STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Leden 2016

Výtah

31. ledna 2016 v 10:34 | Creepypasta |  Minutové horory
Příběh jde asi takto: rozhodneš se, že nahoru pojedeš výtahem. Vrah nastoupí k tobě. Počká, až zmáčkneš čudl tvého patra, pak on zmáčkne čudl o patro níž. Když do toho patra vyjedete, dveře se otevřou a vrah vyjde ven. Než se dveře úplně zavřou, otočí se a do škvíry mezi dveřma vrazí svůj nůž. Potom ho uslyšíš promluvit: "O patro výš tě zabiju." Potom to jedno patro vyběhne po schodech a počká na tebe. Když se dveře otevřou, bude tam a zabije tě. Nejhorší část není samotná smrt, ale ta čistá hrůza, kterou v sobě mezi dvěma patry máš, když jsi uvězněn(a) ve výtahu a víš, že za chvíli budeš zavražděn(a).

Ne creepypasta, jen malé upozornění

28. ledna 2016 v 19:26 Info
Čauky lidi, jestli čekáte creepypastu, můžete si tak leda přečíst ty, co už přeložený jsou, já vás jdu jen na něco upozornit :D Pokud se vám někdy objeví tabulka na notebooku, ať si nainstalujete Norton security, nedělejte to.... :D Opravdu, nestojí to za to, podle všeho vám po nějaké době přestane fungovat skype (a začne se vám častěji objevovat modrá smrt :D) a můžou přestat fungovat i některé hry, já třeba nedokázala vůbec rozjet LotRO :-) To je asi tak všechno :D

Spolubydlící

26. ledna 2016 v 18:29 | Creepypasta |  Minutové horory
Mladá studentka se jednou vrátila po noci prožité s kamarády a nechtěla budit svou spolubydlící, takže cestu do loýnice našla potmě, svlékla se a zaplula do postele. Když se ráno vzbudila a chtěla říct něco své kamarádce, uviděla její roztrhané tělo na krví prosaklé posteli a na zdi bylo její krví napsáno: "NO NEJSI RÁDA, ŽE JSI V NOCI NEROZSVĚCELA?"

"Miláčku, chci se rozvést"

25. ledna 2016 v 19:45 | Creepypasta |  Minutové horory
Sezdaný pár jede po dálnici rychlostí 60km/h, žena za volantem.
Její manžel se na ní najednou podívá a řekne, "Miláčku, vím, že už jsme spolu přes 20 let, ale chtěl bych se rozvést."
Manželka nic neřekla a jen pomalu zrychlila na 70km/h.
Manžel pokračuje. "Miláčku, nechci, aby ses mi to pokusila rozmluvit, už mám dlouho aféru s tvou nejlepší kamarádkou a je lepší milovnice než ty."
Žena opět mlčí, ale jak je více naštvaná, zrychlí na 80km/h.
"Miláčku, chci dům," neléhá muž, zkoušejíc své štěstí.
Žena opět zrychlí, tentokrát na 100km/h.
"Miláčku, chci i auto." ona však zrychluje a zrychluje.
Už byli na 110km/h. "Dobře, miláčku, chci i všechny bynkovní účty a kreditky."
Žena se pomalu přibližovala k mostu.
To ho udělá trochu nervózní, a tak řekne. "Miláčku, nechceš také něco?"
Žena jen odvětí. "Ne, mám všechno, co potřebuji."
"Opravdu?" zeptá se. "A co máš?"
Těsně předtím, než narazili do svodidel ve 120km/h, žena se usmála a odpověděla mu...
"Airbagy."

Známka

23. ledna 2016 v 11:54 | Creepypasta |  Minutové horory
Během války jeden voják každý týden psal své matce, až jednou nic nepřišlo a začala se převelice bát. Po pár týdnech jí od Armády přišel dopis, že její syn je v zajateckém táboře, ale ujistili jí, že se tam o něj starají dobře. Po dalších pár týdnech konečně opět dostala dopis od svého syna, ve kterém bylo napsáno: "Ahoj mami, nemusíš se o mě bát, chovají se k nám dobře a propustí nás hned co válka skončí. Dej prosím Teddymu známku, aby jí měl do sbírky. S láskou, Joe." Žena byla velmi šťastná, ale zároveň byla trochu zmatená, protože nevěděla, kdo "Teddy" je. Rozhodla se známku z obálky sundat a podívat se. Když to provedla, všimla si slov napsaných na zadní straně známky. "Usekli mi obě nohy."

Drobný stín

19. ledna 2016 v 19:19 | Creepypasta |  Minutové horory
Jsem ten drobný stín, který vidíš v koutku vidění, když jsi sám(a) ve svém bytě a koukáš ve tmě na strašidelné filmy.
Abych byl přesnější, jsem ten stín, který jsi v koutku svého viděl 2 roky a 4 měsíce zpátky.
Ano, dohlížím na tebe. Dohlížím na všechny. To my všichni, je to naše práce. Jsme posíláni, abych kontrolovali lidi a zjišětovali, jak se u nich věci mají. Většinou je vše v pořádku. Ale myslel jsem, že by bylo dobré ti říct...
, že před 2 roky a 4 měsíci to bylo naposled, co jsi mě viděl(a). Zahlédl(a)s mě a podíval(a) se do prava. A je dobře, že jsi to udělal(a), protože nalevo od tebe, byl mnohem větší stín. No, "stín" není zrovna to správné slovo... démon? To je už fuk, říkej si tomu jak chceš, kdybys na to pohlédl(a), zabilo by tě to. To je mimochodem další činnost, kterou máme dělat: odpoutávat tvou pozornost od těchto věcí.
Od té doby na tebe i tak stále dohlížím a všechno bylo zatím v pořádku... až doteď. Z nějakého důvodu mě nedokážeš spatřit. Prostě se nedíváš mým směrem. Takže prosím, ať budeš dělat cokoli, nedívej se vpravo.

Lil Miss Rarity část 2

1. ledna 2016 v 18:24 | Zehntacles |  PonyPasty
"Ten den si pamatuji." řekla tiše Rarity a róbou si utřela pár slz. "Šla jsem potom domů a strávila hodně času s Pinkaminou. Snažila jsem se vymazat smutek radostí, kterou jako mě, její Mommy, přinášela. Fungovalo to... alespoň tehdy." Povzdechla si, koukla na látku v jejích kopytech a snažila se pokračovat. "Ale pokaždé, když se podobná vzpomínka vrátila, vždycky jsem vzala nůž a zbavila se jí, než mi žádné vzpomínky nezbyly a já byla pouze v extázi. Potom jsem se vždy vyléčila magií. Fluttershy by byla hodně naštvaná." Obejmula róbu a začala svému publiku vysvětlovat nedávné události. Vůbec ji nepřekvapilo, že když vzhlédla, uviděla na ní zaměřenou kameru.
"Ne.. Nelituji toho potěšení. A nebudu toho litovat, je na mě, abych si to užívala. Jestli tohle je to, co mi děl dobře a díky čemu se cítím úplná, pak si to dopřeju. Není nic zlého na tom si užít sama sebe." Zněla si, jako by se sama sebe snažila přesvědčit, že je všechno v pořádku a stále si stála za svým. "Nelituju toho, co jsem si udělala. Jen doufám, že Fluttershy a ostatní tomu budou rozumět. Tohle je moje nynější já." Rarity pustila róbu a vyšla ven; konečně zjistila, jak to tady funguje. Ty minulé budovy fungovaly úplně stejně, tak proč by tak nefungovala i tato?
Blueblood se ani nepohnul z místa na ulici, zatímco byla v lázních. Rarity se ještě podívala do okna, kde předtím byla Pinkamina, ale samozřejmě, že tam nic už nebylo. Měla se cítit zklamaně, ale na místo toho začala být naštvaná. Bylo to, jakoby s ní někdo hrál hry, ale zrovna tenhle druh her ona neměla ráda. "Pojďme dál." Řekla Bluebloodovi a nechala ho vybírat cestu. Veškeré nadšení pro konverzaci bylo fuč.
Rarity přešla ze strachu a rozjímaní v tomto světě nejistoty na vysokou ostražitost. Nevěděla, kde všichni byli, nevěděla, proč je tu Blueblood, nebo co se stalo s nebem. Ale věděla, že to, co se dělo, se dělo hlavně kvůli ní. Někdo si hrál s jejím srdcem, ale kdo by toho mohl být schopen až na takhle vysoké úrovni? Twilight by na to byla dost talentovaná, ale takovéhle úskoky prostě nebyl její styl. Princezna Luna nebo Princezna Celestia sice také mají tu moc, ale ty jsou moc zaneprázdněné a důležité, než aby ztrácely čas hraním her s jediným rozrušeným jednorožcem. Dokonce i když ten jednorožec byl Element Štědrosti. Jediný, kdo by toho byl schopný a kaho znala, byl...
"Bluebloode, utekl Discord?" Šla vedle něj s panikou v očích. "Je to to, co se stalo městu? Začala jsem vidět divné věci od té doby, co jsi mě probudil. Magie by to mohla vysvětlit, ale jediný, kdo je na to dost silný..."
"Jsme tady." Prohlásil Blueblood a Rarity se podívala, kam to vlastně došli. Jak očekávala, stáli před knihovnou, kde se zabydlela Twilight. Narozdíl od ostatních budov tentokrát vešel první Blueblood. Rarity ho následovala a její vztek se začal soustředit pouze na toho drzého hřebce.
"To už je podruhé, co jsi mě vyrušil!"
"Opravdu? Ztratil jsem přehled o tom, kolikrát už jsi mne nudila se svým plácáním." Rarity naštvaně zavrčela, ale zlost jí přešla, když zjistila, že jsou v budově sami. Čekala tu hromadu poníků diskutujících o tom, co se stalo s nebem, ale nebyla tam živá duše. Kromě ní, Blueblooda a hadrové panenky ve tvaru poníka, která byla strhnuta z okraje balkónu, když Rarity vzhlédla. Už toho měla dost.
"Fajn. Možná mi nechceš pomoct, ale to neznamená, že budeš ignorovat vše, co říkám a budeš si dělat, co chceš. Pokud sis nevšiml, nejsme v Canterlotu, nejsi obklopen sluhy a obdivovateli a navíc to tak ještě vypadá, že jsme v tomhle městě jen sami dva. Takže si myslím, že by nám oběma prospělo, kdybys přestal myslet zadnicí a vysvětlil mi, co se to tu děje!" Rarity po tom úletu musela popadnout dech. Blueblood už byl dávno připraven na její další verbální útok.
"Tak s tímhle já musím být? S utlachaným poníkem, který přestane jen tehdy, aby do sebe řezal jak do salátu, aby mě nudil se svými nemožnými problémy? To se nesluší na slečnu, tedy pokud si tak ještě můžeš říkat." Frknul nad nápadem, že by pokračoval dál. "Myslíš si, že jsem tu chtěl být? Byl jsem jen první poník, se kterým ses rozhodla mít zábavu." Rarity měla vytřeštěné oči a byla zmatená.
"Užila... si... cože?! Ty! Ach ne, nevím, o čem to mluvíš, ale jestli si na mě snažíš nahnat svoje ego, něco se ti stane."
"Proč jinak bych tu byl? Ačkoli možná opravdu jsi masochista, co si mě vybral jako společníka do říše vzpomínek."
"Ty víš, o co tady jde?" Rarity vztek zmizel, když to začalo vypadat, že Blueblood tu s ní opravdu je v téhle noční můře, nebo co to vlastně bylo.
"Vím dost, a díky tomu, že tu jsem, vím ještě více. Opravdu, Rarity, myslela sis, že bych tě mohl respektovat? Klisnu jako ty s tím vším, cos provedla?"
"Oh, jen se neopovažuj! Nenechám na sebe od tebe mluvit, jako bych byla bezcenná. Užil sis naší společnou noc stejně tak, jako já. Kdybych byla opravdu tak hrozná, mohls mě přinutit odejít. Ale místo toho jsme šli dovnitř a... no, ani nebudu pokračovat. Dál to přece znáš."
"Nemluvím o tvých hloupých hrách sama se sebou, ani o jizvách, které sis způsobila. Ma klisně není důležitý jenom vzhled." Rarity spadla brada. Zarazilo jí, že tato slova slyší zrovna od Blueblooda. "Kdyby sis nechala svůj "koníček" jen pro sebe, bylo by to v pořádku. Ale nenechalas, a tak trpěli i ostatní. Místo toho, aby ses tomu postavila, tak do toho padáš ještě hlouběji. Naštěstí, má drahá, jsi poník, který tvrdí, že se vyžívá v bolesti, ale přitom nemá o ní nejmenší páru."
Rarity nedokázala Bluebloodovi na vynesení jejích chyb na povrch vůbec odpovědět. Bylo by příliš složité přijít na její pravé problémy, ale on se trefil tak blízko, že mu ani nedokázala odpovědět. "Ale už tu nemíním být moc dlouho. Nemyslím si, že budeš ještě potřebovat mou pomoc, takže se budeš moci na konec vrátit do své chatrče, nebo mě vyhledat, až si tady všechno vyjasníš. Jen pár poníků dokáže vypadat tak báječně jako ty i s tolika jizvami." Blueblood se otočil a hned vyšel z knihovny, nechavájíc Rarity v místnosti samotnou s mnohem více otázkami než odpověďmi a hlavně nerozumnějíc, proč jí tam vůbec přivedl. Rarity vyšla po schodech na balkón a uznala to za dobrou příležitost polapit toho, kdo jí ukradl Pinkaminu. Byl to důvod, proč ji sem dovedl? Pomáhal jí celou tu dobu panenku najít?
Ne, to nemohlo být ono vzhledem k jeho chování. Rarity prohledala zbytek knihovny a našla to, co očekávala. Na stole u delší zdi místnosti leželo pár zakrvácených obvazů. Tušila, komu patřily a proč tu byly. Jakmile došla ke stolu, natáhla kopyto a zvedla je. Vzpomínky si jí brzo našly.
"Jsi si jistá, že ti doktoři řekli, že budeš v pořádku, Twilight? Mám strach, aby ti na té tvé chytré hlavičce něco nezůstalo." Nalehála Rarity na Twilight, když stála v její předváděcí místnosti s obvazy okolo její hlavy, hlavně tam, kde se s ní strefil šicí stroj. Rarity děkovala každé hvězdičce štěstí, že jí nezlomila roh, protože se bála, jak by ztráta takové drahocenné věci pro jednorožce postihlo Twilight. Fialová klisna se podrbala na hlavě a trochu se usmála.
"Není třeba se ničeho obávat. Myslím, že mám stále všech pět pohromadě." Zachichotala se a to přimělo usmát se i Rarity. "Co mě víc trápí je to, že se k tobě někdo vloupal. Říkala jsi, že sis ho pořádně nestihla prohlédnout?" Rarity postavila oči v sloup, aby se vyhla Twilightinu pohledu. Přijala Raritinu výmluvu úplně v pohodě a úplně ji to vnitřně rozložilo. V té době měla prostě strach, aby se něco neprovalilo. Ale věci šly poměrně dobře, když byla Sweetie Belle mlčenlivá.
"Ne... ne, nestihla. Vše, co vzal, bylo trochu peněz a nějaké drahokamy, které jsem měla v obchodě, ale to je všechno." Musela také zařídit, aby to té noci vypadalo, jako že se k ní někdo vloupal. Byla to ve skutečnosti hodně špatná lež a Rarity byla překvapená, že jí Twilight neobjevila rovnou. Muselo to být tím, že jí tak moc věřila... chudinka Twilight.
"To je divné. Jeden by si myslel, že půjde vyloupit někoho jiného, kdo má více příjmů i zákazníků. Možná si však myslel, že nejsi doma, když teď tak málo vycházíš ven."
"Možná..." Povzdechla si. Chtěla už mluvit o něčem jiném, než o té lži, kterou své kamarádce vnutila. "Ani jsem po tom ještě pořádně neuklidila. Opravdu bych to měla co nejdříve napravit." A uvolnit se od toho stresu ve své ložnici, až Twilight odejde. Potřebovala se rozptýlit, už to na ní pomalu volalo. "Oh, jo, kdyby chtěl Spike trochu pomoct, mám vzadu pár drahokamů, kterými bych mu mohla potom zaplatit." Nyní odvrátila zrakTwilight.
"Vlastně, Rarity, myslím, že Spike to asi dneska nebude stíhat."
"Oh, je ten drahoušek nemocný? Božínku, nevěděla jsem, že draci mohou onemocnět. Dokonce i tak odolní, jako je Spike. Pomohly by mu nějaké drahokamy darované od srdce?" Twilight se stále dívala od Rarity pryč a tu to začalo trápit. "Twilight... je všechno v pořádku?"
"Vlastně Rarity, Spike je v pořádku ale já... řekla jsem mu, aby se mnou dneska nešel. Ani sám." Rarity se zarazila, jako by se snažila si v hlavě urovnat, co se vlastně dělo."Opravdu se omlouvám, opravdu, že jo, ale jak víš, on je můj asistent a já jsem jeho ochránce! Starám se o něj tak, jak se on stará o mě. A to, jak moc k tobě vzhlíží, mě přinutilo nenechat ho vidět... no..."
"To je v pořádku, Twilight." Rarity se přinutila usmát. "Plně tomu rozumím. Spike je mladý a citlivý. Nemusel by ocenit některé mé menší změny." Předváděla perfektní falešný úsměv, ale Twilight tím neobalamutila.
"Rarity, prosím, tak to není."
"Ne, opravdu plně rozumím. Musíš chránit jeho štěstí." Rarity použila magii, aby dala pár postradatelných drahokamů do malé bílé taštičky, která pak dolevitovala až k Twilight. "Mohla bys mu i tak dát tyto? Myslela jsem, že mu je dám jako výplatu, ale stejně chci, aby je dostal." Twilight vypadala, že bude nejspíš brečet, když se Rarity k odmítnutí postavila takhle silně. "No, musím to tu uklidit, takže tě nechám jít. Buď na sebe opatrná, hrozně bys nám chyběla, kdyby se ti stalo něco horšího."
"Budu, neboj. Děkuji za dárek, Spike je bude zbožňovat. Uvidíme se později." Twilight opustila butik a Rarity za ní jemně zavřela dveře, pevně zavřela oči, když se snažila se nerozbrečet. Necítila k Spikeovi žádný romantický vztah, ale... byl to stále její Spikey-Wikey. I když to trochu přeháněl, bylo docela fajn mít po boku někoho, kdo se o ní tak staral. Když pomyslela na to, že ho Twilight s sebou nebrala jen proto, co byla...
Rarity šla nahoru do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Ten den vůbec nic neuklidila.
"Styděla se za mě." Rarity si mnula obvazy ve svých kopytech a zároveň civěla na stůl. "Twilight se styděla za to, co se ze mě stalo. Stále mě milovala jako svou kamarádku, ale... nehtělaa, aby mě viděl Spike." Rarity nechala obvazy opět spadnout na stůl. "Kdyby znala pravdu, byla by to stále má kamarádka? Nevím. Ublížila jsem poníkům, na kterých mi záleží, udělala věci, které nedokážu vysvětlit. Ani nevím, jestli jsem to ještě vůbec já." Rarity koukla na druhý konec stolu, kde byla kamera snímající každý její pohyb.
"Musíte být strašně zklamaní, že, vy malí nadržení poníci? Nedává vám to, co tolik chcete. Žádný sex, žádná krev. Jen její slzy. No, budete takhle mommy ještě chvíli strpět, protože... si není jistá, co se stane dál." Rarity ještě jednou vzhlédla k balkónu a zvažovala, že ho prohledá, ale nerozhodla se tak. Blueblood řekl, že až tu bude hotová, ať jde domů, a jak to tak vypadalo, byl její 'vyvolený průvodce', ačkoli nevěděla, co to má tohle všechno vůbec znamenat. Takže se tedy otočila k prázdné knihovně zády, vyšla ven, a pod rouškou světla lamp a bezhvězdné noci se vrátila domů. Dobře to ladilo s jejími emocemi. Byla unavená ze všech těch nádherných věcí, které v sobě stále měla. Myslela si, že mommy byla stále pěkná, věděla, že byla. Ale bála se, že ztrácí svou vnitřní krásu mnohem rychleji než tu, kterou si ničí ranami.
Když šla domů, nedělo se nic divného, žádnou panenku, žádného poníka, nebo nedej bože nějakého predátora nebo monstrum. Jen ona a její myšlenky. Rarity si nebyla jistá, co má u sebe doma očekávat, ale počítala s Bluebloodem, který ji bude vyčítat všechny její zločiny z minulosti. Docela by to i sedělo. Došla až k butiku, otevřela dveře a vnitřek byl přesně v takovém stavu, v jakém ho nechávala. Letmo osvětlený tucty a tucty svíček a v okolí ani živá duše. Už se chystala si jít odpočinout do postele, když v tom ji něco zaujalo. "Ale ne... ne, prosím."
Opalescenčin obojek ležel v plyšovém kočičím pelíšku u chodby. Rarity se zachvěla, když jí došlo, že právě našla další objekt, ke kterému měla velký citový vztah. Pomalu se dostala k pelíšku a snažila se spolknout knedlík v krku. Věděla, co udělá, a bála se toho mnohem víc, než čehokoli jiného. Ale... ale pro její ztracené děťátko to byla schopna podstoupit. Rarity použila magii, aby obojek zvedla a nechala ho přistát na svém kopytě. Okamžitě jí to vtáhlo do další vzpomínky.
"Tohle se vůbec nechce vydařit!" Na první pohled stála čistá Rarity bez jizev před šaty, na kterých zrovna pracovala. Šaty, které volně visely z figuríny byly hrozné a odfláknuté. Nedokázala přijít na to, kde udělala chybu. "Možná, že ty střapce nejdou k tomuhle druhu šatů? Nebo je špatně, že jsem dala více přednost rubínům před emeraldy? Myslím, že jsem to přehnala trochu na zádech, teď budu muset začít od začátku. Všechno... všechno na nich je špatně!" Rarity převrhla stojan a šla se vybouřit, zatímco jí Opalescence pozorovala z bezčné vzdálenosti stolu, kde si ustlala na pár látkách.
"Fajn, jestli nedokážu dělat na šatech, dodělám alespoň tenhle klobouk! Oh, ale to bych nejdřív potřebovala tu mašli, ale nebudu vědět jaký druh mašle, než dodělám ty šaty! Možná bych se mohla pustit do těch obyčejných ponožek. Těch obyčejných, ošklivých ponožek, které si to hříbě ze školy objednalo! Ale zaplatila předem, musím je dodělat!" Rarity přecházela z jednoho pracovního místa na druhé a snažila se rozmyslet si, na čem bude dělat. Vystresované by pro tuto chvíli, kdy se jen pomateně potácela kolem, bylo jen velmi slabé slovo. Mluvila čím dál hlasitěji a čím dál tím více frustrovaně.
"Tohle nemá konce! Tolik věcí k dělání, tolik věcí k dokončení. Nedokážu myslet, nedokážu se koncentrovat!" Rarity se složila na svůj gauč a zhluboka dýchala. Něco jí stále blokovalo mysl. Věděla, že je něco, co jí do tohodle stavu přivedlo, ale nedokázala přijít na to co. Vyčerpávalo jí to a ani práce ji nedokázala rozptýlit. Převalila se do pohodlnější polohy a odpočinout si, ale to jí nepomohlo.
"Čaj. Čaj vždycky pomáhá. Když čaj uklidňuje Fluttershy, měl by uklidnit i mě. Čaj by mělo být to, co potřebuju." Rarity se převalila zpátky na nohy a vyrazila do kuchyně, když v tom prošla okolo těch strašlivých ponožek. "Ikdyž jsou hnusné, měla bych je dokončit. To je ostatně to, co klient žádá." Rarity se cítila trochu lépe soustředěná a šla si pro nějakou látku, aby mohla dokončit svůj projekt. Sáhla po ní kopytem, a ne magií, jako normálně, a tak vyjíkla, když ucítila, jak se jí do nohy zaráží drápy. "Opalescence! Maminčina noha!" Podívala se na škrábance na její bechybně bílé srsti a ucukla. "Pěkně jsi mě dostala. Doufám, že mi nezůstanou jizvy." Přiložila si nohu k puse a snažila se zmírnit bolest. Ale stejně... to nebylo tak špatné.
Rarity si cucla trochu své krve a přišlo ji to nějak uvolňující. Bolest jí pomáhala se koncentrovat. Když si ošetřila ránu, připadala si čistší a dokonce i šťastnější. Něco z toho jí ubíralo úzkost, ale ne moc. Chtěla se uvolnit více. Znovu natáhla kopyto, ale Opal tentokrát jen zasyčela a slezla z látky, po které prvně Rarity šla. To však Rarity neodradilo. Opět se k ní přiblížila a tentokrát jí i trochu pleskla. Opal na to odpověděla rychlým škrábnutím, a pak seskočila ze stolu. Rarity ucukla, ale... cítila se dobře! Tak dobře. Chtěla víc.
"Opalescence. Pojď sem. Mommy potřebuje tvou pomoc." Rarity se jí snažila sledovat, ale Opal to vůbec nezajímalo. Prostě vždycky odběhla a svou paničku úplně ignorovala. Odhodlaná Rarity tak nakonec použila magii, aby Opal zvedla a přisunula si jí k sobě. "Oh, ty jsi na mommy naštvaná? Tak to bys jí měla poškrábat, co ty na to?" Rarity zvedla svou přední nohu, ale Opal na ní jen znuděně koukla a čekala, až jí zase položí. Rarity však byla vytrvalá. "No tak, škrábni přece trochu mommy. Vím, ře máš špatnou náladu a chceš si to na ní vylít." Opal dál jen tupě zírala, což Rarity vytáčelo čím dál víc. Ještě k ní chvíli rozmlouvala, pak se rozhodla zakročit. Její roh zazářil ještě víc, čímž sjel do kočky malý šok, který ji hned přinutil seknout. Rarity si vychutnala ten pocit.
"Oooh! Hodná Opal. Mommy se cítí mnohem lépe. Tak nepřestávej." Další šok v kočce a další škrábanec na Raritině kůži. Ten pocit byl nádherný a Rarity na něm začala být závislá na bolesti. Začala šokovat svou kočku více a více, a jakmile se přiblížila, nebyly škrábance už pouze na jejích nohách, ale i na její obličeji. "Mommy se cítí nádherně, Opal! Jsi tak hodná holka! Ještě!" Když škrábání a syčení přestalo, nechala sjet do kočky další jiskru. "Neboj se, Opal! Pomáháš mommy! Tak, škrábej ještě!" Další šok v kočce, ale žádná odezva.Rarity zavřela oči, když jí Opal začala škrábat po obličeji, ale teď se opovážila je otevřít, když Opal nereagovala. "Opal?"
Její kočka visela ve vzduchu a nehýbala se. Její hlava se sklopila dopředu bez žádných známek života. Motivace, kterou Rarity svému mazlíčku dávala byla pro malé zvířátko moc a chtíč po Raritině spokojenosti jí stál život. Rarity chvíli na svého mazlíčka civěla, jako by si nechtěla připustit, co se stalo. Téměř bez její vůle najednou kočku odhodila na zeď. Dunivě narazila a pak bezmocně spadla na zem. Rarity nějakou dobu koukala do prázdna, než jí pálící rány probudily zpět do přítomnosti. "Oh... Oh má drahá Opal. Koukni, co jsi udělala. Jak jsi mohla takhle na mommy zaútočit?" Rarity došla k chomáči chlupů, který kdysi býval její kočka a sedla si k němu. "A teď se koukni, co jsem provedla. Omylem jsem ti ublížila. Mé ubohé děťátko."
Rarity nohy už neměly dost síly, a tak se složila na podlahu se slzami tekoucími z její tváře. "Zabila jsem ji." Řekla smutně, zírajíc do prázdna. "Zabila jsem ji. Zabila jsem Opal... Zaměrně jsem ji zabila a zapomněla." Rarity s touto skutečností zápasila. "Myslela jsem, že to byla nehoda. Myslela jsem... myslela jsem, že se to stalo rychle. Já ji trápila!" Zakryla si oči kopyty a schoulila se do klubíčka, jak nejlépe to dokázala. Ta bolest byla nesnesitelná. Byla monstrum, které zabíjelo pro své vlastní uspokojení. Kolika dalším ublížila? "Byl tohle záměr? Ukázat mi, co jsem udělala a komu všemu ublížila? Proč! Proč je to všechno takhle! Co se to se mnou stalo!" Křičela Rarity do prázdné místnosti, ale odpovědi se nedočkala. Zvedla se a koukla dopředu, kde očekávala kameru. Ale nebyla zaměřená na ní. Místo toho byla otočená doprava a ona si všimla, že byla zaměřená na kus nábytku, který si ani nepamatovala, že by měla.
"Co je... to?" Kolébka, taková, do které se vždy dávají hříbata. Stála v místnosti, tichá, nehýbající se, s na ní upřenou kamerou. Rarity neměla ponětí, odkud se tu vzala, ale měla tušení, že se v ní skrývají odpovědi. A to ji děsilo.
Já už nemůžu. Nemůžu! Prosím, kdokoli, kdo za to může, přestaň!" Zakvílela směrem ke stropu a byla překvapená, že dostala odpověď.
"Skoro jsi to zvládla, Rarity." Za kolébkou byl jeden z jejích závěsů, kam se odebírali poníci, kteří při převlíkání chtěli trochu soukromí. Z něj vyšlo hříbě, které moc dobře znala.
"Sweetie Belle?" Koukala na ní šokovaně Rarity, ikdyž ji víc zaujalo to, co za sebou táhla. "Pinkamina! Sweetie Belle, to jsi byla ty od samého začátku?" Rarity shlédla ke svým nohám tak, že viděla svou sestřičku, ale ne kolébku.
"Musel to být někdo, koho bys poslouchala více, než svého průvodce. Já jsem byla jediná." Pohodila panenku Pinkaminy uprostřed místnosti a šla ke své sestře. Jakmile byla v jejím dosahu, Rarity jí obejmula kopyty.
"Sweetie Belle! Oh,chyběla jsi mi! Tak moc jsi mi chyběla!"
"Taky jsi mi chyběla, Sis. Ale ještě není po všem. Konec je přímo tamhle." Udělala posunek směrem ke kolébce, na kterou pořád byla zaměřená kamera a Rarity zavrtěla hlavou.
"Nemůžu... nemůžu nemůžu nemůžu! Nenuť mě!" Rarity se chovala jako hříbě, ale jí to honem nezajímalo. "Vím, že je to něco strašného. Nemůžu to udělat! Prosím, Sweetie... Prosím, zachraň svou sestřičku." Rarity se podívala do jejích očí, ve kterých byla síla, kterou v nich ještě nikdy neviděla. Sweetie chvíli koukala mezi kolébku a svou sestru, pak ji také obejmula.
"Dobře, Sis. Vyhrálas, teď se na to nepodíváme. Ale nemůžeš ignorovat pravdu napořád." Rarity přikývla a uvolnila Sweetie, zatímco jí tekly slzy uvolnění, že trápení je prozatím konec. "Ale nemůžeme tu zůstat. Přijď nahoru, okay?" Hlas její sestry byl sladký jako hudba, když hovořila. Následovala Sweetie Belle do své ložnice, do které najednou z předváděcí místnosti vedly schody. Ale na nic se neptala, konečně si mohla odpočinout. To šílenství mohlo skočit.
"Mommy?" Rarity se prudce zastavila a otočila své tělo za hlasem, který ji volal. "Mommy, neopouštěj mě." Volal jí ten hlas a Rarity cítila zvláštní směs strachu a touhy. Pomalu otočila hlavou... a Pinkamina otočila uprostřed místnosti svou, aby se podívala na Rarity. "Mommy!"
"Pinkamino?" Rarity se začala otáčet, ale Sweetie Belle jí stihla vzít za kopyto.
"Ne! Nechoď tam dolů!"
"Ale Sweetie... volá mě." Panenka se sama posadila a koukala na Rarity svýma neživýma očima.
"Mommy, proč jdeš pryč?" Panenka natáhla k Rarity přední nohy a Sweetie Belle se snažila Rarity odtáhnout nahoru.
"Musíš ji nechat. Rozumíš, Sis? Už si jí nemůžeš nechat." Rarity se koukala dolů ze schodů, ale udělala jeden krok se Sweetie nahoru. Jakmile to udělala, uprostřed místnosti se objevila nějaká díra a Pinkamina do ní začala padat.
"Mommy! Pomoz mi!" Křičela panenka a Rarity se snažila dostat ze Sweetieina sevření.
"Potřebuje mě!" Protestovala Rarity a osvobodila se. Sestra ji bezmocně pozorovala.
"Rarity, poslouchej mě! Když půjdeš tam dolů, strhne tě s sebou. Už není nic, co pro ní můžeš udělat. Prosím, zachraň se, pro všechny, kteří tě mají rádi!" Rarity se nemohla rozhodnout pro svou lásku k sestře nebo pro svou touhu zachránit Pinkaminu... zachránit to, co zbylo z Opal. Měla přeci její srdce.
"Mommy!" Panenka sklouzla do díry hlouběji a věci okolo se také začaly vsávat. Všechen nábytek a svíčky byly strhávány do díry jako do drtičky. Rarity se v panice nedokázala rozhodnout, co obětovat. Podívala se zpátky na svou sestru a zašeptala.
"Promiň." A poté se rozběhla ze schodů.
"Rarity, ne!" Ale už bylo příliš pozdě, už byla na podlaze předváděcí místnosti u Pinkaminy. Popadla její přední nohy a snažila se jí vytáhnout. Síla, která jí táhla dovnitř, byla obrovská.
"Pinkamino, drž se mommy! Musíš zůstat s ní a se Sweetie Belle!" Panenka nepřirozeně ovinula své končetiny okolo Raritiných nohou, jako by se jí snažila strhnout s sebou, ale Rarity nepřestala bojovat. "Nepouštěj se!"
"Nepustím, mommy." řekla nepřirozeným dětským hláskem a nábytek začal padat do díry. Byl zázrak, že Rarity ještě vcucnutá nebyla a tak odmítala přestat bojovat. Táhla a táhla veškerou svou silou.
"Neopustím tě, nebo Sweetie Belle, nebo své přátele! Takže se můžeš snažit mě strhnout jak chceš, protože nikdy nevyhraješ!" Zařvala Rarity a díra se po ní natáhla. S posledním triumfálním pokusem se Rarity podařilo Pinkaminu vytáhnout a spadla na záda, objímajíc tak svou drahocennou panenku. "Honem, musíme si pospíšit, nebo...!"
Nic. Rarity se zvedla a místnost byla přesně jako předtím. Nábytek se nepohnul, podivná díra uprostřed místnosti zmizela a Pinkamina byla opět pouze panenkou. Ačkoli události nabraly takovýhle obrat, Rarity nezapomněla na svůj cíl a rozběhla se ke schodům. "Sweetie Belle, já ji zachránila! Teď můžeme všichni jít!" Byla napůli cesty nahoru, když si uvědomila, že Sweetie byla pryč a dveře byly zavřené. Rarity se k nim rychle dostala a zaťukala na ně. "Sweetie Belle, už je to v pořádku. Ta díra, nebo co to bylo, je pryč. Už můžeme být všichni spolu, nikdo nemusí být nechán stranou." Znovu zaklepala a snažila se vzít za kliku, ale dveře se ani nehly. Snažila se je otevřít tak, že do nich vrazila ramenem, ale ani tak s nimi nehla. "Sweetie, prosím... prosím, nezlob se. Promiň, že jsem tě neposlechla, ale já ji musela zachránit. Sweetie Belle? Sestřičko..."
Rarity se přede dveřmi zhroutila, jemně klepala, ale nedostávala žádnou odpověď. Sáhla si do hřívy a vyndala si obrázek ze školy, který její sestřička kreslila a na kterém byla nakreslena jejich rodina. "Prosím... nenechávej mě tu samotnou."
"Tak blízko." Magie z rohu bílého alicorna se vytratila a ten se podíval na spoutaný Element Štědrosti. "Už jsme jí z toho téměř dostaly."
"Udělala... udělala jste, co jste mohla, princezno. Děkuji vám." Fialový jednorožec vedle něho nedokázal skrýt zklamání, když jeho magie také vyprchala. Učitelka a studentka opustily celu a poděkovaly strážím, že na ní dohlížely. Avšak Twilight na ně vrhla opovrživý pohled. Měla důvod jim nedůvěřovat. Vypadali z jejího pohledu vystrašeně, což Twilight připadalo moudré. Twilight zřídkakdy využívala svého postavení u princezny, ale když se jí zdálo, že něco nehraje, byla kdykoli připravena ho použít. Ale o někdy jindy.
Dvojice procházela hradem, dokud nedošli do Celestiiných soukromých komnat. Zde věděly, že si můžou promluvit, aniž by je někdo odposlouchával. Smutně vypadjící Celestia ulehla na svůj polštář a byla zklamaná, že její nápad nevyšel tak, jak předpokládala. "Omlouvám se, Twilight. Byla jsem si tak jistá, že bychom mohly přijít na to, co způsobilo Rarity tyhle problémy. Místo toho jsme skončily přesně tam, kde jsme začaly." To byla pravda. Rarity poslední rozhodnutí málem vymazalo všechen postup, který udělaly.
"To je v pořádku, princezno. Také nevím, jestli by nám to kouzlo Ponoření do Mysli odhalilo Raritino trauma, abychom mohly přijít na to, jak tohle všechno začalo. Ale jsem ráda, že jste ho vyvolala vy a ne já." Celestia zvedla jedno ze svých křídel a Twilight využila příležitosti se uvelebit v tomto komfortu, když jí byl nabídnut. "Nemůžu uvěřit, že dokázala ignorovat pravdu."
"Mysl je velmi složitá věc, Twilight. Vystavit jí takovému traumatu pro ni nebyl jednoduchý úkol. Musíme na ni jít pomalu, jestli jí chceme pomoci."
"Ale nemáme čas! Byly jsme schopny výslech oddálit jen o jeden den a my stále nemáme nic, co bychom měly na její obranu!" Celestia využila svého postavení, aby oddálila výslech, a aby tak mohly s Twilight Rarity zkoumat. Celestia nerada takhle svého postavení využívala, ale tohle byla vyjímka. "Nemůžete prostě výslech odvolat? Jste princezna Equestrie! Vy a Luna byste měly být schopny si dělat, co se vám zlíbí. Už toho pro tuhle zemi udělala tolik."
"Twilight... to není jednoduché. Ráda bych se tam prostě objevila a předešla tomuto skandálu, ale zákon má svou vůli. Udělám pro ni, co budu moct, ale nemůžu je prostě zastavit před jejím potrestáním pro její zločiny."
"A co pak, vězení!" Twilight se zvedla a začala přecházet po místnosti, zatímco jí Celestia s bolestným pohledem pozorovala. Nesnesla vidět svou studentku takhle trpět. "Pošlou jí tam za těmi vězni a násilníky? Nechají jí s poníkama, kteří jsou příliš nebezpeční na to, než aby byli volní? Poníky, kteří už ubližovali a zabíjeli? Studovala jsem to vězení, proincezno, a opravdu se bojím, co by se Rarity stalo. Je tam jednorožec, který si pomocí magie zotročil celé město! Pegas, který terorizoval pozemské poníky svými bouřkami, když mu nedali, co on chtěl. Hříběcí zabiják Hřebec je mezi těmi zdmi také a doteď nevíme, kolik malých hříbat zabil!" Twilight těžce dýchala, když pronesla své protesty. Celestia se snažila mluvit klidně, aby svou studentku uklidnila.
"Jestli je situace až takhle vážná, musíme se soustředit na to, co můžeme udělat. Udělala jsi analýzu z toho, co jsme viděli, když jsme pomocí kouzla prohlížely její mysl?"
"Ano, vaše veličenstvo." Twilight se pokusila uklidnit a jednat se svou učitelkou tak, jak by měla. Celestia se snažila pomoc a Twilight se také snažila soustředit. "Jsou tu tři možná vysvětlení, co mohlo Rarity takhle změnit chování.První je psychologické trauma. Protože jsme nebyly schopné nahlédnout do toho, co jí způsobilo potíže, nemůžeme nic přesně určit protože ta... událost s Opal naznačuje, že se muselo stát ještě něco před tím. Její masochismus by mohl být meziproduktem jejího traumatu a nemusel by tak souviset s problémem samotným." Twilight psala perem na pergamen, zatímco mluvila. Bylo by jednoduší mít u sebe Spikea, ale nechtěla, aby se nějak do této záležitosti s Rarity zapletl. "Pokud si to způsobila takhle sama, vysvětlovalo by to i její používání magie. Sweetie Belle zmiňovala, že nacházela panenku na zvláštních místech a Rarity nevypadala překvapeně, když se začala sama od sebe hýbat."
"Takže si myslíš, že nevědomě používá magii, aby vyvolávala tyto na pohled nahodilé události?" Zeptala se Celestia a Twilight si zatím všechno zapsala.
"Možná. Jsou dokumentovány případy, kdy jednorožci utrpěli záhadná zranění nebo se jim nábytek začal sám od sebe stěhovat.V těch případech za to mohla jejich magie, aniž by o tom věděli. Jejich problém se vlastně vytvořil v jejich podvědomích a realizoval se pomocí jejich rohů."
"To by vysvětlovalo, proč se nikdy nedokázala zbavit jizev a těch drobných zraněních, o kterých si říkala, že jimi trpěla, než k tobě přišla její sestra pro pomoc."
"Ano, skončila v nemocnici, aniž by věděla, co jí způsobilo taková zranění. Zkombinováno se strachem Fluttershy, by to mohlo být tím, že používala prostě hodně magie pro své tělo a nutila ho, aby se léčilo." Celestia přikýcla a dál dávala pořádný pozor.
"Velmi dobře,tvá druhá teorie?"
"To stejné, jako to provní, jen že to zavinilo něco zvenku. Ublížit takhle poníkovi není zase až tak těžké, když někdo ví, kde dotyčný žije a jaké jsou jeho slabiny. Rarity mohla být napadena a její mysl mohl změnit nějaký závistivý vrstevník, naštvaný zákazník nebo prostě někdo, kdo chtěl zkrázka nějakého poníka zmanipulovat."
"Rozumím." Celestia chvíli o této možnosti přemýšlela. "Bohužel je to velmi těžko dokazatelné, pokud nechytíme viníka nebo neobjevíme kouzlo, které to způsobilo. Jestli byla zmanipulována, museli bychom znát událost, kterou to všechno začalo, abychom dotyčného mohly polapit."
"Pravda, a také by takové kouzlo mohl udělat jen velmi zkušený jednorožec. Nebo stvoření se stejnou silou. Třeba Discord." Twilight přemýšlela, jako by s touto teorií u výslechu obstála. Discorduž je jedou zaklel tak, že se nechovaly jako ony. Některá jeho kouzla se po jeho porážce ani nedala zrušit.
"Možná, ale to není možné. Za tu dobu, co znám Discorda, vím, že byl vždycky na svá kouzla patřičně hrdý. Těší se z toho, když na svůj skutek může přivolat pozornost. Není pro něj nemožné po jeho porážce využívat kouzla jen na jeden element? Navíc ještě s takovýmihle výsledky."
"Je to Bůh Chaosu, nevypočitatelnost je jeho druhé jméno." Celestia o tom přemítala o samotě, Twilight, která byla schopná popsat Discordovu logiku, ji trochu zarazila. Jeho moc byla téměř nezlomná a jestli dokáže provádět kouzla, i když je uvězněn, mohlo by to ve společnosti způsobit paniku. Což by se dalo počítat jako jeho cíl.
"Budeme to brát vážně. Co je ta třetí možnost?"
"Něco jiného." Řekla Twilight suše a Celestia čekala na vysvětlení.
"Máš k tomu co říci?"
"Bojím se, že ne. Hledala jsem nějaké magické nebo nadpřirozené bytosti a našla jsem několik... znepokojujících nálezů. Byly to texty o posedlostech, manipulaci a věcěch, pro které nemá název ani královská knihovna. Když se Ponyville nachází tak blízko Everfree Forest, zmínky o bytostech, které jsme ještě neviděly nebo bytostech tak starých, že si je už nikdo nepamatuje, nelze jen tak zahodit."
"Pravda." Celestia byla váhavá, tato třetí možnost by Rarity zprostila všeho obvinění, ale ten nápad byl znepokojující. Další síla, o které zatím nevěděli nebo jí nedokázali vidět. Celestia málokdy hledala duchy tak, kde nebyli, ale radši by tentokrát dala šanci každé možnosti. "Dobře, tedy.Twilight Sparkle, nyní si můžeš odpočinout ve svých komnatách tady na hradě, zatímco je doba výslechu odložena. Mám pocit, že tě budeme potřebovat na každém kroku."
"Děkuji, princezno." Twilight se poklonila své učitelce a pak sebrala odvahu na ještě jednu otázku, která ji trápila. "Princezno, mohla bych se zeptat, kdo všechno měl k Rarity do cely ještě kromě nás přístup?" Celestia sice otázka trochu zarazila, ale odpověděla.
"Kromě mě by to byla Luna, generál Stormbreak a jeho posádka, kerá hlídá tu část hradu. Mohu se zeptat, proč to chceš vědět?" Twilight se dívala na zavřené dveře a poté se otočila zpět na svou učitelku.
"Všimla jsem si, že na Raritině těle jsou... rány. Čerstvé rány, jako kdyby jí někdo několikrát za sebou něčím mlátil. Četla jsem zprávu, ve které vojáci tvrdili, že ji zatkli, když spala ve své posteli. Nemohla mít čas na to si takhle ublížit poté, co ji zatkli. Hlavně když se dokáže magií léčit." Celestia se tiše zamyslela nad tím, co právě Twilight řekla, ale v něčem jí to nesedělo.
"Rozumím, Twilight. U těch případů s jednorožci, všimla sis stejných ran?"
"Obávám se... že ne. Každý zdokumentovaný případ, kdy se jednorožci poškozovali magií, měl vždy jen uzké řezné ranky na kůži, protože tak to mohly rohy dělat bez povšimnutí. Cokoli, co má ona, by muselo zabrat hrozné úsilí." Celestia trpělivě naslouchala, ale i tak už v ní vřela voda. Nápad, že by někdo z jejích stráží využil svého postavení, aby ubližoval uvězněnému... Zhluboka se nadechla a odpověděla.
"Dneska se na to podívám, Twilight. Prosím, jdi si už odpočinout. Zítra je velmi důležitý den."
"Ano, vaše výsosti... děkuji." Twilight se rozběhla a obejmula pevně Celestii, která ji milovaně obejmula také. Twilight opustila Celestiinu komnatu a princezna se vyškrábala na nohy hned, jak Twilight odešla. Našla seznam královských stráží a postupně vypisovala na papír ty, které potřebovala. Došla ke dveřím, kde zavolala své sluhy, kteří okamžitě odpověděli.
"Vaše výsosti!" Stáli v pozoru s roztařenými křídli, ale Celestia na ně dělala uklidňující dojem.
"Podkapitáne Ramparte, mám pro vás úkol." Předala mu papír. "Prosím, doběhni do kasáren s tímto seznamem a všechny, kdo jsou na něm napsaní, pošli za mnou na výslech do trůního sálu. Chtěla bych mluvit se všemi. Urči jejich zástupce." Voják narovnal papír a četl si jména, vyměnil si se svým partnerem pohled, ale udělal to, co se po něm žádalo.
"Jistě, vaše výsosti!" Oba hřebci odběhli vykonat svůj úkol. Když byli pryč, Celestia za zakoukala do tančících plamenů v krbu její komnaty. Zajímalo ji, kdy přesně ztratila o všem přehled a od té doby nemůže ochraňovat každého svého poddaného. Dřela tak tvrdě pro mír, její studentka a její přátelé též tvrdě dřely pro mír. Zasloužily si něco lepšího.
"Bůh je ochraňuj, kdo ví, co rozhoduje o jejich osudu."

Lil Miss Rarity část 1.

1. ledna 2016 v 18:23 | Zehntacles |  PonyPasty
UPOZORNĚNÍ: Následující ponypasta není vhodná pro mladší čtenáře nebo slabé povahy. Obsahuje MLP tématiku, kterou zrovna ne každý snese, totiž poměrně dost R34 (tématika se sexem)

Konečně se tak stalo a s šokem si přiznala, že nevěděla, že to zajde až tak daleko. Odpočinutá tak jako tolikrát před tím zjistila, že se nachází v jedné ze Celestiiných cel. To, že byla v této cele, ji krapet uráželo. I když nevěděla, že to zajde až sem, rozuměla, proč ji tam dali; měla na svědomí činy. Strašlivé činy. Nikdy nezamýšlela někomu ublížit (kromě sebe, trošičku). Ale její činění ji přivedlo do rozporu se zákonem a nyní musela za své zločiny pykat.
Možná by mohla obvinit Sweetie Belle, že nějak dala vědět equestrijským strážím, ale nedokázala svou milovanou sestřičku do tohoto započítat. Rarity ji svým způsobem také udělala svou obětí. Její posedlost, která začala po nehodě s její milovanou kočkou Opal, zanechala na Rarity několik škrábanců na jejím obličeji. Když Opal zaťala drápky, Rarity se neudržela a… zabila Opal hozením o zeď. To ponechalo Rarity celou zmatenou, překvapivě byla smutná ze ztráty svého mazlíčka. Ale také divné uspokojení, odměnou jí byla bolest, kterou pocítila, když na ní Opal zaútočila. Bylo úžasné, uspokojující a bolestivé zároveň.
Krátce potom začala všechny své aféry spojené s těmito emocemi natáčet na svou kameru. Všechny ty bezesné noci v tomto stavu, kdy šila, aby se uklidnila. Ale místo šatů nebo jiných u ní tradičních věcí si začala šít panenku. Pojmenovala ji Pinkamina po své ztracené kamarádce, která se sama také vyrovnávala se svými emocemi a zmatenou myslí a kterou Rarity se svým okruhem přátel stále nedokázaly najít. Věděla, že Pinkie Pie byla fascinovaná působením bolesti druhým a ona byla fascinovaná působením bolesti sama sobě. Tyto dvě věci se zdály do sebe dokonale zapadající, jako jednotlivé kousky puzzlu. A tak si vyrobila malou panenku, která by jí mohla říkat "Mommy". Dala Pinkamině srdce Opal a některé kusy použila na vycpání, když jí došel originální materiál. Pinkamina byla přesně taková, jak si jí Rarity představovala a s jejím srdcem mohla sdílet lásku se svou Mommy.
Od tohoto momenty se věci začaly pěkně rychle stupňovat. Rarity začala se svou novou masochistickou stranou experimentovat a experimentování proměnilo její zmatené emoce v posedlost. Začala zbožňovat bolest a radost, která po ní následovala. Začala trávit všechen svůj čas doma a vycházela pouze, když potřebovala sehnat věci, které pro ni Sweetie Belle obstarat nedokázala. Zatímco si hrála své hry otroctví a sebe trestání, vše nahrávala a sdílela pomocí své kamery. Její věrná kamarádka švadlena Velvet dokonce pro ni sehnala i pár oblečků na ní a pár hraček pro dospělé. Nezačala milovat ubližování sama sebe pro sexuální vzrušení, začala v tom být expert.
Možná to bylo v její povaze, že to tak skončilo. Rarity vždycky ráda sdílela svou radost s ostatními. A s kým jiným by měla sdílet své potěšení víc než se svojí milovanou sestrou? Nebo to možná bylo jen jejím myšlením, nedokázala to určit. Natočila, když spoutala Sweetie Belle a zakryla jí páskou oči… a přiložila nůž k její bezvadné kůži. Samozřejmě, že křičela, ale to nebylo to, co Rarity zastavilo. Bylo to vyrušení její kamarádkou Twilight. Ať už myslela Rarity na cokoli, okamžitě se vrátila do reality, uvědomujíc si, že to Twilight nesmí vidět. Nikdy by to nepochopila. A tak… Rarity napadla Twilight tak, že pomocí magie vzala šicí stroj a hodila ho po ní tak, že Twilight upadla do bezvědomí. Tato noc jí přinesla dvě z nejdůležitějších věcí v jejím životě k ní na podlahu a koupaly se ve vlastní krvi. Sláva Celestii, že přežily.
Ani nebylo divu, že Rarity namluvila Twilight, že se v noci do jejího obchodu vloupal zloděj a při jeho činnosti je napadl. Když byla tato výmluva přijata, Rarity mohla své dělání skrývat o něco déle alespoň před Sweetie Belle. Ale překvapujíc Sweetie Belle nakonec nalezla v masochismu stejnou zálibu jako Rarity. Sestry tedy mohly toto potěšení sdílet spolu, i když Sweetie Belliny akce byly o něco mírnější. A i když byly sestry opět v pevném poutu díky tomuto, Rarity si stále kladla otázku: "Proč jsem do toho jen Sweetie zapletla?" Nikdy však na ní nedostala pořádnou odpověď.
Po dalších skvělých ublížení si, výmluvách za své chování všem jejím přátelům, po zacházení s nožem okolo svých otvorů, a po předhození sama sebe ze všech hřebců kvůli sexuálnímu vzrušení právě Bluebloodovi, sklidila Rarity konečně plody své práce. Vojáci jí vytáhli z postele, z jejího domova a připoutali ke zdi jako nějakého známého zločince. Generál jí nesnášel, Rarity mu to viděla na očích. A když jí tu noc navštívil a začal jí bičovat, aby utišil cokoli, co bylo v jeho zkažené mysli špatně, Rarity to přijala. Zasloužila si… trest za své zločiny. Ale nezachránilo jí to před orgasmem způsobeným bolestí.
Všechno to mohla Rarity přijmout, kdyby tu nebylo pár problémů. Jedním z nich byla kamera, která ji nikdy nepřestala natáčet. Když Rarity trápila některá zranění z jejího "trestání", kamera tu vždy byla a natáčela jí. A teď v Celestiiných žalářích tu byla také, natáčejíc, tak jak to vždy dělala. Ale nezapnula jí ona… zapínala jí vůbec někdy ona? Jestli ano, nepamatovala si to a tak nějak vždycky přijmula, že je zapnutá a začala dokumentovat svou zábavu. Ale nyní ji ta démonická kamera nechtěla nechat na pokoji. A tak se svým tělem zmláceným, čerstvě zakrváceným a jejíma nohama zaskvrněnýma klimaxem z jejího trestání, se pokusila utéct alespoň tím jediným způsobem, který jí zbýval. Zavřela oči a usnula.
Musely uplynout hodiny, protože Rarity upadla do tak hlubokého spánku, že vůbec nevnímala dění okolo sebe. Myslela si, že něco uslyšela, a tak se trochu probudila a otevřela oči. Čekala generála Moc Dobrého Na To, Aby Jí Poskytl Zatracený Kartáč Na Její Hřívu, ale nebyl to on.
"Počkat… Kde… kde to jsem?" Rarity zvedla hlavu a byla překvapená, že ji zvedla z polštáře. Její nohy už nebyly v poutech, která jí držela u zdi. Už tu nebyl ten bezútěšný žalář. Naopak byla zabalená ve své vlastní dece ve své vlastní posteli. Rarity se vzrušeně rozhlédla. "Jak jsem se dostala zpátky domů?" Pomalu vyklouzla z postele, protáhla se a zkontrolovala své tělo. Projela se jedním kopytem a cítila ty šrámy na tváři, které se stále nechtěly zahojit. Její vypálená značka na hrudníku ve tvaru srdce. Všechny ty staré rány, které si sama způsobila a nikdy se pořádně nezahojily, ale nic nového. "Bylo to celé jenom sen?"
Rarity se rozhlédla po pokoji a narazila na jednu věc, která sice byla v pořádku, ale stejně byla znepokojující. "Oh, jste furt tady. Užíváte si utrpení Mommy?" Promluvila na kameru s talentem se sama zapínat. Stála na stojanu v její ložnici, a zatímco spala, byla otočená na ní. Nějací poníci ji pozorovali, zatímco spala, a i když měla dost času, aby se stihla alespoň částečně schovat, cítila se divně, že stejně mohli pozorovat každý její pohyb. "Tak, vy všichni zlobiví poníci, můžete hezky zůstat tady nahoře. Mommy má něco na práci." Rarity se otočila zády ke kameře a šla ke schodům. Žádné světlo neprocházelo skrz žaluzie, a tak usoudila, že musí být ještě noc. Nevadilo jí pracovat v noci nebo hodně brzo ráno, alespoň mohla zapomenout na tu dotěrnou kameru a noční můru, kde byla odvlečena od svého domova a od své rodiny.
Jak postupně scházela schody, něco jí stále víc a víc začalo říkat, že něco není tak, jak by mělo. Prošla okolo místnosti, kde prala svoje oblečení a vešla do kuchyně, a v tom jí došlo, že v celé budově bylo matné, neměnné světlo. Malé svíčky byly všude, ale žádná světla v jejím domě zapnutá nebyla. Vytvářely atmosféru, kterou by si Rarity užila s někým v soukromí, nebo aby si užila sama sebe. Ale nepamatovala se, že by někdy tohle připravila, nebo že by vůbec měla doma tolik svíček. "Přinesl mě někdo domů a tohle všechno připravil?" Zeptala se nahlas pro sebe, a přeci tak chtěla zjistit, jestli je někdo v domě s ní. Opatrně prošla kuchyní a vešla do místnosti s podiem v jejím butiku.
Zatím bylo všechno v pořádku. Její dům byl čistý a uklizený, tak, jak ho vždy udržovala a všude okolo byly stále rozsvícené svíčky. Začala být trochu paranoidní, kvůli takovému množství otevřeného ohně v jejím obchodu. Jedná špatná svíčka a celá budova by mohla shořet. "Možná bych je mohla zhasnout?" Mohla přeci kdykoli rozsvítit elektrické a mnohem bezpečnější lampy. Kdo by si s tím dával takovou práci? Když došla doprostřed místnosti, stanula někomu tváří v tvář, ale tím se žádné její otázky nezodpověděly. "Pinkamino?"
Panenka ležela ve vchodových dveřích jejího butiku, které byly napůl otevřené, jak se někdo pokoušel do nich skřípnout tu panenku. Rarity se ke své posedlosti začala okamžitě hrnout, ale Pinkaminu najednou nějaká neviditelná síla odtáhla ven. Poté se dveře hlasitě zabouchly. Rarity se zarazila a koukala na dveře. Nevěděla, co se dělo, ale věděla, že někdo bude ve velkém průšvihu za to, že jí způsobuje takový stres. Chtěla sebou prostě fláknout na svůj gauč a nějakou dobu brečet, ale zároveň nechtěla dělat takové drama. Rarity se otočila a další věc ji naplnila strachem.
Kamera byla dole. Následovala ji.
"Tohle… Tohle musí být pro vás všechny ohromná zábava, že?" Řekla směrem ke kameře a snažila se skrýt svůj doznívající strach. "No tak abyste věděli, Mommy tu není pro vaše pobavení! Teď jí necháte na pokoji, zatímco si jde vzít zpátky Pinkaminu od toho, kdo ji od ní ukradl." Otočila se zády ke kameře, chvíli počkala, a pak se ujistila, že tam stále byla. Pořád stejně natáčela, tak jako vždy. Rarity se zhluboka nadechla, a pak vzala za kliku dveří. "Uklidni se Rarity, jsi přeci silná." Otočila klikou a otevřela dveře, aby se postavila strachu z pachatele, který se k ní vloupal a také strachu z pomluv okolního světa.
"Ah, konečně jsi vzhůru. No, řekl bych, že jestli jsi potřebovala svůj zkrášlující spánek, pak je to v pořádku." Ten povýšený hlas, který nyní Rarity přivítal, s její myslí zamával doteď nejvíc. Nevěřícně koukala do modrých očí bílého jednorožce, který stál u jejích dveří.
"Blue…Bluebloode! Co tady děláš!" Začala se rozhlížet okolo, aby zjistila, jestli je někdo s ním, ale nikdo kromě něj tam nebyl. Ani Pinkamina.
"No moc si to tu zrovna neužívám, prostě jsem čekal, až konečně vylezeš z toho hnízda, které sis udělala v téhle chatrči. Je docela pěkně ozdobená na to, že je to jen taková malá kuriózní chata, řekl bych." Normálně by Rarity po tomhle nesnesitelném, ale zároveň tak sexy hřebci vyjela s hromadou urážek na jeho osobu. Ale díky traumatu z toho, co se okolo ní dělo, to přešla jako normální škádlení.
"Bluebloode, byla tu… panenka, ležela ve dveřích, než jsem vyšla. Někdo ji odtáhl pryč. Neviděl…"
"No, měli bychom začít." Vyrušil jí Blueblood, otočil se a šel pomalu ulicí pryč od Rarity, která tam stála a nemohla uvěřit, jak drzý je. Nikdy nebyl moc vychovaný, ale většinou se uměl trochu chovat aspoň takhle na veřejnosti. Rarity nad jeho drzostí zaťala zuby a doběhla ho, šla spolu s ním, ale to bylo téměř všechno, jak ho doprovázela.
"Na něco jsem se ptala! Bylo to důležité a ty jsi to ignoroval! Posloucháš mě vůbec ty hovado?" Blueblood se na ní podíval se zdviženým obočím, které představovalo pouze předstíraný zájem, a šel dál.
"Oh, samozřejmě, že tě slyším, kdo by tě neslyšel, když pořád jen žvaníš. Ale nestojím o zůstávání v téhle děsné vesnici o vteřinu víc, než musím, takže mohli bychom sebou trochu hýbnout?" Rarity začala pěkně soptit a už po něj chtěla vyjet narážkami na jeho chování a nevychovanost, ale postupně jí docházela pára, když začala zkoumat okolí. Muselo být hodně pozdě, protože v celém městečku svítily lucerny a venku nikdo nebyl. To, co však Rarity trápilo více, byl to, že nevěděla, odkud se bere světlo v ulici.
"Kde je měsíc?" zeptala se Rarity Blueblooda, absence vesmírných těles ji děsila. Luna vždycky v noci vyzdvihovala měsíc. Rarity se zastavila, taktéž Blueblood, který se i otočil a pozoroval ji. "Kde jsou hvězdy?" Tma. Obloha byla černá, jako by někdo přes zemi přehodil plachtu. Nikdy předtím nic tak uměle hrozného neviděla. Bylo to úplně mimo veškerý přírodní pořádek. Jediné světlo, které Rarity zatím dneska viděla, byly lucerny, které osvětlovaly ji a Blueblooda, ale nic jiného tu nebylo.
"Neměli bychom ztrácet čas." Jeho hlas byl najednou o dost vážnější, než by si kdy Rarity u něj přiznala a to ji vyděsilo.
"Bluebloode… vzal jsi moji panenku? Byl jsi to ty, kdo vzal Pinkaminu z mého domu?" Rarity cítila, jak se jí třesou nohy, ale snažila se s tím bojovat, protože nechtěla před ním vypadat slabě.
"Nejsi trochu stará na hraní s panenkama?" Opět si z ní dělal srandu, ale nějak ji uklidňovalo, že se chová jako on v tomto tichém a temném světě.
"To není tvoje věc. Potřebuju jí zpátky a byla vytažena předními dveřmi. Těmi, za kterými jsi stál ty." V nezájmu nad její otázkou si prohrábl hřívu.
"Nemám tvoji Pinatu Miu nebo jak jí to říkáš. A teď už pojďme."
"Bluebloode… je za mnou kamera?" Rarity si už nemohla pomoct a zlomil se jí hlas, příliš se bála otočit a vidět to, co by tam mohlo být. Blueblood na ni chvíli zíral, pak se otočil a šel ulicí dál. Po chvilce se uklidnila a následovala ho. Bylo to lepší, než být úplně samotná v tomhle světě.
Neměla tušení, co se zrovna dělo, ale on byl jediný, koho tady potkala a i koho znala, takže s tím neměla takové potíže. Jak šli dál, Rarity koukala okolo a rozpoznala i pár budov, ale stále nemohla přijít na to, kam by mohli mít tak na spěch. Možná se stalo něco, co tak zatemnilo oblohu a měli se sejít i s ostatními v knihovně Twilight. Možná by měla navrhnout, aby se zastavili u jejích rodičů a ujistili se, že jsou v pořádku. A také zkontrolovat Sweetie Belle.
Najednou jí upoutal nějaký pohyb, a tak sešla z cesty. Blueblood se otočil, aby se na ní podíval a Rarity se snažila přivyknout si na tmu. "Myslím, že tohle bude škola…. Počkej." Něco bylo za dveřmi. Hýbalo se to velmi pomalu, že by nějaké tělo? Ne… panenka. "Pinkamino!" Kdokoli jí její panenku vzal, šel ke škole a Pinkaminu tahal po zemi za sebou. Rarity vyrazila připravené chytit únosce. Blueblood se nehádal a to se jí líbilo, protože by ho stejně neposlouchala. Rarity se dostala ke dveřím, právě když se zavřely, tak je pomocí magie zase rozrazila a skočila dovnitř. "A už tě…. Mám?"
Ve škole žádný poník nebyl. Pinkamina tam nebyla, její únosce tam nebyl, nikdo tam nebyl. Ale světla byla po celé budově rozsvícená a byla mnohem jasnější než u ní doma nebo venku na ulici. Napadlo ji, že zloděj by se mohl někde schovávat, a tak to tam začala prozkoumávat. Pečlivě šla mezi lavicemi a snažila se najít nějakou nápovědu k místu, kam se dotyčný schoval. Její hledání jí nepomohlo dosáhnout svého cíle, zato však narazila na jinou zajímavou věc. "Je tohle lavice Sweetie Belle?"
Na lavici ležel obrázek, který Rarity zahřál u srdce. Voskovkou na něm byla nakreslená ona, její rodiče a Sweetie Belle, jak všichni stojí pohromadě. Byli na louce nebo na nějakém kopci s usměvavým sluníčkem a stromem. Věci jako tyhle jí stále umožňovaly myslet rozumně i přes to, co už se jí v životě stalo. Rarity kopýtky obrázek zvedla, a jak t udělala, všimla si na něm něčeho divného. Když se obrázek ohnul, odkryly se na něm všechny řezy. Šly různými směry, ale všechny šly přes jeden objekt na obrázku; přes Sweetie Belle. "Proč… proč by to dělala?" Donucena tímto nálezem otevřela lavici, kde ležel nůž, na který se vyděšeně podívala. "Ale ne… Prosím, řekni mi, že jsi to neudělala, sestřičko…" Téměř proti své vůli se jí před očima objevil flashback.
"Děláš mi dobře, Sis." Přiznala si Sweetie Belle, když se tulila ke své starší sestře. Rarity pomocí magie odsunula věci a rychle se přitulila ke Sweetie. Opravdu si užívala být blízko někoho, koho tam milovala. Fakt, že Sweetie přijmula její změny v chování tak dobře ji naplňovalo štěstím. "Jen doufám, že se nikdo ve škole nebude ptát." Její pozadí bylo celé rudé z toho, jak ji Rarity před chvílí pleskala, ne tolik, aby to nechalo doživotní znaky nebo jizvy, ale tolik, aby si to obě užily. Od... té doby, co si poprvé hrály si Rarity začala rapidně dávat velký pozor na její zábavu se Sweetie.
"Můžeš jim říct, že mi trochu ujely nervy a vylila jsem si to na tobě, jestli chceš." Sweetie Belle se dál tulila k Rarity a použila magii, aby je obě přikryla. "Ostatně to není tak daleko od pravdy." Rarity se zasmála a Sweetie se pousmála, ale ne na dlouho.
"Rarity, jakto, že na mě nepoužíváš stejné hračky jako na sebe?" Rarity polkla a zamyslela se nad otázkou. Proč je nepoužívala? Poprvé pozvedla nůž k hrudi Sweetie tak, jak to předtím udělala sobě. Sweetie se to nakonec líbilo, ale Rarity měla strah, aby to na ní nenechalo jizvu. Hlavně potom, co je spolu málem nachytala Twilight. Nechápala, jak mohla zajít tak daleko a do extrémů, když to bylo Sweetieino poprvé. Prostě měla nutkání to tak udělat. Stáhnout k tomu svou sestru.
"Oh, až budeš starší, Sweetie, budeš moci používat stejné hračky jako tvá Velká Sis. Zatím jsou to prostě hračky, se kterými by si hříbě jako ty nemělo hrát." Ta slova zněla falešně i v jejích vlastních ústech, ale pronesla je sladce jako med. Hračky, se kterými by si hříbě jako ona nemělo hrát? Mají vůbec hříbata myslet na takovéhle věci už v jejím věku? Nedokázala odpovědět. Jen věděla, že při jejich hrách a i hodiny po nich se cítila úžasně. Sweetie dokonce nosívala i Pinkaminu po domě. Bylo to tak sladké.
"Okay. Um... Nejsem si jistá, jestli si tu ještě budou chtít kamarádky se mnou hrát." A další věc, u níž si Rarity zprvu neuvědomila následky. Po tom, co ukázala Sweetie některé dospělácké hry, to Sweetie chtěla naučit její kamarádky. Vypadalo to tak nevinně... alespoň většinou. Holky to nebraly dál než k líbání (i když si byla jistá, že Scootaloo šla i k dotekům), ale i tak je přinutila přísahat, že to nikomu neřeknou. "Nemyslím si, že Applebloom ráda drží tajemství před svou sestrou."
"Taky si to myslím. Jsou si s Applejack skoro tak blízké, jako my dvě."
"No to ne! Nikdo nemůže mít lepší sestru než my dvě!" Poznamenala hrdě Sweetie a Rarity ji obejmula ještě pevněji.
"Jsme jako jablkový koláč."
"Skoro, jen by nás prvně musel někdo nakrájet." Sweetie se zakřenila a Rarity při té myšlence ucítila mezi nohama malé zalechtání. Rychle ho ale odehnala, obě potřebovaly svůj odpočinek.
Rarity mrkla a vzpomínka se najednou rozplynula. Pamatovala si tu noc, jako každou jinou od té doby, když tohle začal být její nový život. Vtipné na to bylo, že její nynější postoj k Sweetie Belle byla nejlepší změna v jejím chování. Jejich sesterské pouto se upevnilo... společnou zálibou s masochismu. Něco, co jí Rarity vnutila. Podívala se na nůž na jejím kopytě a poté do předku třídy.
Byla tam kamera a vše sledovala taky jako vždycky.
"...tohle... tohle je nůž, který jsem použila na svou sestru. Když jsem jí řezala poprvé. Ten den jsem po Twilight hodila ten šicí stroj." Nevěděla, proč to té démonické kameře vysvětlovala, ale něco ji k tomu nutilo. "Poznám to podle té temně modré rukojeti. Tu noc jsem ho odhodila, před strachem z Twilight, že by ho někdy mohla najít a uvědomit si tam, co se stalo. Sweetie Belle ho asi ukradla. Jen doufám, že ho nepoužila i na své kamarádky... nebo sama na sebe." Rarity chvíli zírala na nůž, a pak opět na kameru.
"To já to udělala, že? Způsobila všechno tohle. Že jsem do tohodle zamotala svoji sestřičku, která to pak naučila i své kamarádky, které jsem musela donutit, aby to udržely v tajnosti. Ani nevím, jestli si to opravdu užívala. Co když... co když to bylo všechno kvůli mně? Co když si ubližovala, aby byla blíže ke své sestřičce? Aby.. byla jako její velká sestra, kterou milovala a ke které vzhlížela?" Cítila, jak jí ukápla slza. Ani si nemohla vzpomenout co si tehdy myslela, když poprvé přiložila nůž ke Sweetieninu masu. Mělo to co do činění s Pinkaminou.
"Myslím, že na tom teď nezáleží." Rarity nemohla být viděna, jak se prochází s nožem a ani neměla místo, kam ho dát. Tak ho položila prozatím zpátky na své místo, zvedla obrázek a dala si ho opatrně do své hřívy, aby ho nepoškodila. Cítila se lépe, když ho měla blízko sebe. Když vyšla ven, čekal tam na ní Bleblood, který nepřekvapivě vypadal iritovaně, že to musel udělat.
"No, mělo to nějaký smysl takhle utéct?" Zeptal se vyčítavě a Rarity mu nebyla schopná pohlédnout do očí. Její mysl se zrovna soustředila na něco jiného. "Můžeme každopádně jít dál?" Otočil se a šel dál ulici, Rarity těsně za ním. Její mysl byla nyní jedna velká bystřina nejistoty po tom, co našla ve škole. Chtěla se zeptat na tolik věcí.
Nedostali se ani moc daleko a Rarity upoutal další divný výjev. Mezi dvěma domy na ulici, sotva tam, kde dosahovalo světlo z luceren, byla Pinkamina, její panenka. Ležela na zemi a dívala se přesně směrem, kterým Rarity a Blueblood kráčeli. Najednou se Rarity zastavila a panenka byla opět někým neviditelným odtažena. Rarity promluvila, ale snažila svůj hlas udržet v šepotu. "Bluebloode! Počkej chvíli."
"Co? Nehodláš zase někam odběhnout, že ne?" Rarity šla opatrně k místu, kam byla Pinkamina odtažena.
"Viděl jsi to? Moje panenka byla tudy odtažena." Blueblood se na ní otráveně podíval, když ho tahala do těchto věcí, ale snažil se okolí prohlédnout očima.
"Nic nevidím. Tahle panenkovská posedlost je docela nevhodná pro slečnu. I pro takovou, jako ty. Nemyslíš, že by bylo lepší jí nechat za sebou?" Rarity ho ignorovala, když jí nedokázal pomoci a opatrně se vkradla do uličky mezi domy. Prošla jí a vylezla na druhé straně, kde vyděla pomalu se zavírající dveře domu v dálce. Aby neopakovala svou předešlou chybu, šla tentokrát velmi opatrně, aniž by si všímala toho, jestli ji Blueblood následuje. Nemohla se zbavit dojmu, že ten dům poznává.
Otočila klikou, vešla dovnitř, a když prohledala místnost, byla překvapená, co našla. "Počkat, já tuhle budovu znám. Tohle je The Crop!" Nevěřícně se ještě ohlédla. Došla doprostřed obchodu s oblečením a věcmi pro dospělé, který vedla její kamarádka a věrná poradkyně Velvet. Docela jí to vzalo, že ho nepoznala už dříve. Když vešla dovnitř, dveře se za ní zabouchly a Rarity začala hledat Pinkaminu odznova. Ale tentokrát by se možná našla pomoc. "Velvet, jsi tady? Jsi v pořádku?" Jak bylo nebe venku temnější než obvykle, nevěděla, jak to ostatní poníci snášejí. "Odpověz mi, prosím!"
Ticho. Rarity si povzdechla a začala v honbě za zlodějem prohledávat převlíkací kabinky, pult s kasou a prostory pod věšáky. Ale stejně jako ve škole tu nebyla žádná stopa po tom někom, kdo ukradl její milovanou panenku. "Až se mi ten hajzlík, co mi vzal Pinkaminu, dostane do kopyt..." Zavrtěla hlavou a zavrčela, pak se znovu vydala ke dveřím. Nemělo smysl dál pokračovat v hledání. Už chtěla vyjít ven, když v tom si všimla něčeho na pultu. Byla to účtenka datovaná už k nějakému tomu týdnu zpátky, kde bylo zaznamenáno pár hraček a oblečení. Jak si četla jejich názvy, něco si uvědomila. "To... to je moje."
"Ještě jednou děkuji, Velvet! Nevím, co bychom dělaly bez tvé pomoci." Pochválila Rarity švestkově fialového jednorožce s růžovou hřívou. "Tvá specializace na tyhle věci je přesně to, proč vždy za tebou jdu." Jednorožec za pultem se trochu začervenal při pochvale od svého idola.
"Nemáš vůbec za co, Slečno Rarity. Až budeš zase něco potřebovat, ráda tě tu opět uvidím. Je radost ti pomáhat." Rarity jí ještě jednou poděkovala a udělila jí ještě několik komplimentů, než konečně vyšla z obchodu za čekajícím modrým pegasem.
"No, co jsem ti říkala, Rainbow? Ta klisna má opravdu talent. Měla dokonce důležité podpěry pro pegase, až se rozhodneme si hrát trochu víc." Rainbow Dash se usmála a začervenala se, když to slyšela. Ona a Rarity si mezi sebou vytvořily vztah, který si užívaly naplno obě.
"No, samozřejmě, že jsem věděla, že si vybereš to nejlepší místo, pro tebe vždy jen to nejlepší, že?" Rarity si hrdě prohrábla hřívu, když to Rainbow řekla. Samozřejmě, že si mohla pro sebe dovolit jen to nejlepší. Když si přestala prohrabávat hřívu, všimla si, že se Rainbow dívá na její jizvy. "Ale až, uh, budeme ty věci nějak používat, byla bych ráda aby to nenechalo... něco permanentního, jestli by to bylo možné."
"Ale samozřejmě, drahoušku. Nesnesla bych tě mít na kousky jen pro své vlastní potěšení. Mmmmm... Ale to by BYLO potěšení." Usmála se Rarity pro sebe a myslela na to, jak by Rainbow Dash vypadla spoutaná, s roubíkem v puse, s páskou přes oči a s nožem u její nádherné modré kůže. Bylo to tak omamné.
"Jako nevadí mi, že tě můžu udělat šťastnou, ale přeci jen tohle nejsou věci, které bych mohla dělat s každým." Rarity tomu rozumněla. Jejich vztah přátel s výhodami držely obě v tajnosti. No... v tajnosti mezi Rarity, Rainbow Dash a Raritinou kamerou. Byla překvapená, že Rainbow nikdy nevadilo, že se vše natáčí, ale to Rarity naprosto vyhovovalo. "Prostě ráda více dávám, než dostávám, a tamto určitě dostat nechci. I když si sex spolu vždy naplno užívaly obě a Rarity si užívala entusiasmu Rainbow, když jí trestala, respektovala, že Rainbow nemá ráda zas až takovou bolest. Ale stejně doufala, že změní názor, až ji spoutá.
"Nemusíš říkat více, Rainbow Dash, já zase ráda dávám tolik, kolik dostávám. Samozřejmě chci, aby sis to taky užila." Rainbow přikývla a usmála se na Rarity, pak se zase podívala na její jizvy.
"Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys zašla za Twilight, aby to... spravila?" Rarity mrkla a přemýšlela, co tí Rainbow myslela, ta pak ukázala na její obličej. "Myslím ty jizvy."
"Proč? Nemyslíš, že mi přidávají na charakteru?" Rarity zapózovala a vyloudila na tváři vášnivý úsměv.
"Jako jo, jsi pořád hezká, jen mě to překvapuje. Myslela jsem, že jsi se vždycky děsila nad myšlenkou, že by ti něco zničilo tvůj obličej." Rarity pohodila kopytem a snažila se změnit téma.
"Nemusíš se o mě bát. Prostě si jen představ, že je to nový doplněk pro moje nové pojetí módy. Nepůjdeme domů a nevyzkoušíme ty hračky?"
"To... si nepamatuju." Rarity opět zamrkala a vize z minulosti se postupně rozplynula. Ta konverzace jí do vzpomínek nějak neseděla. Pamatovala si na den, kdy poprvé s Rainbow experimentovaly a zjistily, že se to oběma moc líbí. Pak si pamatovala, jak diskutovaly o tom, jak jejich hrátky nějak více prohloubit. Ale ta konverzace o jejím obličeji... nedokázala ji zařadit. Ale vypadala příliš reálně na to, než aby nebyla skutečná. Když se snažila soustředit na jiné vzpomínky s Rainbow, než na sex, byly takové rozmazané a nedokázala si vzpomenout na žádné detaily. "Co se to se mnou děje?"
Rarity se podívala na pult a tam, jako vždy, stála její kamera. Byla na své trojnožce neskutečně blízko, hned na druhé straně stolu s kasou. Chvíli na ni zírala, a pak se znova podívala na účtenku. "Myslím... Myslím, že jsem se tomu tématu s Rainbow opravdu chtěla vyhnout. Myslím tomu o těch jizvách. Chtěla vědět, proč jsem si je nedala vyšetřit, tak, jak to chtěla Sweetie Belle. Ale... já se té otázce vyhnula. Nechtěla jsem odpovědět."
Koukla se na kameru a schovala si účtenku do hřívy. "Opravdu doufám, že jsi nešmírovala i Velvet. Je to sladká klisnička a nenechám žádného ze svých osobních démonů, aby jí vstupoval do života." Jak tak vynadávala tomu nemožnému zařízení a tomu někomu, kdo se na druhé straně díval, cítila se naprosto bezmocná. "Vždycky u obrazovky, že, vy malí nadržení poníci? Dokonce i tehdy, když jsme s Rainbow Dash měly zábavu. Vzrušovalo vás to, že takové dvě půvabné klisny, jako my, byly spolu, že?" Zeptala se vyčítavě kamery, a ta otázka jí v hlavě vnutila nápad. "Ale... proč to Rainbow Dash nevadilo? Jako vím, proč se mě ta kamera tam líbila, protože mi to bylo velmi příjemné, ale proč si ona na ni nestěžovala?" Rarity se hluboce zamyslela. "Viděla... viděla ji, že? Prvně mě na ní upozorňovala. Vím, že to tak bylo... Jsem si tím jistá." Ve skutečnosti si už nebyla jistá vůbec ničím. Řekla vůbec někdy Rainbow Dash něco o kameře?
Potichu vyšla ven, kde na ní opět venku nečekal nikdo jiný, než velice otrávený Blueblood. Tentokrát neměl žádné poznáky a rovnou se vydal ulicí, čímž zaujmul 'lepší než ty' postoj. Rarity dělala, co mohla, aby stále nenáviděla a snažila se mu dívat na jeho bok.
Jak tak šli, Rarity konečně sebrala odvahu a promluvila. Měla sice strach, ale její mysl pomalu přestávala snášet to šílenství všude okolo. Bylo to, jako by jí někdo z očí shrnul plášť mlhy, která jí několik měsíců obklopovala. "Bluebloode. Myslím, že začínám šílet." Bílý jednorožec dál pokračoval proházeím ulice a ničím ji nepřerušil. "Dělávám věci, aniž bych o nich přemýšlela, impulsy a touhy, které se vždy najednou objevily a hnaly mě vpřed. Udělala... udělala jsem pár věcí, kterých teď lituji. A i když to bude znít divně, myslím, že od té doby, co jsem to udělala, mě stále někdo pozoruje." Blueblood zůstal zticha a Rarity při chůzi sledovala zem, protože věděla, že asi dostane vynadáno za to, že vynesla na povrch své hříchy a strasti. Blueblood měl však překvapivě pouze jednu otázku.
"Sleduje tě i teď?" Rarity vzhlédla, ale on se k ní neotočil. Začala prohledávat očima ulici, neschopna spatřit onu démonickou kameru, kterou za ní neustále někdo posouval. Přestala hledat, když si všimla dalšího obrysu poníka kromě ní a Blueblooda. V okně přesně před Rarity byla Pinkamina. Panenka stála a koukala se přímo na Rarity a Blueblooda. Nehnula se, nemluvila, prostě tam stála tak, jak jí tam někdo narafičil. Rarity na ní nehybně zírala, když v tom Blueblood prolomil ticho. "Když už nás takhle zdržuješ, možná by sis mohla pospíšit a jít tam, jako jsi to už udělala několikrát předtím. Rarity se podívala na Blueblooda a pak znovu do okna, ve kterém už teď nic nebylo. Povzdychla si a vešla dovnitř, dveře byly totiž samozřejmě odemčené, čímž jí usnadnily vstup.
Rarity se rozhlédla po velmi dobře prosvícené místnosti a zjistila, že toto místo velmi dobře zná. "Opravdu bych si přála, abych tu byla za jiných okolností." Lázně byly pro Rarity jako druhý domov a doslova milovala každou minutu uvnitř. Ale tento tichý Ponyville proměnil její oblíbené místo v místo hrůzy. Rarity došla k oknu, kde předtí byla Pinkamina a hledala nějaké stopy. Byla překvapená, že tentokrát tam pachatel něco nechal+ otisky kopyt na parapetu. Prohlížela si je a snažila se zjistit jejich velikost, ale bylo to moc složité. Dokázala však rozpoznat , jakým směrem se kopyta odrážela a byla tak schopná jít po stopě. Sledovala svou oběť až k vanám, kde se často pro potěšení koupala se svou velmi milou kamarádkou Fluttershy. Co by jen dala za to, aby se tyhle dny hned teď vrátily.
Na schůdcích ke vstupům do van byly pohozené dvě róby. Rozlédla se okolo a když se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje, přistoupila k róbám blíže. Jakmile se dotkla jedné z těch jemných látek, cítila, jak ji to opět táhne do další vzpomínky. Přestala s tím bojovat a prostě se jí nechala obklopit.
"To bylo něco." Komentovala Fluttershy, když duo vyšlo z lázní, celkem normální podívaná, i když v té době již vzácnější od té doby, co se Rarity držela se svými novými koníčky. Fluttershy si od přírody hned všimla Raritina změněného vzhledu, ale ta svou pečující kamarádku uklidnila, že byla naprosto v pořádku. Jizvy byly pouze fyzické a neubližovaly jí nijak, aby jí způsobovaly problémy.
"To tedy. Docela lituji toho, že jsme si to neobjednaly už dávno, daly si s námi tak hezky záležet." Fluttershy se nehorázně červenala, což bylo velmi roztomilé na tom jejím nevinném obličeji. Poprvé si objednaly "Happy Ending Special" a konečně z nich opadávalo napětí. Rarity se ani nedivila, že se tak snažily jim udělat dobře. Byly to dobré zákaznice a navrch ještě nádherné klisny. "Možná bychom to mohly udělat pravidelnou částí naší rutiny?"
"Oh ne! Nemyslím si... Jako bylo to hezké... ale prostě nevěřím..." Fluttershy se rozpačitě zadrhávala a Rarity k ní přišla blíž a přátelsky se o ní otřela.
"Není nic špatného na tom si jednou za čas užít trochu zábavy, Fluttershy, drahoušku. Řekla bych, že si jí i po tom všem zasloužíme. Kolik peněz jsme jen za ty roky do nich investovaly."
"No um... jsou to vždycky převážně tvé peníze, Rarity." poznamenala Fluttershy s nádechem vinny v jejím hlase.
"Třesky plesky, jít do lázní by nemělo cenu bez kamarádky, která by mi dělala společnost. Navíc jsi tak okouzlující, tak co bych to byla za kamarádku, abych se o tebe taky trochu nestarala." Fluttershy se komplimentu usmála a odvrátila zrak. Vždycky byla prchlivá, když jí někdo chválil vzhled.
"Nejsem tak speciální, opravdu."
"Nebuď tak skromná, máš větší boky než kdokoli v tomhle městě s tvou figurou." Fluttershy zamrkala a koukla se na sebe, pak na Rarity. Jednorožec se na ní zlomyslně ušklíbl, když se na něj podívala. "Nemusíš se stydět za hrdost ze své krásy."
"Když už mluvíme o fyzickém vzhledu, nemohla jsem si nevšimnout tvého nového... přírůstku." Fluttershy shlédla na vypalené jizvy ve tvaru srdce na Raritině hrudi. Každá nová jizva, ať už vypálená nebo způsobená řezaním, byla pro Fluttershy spouětěčem paniky. Rarity to u ní brala jako samozřejmost, když byla tato klisnička od přírody tak pečující a měla nějaké lékařské dovednosti, když byl její otec doktor, alespoň z toho, co Rarity věděla.Přesto však svůj talent raději uplatňovala na svých zvířatech, než na ostatních ponících. "Rarity, myslíš,že bych tě mohla prohlédnout? Vím, že nechceš, ale mám o tebe strach."
"Řeknu ti to ještě jednou, drahá, jsem v pořádku. Nikdy jsem se necítila líp a každá malá ranka se dá snadno vyléčit magií." Její roh pro doplnění zazářil, ale to Fluttershy neodradilo.
"Ale léčení pomocí magie není pro tebe dobré! Nutit tvé tělo, aby se léčilo pomocí magie, namísto aby se léčilo normálně může vést k trvalému poškození. Jestli v tom hodláš pokračovat, začnu mít strach, k čemu to povede." Její oči byly vytřeštěné strachem a koukaly se pohledem, který by dokázal zlomit srdce. Byla sladká, ale zároveň věděla, jak efektivně dokázala manipulovat svým pohledem.
"Já vím, zlato, ale je to v pořádku. Přeci jen bys věděla, kdyby s tím byl nějaký problém, ne?"
"Možná kdybych se na tebe koukla..." Fluttershy pokorně odvětila, ale Rarity se stále držela své výmluvy. Nechtěla tím Fluttershy dál obtěžovat a kdyby se na ní podívala, nebo se koukla teď do jejího pokoje nebo na její tělo, mohla by zjistit, jak často si Rarity dělala dobře díky svému novému koníčku, jak tomu říkala. "Nebo kdybych tě vídala častěji. Chybíš mi, Rarity... A chybí mi i Opal." Tato slova zasáhla Rarity do srdce a nedokázala je jen tak ignorovat. Její drahocená Opal, její kočka. Fluttershy jí milovala jako kterékoli jiné zvíře a zpráva o její smrti byla pro ni velmi těžká, tak, jako byla i pro Rarity. I když na ni nereagovala v takových extrémech. "Vím, že je asi ještě moc brzo,... ale kdyby jsi chtěla nějakému koťátku darovat domov..."
"Ne." odpověděla Rarity až moc rychle, ale hned se zase uklidnila. "Ne. Ještě... ještě nejsem připravená." Fluttershy přikývla a kamarádky se otřely o sebe čumáčkama. "Ale i tak děkuji, Fluttershy."
"Jsem tu vždy pro tebe, Rarity."
Part 2 ZDE
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.