak veselý, ale zamávala zpátky. Johnny také vešel do domu, ale zastavil se, aby si odposlechl rozhovor mezi jeho bratrem a jeho ženou.
"Sally co??" Ptal se Frank.
"Měla noční můru. Opravdu strašlivou. Říkala, že 'ON' se jí dotýkal."
"No a kdo je sakra ten 'ON'!?!
"Nevím Franku… Ale byla to jen noční můra. Jen jsem tě chtěla informovat o tom, co s ní je, když se teď chová tak divně."
Johnny se vzteky zamračil a jeho klouby zbělely. Potom se rychle uklidnil a přemýšlel. Nasadil úsměv a vešel dovnitř, aby to vypadalo, že zrovna vešel, aniž by věděl o jejich konverzaci a pozvedl obočí.
"Ups… vyrušil jsem vás při něčem?" Zeptal se a viděl, jak pár vrtí hlavou. Johnny se opět usmál a ukázal palcem za sebe, směrem k autu. "Jedu zrovna do obchodu, potřebuješ něco, Marie?" Žena se usmála a pohlédla směrem ke kuchyni.
"Vlastně jo. Mohl bys mi přivézt několik vajec, mléko, chleba a džus?" Johnny přikývl a už chtěl jít, když se ještě zarazil.
"Sally se mnou chce taky jet, jen abyste věděli." Marie se usmála.
"Díky, Johne." Opět přikývl a vyšel z domu. Klíč v ruce. Jak spatřil Sally se svými kamarádkami, přiložil si ruce k ústům.
"Sally!" Děvče se na něj podívalo. "Pojď, pojedeme nakoupit!" John došel k autu a lákal dívku, aby jela s ním. Sally na něj chvíli civěla, ale nakonec položila panenky do trávy.
"Budu za chvíli zpátky, postarejte se prosím o Marcipána a Lilly." Jennie a Sára se usmály a přikývly a pokračovaly ve své hře s panenkami bez Sally. Neochotně došla k autu, vyškrábala se na sedadlo spolujezdce a zacvakla si pás. "Maminka chtěla, abys jel nakoupit?" Zeptala se. Johnny přikývl a dal klíčky do zapalování, nastartoval auto a vycouval z příjezdové cesty.
"Yep, chce, abych jí přivezl nějaké jídlo. Možná bych ti taky něco mohl koupit." Ušklíbl se, když se podíval na dívku. Sally se nervózně usmála a zadívala se dopředu, pozorujíc ubíhající krajinu. Jak přijížděli k obchodu, Sally si všimla, že strýc nezpomalil, aby mohl zatočit k parkovišti. Zmateně se zamračila a koukla na něj.
"Strýčku Johnny, obchod je tímhle směrem…" Řekla ukazujíc na cestu k samoobsluze. Ale muž nic neodpověděl. Prostě jel dál s malým úsměvem na tváři. Sally se napřímila a zadívala se dozadu, pozorujíc obchod pomalu mizící v dáli. Uvědomujíc si, že nejedou nakupovat, pozorovala svého strýce zajíždět na malé parkoviště u parku nedaleko města. Nikdo do parku v neděli nechodil. Sally byla nervózní, zrychlil se jí dech a pozorovala muže s vytřeštěnýma očima. Johnny dojel až do parku, vypl zapalování a podíval se na dívku. V jeho obličeji se zračila zlost.
"Řekla jsi matce, co se stalo, že jo?" Zeptal se a viděl dívku zběsile zatřást hlavou v nesouhlas. "Nehraješ podle pravidel, Sally." Tón jeho hlasu zněl téměř zpěvavě. Muž se natáhl a popadl dívku, ignorujíc její odpor. "Řekla jsi, že se mnou budeš hrát, Sally. Lhala jsi mi." Otevřel dveře auta, vystoupil s dívkou a praštil s ní o zem. Ignoroval její pláč i sténání. "Musíš být potrestána pro porušení pravidel." Řekl zpěvavým tónem a odepl si pásek.

"Právě před chvílí našel v parku mladý pár tělo osmileté Sally Williamsové. Týdenní pátrání tímto končí. Více se dozvíte dnes v 9."

Přísahala by, že zavřela dveře, než šla do postele. Asi jsem zapomněla… Náctiletá vylezla z tepla a pohodlí své postele a šla zavřít dveře. Než znovu ulehla do postele, uslyšela na chodbě nějaký hluk. Byli její rodiče vzhůru? Určitě se jen přišli ujistit, že už spí, nebo něco takovýho. Jakmile se přikryla, ztuhla, když uslyšela slabý zvuk… pláče? Ale znělo to jako dítě. Ještě jednou se zvedla z postele a otevřela dveře. Pláč zněl na chodbě hlasitěji. V naprosté tmě prošla chodbou, následujíc zvuk naříkání. Jak se dostala na konec, zalapala po dechu. Na podlaze, v měsícem vytvořeném kuželu světla, seděla malá holčička. Byla shrbená a plakala. Jak se dostala do jejich domu? Oknem? Náctiletá ztěžka polkla a zeptala se.
"Kdo… Kdo jsi? Jak ses dostala do mého domu?"
Najednou pláč přestal. Dítě pomalu dalo roztřesené ruce z obličeje a podívalo se za sebe. Ze slz, které jí stékaly po obličeji, se stala krev. Měla velkou ránu na jedné straně hlavy ve vlasech, odkud jí stékala po obličeji krev na její umazanou noční košili. Její světle zelené oči jakoby dokázaly nahlédnout přímo do duše.

"Tohle je můj dům…" Odpověděla dívka, její hlas chraplavý, jako kdyby ji namáhalo mluvit. Její tělo se divně kroutilo, když se dostávala na nohy, aby se mohla pořádně podívat na náctiletou. Její nohy byly špinavé, jako kdyby šla blátem, od kolen nahoru měla drobné řezné rány a okraj její noční košile byl děravý a roztrhaný. Vepředu bylo vyšito 'Sally'. Napřahujíc se svou rukou potřísněnou od krve se dívka usmála se zuby od krve.
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.