STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Lil Miss Rarity část 1.

1. ledna 2016 v 18:23 | Zehntacles |  PonyPasty
UPOZORNĚNÍ: Následující ponypasta není vhodná pro mladší čtenáře nebo slabé povahy. Obsahuje MLP tématiku, kterou zrovna ne každý snese, totiž poměrně dost R34 (tématika se sexem)

Konečně se tak stalo a s šokem si přiznala, že nevěděla, že to zajde až tak daleko. Odpočinutá tak jako tolikrát před tím zjistila, že se nachází v jedné ze Celestiiných cel. To, že byla v této cele, ji krapet uráželo. I když nevěděla, že to zajde až sem, rozuměla, proč ji tam dali; měla na svědomí činy. Strašlivé činy. Nikdy nezamýšlela někomu ublížit (kromě sebe, trošičku). Ale její činění ji přivedlo do rozporu se zákonem a nyní musela za své zločiny pykat.
Možná by mohla obvinit Sweetie Belle, že nějak dala vědět equestrijským strážím, ale nedokázala svou milovanou sestřičku do tohoto započítat. Rarity ji svým způsobem také udělala svou obětí. Její posedlost, která začala po nehodě s její milovanou kočkou Opal, zanechala na Rarity několik škrábanců na jejím obličeji. Když Opal zaťala drápky, Rarity se neudržela a… zabila Opal hozením o zeď. To ponechalo Rarity celou zmatenou, překvapivě byla smutná ze ztráty svého mazlíčka. Ale také divné uspokojení, odměnou jí byla bolest, kterou pocítila, když na ní Opal zaútočila. Bylo úžasné, uspokojující a bolestivé zároveň.
Krátce potom začala všechny své aféry spojené s těmito emocemi natáčet na svou kameru. Všechny ty bezesné noci v tomto stavu, kdy šila, aby se uklidnila. Ale místo šatů nebo jiných u ní tradičních věcí si začala šít panenku. Pojmenovala ji Pinkamina po své ztracené kamarádce, která se sama také vyrovnávala se svými emocemi a zmatenou myslí a kterou Rarity se svým okruhem přátel stále nedokázaly najít. Věděla, že Pinkie Pie byla fascinovaná působením bolesti druhým a ona byla fascinovaná působením bolesti sama sobě. Tyto dvě věci se zdály do sebe dokonale zapadající, jako jednotlivé kousky puzzlu. A tak si vyrobila malou panenku, která by jí mohla říkat "Mommy". Dala Pinkamině srdce Opal a některé kusy použila na vycpání, když jí došel originální materiál. Pinkamina byla přesně taková, jak si jí Rarity představovala a s jejím srdcem mohla sdílet lásku se svou Mommy.
Od tohoto momenty se věci začaly pěkně rychle stupňovat. Rarity začala se svou novou masochistickou stranou experimentovat a experimentování proměnilo její zmatené emoce v posedlost. Začala zbožňovat bolest a radost, která po ní následovala. Začala trávit všechen svůj čas doma a vycházela pouze, když potřebovala sehnat věci, které pro ni Sweetie Belle obstarat nedokázala. Zatímco si hrála své hry otroctví a sebe trestání, vše nahrávala a sdílela pomocí své kamery. Její věrná kamarádka švadlena Velvet dokonce pro ni sehnala i pár oblečků na ní a pár hraček pro dospělé. Nezačala milovat ubližování sama sebe pro sexuální vzrušení, začala v tom být expert.
Možná to bylo v její povaze, že to tak skončilo. Rarity vždycky ráda sdílela svou radost s ostatními. A s kým jiným by měla sdílet své potěšení víc než se svojí milovanou sestrou? Nebo to možná bylo jen jejím myšlením, nedokázala to určit. Natočila, když spoutala Sweetie Belle a zakryla jí páskou oči… a přiložila nůž k její bezvadné kůži. Samozřejmě, že křičela, ale to nebylo to, co Rarity zastavilo. Bylo to vyrušení její kamarádkou Twilight. Ať už myslela Rarity na cokoli, okamžitě se vrátila do reality, uvědomujíc si, že to Twilight nesmí vidět. Nikdy by to nepochopila. A tak… Rarity napadla Twilight tak, že pomocí magie vzala šicí stroj a hodila ho po ní tak, že Twilight upadla do bezvědomí. Tato noc jí přinesla dvě z nejdůležitějších věcí v jejím životě k ní na podlahu a koupaly se ve vlastní krvi. Sláva Celestii, že přežily.
Ani nebylo divu, že Rarity namluvila Twilight, že se v noci do jejího obchodu vloupal zloděj a při jeho činnosti je napadl. Když byla tato výmluva přijata, Rarity mohla své dělání skrývat o něco déle alespoň před Sweetie Belle. Ale překvapujíc Sweetie Belle nakonec nalezla v masochismu stejnou zálibu jako Rarity. Sestry tedy mohly toto potěšení sdílet spolu, i když Sweetie Belliny akce byly o něco mírnější. A i když byly sestry opět v pevném poutu díky tomuto, Rarity si stále kladla otázku: "Proč jsem do toho jen Sweetie zapletla?" Nikdy však na ní nedostala pořádnou odpověď.
Po dalších skvělých ublížení si, výmluvách za své chování všem jejím přátelům, po zacházení s nožem okolo svých otvorů, a po předhození sama sebe ze všech hřebců kvůli sexuálnímu vzrušení právě Bluebloodovi, sklidila Rarity konečně plody své práce. Vojáci jí vytáhli z postele, z jejího domova a připoutali ke zdi jako nějakého známého zločince. Generál jí nesnášel, Rarity mu to viděla na očích. A když jí tu noc navštívil a začal jí bičovat, aby utišil cokoli, co bylo v jeho zkažené mysli špatně, Rarity to přijala. Zasloužila si… trest za své zločiny. Ale nezachránilo jí to před orgasmem způsobeným bolestí.
Všechno to mohla Rarity přijmout, kdyby tu nebylo pár problémů. Jedním z nich byla kamera, která ji nikdy nepřestala natáčet. Když Rarity trápila některá zranění z jejího "trestání", kamera tu vždy byla a natáčela jí. A teď v Celestiiných žalářích tu byla také, natáčejíc, tak jak to vždy dělala. Ale nezapnula jí ona… zapínala jí vůbec někdy ona? Jestli ano, nepamatovala si to a tak nějak vždycky přijmula, že je zapnutá a začala dokumentovat svou zábavu. Ale nyní ji ta démonická kamera nechtěla nechat na pokoji. A tak se svým tělem zmláceným, čerstvě zakrváceným a jejíma nohama zaskvrněnýma klimaxem z jejího trestání, se pokusila utéct alespoň tím jediným způsobem, který jí zbýval. Zavřela oči a usnula.
Musely uplynout hodiny, protože Rarity upadla do tak hlubokého spánku, že vůbec nevnímala dění okolo sebe. Myslela si, že něco uslyšela, a tak se trochu probudila a otevřela oči. Čekala generála Moc Dobrého Na To, Aby Jí Poskytl Zatracený Kartáč Na Její Hřívu, ale nebyl to on.
"Počkat… Kde… kde to jsem?" Rarity zvedla hlavu a byla překvapená, že ji zvedla z polštáře. Její nohy už nebyly v poutech, která jí držela u zdi. Už tu nebyl ten bezútěšný žalář. Naopak byla zabalená ve své vlastní dece ve své vlastní posteli. Rarity se vzrušeně rozhlédla. "Jak jsem se dostala zpátky domů?" Pomalu vyklouzla z postele, protáhla se a zkontrolovala své tělo. Projela se jedním kopytem a cítila ty šrámy na tváři, které se stále nechtěly zahojit. Její vypálená značka na hrudníku ve tvaru srdce. Všechny ty staré rány, které si sama způsobila a nikdy se pořádně nezahojily, ale nic nového. "Bylo to celé jenom sen?"
Rarity se rozhlédla po pokoji a narazila na jednu věc, která sice byla v pořádku, ale stejně byla znepokojující. "Oh, jste furt tady. Užíváte si utrpení Mommy?" Promluvila na kameru s talentem se sama zapínat. Stála na stojanu v její ložnici, a zatímco spala, byla otočená na ní. Nějací poníci ji pozorovali, zatímco spala, a i když měla dost času, aby se stihla alespoň částečně schovat, cítila se divně, že stejně mohli pozorovat každý její pohyb. "Tak, vy všichni zlobiví poníci, můžete hezky zůstat tady nahoře. Mommy má něco na práci." Rarity se otočila zády ke kameře a šla ke schodům. Žádné světlo neprocházelo skrz žaluzie, a tak usoudila, že musí být ještě noc. Nevadilo jí pracovat v noci nebo hodně brzo ráno, alespoň mohla zapomenout na tu dotěrnou kameru a noční můru, kde byla odvlečena od svého domova a od své rodiny.
Jak postupně scházela schody, něco jí stále víc a víc začalo říkat, že něco není tak, jak by mělo. Prošla okolo místnosti, kde prala svoje oblečení a vešla do kuchyně, a v tom jí došlo, že v celé budově bylo matné, neměnné světlo. Malé svíčky byly všude, ale žádná světla v jejím domě zapnutá nebyla. Vytvářely atmosféru, kterou by si Rarity užila s někým v soukromí, nebo aby si užila sama sebe. Ale nepamatovala se, že by někdy tohle připravila, nebo že by vůbec měla doma tolik svíček. "Přinesl mě někdo domů a tohle všechno připravil?" Zeptala se nahlas pro sebe, a přeci tak chtěla zjistit, jestli je někdo v domě s ní. Opatrně prošla kuchyní a vešla do místnosti s podiem v jejím butiku.
Zatím bylo všechno v pořádku. Její dům byl čistý a uklizený, tak, jak ho vždy udržovala a všude okolo byly stále rozsvícené svíčky. Začala být trochu paranoidní, kvůli takovému množství otevřeného ohně v jejím obchodu. Jedná špatná svíčka a celá budova by mohla shořet. "Možná bych je mohla zhasnout?" Mohla přeci kdykoli rozsvítit elektrické a mnohem bezpečnější lampy. Kdo by si s tím dával takovou práci? Když došla doprostřed místnosti, stanula někomu tváří v tvář, ale tím se žádné její otázky nezodpověděly. "Pinkamino?"
Panenka ležela ve vchodových dveřích jejího butiku, které byly napůl otevřené, jak se někdo pokoušel do nich skřípnout tu panenku. Rarity se ke své posedlosti začala okamžitě hrnout, ale Pinkaminu najednou nějaká neviditelná síla odtáhla ven. Poté se dveře hlasitě zabouchly. Rarity se zarazila a koukala na dveře. Nevěděla, co se dělo, ale věděla, že někdo bude ve velkém průšvihu za to, že jí způsobuje takový stres. Chtěla sebou prostě fláknout na svůj gauč a nějakou dobu brečet, ale zároveň nechtěla dělat takové drama. Rarity se otočila a další věc ji naplnila strachem.
Kamera byla dole. Následovala ji.
"Tohle… Tohle musí být pro vás všechny ohromná zábava, že?" Řekla směrem ke kameře a snažila se skrýt svůj doznívající strach. "No tak abyste věděli, Mommy tu není pro vaše pobavení! Teď jí necháte na pokoji, zatímco si jde vzít zpátky Pinkaminu od toho, kdo ji od ní ukradl." Otočila se zády ke kameře, chvíli počkala, a pak se ujistila, že tam stále byla. Pořád stejně natáčela, tak jako vždy. Rarity se zhluboka nadechla, a pak vzala za kliku dveří. "Uklidni se Rarity, jsi přeci silná." Otočila klikou a otevřela dveře, aby se postavila strachu z pachatele, který se k ní vloupal a také strachu z pomluv okolního světa.
"Ah, konečně jsi vzhůru. No, řekl bych, že jestli jsi potřebovala svůj zkrášlující spánek, pak je to v pořádku." Ten povýšený hlas, který nyní Rarity přivítal, s její myslí zamával doteď nejvíc. Nevěřícně koukala do modrých očí bílého jednorožce, který stál u jejích dveří.
"Blue…Bluebloode! Co tady děláš!" Začala se rozhlížet okolo, aby zjistila, jestli je někdo s ním, ale nikdo kromě něj tam nebyl. Ani Pinkamina.
"No moc si to tu zrovna neužívám, prostě jsem čekal, až konečně vylezeš z toho hnízda, které sis udělala v téhle chatrči. Je docela pěkně ozdobená na to, že je to jen taková malá kuriózní chata, řekl bych." Normálně by Rarity po tomhle nesnesitelném, ale zároveň tak sexy hřebci vyjela s hromadou urážek na jeho osobu. Ale díky traumatu z toho, co se okolo ní dělo, to přešla jako normální škádlení.
"Bluebloode, byla tu… panenka, ležela ve dveřích, než jsem vyšla. Někdo ji odtáhl pryč. Neviděl…"
"No, měli bychom začít." Vyrušil jí Blueblood, otočil se a šel pomalu ulicí pryč od Rarity, která tam stála a nemohla uvěřit, jak drzý je. Nikdy nebyl moc vychovaný, ale většinou se uměl trochu chovat aspoň takhle na veřejnosti. Rarity nad jeho drzostí zaťala zuby a doběhla ho, šla spolu s ním, ale to bylo téměř všechno, jak ho doprovázela.
"Na něco jsem se ptala! Bylo to důležité a ty jsi to ignoroval! Posloucháš mě vůbec ty hovado?" Blueblood se na ní podíval se zdviženým obočím, které představovalo pouze předstíraný zájem, a šel dál.
"Oh, samozřejmě, že tě slyším, kdo by tě neslyšel, když pořád jen žvaníš. Ale nestojím o zůstávání v téhle děsné vesnici o vteřinu víc, než musím, takže mohli bychom sebou trochu hýbnout?" Rarity začala pěkně soptit a už po něj chtěla vyjet narážkami na jeho chování a nevychovanost, ale postupně jí docházela pára, když začala zkoumat okolí. Muselo být hodně pozdě, protože v celém městečku svítily lucerny a venku nikdo nebyl. To, co však Rarity trápilo více, byl to, že nevěděla, odkud se bere světlo v ulici.
"Kde je měsíc?" zeptala se Rarity Blueblooda, absence vesmírných těles ji děsila. Luna vždycky v noci vyzdvihovala měsíc. Rarity se zastavila, taktéž Blueblood, který se i otočil a pozoroval ji. "Kde jsou hvězdy?" Tma. Obloha byla černá, jako by někdo přes zemi přehodil plachtu. Nikdy předtím nic tak uměle hrozného neviděla. Bylo to úplně mimo veškerý přírodní pořádek. Jediné světlo, které Rarity zatím dneska viděla, byly lucerny, které osvětlovaly ji a Blueblooda, ale nic jiného tu nebylo.
"Neměli bychom ztrácet čas." Jeho hlas byl najednou o dost vážnější, než by si kdy Rarity u něj přiznala a to ji vyděsilo.
"Bluebloode… vzal jsi moji panenku? Byl jsi to ty, kdo vzal Pinkaminu z mého domu?" Rarity cítila, jak se jí třesou nohy, ale snažila se s tím bojovat, protože nechtěla před ním vypadat slabě.
"Nejsi trochu stará na hraní s panenkama?" Opět si z ní dělal srandu, ale nějak ji uklidňovalo, že se chová jako on v tomto tichém a temném světě.
"To není tvoje věc. Potřebuju jí zpátky a byla vytažena předními dveřmi. Těmi, za kterými jsi stál ty." V nezájmu nad její otázkou si prohrábl hřívu.
"Nemám tvoji Pinatu Miu nebo jak jí to říkáš. A teď už pojďme."
"Bluebloode… je za mnou kamera?" Rarity si už nemohla pomoct a zlomil se jí hlas, příliš se bála otočit a vidět to, co by tam mohlo být. Blueblood na ni chvíli zíral, pak se otočil a šel ulicí dál. Po chvilce se uklidnila a následovala ho. Bylo to lepší, než být úplně samotná v tomhle světě.
Neměla tušení, co se zrovna dělo, ale on byl jediný, koho tady potkala a i koho znala, takže s tím neměla takové potíže. Jak šli dál, Rarity koukala okolo a rozpoznala i pár budov, ale stále nemohla přijít na to, kam by mohli mít tak na spěch. Možná se stalo něco, co tak zatemnilo oblohu a měli se sejít i s ostatními v knihovně Twilight. Možná by měla navrhnout, aby se zastavili u jejích rodičů a ujistili se, že jsou v pořádku. A také zkontrolovat Sweetie Belle.
Najednou jí upoutal nějaký pohyb, a tak sešla z cesty. Blueblood se otočil, aby se na ní podíval a Rarity se snažila přivyknout si na tmu. "Myslím, že tohle bude škola…. Počkej." Něco bylo za dveřmi. Hýbalo se to velmi pomalu, že by nějaké tělo? Ne… panenka. "Pinkamino!" Kdokoli jí její panenku vzal, šel ke škole a Pinkaminu tahal po zemi za sebou. Rarity vyrazila připravené chytit únosce. Blueblood se nehádal a to se jí líbilo, protože by ho stejně neposlouchala. Rarity se dostala ke dveřím, právě když se zavřely, tak je pomocí magie zase rozrazila a skočila dovnitř. "A už tě…. Mám?"
Ve škole žádný poník nebyl. Pinkamina tam nebyla, její únosce tam nebyl, nikdo tam nebyl. Ale světla byla po celé budově rozsvícená a byla mnohem jasnější než u ní doma nebo venku na ulici. Napadlo ji, že zloděj by se mohl někde schovávat, a tak to tam začala prozkoumávat. Pečlivě šla mezi lavicemi a snažila se najít nějakou nápovědu k místu, kam se dotyčný schoval. Její hledání jí nepomohlo dosáhnout svého cíle, zato však narazila na jinou zajímavou věc. "Je tohle lavice Sweetie Belle?"
Na lavici ležel obrázek, který Rarity zahřál u srdce. Voskovkou na něm byla nakreslená ona, její rodiče a Sweetie Belle, jak všichni stojí pohromadě. Byli na louce nebo na nějakém kopci s usměvavým sluníčkem a stromem. Věci jako tyhle jí stále umožňovaly myslet rozumně i přes to, co už se jí v životě stalo. Rarity kopýtky obrázek zvedla, a jak t udělala, všimla si na něm něčeho divného. Když se obrázek ohnul, odkryly se na něm všechny řezy. Šly různými směry, ale všechny šly přes jeden objekt na obrázku; přes Sweetie Belle. "Proč… proč by to dělala?" Donucena tímto nálezem otevřela lavici, kde ležel nůž, na který se vyděšeně podívala. "Ale ne… Prosím, řekni mi, že jsi to neudělala, sestřičko…" Téměř proti své vůli se jí před očima objevil flashback.
"Děláš mi dobře, Sis." Přiznala si Sweetie Belle, když se tulila ke své starší sestře. Rarity pomocí magie odsunula věci a rychle se přitulila ke Sweetie. Opravdu si užívala být blízko někoho, koho tam milovala. Fakt, že Sweetie přijmula její změny v chování tak dobře ji naplňovalo štěstím. "Jen doufám, že se nikdo ve škole nebude ptát." Její pozadí bylo celé rudé z toho, jak ji Rarity před chvílí pleskala, ne tolik, aby to nechalo doživotní znaky nebo jizvy, ale tolik, aby si to obě užily. Od... té doby, co si poprvé hrály si Rarity začala rapidně dávat velký pozor na její zábavu se Sweetie.
"Můžeš jim říct, že mi trochu ujely nervy a vylila jsem si to na tobě, jestli chceš." Sweetie Belle se dál tulila k Rarity a použila magii, aby je obě přikryla. "Ostatně to není tak daleko od pravdy." Rarity se zasmála a Sweetie se pousmála, ale ne na dlouho.
"Rarity, jakto, že na mě nepoužíváš stejné hračky jako na sebe?" Rarity polkla a zamyslela se nad otázkou. Proč je nepoužívala? Poprvé pozvedla nůž k hrudi Sweetie tak, jak to předtím udělala sobě. Sweetie se to nakonec líbilo, ale Rarity měla strah, aby to na ní nenechalo jizvu. Hlavně potom, co je spolu málem nachytala Twilight. Nechápala, jak mohla zajít tak daleko a do extrémů, když to bylo Sweetieino poprvé. Prostě měla nutkání to tak udělat. Stáhnout k tomu svou sestru.
"Oh, až budeš starší, Sweetie, budeš moci používat stejné hračky jako tvá Velká Sis. Zatím jsou to prostě hračky, se kterými by si hříbě jako ty nemělo hrát." Ta slova zněla falešně i v jejích vlastních ústech, ale pronesla je sladce jako med. Hračky, se kterými by si hříbě jako ona nemělo hrát? Mají vůbec hříbata myslet na takovéhle věci už v jejím věku? Nedokázala odpovědět. Jen věděla, že při jejich hrách a i hodiny po nich se cítila úžasně. Sweetie dokonce nosívala i Pinkaminu po domě. Bylo to tak sladké.
"Okay. Um... Nejsem si jistá, jestli si tu ještě budou chtít kamarádky se mnou hrát." A další věc, u níž si Rarity zprvu neuvědomila následky. Po tom, co ukázala Sweetie některé dospělácké hry, to Sweetie chtěla naučit její kamarádky. Vypadalo to tak nevinně... alespoň většinou. Holky to nebraly dál než k líbání (i když si byla jistá, že Scootaloo šla i k dotekům), ale i tak je přinutila přísahat, že to nikomu neřeknou. "Nemyslím si, že Applebloom ráda drží tajemství před svou sestrou."
"Taky si to myslím. Jsou si s Applejack skoro tak blízké, jako my dvě."
"No to ne! Nikdo nemůže mít lepší sestru než my dvě!" Poznamenala hrdě Sweetie a Rarity ji obejmula ještě pevněji.
"Jsme jako jablkový koláč."
"Skoro, jen by nás prvně musel někdo nakrájet." Sweetie se zakřenila a Rarity při té myšlence ucítila mezi nohama malé zalechtání. Rychle ho ale odehnala, obě potřebovaly svůj odpočinek.
Rarity mrkla a vzpomínka se najednou rozplynula. Pamatovala si tu noc, jako každou jinou od té doby, když tohle začal být její nový život. Vtipné na to bylo, že její nynější postoj k Sweetie Belle byla nejlepší změna v jejím chování. Jejich sesterské pouto se upevnilo... společnou zálibou s masochismu. Něco, co jí Rarity vnutila. Podívala se na nůž na jejím kopytě a poté do předku třídy.
Byla tam kamera a vše sledovala taky jako vždycky.
"...tohle... tohle je nůž, který jsem použila na svou sestru. Když jsem jí řezala poprvé. Ten den jsem po Twilight hodila ten šicí stroj." Nevěděla, proč to té démonické kameře vysvětlovala, ale něco ji k tomu nutilo. "Poznám to podle té temně modré rukojeti. Tu noc jsem ho odhodila, před strachem z Twilight, že by ho někdy mohla najít a uvědomit si tam, co se stalo. Sweetie Belle ho asi ukradla. Jen doufám, že ho nepoužila i na své kamarádky... nebo sama na sebe." Rarity chvíli zírala na nůž, a pak opět na kameru.
"To já to udělala, že? Způsobila všechno tohle. Že jsem do tohodle zamotala svoji sestřičku, která to pak naučila i své kamarádky, které jsem musela donutit, aby to udržely v tajnosti. Ani nevím, jestli si to opravdu užívala. Co když... co když to bylo všechno kvůli mně? Co když si ubližovala, aby byla blíže ke své sestřičce? Aby.. byla jako její velká sestra, kterou milovala a ke které vzhlížela?" Cítila, jak jí ukápla slza. Ani si nemohla vzpomenout co si tehdy myslela, když poprvé přiložila nůž ke Sweetieninu masu. Mělo to co do činění s Pinkaminou.
"Myslím, že na tom teď nezáleží." Rarity nemohla být viděna, jak se prochází s nožem a ani neměla místo, kam ho dát. Tak ho položila prozatím zpátky na své místo, zvedla obrázek a dala si ho opatrně do své hřívy, aby ho nepoškodila. Cítila se lépe, když ho měla blízko sebe. Když vyšla ven, čekal tam na ní Bleblood, který nepřekvapivě vypadal iritovaně, že to musel udělat.
"No, mělo to nějaký smysl takhle utéct?" Zeptal se vyčítavě a Rarity mu nebyla schopná pohlédnout do očí. Její mysl se zrovna soustředila na něco jiného. "Můžeme každopádně jít dál?" Otočil se a šel dál ulici, Rarity těsně za ním. Její mysl byla nyní jedna velká bystřina nejistoty po tom, co našla ve škole. Chtěla se zeptat na tolik věcí.
Nedostali se ani moc daleko a Rarity upoutal další divný výjev. Mezi dvěma domy na ulici, sotva tam, kde dosahovalo světlo z luceren, byla Pinkamina, její panenka. Ležela na zemi a dívala se přesně směrem, kterým Rarity a Blueblood kráčeli. Najednou se Rarity zastavila a panenka byla opět někým neviditelným odtažena. Rarity promluvila, ale snažila svůj hlas udržet v šepotu. "Bluebloode! Počkej chvíli."
"Co? Nehodláš zase někam odběhnout, že ne?" Rarity šla opatrně k místu, kam byla Pinkamina odtažena.
"Viděl jsi to? Moje panenka byla tudy odtažena." Blueblood se na ní otráveně podíval, když ho tahala do těchto věcí, ale snažil se okolí prohlédnout očima.
"Nic nevidím. Tahle panenkovská posedlost je docela nevhodná pro slečnu. I pro takovou, jako ty. Nemyslíš, že by bylo lepší jí nechat za sebou?" Rarity ho ignorovala, když jí nedokázal pomoci a opatrně se vkradla do uličky mezi domy. Prošla jí a vylezla na druhé straně, kde vyděla pomalu se zavírající dveře domu v dálce. Aby neopakovala svou předešlou chybu, šla tentokrát velmi opatrně, aniž by si všímala toho, jestli ji Blueblood následuje. Nemohla se zbavit dojmu, že ten dům poznává.
Otočila klikou, vešla dovnitř, a když prohledala místnost, byla překvapená, co našla. "Počkat, já tuhle budovu znám. Tohle je The Crop!" Nevěřícně se ještě ohlédla. Došla doprostřed obchodu s oblečením a věcmi pro dospělé, který vedla její kamarádka a věrná poradkyně Velvet. Docela jí to vzalo, že ho nepoznala už dříve. Když vešla dovnitř, dveře se za ní zabouchly a Rarity začala hledat Pinkaminu odznova. Ale tentokrát by se možná našla pomoc. "Velvet, jsi tady? Jsi v pořádku?" Jak bylo nebe venku temnější než obvykle, nevěděla, jak to ostatní poníci snášejí. "Odpověz mi, prosím!"
Ticho. Rarity si povzdechla a začala v honbě za zlodějem prohledávat převlíkací kabinky, pult s kasou a prostory pod věšáky. Ale stejně jako ve škole tu nebyla žádná stopa po tom někom, kdo ukradl její milovanou panenku. "Až se mi ten hajzlík, co mi vzal Pinkaminu, dostane do kopyt..." Zavrtěla hlavou a zavrčela, pak se znovu vydala ke dveřím. Nemělo smysl dál pokračovat v hledání. Už chtěla vyjít ven, když v tom si všimla něčeho na pultu. Byla to účtenka datovaná už k nějakému tomu týdnu zpátky, kde bylo zaznamenáno pár hraček a oblečení. Jak si četla jejich názvy, něco si uvědomila. "To... to je moje."
"Ještě jednou děkuji, Velvet! Nevím, co bychom dělaly bez tvé pomoci." Pochválila Rarity švestkově fialového jednorožce s růžovou hřívou. "Tvá specializace na tyhle věci je přesně to, proč vždy za tebou jdu." Jednorožec za pultem se trochu začervenal při pochvale od svého idola.
"Nemáš vůbec za co, Slečno Rarity. Až budeš zase něco potřebovat, ráda tě tu opět uvidím. Je radost ti pomáhat." Rarity jí ještě jednou poděkovala a udělila jí ještě několik komplimentů, než konečně vyšla z obchodu za čekajícím modrým pegasem.
"No, co jsem ti říkala, Rainbow? Ta klisna má opravdu talent. Měla dokonce důležité podpěry pro pegase, až se rozhodneme si hrát trochu víc." Rainbow Dash se usmála a začervenala se, když to slyšela. Ona a Rarity si mezi sebou vytvořily vztah, který si užívaly naplno obě.
"No, samozřejmě, že jsem věděla, že si vybereš to nejlepší místo, pro tebe vždy jen to nejlepší, že?" Rarity si hrdě prohrábla hřívu, když to Rainbow řekla. Samozřejmě, že si mohla pro sebe dovolit jen to nejlepší. Když si přestala prohrabávat hřívu, všimla si, že se Rainbow dívá na její jizvy. "Ale až, uh, budeme ty věci nějak používat, byla bych ráda aby to nenechalo... něco permanentního, jestli by to bylo možné."
"Ale samozřejmě, drahoušku. Nesnesla bych tě mít na kousky jen pro své vlastní potěšení. Mmmmm... Ale to by BYLO potěšení." Usmála se Rarity pro sebe a myslela na to, jak by Rainbow Dash vypadla spoutaná, s roubíkem v puse, s páskou přes oči a s nožem u její nádherné modré kůže. Bylo to tak omamné.
"Jako nevadí mi, že tě můžu udělat šťastnou, ale přeci jen tohle nejsou věci, které bych mohla dělat s každým." Rarity tomu rozumněla. Jejich vztah přátel s výhodami držely obě v tajnosti. No... v tajnosti mezi Rarity, Rainbow Dash a Raritinou kamerou. Byla překvapená, že Rainbow nikdy nevadilo, že se vše natáčí, ale to Rarity naprosto vyhovovalo. "Prostě ráda více dávám, než dostávám, a tamto určitě dostat nechci. I když si sex spolu vždy naplno užívaly obě a Rarity si užívala entusiasmu Rainbow, když jí trestala, respektovala, že Rainbow nemá ráda zas až takovou bolest. Ale stejně doufala, že změní názor, až ji spoutá.
"Nemusíš říkat více, Rainbow Dash, já zase ráda dávám tolik, kolik dostávám. Samozřejmě chci, aby sis to taky užila." Rainbow přikývla a usmála se na Rarity, pak se zase podívala na její jizvy.
"Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys zašla za Twilight, aby to... spravila?" Rarity mrkla a přemýšlela, co tí Rainbow myslela, ta pak ukázala na její obličej. "Myslím ty jizvy."
"Proč? Nemyslíš, že mi přidávají na charakteru?" Rarity zapózovala a vyloudila na tváři vášnivý úsměv.
"Jako jo, jsi pořád hezká, jen mě to překvapuje. Myslela jsem, že jsi se vždycky děsila nad myšlenkou, že by ti něco zničilo tvůj obličej." Rarity pohodila kopytem a snažila se změnit téma.
"Nemusíš se o mě bát. Prostě si jen představ, že je to nový doplněk pro moje nové pojetí módy. Nepůjdeme domů a nevyzkoušíme ty hračky?"
"To... si nepamatuju." Rarity opět zamrkala a vize z minulosti se postupně rozplynula. Ta konverzace jí do vzpomínek nějak neseděla. Pamatovala si na den, kdy poprvé s Rainbow experimentovaly a zjistily, že se to oběma moc líbí. Pak si pamatovala, jak diskutovaly o tom, jak jejich hrátky nějak více prohloubit. Ale ta konverzace o jejím obličeji... nedokázala ji zařadit. Ale vypadala příliš reálně na to, než aby nebyla skutečná. Když se snažila soustředit na jiné vzpomínky s Rainbow, než na sex, byly takové rozmazané a nedokázala si vzpomenout na žádné detaily. "Co se to se mnou děje?"
Rarity se podívala na pult a tam, jako vždy, stála její kamera. Byla na své trojnožce neskutečně blízko, hned na druhé straně stolu s kasou. Chvíli na ni zírala, a pak se znova podívala na účtenku. "Myslím... Myslím, že jsem se tomu tématu s Rainbow opravdu chtěla vyhnout. Myslím tomu o těch jizvách. Chtěla vědět, proč jsem si je nedala vyšetřit, tak, jak to chtěla Sweetie Belle. Ale... já se té otázce vyhnula. Nechtěla jsem odpovědět."
Koukla se na kameru a schovala si účtenku do hřívy. "Opravdu doufám, že jsi nešmírovala i Velvet. Je to sladká klisnička a nenechám žádného ze svých osobních démonů, aby jí vstupoval do života." Jak tak vynadávala tomu nemožnému zařízení a tomu někomu, kdo se na druhé straně díval, cítila se naprosto bezmocná. "Vždycky u obrazovky, že, vy malí nadržení poníci? Dokonce i tehdy, když jsme s Rainbow Dash měly zábavu. Vzrušovalo vás to, že takové dvě půvabné klisny, jako my, byly spolu, že?" Zeptala se vyčítavě kamery, a ta otázka jí v hlavě vnutila nápad. "Ale... proč to Rainbow Dash nevadilo? Jako vím, proč se mě ta kamera tam líbila, protože mi to bylo velmi příjemné, ale proč si ona na ni nestěžovala?" Rarity se hluboce zamyslela. "Viděla... viděla ji, že? Prvně mě na ní upozorňovala. Vím, že to tak bylo... Jsem si tím jistá." Ve skutečnosti si už nebyla jistá vůbec ničím. Řekla vůbec někdy Rainbow Dash něco o kameře?
Potichu vyšla ven, kde na ní opět venku nečekal nikdo jiný, než velice otrávený Blueblood. Tentokrát neměl žádné poznáky a rovnou se vydal ulicí, čímž zaujmul 'lepší než ty' postoj. Rarity dělala, co mohla, aby stále nenáviděla a snažila se mu dívat na jeho bok.
Jak tak šli, Rarity konečně sebrala odvahu a promluvila. Měla sice strach, ale její mysl pomalu přestávala snášet to šílenství všude okolo. Bylo to, jako by jí někdo z očí shrnul plášť mlhy, která jí několik měsíců obklopovala. "Bluebloode. Myslím, že začínám šílet." Bílý jednorožec dál pokračoval proházeím ulice a ničím ji nepřerušil. "Dělávám věci, aniž bych o nich přemýšlela, impulsy a touhy, které se vždy najednou objevily a hnaly mě vpřed. Udělala... udělala jsem pár věcí, kterých teď lituji. A i když to bude znít divně, myslím, že od té doby, co jsem to udělala, mě stále někdo pozoruje." Blueblood zůstal zticha a Rarity při chůzi sledovala zem, protože věděla, že asi dostane vynadáno za to, že vynesla na povrch své hříchy a strasti. Blueblood měl však překvapivě pouze jednu otázku.
"Sleduje tě i teď?" Rarity vzhlédla, ale on se k ní neotočil. Začala prohledávat očima ulici, neschopna spatřit onu démonickou kameru, kterou za ní neustále někdo posouval. Přestala hledat, když si všimla dalšího obrysu poníka kromě ní a Blueblooda. V okně přesně před Rarity byla Pinkamina. Panenka stála a koukala se přímo na Rarity a Blueblooda. Nehnula se, nemluvila, prostě tam stála tak, jak jí tam někdo narafičil. Rarity na ní nehybně zírala, když v tom Blueblood prolomil ticho. "Když už nás takhle zdržuješ, možná by sis mohla pospíšit a jít tam, jako jsi to už udělala několikrát předtím. Rarity se podívala na Blueblooda a pak znovu do okna, ve kterém už teď nic nebylo. Povzdychla si a vešla dovnitř, dveře byly totiž samozřejmě odemčené, čímž jí usnadnily vstup.
Rarity se rozhlédla po velmi dobře prosvícené místnosti a zjistila, že toto místo velmi dobře zná. "Opravdu bych si přála, abych tu byla za jiných okolností." Lázně byly pro Rarity jako druhý domov a doslova milovala každou minutu uvnitř. Ale tento tichý Ponyville proměnil její oblíbené místo v místo hrůzy. Rarity došla k oknu, kde předtí byla Pinkamina a hledala nějaké stopy. Byla překvapená, že tentokrát tam pachatel něco nechal+ otisky kopyt na parapetu. Prohlížela si je a snažila se zjistit jejich velikost, ale bylo to moc složité. Dokázala však rozpoznat , jakým směrem se kopyta odrážela a byla tak schopná jít po stopě. Sledovala svou oběť až k vanám, kde se často pro potěšení koupala se svou velmi milou kamarádkou Fluttershy. Co by jen dala za to, aby se tyhle dny hned teď vrátily.
Na schůdcích ke vstupům do van byly pohozené dvě róby. Rozlédla se okolo a když se přesvědčila, že ji nikdo nesleduje, přistoupila k róbám blíže. Jakmile se dotkla jedné z těch jemných látek, cítila, jak ji to opět táhne do další vzpomínky. Přestala s tím bojovat a prostě se jí nechala obklopit.
"To bylo něco." Komentovala Fluttershy, když duo vyšlo z lázní, celkem normální podívaná, i když v té době již vzácnější od té doby, co se Rarity držela se svými novými koníčky. Fluttershy si od přírody hned všimla Raritina změněného vzhledu, ale ta svou pečující kamarádku uklidnila, že byla naprosto v pořádku. Jizvy byly pouze fyzické a neubližovaly jí nijak, aby jí způsobovaly problémy.
"To tedy. Docela lituji toho, že jsme si to neobjednaly už dávno, daly si s námi tak hezky záležet." Fluttershy se nehorázně červenala, což bylo velmi roztomilé na tom jejím nevinném obličeji. Poprvé si objednaly "Happy Ending Special" a konečně z nich opadávalo napětí. Rarity se ani nedivila, že se tak snažily jim udělat dobře. Byly to dobré zákaznice a navrch ještě nádherné klisny. "Možná bychom to mohly udělat pravidelnou částí naší rutiny?"
"Oh ne! Nemyslím si... Jako bylo to hezké... ale prostě nevěřím..." Fluttershy se rozpačitě zadrhávala a Rarity k ní přišla blíž a přátelsky se o ní otřela.
"Není nic špatného na tom si jednou za čas užít trochu zábavy, Fluttershy, drahoušku. Řekla bych, že si jí i po tom všem zasloužíme. Kolik peněz jsme jen za ty roky do nich investovaly."
"No um... jsou to vždycky převážně tvé peníze, Rarity." poznamenala Fluttershy s nádechem vinny v jejím hlase.
"Třesky plesky, jít do lázní by nemělo cenu bez kamarádky, která by mi dělala společnost. Navíc jsi tak okouzlující, tak co bych to byla za kamarádku, abych se o tebe taky trochu nestarala." Fluttershy se komplimentu usmála a odvrátila zrak. Vždycky byla prchlivá, když jí někdo chválil vzhled.
"Nejsem tak speciální, opravdu."
"Nebuď tak skromná, máš větší boky než kdokoli v tomhle městě s tvou figurou." Fluttershy zamrkala a koukla se na sebe, pak na Rarity. Jednorožec se na ní zlomyslně ušklíbl, když se na něj podívala. "Nemusíš se stydět za hrdost ze své krásy."
"Když už mluvíme o fyzickém vzhledu, nemohla jsem si nevšimnout tvého nového... přírůstku." Fluttershy shlédla na vypalené jizvy ve tvaru srdce na Raritině hrudi. Každá nová jizva, ať už vypálená nebo způsobená řezaním, byla pro Fluttershy spouětěčem paniky. Rarity to u ní brala jako samozřejmost, když byla tato klisnička od přírody tak pečující a měla nějaké lékařské dovednosti, když byl její otec doktor, alespoň z toho, co Rarity věděla.Přesto však svůj talent raději uplatňovala na svých zvířatech, než na ostatních ponících. "Rarity, myslíš,že bych tě mohla prohlédnout? Vím, že nechceš, ale mám o tebe strach."
"Řeknu ti to ještě jednou, drahá, jsem v pořádku. Nikdy jsem se necítila líp a každá malá ranka se dá snadno vyléčit magií." Její roh pro doplnění zazářil, ale to Fluttershy neodradilo.
"Ale léčení pomocí magie není pro tebe dobré! Nutit tvé tělo, aby se léčilo pomocí magie, namísto aby se léčilo normálně může vést k trvalému poškození. Jestli v tom hodláš pokračovat, začnu mít strach, k čemu to povede." Její oči byly vytřeštěné strachem a koukaly se pohledem, který by dokázal zlomit srdce. Byla sladká, ale zároveň věděla, jak efektivně dokázala manipulovat svým pohledem.
"Já vím, zlato, ale je to v pořádku. Přeci jen bys věděla, kdyby s tím byl nějaký problém, ne?"
"Možná kdybych se na tebe koukla..." Fluttershy pokorně odvětila, ale Rarity se stále držela své výmluvy. Nechtěla tím Fluttershy dál obtěžovat a kdyby se na ní podívala, nebo se koukla teď do jejího pokoje nebo na její tělo, mohla by zjistit, jak často si Rarity dělala dobře díky svému novému koníčku, jak tomu říkala. "Nebo kdybych tě vídala častěji. Chybíš mi, Rarity... A chybí mi i Opal." Tato slova zasáhla Rarity do srdce a nedokázala je jen tak ignorovat. Její drahocená Opal, její kočka. Fluttershy jí milovala jako kterékoli jiné zvíře a zpráva o její smrti byla pro ni velmi těžká, tak, jako byla i pro Rarity. I když na ni nereagovala v takových extrémech. "Vím, že je asi ještě moc brzo,... ale kdyby jsi chtěla nějakému koťátku darovat domov..."
"Ne." odpověděla Rarity až moc rychle, ale hned se zase uklidnila. "Ne. Ještě... ještě nejsem připravená." Fluttershy přikývla a kamarádky se otřely o sebe čumáčkama. "Ale i tak děkuji, Fluttershy."
"Jsem tu vždy pro tebe, Rarity."
Part 2 ZDE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nauja Nauja | 11. dubna 2016 v 15:55 | Reagovat

Čtu si to už po třetí a pořad mě to neomrzelo, suupr čupr překlad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.