STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Rainbow Factory part 2

6. září 2015 v 18:29 | Aurora Dawn |  PonyPasty
A s tím opět dveře zabouchl. Otočili se a rozhlíželi se po místnosti, do které byli zavedeni. Byla prostorná a téměř prázdná, skoro jako jeviště v divadle. Na konci místnosti bylo šest čtvercových kádí, téměř plných jednotlivými barvami spektra. Nad nimi bal zvláštně vypadající přístroj. Z hlavního chumlu se oddělilo šest poníků a každý šel nad jednu káď. Z centrálního zásobníku vedlo šest hadic, každý končil nad jednou ze šesti kádí. Nad zásobníkem byl jediný otvor, který byl úplně prorezlý, ale zbytek přístroje zůstával lesklý a čistý. O něco dál byl dosti složitě vypadající přístroj s řetězy a ozubenými koly, které volně visely z nosníků a trubek. Vysoko na toto zařízení se tyčilo lešení, které měla na obou stranách dveře, které vedly ven z místnosti. Dole na podlaze byl malý chuml poražených, sedících poníků, kteří plakali a tiše povídali si.
"Ty obleky támhletěch jsou z té druhé létací školy na druhé straně města," informovala šokovaně Aurora. "A… támhleti, ti co sedí támhle, vidíte? Pamatuji si na výlet, kdy jsme šli do soukromé školy v Levitating Acres. Pamatuju si ty úbory."
"Takže… sem jsou všichni propadlíci? Nejsou deportování, ale jsou nuceni pracovat navždy??" Orion tiše zavzlykal. Tím, že někomu pomohl, uvrhl sebe a svou kamarádku do otroctví. Scootaloo k němu napřáhla křídlo a zvedla mu jím hlavu. Usmála se, protože věděla, jak se cítí.
"Aspoň tím projdeme společně," odvětila přátelsky.
Najednou ve skupince bývalých studentů nastal rozruch. Jeden poník z neidentifikované školy vzlétl a letěl k jedněm dveřím na lešení. Dva uniformovaní poníci vzlétli rekordní rychlostí a oba uprchlíka opět uzemnili tasery. Poník se ve vzduchu chvíli kroutil v křeči a pak spadl na zem jako kámen. Jakmile s křupnutím dopadl, začal se svíjet, ostatní poníci couvli a zděšeně koukali na svého kamaráda. S nadějí v očích ho chvíli pozorovali.
Přestal se hýbat.
Někteří začali tiše plakat, většina se však prostě otočila, protože byla příliš zmatená, než aby věděla, co cítit.
"Řekla bych, že ta možnost se právě vyloučila," řekla si Aurora spíše pro sebe.
"Stejně bys teď nemohla létat," namítl Orion.
"Ten lékař, Patches, nebo jak se to jmenoval. Nahodil mi křídla zpátky a obvázal místa, kde se mi potrhala kůže. Není to na vyhrávání závodů, ale… jsem schopná zase létat."
Pomalu vykročili vpřed a připojili se k malé skupince poníků, kteří je s rozumějícím smutkem pozorovali.
"Pohledy vpřed, vy neschopné muly," zařval jeden poník v uniformě. Po předcházející ukázce se nikdo nepokoušel odporovat a koukali na lešení, kde se právě otevřely jedny dveře.
How you ask, are they up to the task
To which the answer is in a simple facility
Pár důležitě vypadajících pegasů vstoupilo na lešení a podívalo se s odporem na skupinu. Jeden z nich vyšel na malé podium v centru a začal hlasitě a zřetelně mluvit.
"Teď již vám jistě došlo, že nejdete do exilu. Není žádná deportace. Nikdy nebyla. Jste v Továrně. Nikdy neopustíte Továrnu. A i když jste teď nazýváni bezcennými, ani to není tak úplně pravda. Stádu jste bezcenní jako poníci. Ale stále máte účel! Účel pro všechny poníky v této zemi široko daleko. Pomůžete nám vyrábět duhy! Nádherné, magické duhy, no nejste nadšení?" záhadný hlasatel se děsivě usmál a přelétl pohledem všechny poníky pod sebou. "Myslel jsem si to," uchechtl se. "Je to taková pocta, že všichni přijdou o hlas, když jim tohle řekneme. Tak, máme tu nějaké dobrovolníky?"
Všichni poníci po něm opět začali házet nenávistné pohledy. Jen jedna statečná, světle růžová klisnička z Levitating Acres vykročila o pár kroků vpřed a začala ječet.
"Jak to, že tohle můžete dělat? Jak o tomhle může Celestia nebo Luna vědět a tolerovat to? Tohle je otroctví! Mučení!"
"Přijdeš na to, že je to mnohem víc, než jen to," další důležitě vypadající poník vykročil ze stínů na podium. Tenhle poník měl oblek a byl zamaskovaný. První poník slezl z podia a nechal druhého mluvit. Scootaloo si všimla, že je to ten poník s růžovýma očima z dřívějška. Záměrně pozorně poslouchala. Ten hlas jí byl povědomý.
"Před tisíci lety, když Celestia vyhostila Lunu z Equestrie a uvěznila ji na měsíci, měla najednou tři povinnosti. Původně vyzdvihovala slunce a zalévala celou zemi nádhernými duhami. Ale jakmile jí k tomu přibyla povinnost přivolávání noci, musela nechat duhy stranou. Celestia požádala pegase z Cloudsdale, aby začali vyrábět duhu. Prvních pár let jim ve vytváření spektra pomáhali velmi nadaní jednorožci. Spektrum je čistý pigment, čistá barva. Všechno je plné spektra a stejně se nedá jen tak těžit. Nikdy nemůžete prostě oddělit barvu od věci. Takže bylo uměle vytvářeno magií." Poník v masce nespouštěl oči ze statečné růžové klisničky. "Tak to bylo do doby, než naši nejlepší inženýři udělali vědecký průlom. Objevili geniální způsob jak získávat pigment a bylo to tak nádherné, že to zvládl dokonce i jednoduchý stroj. Ale nedalo se to dělat s čímkoli. Musela být u toho dodržena jistá pravidla."
"Co ti poníci udělali," řvala růžová klisnička a každou vteřinou byla naštvanější.
Tajemný poník si sundal masku a tím odhalil více než své růžové oči. Její kůže byla světle tyrkysová a hříva nádherně duhová. Několik hříbat zalapalo po dechu; Scootaloo se v tom okamžiku podlomily nohy. Byla to Rainbow Dash. Myšlenky jí vířily hlavou jedna za druhou a začala se jí točit hlava. To nemohla být ona. Možná je to jen zlé dvojče. Možná zanedbaná sestra. Rainbow Dash by nikdy nemohla být tak zlá. Byla její kamarádkou, její učitelkou… její jedinou rodinou, i když ne pokrevní. Jak… Jak? Jak bylo vše, o čem dokázala přemýšlet.
"Museli to být živí poníci! Jen v ponících kolovalo spektrum s magií volně dohromady!" Rainbow Dash pohodila hlavou dozadu a začala se smát jako šílenec. "Pouze tehdy se dalo spektrum oddělit! A byl to tak krásný nápad, tak krásně hrozný nápad. Fungovalo to dobře; začali jsme produkovat mnohem více duhy mnohem lepší kvality, protože jsme měli pravé spektrum. A konečně to dalo Cloudsdale možnost zbavit se všech těch pegasů, kteří ani neuměli létat! Ahahahah!"
Scootaloo to nemohla vydržet. Zatímco ostatní poníci vykřikovali svůj odpor a smutek, pobíhali okolo, křičeli a poníci v uniformách je zase tlačili doprostřed místnosti, Scootaloo se už neudržela.
"MYSLELA JSEM, ŽE MĚ MILUJEŠ!" Zakvílela a tím přerušila smích Rainbow Dash.
"Huh?" otočila se a všimla si jantarově-oranžové pegasky.
"Myslela jsem, že mě miluješ! Jak jsi mi to mohla udělat! Myslela jsem, že máš o mě starost! Po vší té pomoci… Celý můj život ses o mě starala jako o malou sestru! A já se k tobě chovala jako k velké sestře! Bylas pro mě velkou sestrou! Bylas jediná rodina, jakou jsem kdy měla, a tys to věděla!" Po tváři jí začaly stékat slzy a opět se jí rozostřilo vidění. Krk už jí z brečení a křičení bolel, ale nedokázala přestat. "Po… Po tom všem… mě prostě necháš umřít? Tak moc jsem se kvůli tobě snažila…"
Chvíli koukala do podlahy. Všichni byli zticha. Potom Scootaloo vzhlédla a i když pořádně neviděla, zadívala se přímo na Rainbow Dash. Přímo do jejích růžových očí, až za ně, hluboko do Rainbow Dash samotné.
"Myslela jsem… že mě miluješ."
Rainbow Dash jí opětovala pohled. Její oči neprozrazovaly žádnou emoci, lásku, starost, pouze lhostejnost. Avšak i tak zíraly na Scootaloo. Když začala křičet zpátky, z její pusy plynula čistá kypící nenávist.
"MILOVALA JSEM TĚ! Tak moc jsem se snažila! Řekla jsem ti všechno, co vím, v naději, že svým testem projdeš! Mělas to v sobě, holka! Věděla jsem… Věděla jsem, co tu dělají. Už od té doby, co jsem poprvé udělala Sonic Rainboom a přivedli mě sem… Chtěli zjistit víc možností, jak vyrobit spektrum. Mysleli si, že když dokážu dělat duhu, dokážu i dělat jednotlivé složky. No, v tom se spletli. Ale hodně jsem se toho o tomhle místě dozvěděla. Vědělas, že to tu teď dokonce vedu? Tajně jsem se sem dopracovala, i když jsem předstírala, že jen kontroluji počasí. Jak si myslíš, že bych si jinak mohla pořídit tak velký dům nad Ponyvillem? Jak si…"
Zastavila se a zavrtěla hlavou, když si najednou uvědomila svou zlost.
"Snažila jsem se, fajn? Bylo na tobě, aby ses zachránila! Nezklamala jsi pouze sebe. Nezklamala jsi pouze Cloudsdale. Zklamala jsi ! Mě jsi zklamala! A to bylo to nejhorší, cos mohla udělat. Teď jsi mrtvá nejen pro Cloudsdale. Jsi mrtvá i pro mě."
Nálada v místnosti se napjala a Scootaloo se snažila zpracovat to, co jí právě bylo řečeno. Její mysl se zlomila a na nic se nedokázala pořádně soustředit. Trochu klopýtla, ale Orion jí přidržel jedním křídlem, takže se mohla zase srovnat. Rainbow Dash si toho všimla, ukázala na ní a křičela s ještě větší zuřivostí.
"Už ti nenáleží být šťastná. Zničilas mě. Teď zničím já tebe. Pracovníci! Ten hnědý, támhle! Ten jde první!"
"Ne!" Scootaloo, Aurora a Orion vyskočili. Uniformovaní poníci si odchytli Oriona a klisničky opět uzemnili. Snažil se od nich dostat, utéct, ale jeden hřebec okolo něj proletěl a kopl ho. Kopyto ho udeřilo do ramene a Orion se s výkřikem svalil na zem.
"Zpátky," další poníci v uniformách zařvali na Scootaloo a Orion, když se snažily dostat k naříkajícímu Orionovi v přední části místnosti. Obrovský přístroj se probral k životu a hromada řetězů se pomalu sunula k podlaze. Každý si teď uvědomil, že jsou to pouta a uniformovaní poníci do nich Oriona spoutali. Odvážil se vzhlédnout a otočil zrak ke Scootaloo.
"Neboj, Scoots. tě miluju. Sbohem."
"…Sbohem, Orione," zalapala Scootaloo. "Já… já tě taky miluju."
S tím řetězy vyzdvihly hnědého pegase k ozubeným kolům. Řetězy se našponovaly, čímž byly Orionovy končetiny vytahovány nahoru i dolů.
"Zjistili jsme, že přístroj funguje lépe, když jsou zlomená žebra," vysvětlila lhostejně Rainbow Dash, když řetězy trhly každý na jinou stranu a tím Oriona zkroutily. Jeho křik téměř přehlušil tříštivý zvuk. Jedna nebo dvě kosti vyčuhovaly z jeho boku a jeho křik se změnil v pomalé, tiché, chraplavé dýchání. Řetězy se překroutily opět do původní polohy, pak se pouta otevřela a pustila polámaného poníka do otvoru.
Scootaloo to pozorovala s hrůzou v očích. Její mozek kvůli událostem, které se teď děly, ztratil veškerou schopnost měnit emoce. Všimla si, že vrchol stroje není rezavý. To byla krev. A krev bylo to, co se vysávalo z Orionova těla. Potom velký přístroj Oriona spolkl, a jedna samotná noha bylo to, co bylo vidět, než z něj nic nezbylo.
Z hadic nad nádržemi se zeleným a červeným spektrem vytekly další nádherné barvy, Scootaloo zeslábl zrak a poslední věc, na kterou si pamatovala, byla Aurora, která nad ní stála a se zlomeným hlasem neustále volala její jméno. Nakonec se Scootaloo svalila na bok.
In the Rainbow Factory, where your fears and horrors come true
In the Rainbow Factory, where not a single soul gets through
"Scootaloo. Vstávej. Rychle Scootaloo, vstávej. Vzbuď se! Vzbuď se!"
Scootaloo zatřepala hlavou a chvíli a snažila si vzpomenout, kde byla a co se zrovna dělo. V mžiku se jí všechno opět vybavilo a vyskočila na nohy. Aurora s ní s děsem v očích stále třásla. Uniformovaní poníci s připravenými tasery a pouty už byli skoro u nich.
"Scootaloo! Jdou po nás! Co budeme dělat?"
Scootaloo se snažila najít únikovou cestu. Všechny dveře byly hlídané, až na jedny. Ty na lešení. Uniformovaní poníci se k nim pomalu blížili, ne moc zhurta, aby se hříbata nesplašila. Strach byl jejich nástrojem. Scootaloo se ohlížela a hledala další cestu. Nakonec si uvědomila, že tu byla jen jedna.
"Mám plán," zašeptala Auroře.
"Jaký?"
"Úklid, let, pád, hotovo."
Aurora s vytřeštěnýma očima přikývla na souhlas. Zopakovala to víc nahlas, aby to slyšela i ostatní hříbata.
"Úklid, let, pád, hotovo. Chápu."
"Raz," začala Scootaloo počítat.
"Dva," zapištěla Aurora a couvla víc ke Scootaloo. Uniformovaní poníci už byli jen krok od nich.
"TŘI!" zazněl kolektivní křik všude po místnosti a každé hříbě, které mohlo létat, se odrazilo. Uniformovaní poníci zalapali po dechu a couvli, aniž by si byli jistí, kam mají teď vyrazit. Byl tam moc velký zmatek. Těm, kterým to myslel rychleji, také vzlétli, s připravenými tasery, a sundávali nejbližší pegase, kteří se jim připletli do cesty.
"Krok jedna," křičela Scootaloo. "ÚKLID!"
Po zaznění rozkazu začali 'propadlíci' po skupinkách útočit na temné poníky. Kopyta narážela do hlav, a i když někteří studenti padali mrtví k zemi, většina zraněných byli poníci v uniformách. Scootaloo a Aurora přistály na lešení těsně u dveří a snažily se je otevřít.
Byly zamčené.
"Ale ne, co teď?" naříkala Aurora.
"Zatím jsme stále u Úklidu!" křičela Scootaloo, otočila se ke dveřím zády a začala do nich kopat. Aurora jí napodobovala a snažila se údery směřovat na místo, kde by měla být závora. Rainbow Dash se na druhé straně lešení zrovna probrala z prvotního šoku, který v ní vzpoura vyvolala a všimla Scootaloo snažící se vylomit dveře.
"Zabijte ji," okřikla další důležitě vypadající poníky. "Zabijte ji!" Na okamžik úplně zapomněla, že má křídla a rozcválala se k hříbatům. Scootaloo zavřela oči a narážela na dveře silněji a silněji. Začaly povolovat a tříštit se.
Každou chvilkou, pomyslela si, se sem Rainbow Dash dostane. Je po všem. To je můj konec. Rozbrečela by se, ale už neměla další slzy. Ale nic nepřišlo. Dveře začaly vypadávat z rámu dovnitř. Už by to netrvalo dlouho a otevřely by se. Otevřela své pevně sevřené oči a rozhlédla se po lešení.
Byli tam všichni zbývající poníci a všichni se snažili udržet rozzuřeného modrého pegase a jeho kumpány co nejdál. Bylo jasné, že nemůžou moc dlouho vydržet - Scootaloo viděla, jak spousta kroutících se a hekajících poníků padá k zemi, někteří do konce spadli do díry přístroje na výrobu spektra. Byla tam třeba i ona růžová klisnička z Levitating Acres, otočila se na Scootaloo a Auroru, zrovna když byly dveře konečně vyraženy.
"Leťte," žádala s jasně slyšitelnou bolestí v hlase. Už otevírala pusu, aby mohla znova promluvit, ale byla přerušena, když se hromada hříbat rozdělila a rozzuřená Rainbow Dash se dostavila k díře. Byla na zadních a předními kopyty divoce máchala vzduchem. Na boku měla krvácející šrám a celá její duhová hříva byla rozdrbaná. Skrz rty jí proniklo nepřirozené zavytí a její růžové oči postrádaly veškerý rozum.
"No tak, Auroro," prosila naléhavě Scootaloo a znovu se otočila. "Jestli chceme přežít, musíme letět."
"Já… já nemůžu. Tohle je už moc. Nejsem ještě úplně v pořádku." Aurora se s doširoka otevřenýma očima podívala na Scootaloo. "Ty jdi, Scootaloo. Řekni všem, co se tady děje. Ať se to dozví." Ohlédla se na studenty, kterých už moc díky vzteku Rainbow Dash moc nezbylo. Její modrá srst se nyní karmínově leskla a jakoby odkapávala, jak ignorovala potřebu živých poníků. Bude víc. Cloudsdale může na čas vyrábět méně duh. Za pár měsíců přibydou další třídy. Další propadlíci. Ale pro teď se zaměřila hlavně na to, že Scootaloo musí zemřít, a to pokud možno co nejnásilněji.
Desetiletí práce pro továrnu na duhu ji zdeptala. Byla jediná, která mohla odtud ven a od malička v sobě to tajemství dusit, což vedlo k psychologickým problémům, které nedokázaly žádné terapie odstranit. Scootaloo byla jediná věc, která ji ještě držela v pořádku, ale když propadla, i to zmizelo. V její mysli už nebyla žádná logika. Žádná starost, žádná kapacita pro soucit. Jen nenávist. Čistá, koncentrovaná a prudká zlost zaplnila místo, kde kdysi bývala láska ke Scootaloo. Už nebyla Rainbow Dash; zbylo jen tohle monstrum.
"Sotva jsem tě poznala, Auroro," zavrkala Scootaloo něžně na žlutého pegase vedle ní. "Je mi líto, že jsme se potkali až těsně před tímhle. Je mi líto, že jsme se museli potkat takhle, je mi líto, že se musíme takhle rozdělit." Popotáhla. A opět se objevily slzy.
"Každé potkání nového přítele je příjemné potkání," uklidňovala Aurora Scootaloo. "Ale slyšela jsi toho poníka. Leť, Scootaloo. Leť. Sbohem."
"…Sbohem, Auroro." S tím se Scootaloo vznesla, otočila se, naposledy pohlédla do očí žlutého pegase a vlítla do úzké chodby. Neměla ponětí, kam letí, ale vize volnosti jí táhla stále vpřed.
Aurora, která stála přede dveřmi, párkrát zamrkala. Rainbow Dash měla tedy alespoň tuto překážku na cestě ke Scootaloo. Modrý poník srazil posledního cizího studenta z lešení a pomalu se začal přibližovat k Auroře.
"Jak roztomilé. Myslíš si, že taková bezcenná kopa hnoje, jako ty, se mi může postavit do cesty? Nechtěj mě rozesmát! Nikdo z vás se nemůže postavit úžasným schopnostem, které ovládám!"
"Láska může překonat každé zlo na tomto světě!" Aurora se vzbouřenecky narovnala, když k ní Rainbow Dash dorazila. Aurora stála před Dash, bráníc vchod do chodby za ní.
"No dobře, ty krávo. Uvidíme, jestli láska dokáže překonat tohle."
A s tím Rainbow Dash popadla jedno Aurořino obvázané křídlo a úplně ho odlomila. Aurora padla na kolena a zatnula zuby bolestí. Ale nekřičela. Nechtěla udělat Rainbow Dash takovou radost. Rainbow popadla i její druhé křídlo a táhla jí za něj až ke středu lešení. Zvedla Auroru za křídlo a potichu se pro sebe chechtala, zatímco Auroře se objevil na tváři výraz agónie. Rainbow Dash vzlétla se žluto zeleným poníkem k vrcholu mašiny. S ďábelským uchechtnutím se podívala na křídlo v jejím kopytě. Také se oddělilo a Aurora začala padat. Dopadla na hlavu.
Otvor se s poryvem vzduchu zavřel a přístroj začal sát tu nejsvětlejší žlutou a zelenou barvu, jako ještě nikdy předtím. Ale nikdo tam nebyl, aby to viděl.
Scootaloo se s divoce bušícím srdcem rychle ohlédla. To nekonečné buch buch buch přehlušilo všechny ostatní zvuky v její hlavě a uších. Chodba byla dost podobná té, která vedla z divadelní místnosti, úzká a s překážkami, které se nepravidelně po cestě objevovaly. Asi 500 metrů za ní se k ní prodírala zkrvavená klisna, která bývala Rainbow Dash. Scootaloo se opět dívala před sebe a soustředila se na věci, které ležely před ní.
To je všechno, na čem teď záleží, pomyslela si. To přede mnou. Nemůžu změnit to, co je za mnou. Musím to ignorovat. Soustředit se.
Už poněkolikáté v posledních dnech, zaplavil Scootaloo instinkt a i když cítila v těle teror, smutek, který ji obklopoval a zlo za ní, její strach se vytratil a myšlení na let jí celou pohltilo. Podlétala různé dráty a trubky, přelétala nad a okolo pracovníků, jejichž narážky a výkřiky byly ignorovány a následně byly zopakovány, když se okolo nich prodírala i zuřící Dash.
Zatímco její tělo létalo, její myšlenky se obrátili na možnosti útěku. Létala okolo rohů v neuvěřitelné rychlosti, vylétala a slétala nesčetně schodů a snažila se setřást svůj vražedný ocásek, ovšem k žádnému prospěchu. Prozkoumávala každou skulinu a hledala možnost, kde by se mohla schovat. Po nějaké době se té myšlenky zbavila; s tím, jak šílená Rainbow Dash byla, pochybovala, že by nenechala byť jen jediné místo, kde by se Scootaloo mohla skrývat.
V tom si Scootaloo myslela, že spatřila východisko. Nějaká odpadní roura, která vedla do podlahy. Na okamžik se zamyslela, kam by to mohlo vést, jestli ven z továrny, nebo do spalovny, nevěděla, ale stálo to za risknutí. Naposledy se ohlédla, aby se ujistila, že běsnící klisna za ní je dostatečně daleko. Rainbow Dash si nevšímala žádného nebezpečí okolo, jak se soustředila pouze na svou oběť, prolétala elektrickými dráty a odrážela se od zateplovacích rour, letěla raději skrz veškeré překážky, než okolo, aby ušetřila čas, ale srážky s překážkami daly Scootaloo čas to zkusit. Přesně nad Rourou se zastavila a doufala, že přežije.
"Pád," zašeptala, zavřela oči, složila křídla a potlačovala nutkání jimi opět začít mávat. V duchu si počítala, když skrz její oči viděla stíny a doufala, že ta trubka vede někam ven. Raz, dva, tři. Otevřela opět oči, roztáhla křídla, vzhlédla a přistála.
Rainbow Dash stála nad ní a koukala skrz trubku. Její oči vyzařovaly šílenstvím a její kopyta sebou na okraji trubky cukala. Byla moc velká na to, aby ji pronásledovala, i ona jako hříbě to měla jen tak tak. Najednou všechen hněv z jejích očí vymizel a nahradil ho zlomyslný úšklebek. Zase se začala smát; její smích se rozezvučel v mysli Scootaloo.
"Ty pako! Nikdy jsi neměla moc dobrý orientační smysl!" Dobírala si jí a zase se začala smát.
Scootaloo se konečně ohlédla a uvědomila se, kde je. "Ale ne," zakvičela.
Byla zase v divadelní místnosti. Teď však byla plná uniformovaných poníků, kteří ji obkličovali, a připadalo jí, jako by se jí jejich masky vysmívaly, zatímco Rainbow Dash dávala seshora povely.
"Nenechte ji umřít! Já to musím udělat! Podrobte jí! Chyťte jí!" Zvolávala vítězoslavně a Scootaloo byl okamžitě dán šok taserem a jak její bezvládné tělo začalo padat k zemi, jeden poník ji chytil a snesl jí k zemi. Scootaloo na moment omdlela, když jí pronikala elektřina, ale probrala se na studené mrakové podlaze, kde jí železná pouta bránila v pohybu. Snažila se z nich vymanit.
Sotva sebou dokázala pohnout.
Řetězy zvedly její malé tělo do výšky očí pegase stojícího před ní. Byl temně rudý a sem tam se ve světle leskl. Jeho hříva měla malá místa, kde byly vidět nádherné barvy duhy, ale většina byla stejně rudá jako jeho srst. Na některých místech mu chyběly kousky kůže a jeho hříva byla někde vytržená a rozdrbaná, jinde se mu lepila na rány. Jediná věc, díky které Scootaloo poznala, kdo to je, byly jeho růžové duhovky.
"Nějaká poslední slova, ty jedno nemožné hříbě?"
Scootaloo zvedla bradu a stále se snažila vypadat trochu důstojně.

"Máš nádherné oči," zavrkala něžně, ale jasně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 CreepyDidi CreepyDidi | 13. října 2016 v 16:36 | Reagovat

Oh my dear Zalgo :O tohle je megaaaaaaaaaaaaaa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.