STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Září 2015

Není důvod k obavám

23. září 2015 v 17:33 | whoeverfightsmonster |  Creepypasty
Když jsme já a moje sestra byli malí, nějakou dobu jsme bydlívali v útulném farmářském domě. Milovali jsme prozkoumávání jeho temných koutů a lezení na jabloň na zahradě. Ale naše nejoblíbenější věc byl duch.

Říkali jsme mu Matka, protože vypadala tak mile nevinně. Někdy jsme se s Betsy probudili a na našich nočních stolcích byly hrnečky, které jsme tam večer nedávali. Matka je tam nechávala, protože se bála, že bychom třeba v noci mohli dostat žízeň. Prostě se o nás chtěla starat.

V tom spoustě nábytku tu byla i jedna velmi stará židle, kterou jsme vždy opírali o zeď v obýváku. Kdykoli jsme byli zaneprázdnění koukáním na televizi nebo hraním her, Matka začala pomalu posouvat židli od stěny směrem k nám. Občas jí dokonce dotlačila až doprostřed místnosti. Bylo nám líto jí pokaždé dát na své místo. Matka chtěla jen být s námi.

Po letech, dávno potom, co jsme se odtud odstěhovali, jsem našel novinový článek o původní majitelce toho domu - vdově. Zabila své dvě děti tak, že jim před spaním dala otrávené mléko. Pak se oběsila.

Článek obsahoval i fotku obýváku, v němž je žena oběšena na lustru. Pod ní, přesně uprostřed místnosti, ležela stará, převrácená židle.

Tiffy

22. září 2015 v 21:00 | Creepypasta |  Minutové horory
probudil jsem se se známým tlakem v podbřišku - musel jsem si odskočit. Rozespale jsem si promnul oči a hodil okem po budíku. 3:13 ráno. Nemotorně jsem se vybalil z deky a rozklepal se, jakmile se studený vzduch dotkl mých nohou. Abych nerušil Tiffy, mojí postarší kočku, která spí u mě na posteli, rozhodl jsem se, že nechám světla zhasnutá a s nataženýma rukama se doštrachám do koupelny. V půlce chodby jsem zakopl o matnou, drsnou srst a spadl jsem na zem. "Tiffy!" Zalapal jsem po dechu a všiml si obláčku páry, který se mi zvedal od úst. Slyšel jsem škrábání jejích drápů, jak se ke mě hrnula. Když jsem chtěl natáhnut ruku a omluvně jí pohladit, bytost promluvila chraplavým hlasem. "Ne."

Moje učitelka

22. září 2015 v 20:00 | Creepypasta |  Minutové horory
Mojí učitelce...
došla červená barva
tak jsem jí pomohla oddělat jednoho studenta
Moje učitelka...
si doma zapomněla svůj steak
a tak si do kabinetu pozvala dalšího učitele, který je teď nezvěstný
Mojí učitelce...
bylo řečeno, že í umírá dítě
tak si vzala jedno ze třídy
Moje učitelka...
měla být vyhozena
tak mi řekla o penězích, které našla v ředitelově domě
Moje učitelka...
se na mě jednou naštvala
tak mě dovedla na hřiště
lesklý nůž, který používala na steak,
v ruce, připraven zasáhnout
Moje učitelka...
myslela jsem, že jí můžu věřit

Co je v tom sklepě?

22. září 2015 v 18:43 | Creepypasta |  Minutové horory
Maminka mi řekla, abych nikdy nechodil do sklepa, ale já chtěl vědět, co furt dělá ty zvuky. Znělo to jako štěňátko, a já ho chtěl vidět, tak jsem otevřel dveře do sklepa a kousek opatrně sešel. Neviděl jsem štěňátko, najednou se přihnala maminka, vyhodia mě odtud a začala na mě křičet. Maminka na mě nikdy předtím nekřičela, a tak jsem z toho byl mimo a rozbrečel se. Pak mi řekla, abych už tam nikdy nechodil a dala mi sušenku. To mi udělalo lépe, a tak už jsem se nezeptal, proč ten kluk ve sklepě vydával štěněčí zvuky nebo proč mu chyběly ruce a nohy.

Rainbow Factory part 2

6. září 2015 v 18:29 | Aurora Dawn |  PonyPasty
A s tím opět dveře zabouchl. Otočili se a rozhlíželi se po místnosti, do které byli zavedeni. Byla prostorná a téměř prázdná, skoro jako jeviště v divadle. Na konci místnosti bylo šest čtvercových kádí, téměř plných jednotlivými barvami spektra. Nad nimi bal zvláštně vypadající přístroj. Z hlavního chumlu se oddělilo šest poníků a každý šel nad jednu káď. Z centrálního zásobníku vedlo šest hadic, každý končil nad jednou ze šesti kádí. Nad zásobníkem byl jediný otvor, který byl úplně prorezlý, ale zbytek přístroje zůstával lesklý a čistý. O něco dál byl dosti složitě vypadající přístroj s řetězy a ozubenými koly, které volně visely z nosníků a trubek. Vysoko na toto zařízení se tyčilo lešení, které měla na obou stranách dveře, které vedly ven z místnosti. Dole na podlaze byl malý chuml poražených, sedících poníků, kteří plakali a tiše povídali si.
"Ty obleky támhletěch jsou z té druhé létací školy na druhé straně města," informovala šokovaně Aurora. "A… támhleti, ti co sedí támhle, vidíte? Pamatuji si na výlet, kdy jsme šli do soukromé školy v Levitating Acres. Pamatuju si ty úbory."
"Takže… sem jsou všichni propadlíci? Nejsou deportování, ale jsou nuceni pracovat navždy??" Orion tiše zavzlykal. Tím, že někomu pomohl, uvrhl sebe a svou kamarádku do otroctví. Scootaloo k němu napřáhla křídlo a zvedla mu jím hlavu. Usmála se, protože věděla, jak se cítí.
"Aspoň tím projdeme společně," odvětila přátelsky.
Najednou ve skupince bývalých studentů nastal rozruch. Jeden poník z neidentifikované školy vzlétl a letěl k jedněm dveřím na lešení. Dva uniformovaní poníci vzlétli rekordní rychlostí a oba uprchlíka opět uzemnili tasery. Poník se ve vzduchu chvíli kroutil v křeči a pak spadl na zem jako kámen. Jakmile s křupnutím dopadl, začal se svíjet, ostatní poníci couvli a zděšeně koukali na svého kamaráda. S nadějí v očích ho chvíli pozorovali.
Přestal se hýbat.
Někteří začali tiše plakat, většina se však prostě otočila, protože byla příliš zmatená, než aby věděla, co cítit.
"Řekla bych, že ta možnost se právě vyloučila," řekla si Aurora spíše pro sebe.
"Stejně bys teď nemohla létat," namítl Orion.
"Ten lékař, Patches, nebo jak se to jmenoval. Nahodil mi křídla zpátky a obvázal místa, kde se mi potrhala kůže. Není to na vyhrávání závodů, ale… jsem schopná zase létat."
Pomalu vykročili vpřed a připojili se k malé skupince poníků, kteří je s rozumějícím smutkem pozorovali.
"Pohledy vpřed, vy neschopné muly," zařval jeden poník v uniformě. Po předcházející ukázce se nikdo nepokoušel odporovat a koukali na lešení, kde se právě otevřely jedny dveře.
How you ask, are they up to the task
To which the answer is in a simple facility
Pár důležitě vypadajících pegasů vstoupilo na lešení a podívalo se s odporem na skupinu. Jeden z nich vyšel na malé podium v centru a začal hlasitě a zřetelně mluvit.
"Teď již vám jistě došlo, že nejdete do exilu. Není žádná deportace. Nikdy nebyla. Jste v Továrně. Nikdy neopustíte Továrnu. A i když jste teď nazýváni bezcennými, ani to není tak úplně pravda. Stádu jste bezcenní jako poníci. Ale stále máte účel! Účel pro všechny poníky v této zemi široko daleko. Pomůžete nám vyrábět duhy! Nádherné, magické duhy, no nejste nadšení?" záhadný hlasatel se děsivě usmál a přelétl pohledem všechny poníky pod sebou. "Myslel jsem si to," uchechtl se. "Je to taková pocta, že všichni přijdou o hlas, když jim tohle řekneme. Tak, máme tu nějaké dobrovolníky?"
Všichni poníci po něm opět začali házet nenávistné pohledy. Jen jedna statečná, světle růžová klisnička z Levitating Acres vykročila o pár kroků vpřed a začala ječet.
"Jak to, že tohle můžete dělat? Jak o tomhle může Celestia nebo Luna vědět a tolerovat to? Tohle je otroctví! Mučení!"
"Přijdeš na to, že je to mnohem víc, než jen to," další důležitě vypadající poník vykročil ze stínů na podium. Tenhle poník měl oblek a byl zamaskovaný. První poník slezl z podia a nechal druhého mluvit. Scootaloo si všimla, že je to ten poník s růžovýma očima z dřívějška. Záměrně pozorně poslouchala. Ten hlas jí byl povědomý.
"Před tisíci lety, když Celestia vyhostila Lunu z Equestrie a uvěznila ji na měsíci, měla najednou tři povinnosti. Původně vyzdvihovala slunce a zalévala celou zemi nádhernými duhami. Ale jakmile jí k tomu přibyla povinnost přivolávání noci, musela nechat duhy stranou. Celestia požádala pegase z Cloudsdale, aby začali vyrábět duhu. Prvních pár let jim ve vytváření spektra pomáhali velmi nadaní jednorožci. Spektrum je čistý pigment, čistá barva. Všechno je plné spektra a stejně se nedá jen tak těžit. Nikdy nemůžete prostě oddělit barvu od věci. Takže bylo uměle vytvářeno magií." Poník v masce nespouštěl oči ze statečné růžové klisničky. "Tak to bylo do doby, než naši nejlepší inženýři udělali vědecký průlom. Objevili geniální způsob jak získávat pigment a bylo to tak nádherné, že to zvládl dokonce i jednoduchý stroj. Ale nedalo se to dělat s čímkoli. Musela být u toho dodržena jistá pravidla."
"Co ti poníci udělali," řvala růžová klisnička a každou vteřinou byla naštvanější.
Tajemný poník si sundal masku a tím odhalil více než své růžové oči. Její kůže byla světle tyrkysová a hříva nádherně duhová. Několik hříbat zalapalo po dechu; Scootaloo se v tom okamžiku podlomily nohy. Byla to Rainbow Dash. Myšlenky jí vířily hlavou jedna za druhou a začala se jí točit hlava. To nemohla být ona. Možná je to jen zlé dvojče. Možná zanedbaná sestra. Rainbow Dash by nikdy nemohla být tak zlá. Byla její kamarádkou, její učitelkou… její jedinou rodinou, i když ne pokrevní. Jak… Jak? Jak bylo vše, o čem dokázala přemýšlet.
"Museli to být živí poníci! Jen v ponících kolovalo spektrum s magií volně dohromady!" Rainbow Dash pohodila hlavou dozadu a začala se smát jako šílenec. "Pouze tehdy se dalo spektrum oddělit! A byl to tak krásný nápad, tak krásně hrozný nápad. Fungovalo to dobře; začali jsme produkovat mnohem více duhy mnohem lepší kvality, protože jsme měli pravé spektrum. A konečně to dalo Cloudsdale možnost zbavit se všech těch pegasů, kteří ani neuměli létat! Ahahahah!"
Scootaloo to nemohla vydržet. Zatímco ostatní poníci vykřikovali svůj odpor a smutek, pobíhali okolo, křičeli a poníci v uniformách je zase tlačili doprostřed místnosti, Scootaloo se už neudržela.
"MYSLELA JSEM, ŽE MĚ MILUJEŠ!" Zakvílela a tím přerušila smích Rainbow Dash.
"Huh?" otočila se a všimla si jantarově-oranžové pegasky.
"Myslela jsem, že mě miluješ! Jak jsi mi to mohla udělat! Myslela jsem, že máš o mě starost! Po vší té pomoci… Celý můj život ses o mě starala jako o malou sestru! A já se k tobě chovala jako k velké sestře! Bylas pro mě velkou sestrou! Bylas jediná rodina, jakou jsem kdy měla, a tys to věděla!" Po tváři jí začaly stékat slzy a opět se jí rozostřilo vidění. Krk už jí z brečení a křičení bolel, ale nedokázala přestat. "Po… Po tom všem… mě prostě necháš umřít? Tak moc jsem se kvůli tobě snažila…"
Chvíli koukala do podlahy. Všichni byli zticha. Potom Scootaloo vzhlédla a i když pořádně neviděla, zadívala se přímo na Rainbow Dash. Přímo do jejích růžových očí, až za ně, hluboko do Rainbow Dash samotné.
"Myslela jsem… že mě miluješ."
Rainbow Dash jí opětovala pohled. Její oči neprozrazovaly žádnou emoci, lásku, starost, pouze lhostejnost. Avšak i tak zíraly na Scootaloo. Když začala křičet zpátky, z její pusy plynula čistá kypící nenávist.
"MILOVALA JSEM TĚ! Tak moc jsem se snažila! Řekla jsem ti všechno, co vím, v naději, že svým testem projdeš! Mělas to v sobě, holka! Věděla jsem… Věděla jsem, co tu dělají. Už od té doby, co jsem poprvé udělala Sonic Rainboom a přivedli mě sem… Chtěli zjistit víc možností, jak vyrobit spektrum. Mysleli si, že když dokážu dělat duhu, dokážu i dělat jednotlivé složky. No, v tom se spletli. Ale hodně jsem se toho o tomhle místě dozvěděla. Vědělas, že to tu teď dokonce vedu? Tajně jsem se sem dopracovala, i když jsem předstírala, že jen kontroluji počasí. Jak si myslíš, že bych si jinak mohla pořídit tak velký dům nad Ponyvillem? Jak si…"
Zastavila se a zavrtěla hlavou, když si najednou uvědomila svou zlost.
"Snažila jsem se, fajn? Bylo na tobě, aby ses zachránila! Nezklamala jsi pouze sebe. Nezklamala jsi pouze Cloudsdale. Zklamala jsi ! Mě jsi zklamala! A to bylo to nejhorší, cos mohla udělat. Teď jsi mrtvá nejen pro Cloudsdale. Jsi mrtvá i pro mě."
Nálada v místnosti se napjala a Scootaloo se snažila zpracovat to, co jí právě bylo řečeno. Její mysl se zlomila a na nic se nedokázala pořádně soustředit. Trochu klopýtla, ale Orion jí přidržel jedním křídlem, takže se mohla zase srovnat. Rainbow Dash si toho všimla, ukázala na ní a křičela s ještě větší zuřivostí.
"Už ti nenáleží být šťastná. Zničilas mě. Teď zničím já tebe. Pracovníci! Ten hnědý, támhle! Ten jde první!"
"Ne!" Scootaloo, Aurora a Orion vyskočili. Uniformovaní poníci si odchytli Oriona a klisničky opět uzemnili. Snažil se od nich dostat, utéct, ale jeden hřebec okolo něj proletěl a kopl ho. Kopyto ho udeřilo do ramene a Orion se s výkřikem svalil na zem.
"Zpátky," další poníci v uniformách zařvali na Scootaloo a Orion, když se snažily dostat k naříkajícímu Orionovi v přední části místnosti. Obrovský přístroj se probral k životu a hromada řetězů se pomalu sunula k podlaze. Každý si teď uvědomil, že jsou to pouta a uniformovaní poníci do nich Oriona spoutali. Odvážil se vzhlédnout a otočil zrak ke Scootaloo.
"Neboj, Scoots. tě miluju. Sbohem."
"…Sbohem, Orione," zalapala Scootaloo. "Já… já tě taky miluju."
S tím řetězy vyzdvihly hnědého pegase k ozubeným kolům. Řetězy se našponovaly, čímž byly Orionovy končetiny vytahovány nahoru i dolů.
"Zjistili jsme, že přístroj funguje lépe, když jsou zlomená žebra," vysvětlila lhostejně Rainbow Dash, když řetězy trhly každý na jinou stranu a tím Oriona zkroutily. Jeho křik téměř přehlušil tříštivý zvuk. Jedna nebo dvě kosti vyčuhovaly z jeho boku a jeho křik se změnil v pomalé, tiché, chraplavé dýchání. Řetězy se překroutily opět do původní polohy, pak se pouta otevřela a pustila polámaného poníka do otvoru.
Scootaloo to pozorovala s hrůzou v očích. Její mozek kvůli událostem, které se teď děly, ztratil veškerou schopnost měnit emoce. Všimla si, že vrchol stroje není rezavý. To byla krev. A krev bylo to, co se vysávalo z Orionova těla. Potom velký přístroj Oriona spolkl, a jedna samotná noha bylo to, co bylo vidět, než z něj nic nezbylo.
Z hadic nad nádržemi se zeleným a červeným spektrem vytekly další nádherné barvy, Scootaloo zeslábl zrak a poslední věc, na kterou si pamatovala, byla Aurora, která nad ní stála a se zlomeným hlasem neustále volala její jméno. Nakonec se Scootaloo svalila na bok.
In the Rainbow Factory, where your fears and horrors come true
In the Rainbow Factory, where not a single soul gets through
"Scootaloo. Vstávej. Rychle Scootaloo, vstávej. Vzbuď se! Vzbuď se!"
Scootaloo zatřepala hlavou a chvíli a snažila si vzpomenout, kde byla a co se zrovna dělo. V mžiku se jí všechno opět vybavilo a vyskočila na nohy. Aurora s ní s děsem v očích stále třásla. Uniformovaní poníci s připravenými tasery a pouty už byli skoro u nich.
"Scootaloo! Jdou po nás! Co budeme dělat?"
Scootaloo se snažila najít únikovou cestu. Všechny dveře byly hlídané, až na jedny. Ty na lešení. Uniformovaní poníci se k nim pomalu blížili, ne moc zhurta, aby se hříbata nesplašila. Strach byl jejich nástrojem. Scootaloo se ohlížela a hledala další cestu. Nakonec si uvědomila, že tu byla jen jedna.
"Mám plán," zašeptala Auroře.
"Jaký?"
"Úklid, let, pád, hotovo."
Aurora s vytřeštěnýma očima přikývla na souhlas. Zopakovala to víc nahlas, aby to slyšela i ostatní hříbata.
"Úklid, let, pád, hotovo. Chápu."
"Raz," začala Scootaloo počítat.
"Dva," zapištěla Aurora a couvla víc ke Scootaloo. Uniformovaní poníci už byli jen krok od nich.
"TŘI!" zazněl kolektivní křik všude po místnosti a každé hříbě, které mohlo létat, se odrazilo. Uniformovaní poníci zalapali po dechu a couvli, aniž by si byli jistí, kam mají teď vyrazit. Byl tam moc velký zmatek. Těm, kterým to myslel rychleji, také vzlétli, s připravenými tasery, a sundávali nejbližší pegase, kteří se jim připletli do cesty.
"Krok jedna," křičela Scootaloo. "ÚKLID!"
Po zaznění rozkazu začali 'propadlíci' po skupinkách útočit na temné poníky. Kopyta narážela do hlav, a i když někteří studenti padali mrtví k zemi, většina zraněných byli poníci v uniformách. Scootaloo a Aurora přistály na lešení těsně u dveří a snažily se je otevřít.
Byly zamčené.
"Ale ne, co teď?" naříkala Aurora.
"Zatím jsme stále u Úklidu!" křičela Scootaloo, otočila se ke dveřím zády a začala do nich kopat. Aurora jí napodobovala a snažila se údery směřovat na místo, kde by měla být závora. Rainbow Dash se na druhé straně lešení zrovna probrala z prvotního šoku, který v ní vzpoura vyvolala a všimla Scootaloo snažící se vylomit dveře.
"Zabijte ji," okřikla další důležitě vypadající poníky. "Zabijte ji!" Na okamžik úplně zapomněla, že má křídla a rozcválala se k hříbatům. Scootaloo zavřela oči a narážela na dveře silněji a silněji. Začaly povolovat a tříštit se.
Každou chvilkou, pomyslela si, se sem Rainbow Dash dostane. Je po všem. To je můj konec. Rozbrečela by se, ale už neměla další slzy. Ale nic nepřišlo. Dveře začaly vypadávat z rámu dovnitř. Už by to netrvalo dlouho a otevřely by se. Otevřela své pevně sevřené oči a rozhlédla se po lešení.
Byli tam všichni zbývající poníci a všichni se snažili udržet rozzuřeného modrého pegase a jeho kumpány co nejdál. Bylo jasné, že nemůžou moc dlouho vydržet - Scootaloo viděla, jak spousta kroutících se a hekajících poníků padá k zemi, někteří do konce spadli do díry přístroje na výrobu spektra. Byla tam třeba i ona růžová klisnička z Levitating Acres, otočila se na Scootaloo a Auroru, zrovna když byly dveře konečně vyraženy.
"Leťte," žádala s jasně slyšitelnou bolestí v hlase. Už otevírala pusu, aby mohla znova promluvit, ale byla přerušena, když se hromada hříbat rozdělila a rozzuřená Rainbow Dash se dostavila k díře. Byla na zadních a předními kopyty divoce máchala vzduchem. Na boku měla krvácející šrám a celá její duhová hříva byla rozdrbaná. Skrz rty jí proniklo nepřirozené zavytí a její růžové oči postrádaly veškerý rozum.
"No tak, Auroro," prosila naléhavě Scootaloo a znovu se otočila. "Jestli chceme přežít, musíme letět."
"Já… já nemůžu. Tohle je už moc. Nejsem ještě úplně v pořádku." Aurora se s doširoka otevřenýma očima podívala na Scootaloo. "Ty jdi, Scootaloo. Řekni všem, co se tady děje. Ať se to dozví." Ohlédla se na studenty, kterých už moc díky vzteku Rainbow Dash moc nezbylo. Její modrá srst se nyní karmínově leskla a jakoby odkapávala, jak ignorovala potřebu živých poníků. Bude víc. Cloudsdale může na čas vyrábět méně duh. Za pár měsíců přibydou další třídy. Další propadlíci. Ale pro teď se zaměřila hlavně na to, že Scootaloo musí zemřít, a to pokud možno co nejnásilněji.
Desetiletí práce pro továrnu na duhu ji zdeptala. Byla jediná, která mohla odtud ven a od malička v sobě to tajemství dusit, což vedlo k psychologickým problémům, které nedokázaly žádné terapie odstranit. Scootaloo byla jediná věc, která ji ještě držela v pořádku, ale když propadla, i to zmizelo. V její mysli už nebyla žádná logika. Žádná starost, žádná kapacita pro soucit. Jen nenávist. Čistá, koncentrovaná a prudká zlost zaplnila místo, kde kdysi bývala láska ke Scootaloo. Už nebyla Rainbow Dash; zbylo jen tohle monstrum.
"Sotva jsem tě poznala, Auroro," zavrkala Scootaloo něžně na žlutého pegase vedle ní. "Je mi líto, že jsme se potkali až těsně před tímhle. Je mi líto, že jsme se museli potkat takhle, je mi líto, že se musíme takhle rozdělit." Popotáhla. A opět se objevily slzy.
"Každé potkání nového přítele je příjemné potkání," uklidňovala Aurora Scootaloo. "Ale slyšela jsi toho poníka. Leť, Scootaloo. Leť. Sbohem."
"…Sbohem, Auroro." S tím se Scootaloo vznesla, otočila se, naposledy pohlédla do očí žlutého pegase a vlítla do úzké chodby. Neměla ponětí, kam letí, ale vize volnosti jí táhla stále vpřed.
Aurora, která stála přede dveřmi, párkrát zamrkala. Rainbow Dash měla tedy alespoň tuto překážku na cestě ke Scootaloo. Modrý poník srazil posledního cizího studenta z lešení a pomalu se začal přibližovat k Auroře.
"Jak roztomilé. Myslíš si, že taková bezcenná kopa hnoje, jako ty, se mi může postavit do cesty? Nechtěj mě rozesmát! Nikdo z vás se nemůže postavit úžasným schopnostem, které ovládám!"
"Láska může překonat každé zlo na tomto světě!" Aurora se vzbouřenecky narovnala, když k ní Rainbow Dash dorazila. Aurora stála před Dash, bráníc vchod do chodby za ní.
"No dobře, ty krávo. Uvidíme, jestli láska dokáže překonat tohle."
A s tím Rainbow Dash popadla jedno Aurořino obvázané křídlo a úplně ho odlomila. Aurora padla na kolena a zatnula zuby bolestí. Ale nekřičela. Nechtěla udělat Rainbow Dash takovou radost. Rainbow popadla i její druhé křídlo a táhla jí za něj až ke středu lešení. Zvedla Auroru za křídlo a potichu se pro sebe chechtala, zatímco Auroře se objevil na tváři výraz agónie. Rainbow Dash vzlétla se žluto zeleným poníkem k vrcholu mašiny. S ďábelským uchechtnutím se podívala na křídlo v jejím kopytě. Také se oddělilo a Aurora začala padat. Dopadla na hlavu.
Otvor se s poryvem vzduchu zavřel a přístroj začal sát tu nejsvětlejší žlutou a zelenou barvu, jako ještě nikdy předtím. Ale nikdo tam nebyl, aby to viděl.
Scootaloo se s divoce bušícím srdcem rychle ohlédla. To nekonečné buch buch buch přehlušilo všechny ostatní zvuky v její hlavě a uších. Chodba byla dost podobná té, která vedla z divadelní místnosti, úzká a s překážkami, které se nepravidelně po cestě objevovaly. Asi 500 metrů za ní se k ní prodírala zkrvavená klisna, která bývala Rainbow Dash. Scootaloo se opět dívala před sebe a soustředila se na věci, které ležely před ní.
To je všechno, na čem teď záleží, pomyslela si. To přede mnou. Nemůžu změnit to, co je za mnou. Musím to ignorovat. Soustředit se.
Už poněkolikáté v posledních dnech, zaplavil Scootaloo instinkt a i když cítila v těle teror, smutek, který ji obklopoval a zlo za ní, její strach se vytratil a myšlení na let jí celou pohltilo. Podlétala různé dráty a trubky, přelétala nad a okolo pracovníků, jejichž narážky a výkřiky byly ignorovány a následně byly zopakovány, když se okolo nich prodírala i zuřící Dash.
Zatímco její tělo létalo, její myšlenky se obrátili na možnosti útěku. Létala okolo rohů v neuvěřitelné rychlosti, vylétala a slétala nesčetně schodů a snažila se setřást svůj vražedný ocásek, ovšem k žádnému prospěchu. Prozkoumávala každou skulinu a hledala možnost, kde by se mohla schovat. Po nějaké době se té myšlenky zbavila; s tím, jak šílená Rainbow Dash byla, pochybovala, že by nenechala byť jen jediné místo, kde by se Scootaloo mohla skrývat.
V tom si Scootaloo myslela, že spatřila východisko. Nějaká odpadní roura, která vedla do podlahy. Na okamžik se zamyslela, kam by to mohlo vést, jestli ven z továrny, nebo do spalovny, nevěděla, ale stálo to za risknutí. Naposledy se ohlédla, aby se ujistila, že běsnící klisna za ní je dostatečně daleko. Rainbow Dash si nevšímala žádného nebezpečí okolo, jak se soustředila pouze na svou oběť, prolétala elektrickými dráty a odrážela se od zateplovacích rour, letěla raději skrz veškeré překážky, než okolo, aby ušetřila čas, ale srážky s překážkami daly Scootaloo čas to zkusit. Přesně nad Rourou se zastavila a doufala, že přežije.
"Pád," zašeptala, zavřela oči, složila křídla a potlačovala nutkání jimi opět začít mávat. V duchu si počítala, když skrz její oči viděla stíny a doufala, že ta trubka vede někam ven. Raz, dva, tři. Otevřela opět oči, roztáhla křídla, vzhlédla a přistála.
Rainbow Dash stála nad ní a koukala skrz trubku. Její oči vyzařovaly šílenstvím a její kopyta sebou na okraji trubky cukala. Byla moc velká na to, aby ji pronásledovala, i ona jako hříbě to měla jen tak tak. Najednou všechen hněv z jejích očí vymizel a nahradil ho zlomyslný úšklebek. Zase se začala smát; její smích se rozezvučel v mysli Scootaloo.
"Ty pako! Nikdy jsi neměla moc dobrý orientační smysl!" Dobírala si jí a zase se začala smát.
Scootaloo se konečně ohlédla a uvědomila se, kde je. "Ale ne," zakvičela.
Byla zase v divadelní místnosti. Teď však byla plná uniformovaných poníků, kteří ji obkličovali, a připadalo jí, jako by se jí jejich masky vysmívaly, zatímco Rainbow Dash dávala seshora povely.
"Nenechte ji umřít! Já to musím udělat! Podrobte jí! Chyťte jí!" Zvolávala vítězoslavně a Scootaloo byl okamžitě dán šok taserem a jak její bezvládné tělo začalo padat k zemi, jeden poník ji chytil a snesl jí k zemi. Scootaloo na moment omdlela, když jí pronikala elektřina, ale probrala se na studené mrakové podlaze, kde jí železná pouta bránila v pohybu. Snažila se z nich vymanit.
Sotva sebou dokázala pohnout.
Řetězy zvedly její malé tělo do výšky očí pegase stojícího před ní. Byl temně rudý a sem tam se ve světle leskl. Jeho hříva měla malá místa, kde byly vidět nádherné barvy duhy, ale většina byla stejně rudá jako jeho srst. Na některých místech mu chyběly kousky kůže a jeho hříva byla někde vytržená a rozdrbaná, jinde se mu lepila na rány. Jediná věc, díky které Scootaloo poznala, kdo to je, byly jeho růžové duhovky.
"Nějaká poslední slova, ty jedno nemožné hříbě?"
Scootaloo zvedla bradu a stále se snažila vypadat trochu důstojně.

"Máš nádherné oči," zavrkala něžně, ale jasně.

Rainbow Factory part 1

6. září 2015 v 18:25 | Aurora Dawn |  PonyPasty
Už hodně dlouho kolují dohady o tom, jak se vlastně vyrábí duha v Equestrii. Ačkoli je hodně pegasů zaměstnáno ve Výrobně duhy v továrně na počasí, téměř všichni dělají jen konečné fáze. To, co je všeobecně známo, je to, že proužky spektra, jakožto jednotlivé barvy duhy, putují přes dlouhé roury do obrovských nádrží. Tady pracovníci opatrně barvy míchají a vznikají koagulované duhové rybníčky, které prosakují a proudí celým městem. Poté je odpumpována na místo, kde ostatní pracovníci duhu rozkládají na menší části a uskladní jí do doby, než ji aktivní Pegasové počasí umístí na místo na nebi.
Ale stále nikdo neví, jak jsou vyráběny jednotlivé proužky spektra. Nikdy jim tam nechodí žádné dodávky, nikdo nikdy nevychází a nikdo nemá páru, z čeho vlastně duha je. Turisté, kteří zrovna v továrně jsou, jsou dovedeni k obrovské stěně s masivními dveřmi, které komukoli a kdykoli zabraňují se dostat dovnitř. Zatímco je většina továrny celá bublinová a přívětivá, vrchní poschodí továrny na duhu je chráněno drsným obrazem nebezpečí a smrti a mrak, ze kterého jsou stěny, nejsou čistě bílé, jako zbytek města, ale z černé, tiše hřmící mlhy.
Stát se zaměstnancem tohoto poschodí znamená dát pryč jakýkoli život mimo tyto černé stěny. Pracovníci jsou zasvěceni do tajemství, není jim dovoleno odejít a začnou žít uvnitř zařízení. Těch pár, co se kdy dostalo ven, bylo zcela mimo. Byli pomatení a neklidní, příliš zničení než aby o tom dokázali mluvit. Vzniklo o tom hodně teorií; Temná magie vězněných jednorožců, chemické a environmentální pokusy, které by žádný normální poník netoleroval, a dokonce se začalo spekulovat o neznámé sestře Celestie, která vyrábí Spektrum, místo aby přiváděla slunce nebo měsíc.
Ani jedna z těchto teorií se však ani na kus neblíží pravdě.
"But a rainbow's easy once you get to know it
With the help of the magic of a Pegasus device"
"No tak, Orione! Přijdeme pozdě na náš finální test!" Zavolala Scootaloo na svého kamaráda. Byla teď starší, v posledním ročníku školy létání. Měla, jako každý pegas ve škole, strašlivě nervózní z posledního testu. Ti, kteří projdou, jsou obdarováni svobodou, aby našli své cutie marky, pokud to už neudělali, a začali pracovat.
Moc, nebo spíš téměř nic se neví o těch hříbatech, která test neudělala. Pokaždé se našlo jedno nebo dvě, která prostě nedokázala dělat precizní piruety a různé manévry. Ti, kteří tento test pokazili, byli velmi přísně odsuzováni, každý se jim vyhýbal a byli nenáviděni. Obyvatelé Cloudsdale už dlouho živí tuto formu nacionalismu. Pokud nejste nejlepší nebo nemáte potenciál nejlepšího pegase, nejste hodni být součásti tohoto "úžasného kolektivu".
Scootaloo se posunula blíž ke svému kamarádovi Orionovi, vysokému, štíhlému poníkovi, který stál vedle ní. Načechral si své světle hnědé peří a pokusil se o nervózní úsměv, když se rozhlížel okolo místa, kde seděl. Seděli na velké otevřené tribuně podobné koloseu s ostatními absolvujícími pegasy. V dálce byla vidět Továrna. Orion se na ní koukl a polkl.
"Co je, Orione? Bojíš se, že dostaneš jen dokončující práce na sněžné lince?"
Orion se uchechtl, potom zavřel oči a povzdechl si. "Ne… Jenom… Ani nevím. Nemyslím si, že to zvládnu. Co když to neudělám? Co když to *sice* zvládnu, ale stejně budu tak špatný na to, aby mě každý nenáviděl? Nevím, jestli bych zvládl být deportován. Kam by nás vlastně vzali?"
Scootaloo svého kamaráda přátelsky šťouchla. "To nikdo neví, ty troubo. A my to nezkazíme. Všichni tady budou v pořádku. Nebo aspoň vím, že určitě projdu," zasmála se. "Díky radám Rainbow Dash jsem si jistá, že to zvládnu.
"Oh, jo, jasně. To mě uklidňuje. Ale spíš mě zneklidňuje ten ta psychopatická nenávist, kterou tu očividně všichni rádi roznáší."
"Přestaň panikařit, straš-brko," odpověděla Scootaloo. "Ten jediný, kdo si myslím, že nejspíš propadne, je ten žlutý poník s tou tmavě modrou hřívou. Přece chyběla celý poslední měsíc."
"Oh, jo," rozpomněl se Orion a podíval se na dotyčnou. "Ta, co měla vážně poraněné křídlo a kopyto. Ale vypadá docela sebevědomě."
"Řekla bych, že uvidíme," pozorovala okolí Scootaloo a též obrátila pohled k Továrně. Dodalo jí to jistý pocit, ne strachu, ale pýchy. "Doufám, že dostanu nějakou hodně aktivní práci s počasím. Dokážeš si to představit? Všichni v Ponyvillu nebo Fillydelphii by koukali na nebe a volali 'Tady je Scootaloo! Takový úžasný letec! A z Cloudsdaleu, o tom není pochyb!" Vzrušeně se usmála a na chvíli zapomněla na tísnivý moment, ve kterém se nacházela.
"To by bylo něco, to musím uznat. Jen ty, letící z Cloudsdale…. Kdo by nebyl úžasem bez sebe?"
"Přesně. Chvála stádu."
"Všichni na místa, poníci." Masivní, žlutohnědý pegas vyšel ze vstupu do kolosea. "Budete nastupovat, když budete vyvoláni. Vaši rozhodčí jsou na východní straně pole. Nelítejte, opakuji, NELÍTEJTE příliš na západ. Pokud vás rozhodčí ztratí z jakéhokoli důvodu z očí, okamžitě propadáváte. Dýchejte zhluboka. Protáhněte si naposled křídla. Test se skládá ze tří částí. Úklid oblohy, Agility a nakonec Volný pád. Ukliďte mraky, prolétněte obručemi a potom leťte na označené místo. Složte křídla alespoň na tři sekundy. Vteřina méně a propadáte, ale zapamatujte si, že nejsou žádné extra body za více vteřin. Předveďte pád, než se dotknete mraku. Rozuměno? Nějaké otázky?" Instruktor se zastavil a pohledem přelétl každého poníka v koloseu. Všechny oči ho upřeně pozorovaly a nikdo nevypadal zmateně. "Dobře tedy. Aurora Dawn. Jsi první na řadě. Úklid, let, pád, hotovo."
Žlutý poník přikývl a rychle a sebevědomě přešel ke startovací rampě. Pozorovala rozhodčí a čekala, až všichni tři přikývli, potom s neuvěřitelnou silou vylétla. Rampa se trochu otřásla pod silou odrazu.
Všichni koukali na Auroru, jak dosáhla místa prvního úkolu, a pak začala přesně útočit na jednotlivé mraky. S časem experta a bezchybnými pohyby byla obloha během několika sekund zbavena veškeré vlhkosti. Scootaloo a Orion s otevřenou pusou zírali, jak první testovaný poník rychle kličkuje a výborně proletuje středem každé obruče. Nakonec Aurora vyletěla k vyznačenému místu, srovnala se a složila křídla.
Skupina studentů zalapala po dechu, když jí viděli padat na jeden mrak, a bez dechu počítala. Jedna… Dva… Tři. Oddechli si, když viděli její křídla se znovu roztáhnout, a společně pociťovali úlevu.
Najednou se Aurořina křídla máchla vzhůru a ve skupině studentů zavládla hrůza, když uslyšela hlasitý KŘUP, který okamžitě doprovodil nekonečný, ohlušující křik. Většina, stejně jako Orion, si přikryla oči křídly, zatímco další, jako třeba Scootaloo mohli jen vyděšeně pozorovat, jak se rozmazaný flek ze žluté a zelené barvy zřítil na mrak s hlasitým buchnutím.
Aniž by ztrácel čas, instruktor opět předstoupil a tři rozhodčí si jednoduše něco poznamenali a otočili papíry. Hlasitě, jako by se nic nestalo, vyvolal dalšího. "Daisy Fields. Úklid, let, pád, hotovo."
Scootaloo a Orion s otevřenou pusou pozorovali dalšího poníka, jak polknul, došel k rampě a vyrazil. Pak opět stočili zrak k chuchvalci na mrak, kam se zřítila Aurora. Vítr odfoukával kusy mraku z hrbolu, a tak nakonec spatřili žluté třesoucí se tělo, které se pokoušelo vstát, ale pokaždé znovu spadlo a zanaříkalo.
"Faraday Spots. Úklid, let, pád, hotovo."
Aurora se stále pokoušela chodit, i když byli její kroky doprovázené bolestí. Neměla zlomené nohy, ty fungovaly normálně, ale bolest v kloubu křídla a ztráta jejího potenciálu k životu jí ničil. Scootaloo cítila, jak se Orion třese, slzy se mu hrnou do očí a mračí se.
"Holiday Shine. Úklid, let, pád, hotovo."
"Nikdo jí nejde pomoct," zasyčel Orion skrz zaťaté zuby.
Scootaloo bylo žluté pegasky líto, ale nezmohla se na to jí pomoct. Sama by byla vyloučena a poslána pryč, daleko od Cloudsdale a jakékoli známé části Equestrie, na místo, kde by ona ani další studenti, kteří propadli, nemohli dál poskvrňovat reputaci Cloudsdale. Bylo to nefér, ale Scootaloo nesměla zklamat. Nemohla zklamat své přátele a už vůbec nemohla zklamat Rainbow Dash. Ne potom, co se o Scootaloo starala celý její život. Scootaloo mrkla, aby zahnala slzy a přinutila se pozorovat absolvující letce. Jeden po druhém vystartovali, úspěšně udělali test a letěli k východní bráně za pozorování rozhodčích. To by všechno, na co se Scootaloo soustředila. Projít testem. Doletět k bráně. Žít šťastný život.
"Orion Solstice. Úklid, let, pád, hotovo."
"…Ne."
"Co?" Instruktor o krok couvnul a nechal jednu nohu ve vzduchu. "Nemůžeš prostě odmítnout test létání. Koukej jít, než naštveš rozhodčí."
"Ne. A-ani nepředstírejte, že mi chcete zajistit budoucnost, jestli ji nechcete zajistit pro ni," vysvětlil sám se sebou ne příliš jistý Orion. "Říkáte, že mi chcete zajistit dobrý život a přitom necháte propadající pocítit neskutečnou bolest."
"Koukej tam do prdele jít, než tě nechám propadnout sám," zařval výhružně instruktor.
"Fajn," řekl Orion ostře a došel na rampu. Díval se na rozhodčí, až mu dají signál, a v momentě, kdy všichni přikývli, odrazil se. Ale pořádný kus od samého začátku se prudce otočil a hladce přistál vedle Aurory. Otočila se a podívala se na něj, krev jí tekla z čela a boků a po tvářích jí stékaly slzy.
"C… Co to děláš? Propadneš, tak jako já. Budeš vyhoštěný."
"Raději bych byl vyhoštěný z místa, které se chová k poníkům takhle, než abych na něm žil život, zatímco by ho jiní nebyli schopni žít."
Aurora se usmála, radost pomalu tlumila smutek v jejích temných, kulatých očích, když tu jí náhle opět tělem prolétla bolest. Orion se k ní přitiskl a křídlem jí tisknul k sobě. Se zlostí v očích se podíval po rozhodčích. Ty to očividně nijak nenadchlo, něco si zapsali a opět upřeli pohled k rampě na dalšího absolventa.
"Scootaloo byla v šoku a téměř přeslechla své jméno. Zkřehle se dopotácela na rampu a nespouštěla oči za svého kamaráda a klisničky, které se rozhodl pomoct. Po chvilce zavrtěla hlavou, srovnala si myšlenky a koukla na rozhodčí. Myšlenky se jí honily hlavou a nakonec je viděla přikývnout.
Oh, Celestie. Co mám dělat? Nemůžu nechat všechny, co znám, na holičkách… ale už bych nikdy neuviděla Oriona… Nejspíš… Doufám, že věděl, co se stane, když to udělal. Jsem si jistá, že zrovna myslí na to samé.
Koukla na Oriona. Nekoukal se na ní. Se zlomeným srdcem se odrazila. Instinkt, který dorazil, když okolo sebe cítila vítr, ji uklidnil a odehnal myšlenky pryč. Zastavila se na správném místě a znovu se rozletěla. Vnímala a viděla každý mrak a začala střádat plán. Během pár vteřin byla obloha čistá. Než doletěla k prvnímu kruhu, udělala v letu rychlý přemet. Mocným mácháním křídel nakonec proletěla prvním kruhem. Potom druhým a nakonec i třetím prolétla díky profesionálnímu zatáčení. Stočila se k předposlednímu kruhu, který byl blízko okraje arény. Jak k němu klesala, zahlédla Oriona a Auroru, kteří už byli skoro u západní brány. Orion se na ní otočil a slabě se usmál.
Scootaloo se přestala soustředit. Orion věděl, co provedl. Měl o ní starost. Chyběla by mu a nikdy by se s ní nemohl řádně rozloučit.
Scootaloo klopýtla o spodní část kruhu a po chvilce narazila na zem. Probleskl jí strach, znovu se zvedla na nohy a začala mávat křídly, takže levitovala nad zemí. Třeba se to nepočítá jako velká chyba, pomyslela si. Pořád můžu lítat. V aréně panoval rozruch. Ohlédla se na rozhodčí.
Tři kopyta ukazovala dolů.
Scootaloo se na místě rozbrečela a slzy jí rozmazávaly vidění. To nebylo dobré. To se nemělo stát. Nic z toho. Orion měl svým testem projít a podporovat ji od východní brány. Neměla se na něho podívat, měla se soustředit na let. Ale zde nebylo místo pro výmluvy. Poraženě se pomalu došourala k Orionovi a sedla si vedle něj. Koukla na něj svýma fialovýma očima. Také se na ní podíval a usmál se.
"Vedla sis dobře."
Scootaloo sklonila hlavu a vzlykala. Potom obešla Oriona a také svým křídlem podepřela Auroru., aby mohli společně dojít k západní bráně. Před nimi byla dlouhá, neosvětlená chodba, u které byla značka říkající "Propadáci" se šipkou směrem dovnitř. Chvilku čekali, aby se aspoň trochu připravili na to, kam je odvezou a potom všichni společně vkročili.
"Let's delve deeper into Rainbow philosophy
Far beyond that of Cloudsdale's mythology
It's easy to misjudge that floating city
With it's alluring decor and social psychology"
U prázdného vozidla na konci chodby byli tři impozantní poníci, kteří byli očividně hodně znudění. Jeden z nich vzhlédl, když si všiml smutného tria, které se k nim blížilo. Byli u spodního okraje kolosea s výhledem na kopce a pláně Equestrie.
"Hej, šéfe. Máme tu nějaký bezcenný pegase," oznámil první ještě většímu poníkovi na druhé straně vozidla. "Řekl bych, že bude zábava, ne?"
"Zklidni se, horká hlavo. Mohlo by jich být víc."
"N-ne… Já byla p-poslední," řekla Scootaloo mezi vzlyky. Orion jen sklopil hlavu. "Jsme… Jsme…" pozastavila se a hluboce se nadechla, odhodlaná zůstat silná. "Jsme tu jen my tři. Aurořina křídla… jsou zlomená. Potřebuje pomoct."
"Jaká to šílená škoda. Co je nám po tom? Dobře, že už se sem nebude moct vrátit."
"Možná jsme zkazili ten zatracený test, ale to snad neznamená, že naše životy nemají cenu!" zařvala Scootaloo naštvaně. Rozhodla si zachovat co nejvíce důstojnosti.
"No jo, no jo, šmarjá. Hej, Patchesi. Odoktoruj jí, než vyrazíme. Nechci žádnou krev na sedačkách, zrovna jsem je umyl. Vy dvá. Do vozu."
Orion a Scootaloo skočili do kočáru a snažili se pohodlně usadit na tvrdých sedadlech a též nechali místo pro Auroru. Jakmile třetí poník skončil s obvazováním jejího křídla, vstoupila Aurora do vozu a usadila se na zadní sedačce. Scootaloo se k ní přikradla blíž a sklonila se k mluvení, když se zabouchly dveře. Šéf stál uvnitř vzadu u dveří a všechny je pozoroval.
"Takže," začala Scootaloo potichu a snažila se mluvit ne moc nahlas. "Ty jsi Aurora? Já jsem Scootaloo. Promiň, že jsme se musely setkat za těchto okolností."
"Jakékoli poznání nových přátel je příjemné," promluvila něžně Aurora s upřímností v očích. Dělali jsme, co jsme mohli. To je všechno, co můžeme říct. To je všechno, co může kdokoli z nás říct. A navíc, kdo říká, že město deportovaných je špatné?"
Tato myšlenka Scootaloo nenapadla. Nikdo nevěděl, kam vlastně byli pegasové odvezeni. Většina si to představovala jako nějakou hodně divnou zemi, třeba tam, odkud pocházejí zebry. Scootaloo si uvědomila další věc.
"Hej, jestli nás vezou tam, odkud je Zecora, potom by se odtud dalo dostat zpátky. Nejsme přeci vyhnáni z Equestrie. Fluttershy, moje stará kamarádka, je pegas a žije v Ponyvillu. Nikdy neprošla školou a ani nikdy test nedělala. Nikdy si pro ní nepřišli a neodvezli jí."
"Přesně," souhlasila Aurora přikývnutím hlavy. Orion také sdílel své myšlenky.
"Myslím si, že důvod, proč nás vezou pryč, je, že by si nikdo z Cloudsdale nechtěl přiznat, že někdo, kdo propadl testem, je odtud. Když o tom tak přemýšlím, je to zatraceně hrozné místo. Už se tam nikdy nechci vrátit."
"Možná, že to je ten důvod, proč se žádný pegas nikdy nevrátil. Že to tam přestal mít rád."
"Vy zatracení bezcenní poníci se sotva můžete nazývat pegasy," promluvil Šéf od dveří. Zvolna se zhoupnul s kočárem, když najednou změnil směr někam do neznáma. "Zbyteční propadáci, to je to, co jste zač. Nikdo se nevrací z exilu. Bez ohledu na jakékoli důvody. Ani neumíte projít jednoduchým testem, dělá se my z vás třech špatně."
Scootaloo vyskočila ze svého sedadla, vznesla se pomocí svých křídel do vzduchu a hrozila kopyty. "Koukej o nás takhle přestat mluvit, nemáš právo s námi takhle zacházet!"
Šéf zvedl vlastní kopyto a Scootaloo srazil k zemi. "Můžu s vámi zacházet jakkoli se mi zachce. Sotva jste teď 'poníky' pro Cloudsdale, vlastně pro celou Equestrii. Kousej si sakra sednout a mlčet než dorazíme k cíli."
"Kam nás to vůbec berete? Ne, že bychom to teď už mohli někomu sdělit, ale jako doručovatelé byste to mohli vědět," odůvodnil opatrně Orion.
"Kdybychom tak věděli. Tenhle kočár předáváme poníkům v uniformách a ti nám dají měšec peněz, abychom nikde nic neprozradili. Takhle to jde už po tisíce let."
Tři hříbata se opět namačkala k sobě, vyděšená z neznámého. Celou dobu tohoto nesnesitelného pobytu byla zticha, ponořená do svých vlastních myšlenek. Kamarádi, rodina, nejmilejší a mazlíčci. Ti všichni už je nikdy neuvidí a spousta z nich se ani nedozví proč. Uběhla hodina. A pak další. Nakonec se nepříjemné ticho prolomilo náhlým škubnutím, když se kočár zastavil.
"Ah," usmál se Šéf. "Tady vystupuju. Chovejte se slušně. Doufám, že si budete užívat místa, kam vás vezou." Dveře kočáru se otevřely a Šéf vyskočil, čímž umožnil vzduchu se dostat dovnitř. Byla teď noc a téměř nebylo vidět žádné světlo. Scootaloo koukala ven a všimla si postavy zírající dovnitř. Byla oblečená v černé uniformě a ocas měla nabarvený nepřirozeně černou barvou, která se normálně v přírodě nevyskytovala. Obličej i s hřívou byl zakrytý temnou přilnavou maskou. Jediné, co bylo vidět, byli růžově zbarvené oči, které koukali na tři poníky vevnitř. Obzvlášť dlouho se pozastavily na Scootaloo a ona zírala do těch očí zpátky. Uběhla vteřina. Temný poník zabouchl dveře a kočár se zase rozjel.
"Aspoň si teď můžeme povídat," zašeptala Aurora.
Ale neměli o čem hovořit.
...
But with all great things comes a great responsibility
That of Cloudsdale's being weather stability
Kočár sebou opět cuknul a zastavil se. Tři opuštěná hříbata se probudila a měla co dělat, aby našla energii pro cokoli, co právě mělo přijít. S hlasitým škrabavým zvukem se dveře otřásly a nakonec se doširoka otevřely. Okolo se pohybovalo pár další poníků v maskách a uniformách. Scootaloo zamžourala ke světlu, které tam bylo.
Byli v budově postavené z mraku. Jakmile si její oči trochu přivykly, všimla si více detailů. Pár ztemněných poníků někam spěchalo s různými věcmi, někteří měli kufry nebo jiné důležitě vypadající věci na svých zádech. Komplex byl plný mašin a značek. Podél zdí se táhly trubky a v pozadí se neustále ozývalo 'vrrr' společně s dalšími zvuky, jak něco padá nebo zvuky alarmů. Scootaloo zalapala po dechu.
"Tohle místo… ta architektura… Přijde mi to dost povědomé… Myslím, že jsme v továrně na počasí!"
Orion se zamračil. "To asi těžko. Jeli jsme na to až příliš dlouho. Musíme být někde daleko mimo Equestrii."
"Ale možná má Scootaloo pravdu," přemítala Aurora. "Všimla jsem si… že čas, během kterého jsme se dostali z kolosea k vozu a vozem na místo, kde se střídali řidiči, by mohl být skoro stejný. Ale… Nevím. Jsem zmatená. Možná je to jen náhoda."
"Vítejte, muly," ozval se mohutný a mocný hlas. Několik poníků v uniformách udělalo místo velkému, tmavě červenému pegasovi v bílém laboratorním plášti. "Vy zvrhlíci byste asi chtěli vědět, kde jste. Hloupá hříbata. Jste v Cloudsdale! Přesněji ve Výrobně duhy. Pojďte se mnou, ukážu vám to tu."
"Co se to tu děje? Chcete nás použít jako otroky? Děkuji, raději bych byla deportována," křičela Scootaloo. Orion a Aurora se zvedli ze svých sedaček, stoupli si za Scootaloo a souhlasně přikývli.
"Jako byste měli vy propadáci na vybranou. Budete tu do konce svých životů! Oh, promiňte, kde jsou mé způsoby. Jsem Dr. Atmosphere. Moje pozice není lékařská, abyste věděli pro případ, že byste si představovali nějakou strašlivou operaci. Je divné, kolik poníků hned dostane tenhle nápad. Ne, ne, má pozice je inženýrství. Jsem jedním z Předních hřebců v tomhle zařízení. Určitě jste všichni absolvovali prohlídku spodní továrny, ne?"
Tři poníci pomalu přikývli, nejisti, co bude následovat.
"Výborně! Kdo mi řekne, kde prohlídka začíná?"
Orion promluvil první. "Tam, kde padá spektrum a míchá se."
"Moc dobře. Jaká škoda, že jsi pro stádo bezcenný, jsi docela chytrej." Dr. Atmosphere se sadisticky usmál a poplácal Oriona na hlavě. "Ale dneska jsme v horním poschodí. Následujte mě, prosím, a nebuďte příliš pozadu, nebo vás bude muset jeden z mých pomocníků… popohnat." Dořekl a mrknul k uniformovaným poníkům.
Kývnutím vyrazili vpřed, každý dal k třem pegasům taser, který jim dal šok, po kterém šli k zemi. Dr. Atmosphere se rozesmál, když viděl hříbata kňučet a padat k zemi. Potom už se jen pobaveně šklebil, když se znovu postavili.
Scootaloo opět odmrkala slzy z očí a zavrtěla se, pokoušejíc dostat mravenčení z těla. Otočila se a rychle přelétla pohledem každého uniformovaného poníka. Žádný z nich neměl růžově zbarvené oči, jako ten pegas z kočáru. S nevolí se vydala za červeným inženýrem.
"Jednoduše tu musíte být opatrní," začal Dr. Atmosphere stejným tónem, jako by procházeli spodní patro. "Je tu spousta děr, skulin, šachet a kádí, do kterých byste mohli spadnout. Jeden si tu opravdu musí dávat pozor na zdraví. Ale co, stejně vás nemůžeme použít normálně, tak co řešit." Zlomyslně se ohlédl a hříbata se po vyřčení urážky zamračila.
Šli několika patry chodeb s vibrujícími mašinami a montážními linkami po krajích, které se příležitostně nacházely pod volně visícími kabely nebo podél trubek, že kterých unikala pára. Čím déle šli, tím tam byla větší a větší zima. Všichni tři se koukali nebo se snažili vycítit nějakou cestu ven. Žádná tam však nebyla.
"Nyní vám povím příběh. Cloudsdale je místo, kde se vyrábí počasí. Bez nás by Equestrie hladověla, mrzla, topila se a celkově by to nebylo moc pěkné místo. Tím máme jakési vyznamenání, které si nemůžeme dovolit ztratit kvůli, er, neschopným hříbatům, jako jste vy. Jak by se na nás svět díval, kdyby se pegasi jako *vy* prolétávali venku jménem Cloudsdaleu? Ne, ne, potřebovali jsme něco udělat s takovými, jako vy. A pak jsme jednoho dne před tisíci lety dostali úžasný nápad. Bylo tehdy docela dost chytrých poníků, to musím uznat. Rozhodně více, než v dnešní době. Ale to jsem odbočil, ha ha. Teď, těmito dveřmi, a rychle, než vás budeme muset zase povzbudit." Dr. Atmosphere otevřel na pohled těžké dveře v úzké chodbičce a ukázal kopytem dovnitř. Scootaloo na něj zírala. On se podíval na poníka v uniformě. Scootaloo a ostatní vešli dovnitř a on se opět se zasmál.
"Užijte si zbytek svých bídných životů."

part 2: zde

A zase škola

3. září 2015 v 17:22 Info
Zdar prdi, tak co, jak se máte zase ve škole? :D Ano, tohle je jen další blbá informačka xD Kupodivu nemáme tak šílený rozvrh jako minulý rok - 3 dny končíme ve 13:15, pak máme oběd a jdem domů. Pondělí a čtvrtek máme až ale do 15:50 a v úterý mám ještě kroužek (výtvarku). Jak to tak vidím, budu překládat o víkendech, středy a pátky, ale neslibuju, že každý ten den budu přidávat další creepypastu. Ty, co mám naplánovaný jsou šíleně dlouhý a ještě do toho třeba kreslím Broken Promise i jako komix, takže asi tak :D
Snad se moc nezlobíte ;-;
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.