STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Lil Miss Rarity část 2

1. ledna 2016 v 18:24 | Zehntacles |  PonyPasty
"Ten den si pamatuji." řekla tiše Rarity a róbou si utřela pár slz. "Šla jsem potom domů a strávila hodně času s Pinkaminou. Snažila jsem se vymazat smutek radostí, kterou jako mě, její Mommy, přinášela. Fungovalo to... alespoň tehdy." Povzdechla si, koukla na látku v jejích kopytech a snažila se pokračovat. "Ale pokaždé, když se podobná vzpomínka vrátila, vždycky jsem vzala nůž a zbavila se jí, než mi žádné vzpomínky nezbyly a já byla pouze v extázi. Potom jsem se vždy vyléčila magií. Fluttershy by byla hodně naštvaná." Obejmula róbu a začala svému publiku vysvětlovat nedávné události. Vůbec ji nepřekvapilo, že když vzhlédla, uviděla na ní zaměřenou kameru.
"Ne.. Nelituji toho potěšení. A nebudu toho litovat, je na mě, abych si to užívala. Jestli tohle je to, co mi děl dobře a díky čemu se cítím úplná, pak si to dopřeju. Není nic zlého na tom si užít sama sebe." Zněla si, jako by se sama sebe snažila přesvědčit, že je všechno v pořádku a stále si stála za svým. "Nelituju toho, co jsem si udělala. Jen doufám, že Fluttershy a ostatní tomu budou rozumět. Tohle je moje nynější já." Rarity pustila róbu a vyšla ven; konečně zjistila, jak to tady funguje. Ty minulé budovy fungovaly úplně stejně, tak proč by tak nefungovala i tato?
Blueblood se ani nepohnul z místa na ulici, zatímco byla v lázních. Rarity se ještě podívala do okna, kde předtím byla Pinkamina, ale samozřejmě, že tam nic už nebylo. Měla se cítit zklamaně, ale na místo toho začala být naštvaná. Bylo to, jakoby s ní někdo hrál hry, ale zrovna tenhle druh her ona neměla ráda. "Pojďme dál." Řekla Bluebloodovi a nechala ho vybírat cestu. Veškeré nadšení pro konverzaci bylo fuč.
Rarity přešla ze strachu a rozjímaní v tomto světě nejistoty na vysokou ostražitost. Nevěděla, kde všichni byli, nevěděla, proč je tu Blueblood, nebo co se stalo s nebem. Ale věděla, že to, co se dělo, se dělo hlavně kvůli ní. Někdo si hrál s jejím srdcem, ale kdo by toho mohl být schopen až na takhle vysoké úrovni? Twilight by na to byla dost talentovaná, ale takovéhle úskoky prostě nebyl její styl. Princezna Luna nebo Princezna Celestia sice také mají tu moc, ale ty jsou moc zaneprázdněné a důležité, než aby ztrácely čas hraním her s jediným rozrušeným jednorožcem. Dokonce i když ten jednorožec byl Element Štědrosti. Jediný, kdo by toho byl schopný a kaho znala, byl...
"Bluebloode, utekl Discord?" Šla vedle něj s panikou v očích. "Je to to, co se stalo městu? Začala jsem vidět divné věci od té doby, co jsi mě probudil. Magie by to mohla vysvětlit, ale jediný, kdo je na to dost silný..."
"Jsme tady." Prohlásil Blueblood a Rarity se podívala, kam to vlastně došli. Jak očekávala, stáli před knihovnou, kde se zabydlela Twilight. Narozdíl od ostatních budov tentokrát vešel první Blueblood. Rarity ho následovala a její vztek se začal soustředit pouze na toho drzého hřebce.
"To už je podruhé, co jsi mě vyrušil!"
"Opravdu? Ztratil jsem přehled o tom, kolikrát už jsi mne nudila se svým plácáním." Rarity naštvaně zavrčela, ale zlost jí přešla, když zjistila, že jsou v budově sami. Čekala tu hromadu poníků diskutujících o tom, co se stalo s nebem, ale nebyla tam živá duše. Kromě ní, Blueblooda a hadrové panenky ve tvaru poníka, která byla strhnuta z okraje balkónu, když Rarity vzhlédla. Už toho měla dost.
"Fajn. Možná mi nechceš pomoct, ale to neznamená, že budeš ignorovat vše, co říkám a budeš si dělat, co chceš. Pokud sis nevšiml, nejsme v Canterlotu, nejsi obklopen sluhy a obdivovateli a navíc to tak ještě vypadá, že jsme v tomhle městě jen sami dva. Takže si myslím, že by nám oběma prospělo, kdybys přestal myslet zadnicí a vysvětlil mi, co se to tu děje!" Rarity po tom úletu musela popadnout dech. Blueblood už byl dávno připraven na její další verbální útok.
"Tak s tímhle já musím být? S utlachaným poníkem, který přestane jen tehdy, aby do sebe řezal jak do salátu, aby mě nudil se svými nemožnými problémy? To se nesluší na slečnu, tedy pokud si tak ještě můžeš říkat." Frknul nad nápadem, že by pokračoval dál. "Myslíš si, že jsem tu chtěl být? Byl jsem jen první poník, se kterým ses rozhodla mít zábavu." Rarity měla vytřeštěné oči a byla zmatená.
"Užila... si... cože?! Ty! Ach ne, nevím, o čem to mluvíš, ale jestli si na mě snažíš nahnat svoje ego, něco se ti stane."
"Proč jinak bych tu byl? Ačkoli možná opravdu jsi masochista, co si mě vybral jako společníka do říše vzpomínek."
"Ty víš, o co tady jde?" Rarity vztek zmizel, když to začalo vypadat, že Blueblood tu s ní opravdu je v téhle noční můře, nebo co to vlastně bylo.
"Vím dost, a díky tomu, že tu jsem, vím ještě více. Opravdu, Rarity, myslela sis, že bych tě mohl respektovat? Klisnu jako ty s tím vším, cos provedla?"
"Oh, jen se neopovažuj! Nenechám na sebe od tebe mluvit, jako bych byla bezcenná. Užil sis naší společnou noc stejně tak, jako já. Kdybych byla opravdu tak hrozná, mohls mě přinutit odejít. Ale místo toho jsme šli dovnitř a... no, ani nebudu pokračovat. Dál to přece znáš."
"Nemluvím o tvých hloupých hrách sama se sebou, ani o jizvách, které sis způsobila. Ma klisně není důležitý jenom vzhled." Rarity spadla brada. Zarazilo jí, že tato slova slyší zrovna od Blueblooda. "Kdyby sis nechala svůj "koníček" jen pro sebe, bylo by to v pořádku. Ale nenechalas, a tak trpěli i ostatní. Místo toho, aby ses tomu postavila, tak do toho padáš ještě hlouběji. Naštěstí, má drahá, jsi poník, který tvrdí, že se vyžívá v bolesti, ale přitom nemá o ní nejmenší páru."
Rarity nedokázala Bluebloodovi na vynesení jejích chyb na povrch vůbec odpovědět. Bylo by příliš složité přijít na její pravé problémy, ale on se trefil tak blízko, že mu ani nedokázala odpovědět. "Ale už tu nemíním být moc dlouho. Nemyslím si, že budeš ještě potřebovat mou pomoc, takže se budeš moci na konec vrátit do své chatrče, nebo mě vyhledat, až si tady všechno vyjasníš. Jen pár poníků dokáže vypadat tak báječně jako ty i s tolika jizvami." Blueblood se otočil a hned vyšel z knihovny, nechavájíc Rarity v místnosti samotnou s mnohem více otázkami než odpověďmi a hlavně nerozumnějíc, proč jí tam vůbec přivedl. Rarity vyšla po schodech na balkón a uznala to za dobrou příležitost polapit toho, kdo jí ukradl Pinkaminu. Byl to důvod, proč ji sem dovedl? Pomáhal jí celou tu dobu panenku najít?
Ne, to nemohlo být ono vzhledem k jeho chování. Rarity prohledala zbytek knihovny a našla to, co očekávala. Na stole u delší zdi místnosti leželo pár zakrvácených obvazů. Tušila, komu patřily a proč tu byly. Jakmile došla ke stolu, natáhla kopyto a zvedla je. Vzpomínky si jí brzo našly.
"Jsi si jistá, že ti doktoři řekli, že budeš v pořádku, Twilight? Mám strach, aby ti na té tvé chytré hlavičce něco nezůstalo." Nalehála Rarity na Twilight, když stála v její předváděcí místnosti s obvazy okolo její hlavy, hlavně tam, kde se s ní strefil šicí stroj. Rarity děkovala každé hvězdičce štěstí, že jí nezlomila roh, protože se bála, jak by ztráta takové drahocenné věci pro jednorožce postihlo Twilight. Fialová klisna se podrbala na hlavě a trochu se usmála.
"Není třeba se ničeho obávat. Myslím, že mám stále všech pět pohromadě." Zachichotala se a to přimělo usmát se i Rarity. "Co mě víc trápí je to, že se k tobě někdo vloupal. Říkala jsi, že sis ho pořádně nestihla prohlédnout?" Rarity postavila oči v sloup, aby se vyhla Twilightinu pohledu. Přijala Raritinu výmluvu úplně v pohodě a úplně ji to vnitřně rozložilo. V té době měla prostě strach, aby se něco neprovalilo. Ale věci šly poměrně dobře, když byla Sweetie Belle mlčenlivá.
"Ne... ne, nestihla. Vše, co vzal, bylo trochu peněz a nějaké drahokamy, které jsem měla v obchodě, ale to je všechno." Musela také zařídit, aby to té noci vypadalo, jako že se k ní někdo vloupal. Byla to ve skutečnosti hodně špatná lež a Rarity byla překvapená, že jí Twilight neobjevila rovnou. Muselo to být tím, že jí tak moc věřila... chudinka Twilight.
"To je divné. Jeden by si myslel, že půjde vyloupit někoho jiného, kdo má více příjmů i zákazníků. Možná si však myslel, že nejsi doma, když teď tak málo vycházíš ven."
"Možná..." Povzdechla si. Chtěla už mluvit o něčem jiném, než o té lži, kterou své kamarádce vnutila. "Ani jsem po tom ještě pořádně neuklidila. Opravdu bych to měla co nejdříve napravit." A uvolnit se od toho stresu ve své ložnici, až Twilight odejde. Potřebovala se rozptýlit, už to na ní pomalu volalo. "Oh, jo, kdyby chtěl Spike trochu pomoct, mám vzadu pár drahokamů, kterými bych mu mohla potom zaplatit." Nyní odvrátila zrakTwilight.
"Vlastně, Rarity, myslím, že Spike to asi dneska nebude stíhat."
"Oh, je ten drahoušek nemocný? Božínku, nevěděla jsem, že draci mohou onemocnět. Dokonce i tak odolní, jako je Spike. Pomohly by mu nějaké drahokamy darované od srdce?" Twilight se stále dívala od Rarity pryč a tu to začalo trápit. "Twilight... je všechno v pořádku?"
"Vlastně Rarity, Spike je v pořádku ale já... řekla jsem mu, aby se mnou dneska nešel. Ani sám." Rarity se zarazila, jako by se snažila si v hlavě urovnat, co se vlastně dělo."Opravdu se omlouvám, opravdu, že jo, ale jak víš, on je můj asistent a já jsem jeho ochránce! Starám se o něj tak, jak se on stará o mě. A to, jak moc k tobě vzhlíží, mě přinutilo nenechat ho vidět... no..."
"To je v pořádku, Twilight." Rarity se přinutila usmát. "Plně tomu rozumím. Spike je mladý a citlivý. Nemusel by ocenit některé mé menší změny." Předváděla perfektní falešný úsměv, ale Twilight tím neobalamutila.
"Rarity, prosím, tak to není."
"Ne, opravdu plně rozumím. Musíš chránit jeho štěstí." Rarity použila magii, aby dala pár postradatelných drahokamů do malé bílé taštičky, která pak dolevitovala až k Twilight. "Mohla bys mu i tak dát tyto? Myslela jsem, že mu je dám jako výplatu, ale stejně chci, aby je dostal." Twilight vypadala, že bude nejspíš brečet, když se Rarity k odmítnutí postavila takhle silně. "No, musím to tu uklidit, takže tě nechám jít. Buď na sebe opatrná, hrozně bys nám chyběla, kdyby se ti stalo něco horšího."
"Budu, neboj. Děkuji za dárek, Spike je bude zbožňovat. Uvidíme se později." Twilight opustila butik a Rarity za ní jemně zavřela dveře, pevně zavřela oči, když se snažila se nerozbrečet. Necítila k Spikeovi žádný romantický vztah, ale... byl to stále její Spikey-Wikey. I když to trochu přeháněl, bylo docela fajn mít po boku někoho, kdo se o ní tak staral. Když pomyslela na to, že ho Twilight s sebou nebrala jen proto, co byla...
Rarity šla nahoru do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Ten den vůbec nic neuklidila.
"Styděla se za mě." Rarity si mnula obvazy ve svých kopytech a zároveň civěla na stůl. "Twilight se styděla za to, co se ze mě stalo. Stále mě milovala jako svou kamarádku, ale... nehtělaa, aby mě viděl Spike." Rarity nechala obvazy opět spadnout na stůl. "Kdyby znala pravdu, byla by to stále má kamarádka? Nevím. Ublížila jsem poníkům, na kterých mi záleží, udělala věci, které nedokážu vysvětlit. Ani nevím, jestli jsem to ještě vůbec já." Rarity koukla na druhý konec stolu, kde byla kamera snímající každý její pohyb.
"Musíte být strašně zklamaní, že, vy malí nadržení poníci? Nedává vám to, co tolik chcete. Žádný sex, žádná krev. Jen její slzy. No, budete takhle mommy ještě chvíli strpět, protože... si není jistá, co se stane dál." Rarity ještě jednou vzhlédla k balkónu a zvažovala, že ho prohledá, ale nerozhodla se tak. Blueblood řekl, že až tu bude hotová, ať jde domů, a jak to tak vypadalo, byl její 'vyvolený průvodce', ačkoli nevěděla, co to má tohle všechno vůbec znamenat. Takže se tedy otočila k prázdné knihovně zády, vyšla ven, a pod rouškou světla lamp a bezhvězdné noci se vrátila domů. Dobře to ladilo s jejími emocemi. Byla unavená ze všech těch nádherných věcí, které v sobě stále měla. Myslela si, že mommy byla stále pěkná, věděla, že byla. Ale bála se, že ztrácí svou vnitřní krásu mnohem rychleji než tu, kterou si ničí ranami.
Když šla domů, nedělo se nic divného, žádnou panenku, žádného poníka, nebo nedej bože nějakého predátora nebo monstrum. Jen ona a její myšlenky. Rarity si nebyla jistá, co má u sebe doma očekávat, ale počítala s Bluebloodem, který ji bude vyčítat všechny její zločiny z minulosti. Docela by to i sedělo. Došla až k butiku, otevřela dveře a vnitřek byl přesně v takovém stavu, v jakém ho nechávala. Letmo osvětlený tucty a tucty svíček a v okolí ani živá duše. Už se chystala si jít odpočinout do postele, když v tom ji něco zaujalo. "Ale ne... ne, prosím."
Opalescenčin obojek ležel v plyšovém kočičím pelíšku u chodby. Rarity se zachvěla, když jí došlo, že právě našla další objekt, ke kterému měla velký citový vztah. Pomalu se dostala k pelíšku a snažila se spolknout knedlík v krku. Věděla, co udělá, a bála se toho mnohem víc, než čehokoli jiného. Ale... ale pro její ztracené děťátko to byla schopna podstoupit. Rarity použila magii, aby obojek zvedla a nechala ho přistát na svém kopytě. Okamžitě jí to vtáhlo do další vzpomínky.
"Tohle se vůbec nechce vydařit!" Na první pohled stála čistá Rarity bez jizev před šaty, na kterých zrovna pracovala. Šaty, které volně visely z figuríny byly hrozné a odfláknuté. Nedokázala přijít na to, kde udělala chybu. "Možná, že ty střapce nejdou k tomuhle druhu šatů? Nebo je špatně, že jsem dala více přednost rubínům před emeraldy? Myslím, že jsem to přehnala trochu na zádech, teď budu muset začít od začátku. Všechno... všechno na nich je špatně!" Rarity převrhla stojan a šla se vybouřit, zatímco jí Opalescence pozorovala z bezčné vzdálenosti stolu, kde si ustlala na pár látkách.
"Fajn, jestli nedokážu dělat na šatech, dodělám alespoň tenhle klobouk! Oh, ale to bych nejdřív potřebovala tu mašli, ale nebudu vědět jaký druh mašle, než dodělám ty šaty! Možná bych se mohla pustit do těch obyčejných ponožek. Těch obyčejných, ošklivých ponožek, které si to hříbě ze školy objednalo! Ale zaplatila předem, musím je dodělat!" Rarity přecházela z jednoho pracovního místa na druhé a snažila se rozmyslet si, na čem bude dělat. Vystresované by pro tuto chvíli, kdy se jen pomateně potácela kolem, bylo jen velmi slabé slovo. Mluvila čím dál hlasitěji a čím dál tím více frustrovaně.
"Tohle nemá konce! Tolik věcí k dělání, tolik věcí k dokončení. Nedokážu myslet, nedokážu se koncentrovat!" Rarity se složila na svůj gauč a zhluboka dýchala. Něco jí stále blokovalo mysl. Věděla, že je něco, co jí do tohodle stavu přivedlo, ale nedokázala přijít na to co. Vyčerpávalo jí to a ani práce ji nedokázala rozptýlit. Převalila se do pohodlnější polohy a odpočinout si, ale to jí nepomohlo.
"Čaj. Čaj vždycky pomáhá. Když čaj uklidňuje Fluttershy, měl by uklidnit i mě. Čaj by mělo být to, co potřebuju." Rarity se převalila zpátky na nohy a vyrazila do kuchyně, když v tom prošla okolo těch strašlivých ponožek. "Ikdyž jsou hnusné, měla bych je dokončit. To je ostatně to, co klient žádá." Rarity se cítila trochu lépe soustředěná a šla si pro nějakou látku, aby mohla dokončit svůj projekt. Sáhla po ní kopytem, a ne magií, jako normálně, a tak vyjíkla, když ucítila, jak se jí do nohy zaráží drápy. "Opalescence! Maminčina noha!" Podívala se na škrábance na její bechybně bílé srsti a ucukla. "Pěkně jsi mě dostala. Doufám, že mi nezůstanou jizvy." Přiložila si nohu k puse a snažila se zmírnit bolest. Ale stejně... to nebylo tak špatné.
Rarity si cucla trochu své krve a přišlo ji to nějak uvolňující. Bolest jí pomáhala se koncentrovat. Když si ošetřila ránu, připadala si čistší a dokonce i šťastnější. Něco z toho jí ubíralo úzkost, ale ne moc. Chtěla se uvolnit více. Znovu natáhla kopyto, ale Opal tentokrát jen zasyčela a slezla z látky, po které prvně Rarity šla. To však Rarity neodradilo. Opět se k ní přiblížila a tentokrát jí i trochu pleskla. Opal na to odpověděla rychlým škrábnutím, a pak seskočila ze stolu. Rarity ucukla, ale... cítila se dobře! Tak dobře. Chtěla víc.
"Opalescence. Pojď sem. Mommy potřebuje tvou pomoc." Rarity se jí snažila sledovat, ale Opal to vůbec nezajímalo. Prostě vždycky odběhla a svou paničku úplně ignorovala. Odhodlaná Rarity tak nakonec použila magii, aby Opal zvedla a přisunula si jí k sobě. "Oh, ty jsi na mommy naštvaná? Tak to bys jí měla poškrábat, co ty na to?" Rarity zvedla svou přední nohu, ale Opal na ní jen znuděně koukla a čekala, až jí zase položí. Rarity však byla vytrvalá. "No tak, škrábni přece trochu mommy. Vím, ře máš špatnou náladu a chceš si to na ní vylít." Opal dál jen tupě zírala, což Rarity vytáčelo čím dál víc. Ještě k ní chvíli rozmlouvala, pak se rozhodla zakročit. Její roh zazářil ještě víc, čímž sjel do kočky malý šok, který ji hned přinutil seknout. Rarity si vychutnala ten pocit.
"Oooh! Hodná Opal. Mommy se cítí mnohem lépe. Tak nepřestávej." Další šok v kočce a další škrábanec na Raritině kůži. Ten pocit byl nádherný a Rarity na něm začala být závislá na bolesti. Začala šokovat svou kočku více a více, a jakmile se přiblížila, nebyly škrábance už pouze na jejích nohách, ale i na její obličeji. "Mommy se cítí nádherně, Opal! Jsi tak hodná holka! Ještě!" Když škrábání a syčení přestalo, nechala sjet do kočky další jiskru. "Neboj se, Opal! Pomáháš mommy! Tak, škrábej ještě!" Další šok v kočce, ale žádná odezva.Rarity zavřela oči, když jí Opal začala škrábat po obličeji, ale teď se opovážila je otevřít, když Opal nereagovala. "Opal?"
Její kočka visela ve vzduchu a nehýbala se. Její hlava se sklopila dopředu bez žádných známek života. Motivace, kterou Rarity svému mazlíčku dávala byla pro malé zvířátko moc a chtíč po Raritině spokojenosti jí stál život. Rarity chvíli na svého mazlíčka civěla, jako by si nechtěla připustit, co se stalo. Téměř bez její vůle najednou kočku odhodila na zeď. Dunivě narazila a pak bezmocně spadla na zem. Rarity nějakou dobu koukala do prázdna, než jí pálící rány probudily zpět do přítomnosti. "Oh... Oh má drahá Opal. Koukni, co jsi udělala. Jak jsi mohla takhle na mommy zaútočit?" Rarity došla k chomáči chlupů, který kdysi býval její kočka a sedla si k němu. "A teď se koukni, co jsem provedla. Omylem jsem ti ublížila. Mé ubohé děťátko."
Rarity nohy už neměly dost síly, a tak se složila na podlahu se slzami tekoucími z její tváře. "Zabila jsem ji." Řekla smutně, zírajíc do prázdna. "Zabila jsem ji. Zabila jsem Opal... Zaměrně jsem ji zabila a zapomněla." Rarity s touto skutečností zápasila. "Myslela jsem, že to byla nehoda. Myslela jsem... myslela jsem, že se to stalo rychle. Já ji trápila!" Zakryla si oči kopyty a schoulila se do klubíčka, jak nejlépe to dokázala. Ta bolest byla nesnesitelná. Byla monstrum, které zabíjelo pro své vlastní uspokojení. Kolika dalším ublížila? "Byl tohle záměr? Ukázat mi, co jsem udělala a komu všemu ublížila? Proč! Proč je to všechno takhle! Co se to se mnou stalo!" Křičela Rarity do prázdné místnosti, ale odpovědi se nedočkala. Zvedla se a koukla dopředu, kde očekávala kameru. Ale nebyla zaměřená na ní. Místo toho byla otočená doprava a ona si všimla, že byla zaměřená na kus nábytku, který si ani nepamatovala, že by měla.
"Co je... to?" Kolébka, taková, do které se vždy dávají hříbata. Stála v místnosti, tichá, nehýbající se, s na ní upřenou kamerou. Rarity neměla ponětí, odkud se tu vzala, ale měla tušení, že se v ní skrývají odpovědi. A to ji děsilo.
Já už nemůžu. Nemůžu! Prosím, kdokoli, kdo za to může, přestaň!" Zakvílela směrem ke stropu a byla překvapená, že dostala odpověď.
"Skoro jsi to zvládla, Rarity." Za kolébkou byl jeden z jejích závěsů, kam se odebírali poníci, kteří při převlíkání chtěli trochu soukromí. Z něj vyšlo hříbě, které moc dobře znala.
"Sweetie Belle?" Koukala na ní šokovaně Rarity, ikdyž ji víc zaujalo to, co za sebou táhla. "Pinkamina! Sweetie Belle, to jsi byla ty od samého začátku?" Rarity shlédla ke svým nohám tak, že viděla svou sestřičku, ale ne kolébku.
"Musel to být někdo, koho bys poslouchala více, než svého průvodce. Já jsem byla jediná." Pohodila panenku Pinkaminy uprostřed místnosti a šla ke své sestře. Jakmile byla v jejím dosahu, Rarity jí obejmula kopyty.
"Sweetie Belle! Oh,chyběla jsi mi! Tak moc jsi mi chyběla!"
"Taky jsi mi chyběla, Sis. Ale ještě není po všem. Konec je přímo tamhle." Udělala posunek směrem ke kolébce, na kterou pořád byla zaměřená kamera a Rarity zavrtěla hlavou.
"Nemůžu... nemůžu nemůžu nemůžu! Nenuť mě!" Rarity se chovala jako hříbě, ale jí to honem nezajímalo. "Vím, že je to něco strašného. Nemůžu to udělat! Prosím, Sweetie... Prosím, zachraň svou sestřičku." Rarity se podívala do jejích očí, ve kterých byla síla, kterou v nich ještě nikdy neviděla. Sweetie chvíli koukala mezi kolébku a svou sestru, pak ji také obejmula.
"Dobře, Sis. Vyhrálas, teď se na to nepodíváme. Ale nemůžeš ignorovat pravdu napořád." Rarity přikývla a uvolnila Sweetie, zatímco jí tekly slzy uvolnění, že trápení je prozatím konec. "Ale nemůžeme tu zůstat. Přijď nahoru, okay?" Hlas její sestry byl sladký jako hudba, když hovořila. Následovala Sweetie Belle do své ložnice, do které najednou z předváděcí místnosti vedly schody. Ale na nic se neptala, konečně si mohla odpočinout. To šílenství mohlo skočit.
"Mommy?" Rarity se prudce zastavila a otočila své tělo za hlasem, který ji volal. "Mommy, neopouštěj mě." Volal jí ten hlas a Rarity cítila zvláštní směs strachu a touhy. Pomalu otočila hlavou... a Pinkamina otočila uprostřed místnosti svou, aby se podívala na Rarity. "Mommy!"
"Pinkamino?" Rarity se začala otáčet, ale Sweetie Belle jí stihla vzít za kopyto.
"Ne! Nechoď tam dolů!"
"Ale Sweetie... volá mě." Panenka se sama posadila a koukala na Rarity svýma neživýma očima.
"Mommy, proč jdeš pryč?" Panenka natáhla k Rarity přední nohy a Sweetie Belle se snažila Rarity odtáhnout nahoru.
"Musíš ji nechat. Rozumíš, Sis? Už si jí nemůžeš nechat." Rarity se koukala dolů ze schodů, ale udělala jeden krok se Sweetie nahoru. Jakmile to udělala, uprostřed místnosti se objevila nějaká díra a Pinkamina do ní začala padat.
"Mommy! Pomoz mi!" Křičela panenka a Rarity se snažila dostat ze Sweetieina sevření.
"Potřebuje mě!" Protestovala Rarity a osvobodila se. Sestra ji bezmocně pozorovala.
"Rarity, poslouchej mě! Když půjdeš tam dolů, strhne tě s sebou. Už není nic, co pro ní můžeš udělat. Prosím, zachraň se, pro všechny, kteří tě mají rádi!" Rarity se nemohla rozhodnout pro svou lásku k sestře nebo pro svou touhu zachránit Pinkaminu... zachránit to, co zbylo z Opal. Měla přeci její srdce.
"Mommy!" Panenka sklouzla do díry hlouběji a věci okolo se také začaly vsávat. Všechen nábytek a svíčky byly strhávány do díry jako do drtičky. Rarity se v panice nedokázala rozhodnout, co obětovat. Podívala se zpátky na svou sestru a zašeptala.
"Promiň." A poté se rozběhla ze schodů.
"Rarity, ne!" Ale už bylo příliš pozdě, už byla na podlaze předváděcí místnosti u Pinkaminy. Popadla její přední nohy a snažila se jí vytáhnout. Síla, která jí táhla dovnitř, byla obrovská.
"Pinkamino, drž se mommy! Musíš zůstat s ní a se Sweetie Belle!" Panenka nepřirozeně ovinula své končetiny okolo Raritiných nohou, jako by se jí snažila strhnout s sebou, ale Rarity nepřestala bojovat. "Nepouštěj se!"
"Nepustím, mommy." řekla nepřirozeným dětským hláskem a nábytek začal padat do díry. Byl zázrak, že Rarity ještě vcucnutá nebyla a tak odmítala přestat bojovat. Táhla a táhla veškerou svou silou.
"Neopustím tě, nebo Sweetie Belle, nebo své přátele! Takže se můžeš snažit mě strhnout jak chceš, protože nikdy nevyhraješ!" Zařvala Rarity a díra se po ní natáhla. S posledním triumfálním pokusem se Rarity podařilo Pinkaminu vytáhnout a spadla na záda, objímajíc tak svou drahocennou panenku. "Honem, musíme si pospíšit, nebo...!"
Nic. Rarity se zvedla a místnost byla přesně jako předtím. Nábytek se nepohnul, podivná díra uprostřed místnosti zmizela a Pinkamina byla opět pouze panenkou. Ačkoli události nabraly takovýhle obrat, Rarity nezapomněla na svůj cíl a rozběhla se ke schodům. "Sweetie Belle, já ji zachránila! Teď můžeme všichni jít!" Byla napůli cesty nahoru, když si uvědomila, že Sweetie byla pryč a dveře byly zavřené. Rarity se k nim rychle dostala a zaťukala na ně. "Sweetie Belle, už je to v pořádku. Ta díra, nebo co to bylo, je pryč. Už můžeme být všichni spolu, nikdo nemusí být nechán stranou." Znovu zaklepala a snažila se vzít za kliku, ale dveře se ani nehly. Snažila se je otevřít tak, že do nich vrazila ramenem, ale ani tak s nimi nehla. "Sweetie, prosím... prosím, nezlob se. Promiň, že jsem tě neposlechla, ale já ji musela zachránit. Sweetie Belle? Sestřičko..."
Rarity se přede dveřmi zhroutila, jemně klepala, ale nedostávala žádnou odpověď. Sáhla si do hřívy a vyndala si obrázek ze školy, který její sestřička kreslila a na kterém byla nakreslena jejich rodina. "Prosím... nenechávej mě tu samotnou."
"Tak blízko." Magie z rohu bílého alicorna se vytratila a ten se podíval na spoutaný Element Štědrosti. "Už jsme jí z toho téměř dostaly."
"Udělala... udělala jste, co jste mohla, princezno. Děkuji vám." Fialový jednorožec vedle něho nedokázal skrýt zklamání, když jeho magie také vyprchala. Učitelka a studentka opustily celu a poděkovaly strážím, že na ní dohlížely. Avšak Twilight na ně vrhla opovrživý pohled. Měla důvod jim nedůvěřovat. Vypadali z jejího pohledu vystrašeně, což Twilight připadalo moudré. Twilight zřídkakdy využívala svého postavení u princezny, ale když se jí zdálo, že něco nehraje, byla kdykoli připravena ho použít. Ale o někdy jindy.
Dvojice procházela hradem, dokud nedošli do Celestiiných soukromých komnat. Zde věděly, že si můžou promluvit, aniž by je někdo odposlouchával. Smutně vypadjící Celestia ulehla na svůj polštář a byla zklamaná, že její nápad nevyšel tak, jak předpokládala. "Omlouvám se, Twilight. Byla jsem si tak jistá, že bychom mohly přijít na to, co způsobilo Rarity tyhle problémy. Místo toho jsme skončily přesně tam, kde jsme začaly." To byla pravda. Rarity poslední rozhodnutí málem vymazalo všechen postup, který udělaly.
"To je v pořádku, princezno. Také nevím, jestli by nám to kouzlo Ponoření do Mysli odhalilo Raritino trauma, abychom mohly přijít na to, jak tohle všechno začalo. Ale jsem ráda, že jste ho vyvolala vy a ne já." Celestia zvedla jedno ze svých křídel a Twilight využila příležitosti se uvelebit v tomto komfortu, když jí byl nabídnut. "Nemůžu uvěřit, že dokázala ignorovat pravdu."
"Mysl je velmi složitá věc, Twilight. Vystavit jí takovému traumatu pro ni nebyl jednoduchý úkol. Musíme na ni jít pomalu, jestli jí chceme pomoci."
"Ale nemáme čas! Byly jsme schopny výslech oddálit jen o jeden den a my stále nemáme nic, co bychom měly na její obranu!" Celestia využila svého postavení, aby oddálila výslech, a aby tak mohly s Twilight Rarity zkoumat. Celestia nerada takhle svého postavení využívala, ale tohle byla vyjímka. "Nemůžete prostě výslech odvolat? Jste princezna Equestrie! Vy a Luna byste měly být schopny si dělat, co se vám zlíbí. Už toho pro tuhle zemi udělala tolik."
"Twilight... to není jednoduché. Ráda bych se tam prostě objevila a předešla tomuto skandálu, ale zákon má svou vůli. Udělám pro ni, co budu moct, ale nemůžu je prostě zastavit před jejím potrestáním pro její zločiny."
"A co pak, vězení!" Twilight se zvedla a začala přecházet po místnosti, zatímco jí Celestia s bolestným pohledem pozorovala. Nesnesla vidět svou studentku takhle trpět. "Pošlou jí tam za těmi vězni a násilníky? Nechají jí s poníkama, kteří jsou příliš nebezpeční na to, než aby byli volní? Poníky, kteří už ubližovali a zabíjeli? Studovala jsem to vězení, proincezno, a opravdu se bojím, co by se Rarity stalo. Je tam jednorožec, který si pomocí magie zotročil celé město! Pegas, který terorizoval pozemské poníky svými bouřkami, když mu nedali, co on chtěl. Hříběcí zabiják Hřebec je mezi těmi zdmi také a doteď nevíme, kolik malých hříbat zabil!" Twilight těžce dýchala, když pronesla své protesty. Celestia se snažila mluvit klidně, aby svou studentku uklidnila.
"Jestli je situace až takhle vážná, musíme se soustředit na to, co můžeme udělat. Udělala jsi analýzu z toho, co jsme viděli, když jsme pomocí kouzla prohlížely její mysl?"
"Ano, vaše veličenstvo." Twilight se pokusila uklidnit a jednat se svou učitelkou tak, jak by měla. Celestia se snažila pomoc a Twilight se také snažila soustředit. "Jsou tu tři možná vysvětlení, co mohlo Rarity takhle změnit chování.První je psychologické trauma. Protože jsme nebyly schopné nahlédnout do toho, co jí způsobilo potíže, nemůžeme nic přesně určit protože ta... událost s Opal naznačuje, že se muselo stát ještě něco před tím. Její masochismus by mohl být meziproduktem jejího traumatu a nemusel by tak souviset s problémem samotným." Twilight psala perem na pergamen, zatímco mluvila. Bylo by jednoduší mít u sebe Spikea, ale nechtěla, aby se nějak do této záležitosti s Rarity zapletl. "Pokud si to způsobila takhle sama, vysvětlovalo by to i její používání magie. Sweetie Belle zmiňovala, že nacházela panenku na zvláštních místech a Rarity nevypadala překvapeně, když se začala sama od sebe hýbat."
"Takže si myslíš, že nevědomě používá magii, aby vyvolávala tyto na pohled nahodilé události?" Zeptala se Celestia a Twilight si zatím všechno zapsala.
"Možná. Jsou dokumentovány případy, kdy jednorožci utrpěli záhadná zranění nebo se jim nábytek začal sám od sebe stěhovat.V těch případech za to mohla jejich magie, aniž by o tom věděli. Jejich problém se vlastně vytvořil v jejich podvědomích a realizoval se pomocí jejich rohů."
"To by vysvětlovalo, proč se nikdy nedokázala zbavit jizev a těch drobných zraněních, o kterých si říkala, že jimi trpěla, než k tobě přišla její sestra pro pomoc."
"Ano, skončila v nemocnici, aniž by věděla, co jí způsobilo taková zranění. Zkombinováno se strachem Fluttershy, by to mohlo být tím, že používala prostě hodně magie pro své tělo a nutila ho, aby se léčilo." Celestia přikýcla a dál dávala pořádný pozor.
"Velmi dobře,tvá druhá teorie?"
"To stejné, jako to provní, jen že to zavinilo něco zvenku. Ublížit takhle poníkovi není zase až tak těžké, když někdo ví, kde dotyčný žije a jaké jsou jeho slabiny. Rarity mohla být napadena a její mysl mohl změnit nějaký závistivý vrstevník, naštvaný zákazník nebo prostě někdo, kdo chtěl zkrázka nějakého poníka zmanipulovat."
"Rozumím." Celestia chvíli o této možnosti přemýšlela. "Bohužel je to velmi těžko dokazatelné, pokud nechytíme viníka nebo neobjevíme kouzlo, které to způsobilo. Jestli byla zmanipulována, museli bychom znát událost, kterou to všechno začalo, abychom dotyčného mohly polapit."
"Pravda, a také by takové kouzlo mohl udělat jen velmi zkušený jednorožec. Nebo stvoření se stejnou silou. Třeba Discord." Twilight přemýšlela, jako by s touto teorií u výslechu obstála. Discorduž je jedou zaklel tak, že se nechovaly jako ony. Některá jeho kouzla se po jeho porážce ani nedala zrušit.
"Možná, ale to není možné. Za tu dobu, co znám Discorda, vím, že byl vždycky na svá kouzla patřičně hrdý. Těší se z toho, když na svůj skutek může přivolat pozornost. Není pro něj nemožné po jeho porážce využívat kouzla jen na jeden element? Navíc ještě s takovýmihle výsledky."
"Je to Bůh Chaosu, nevypočitatelnost je jeho druhé jméno." Celestia o tom přemítala o samotě, Twilight, která byla schopná popsat Discordovu logiku, ji trochu zarazila. Jeho moc byla téměř nezlomná a jestli dokáže provádět kouzla, i když je uvězněn, mohlo by to ve společnosti způsobit paniku. Což by se dalo počítat jako jeho cíl.
"Budeme to brát vážně. Co je ta třetí možnost?"
"Něco jiného." Řekla Twilight suše a Celestia čekala na vysvětlení.
"Máš k tomu co říci?"
"Bojím se, že ne. Hledala jsem nějaké magické nebo nadpřirozené bytosti a našla jsem několik... znepokojujících nálezů. Byly to texty o posedlostech, manipulaci a věcěch, pro které nemá název ani královská knihovna. Když se Ponyville nachází tak blízko Everfree Forest, zmínky o bytostech, které jsme ještě neviděly nebo bytostech tak starých, že si je už nikdo nepamatuje, nelze jen tak zahodit."
"Pravda." Celestia byla váhavá, tato třetí možnost by Rarity zprostila všeho obvinění, ale ten nápad byl znepokojující. Další síla, o které zatím nevěděli nebo jí nedokázali vidět. Celestia málokdy hledala duchy tak, kde nebyli, ale radši by tentokrát dala šanci každé možnosti. "Dobře, tedy.Twilight Sparkle, nyní si můžeš odpočinout ve svých komnatách tady na hradě, zatímco je doba výslechu odložena. Mám pocit, že tě budeme potřebovat na každém kroku."
"Děkuji, princezno." Twilight se poklonila své učitelce a pak sebrala odvahu na ještě jednu otázku, která ji trápila. "Princezno, mohla bych se zeptat, kdo všechno měl k Rarity do cely ještě kromě nás přístup?" Celestia sice otázka trochu zarazila, ale odpověděla.
"Kromě mě by to byla Luna, generál Stormbreak a jeho posádka, kerá hlídá tu část hradu. Mohu se zeptat, proč to chceš vědět?" Twilight se dívala na zavřené dveře a poté se otočila zpět na svou učitelku.
"Všimla jsem si, že na Raritině těle jsou... rány. Čerstvé rány, jako kdyby jí někdo několikrát za sebou něčím mlátil. Četla jsem zprávu, ve které vojáci tvrdili, že ji zatkli, když spala ve své posteli. Nemohla mít čas na to si takhle ublížit poté, co ji zatkli. Hlavně když se dokáže magií léčit." Celestia se tiše zamyslela nad tím, co právě Twilight řekla, ale v něčem jí to nesedělo.
"Rozumím, Twilight. U těch případů s jednorožci, všimla sis stejných ran?"
"Obávám se... že ne. Každý zdokumentovaný případ, kdy se jednorožci poškozovali magií, měl vždy jen uzké řezné ranky na kůži, protože tak to mohly rohy dělat bez povšimnutí. Cokoli, co má ona, by muselo zabrat hrozné úsilí." Celestia trpělivě naslouchala, ale i tak už v ní vřela voda. Nápad, že by někdo z jejích stráží využil svého postavení, aby ubližoval uvězněnému... Zhluboka se nadechla a odpověděla.
"Dneska se na to podívám, Twilight. Prosím, jdi si už odpočinout. Zítra je velmi důležitý den."
"Ano, vaše výsosti... děkuji." Twilight se rozběhla a obejmula pevně Celestii, která ji milovaně obejmula také. Twilight opustila Celestiinu komnatu a princezna se vyškrábala na nohy hned, jak Twilight odešla. Našla seznam královských stráží a postupně vypisovala na papír ty, které potřebovala. Došla ke dveřím, kde zavolala své sluhy, kteří okamžitě odpověděli.
"Vaše výsosti!" Stáli v pozoru s roztařenými křídli, ale Celestia na ně dělala uklidňující dojem.
"Podkapitáne Ramparte, mám pro vás úkol." Předala mu papír. "Prosím, doběhni do kasáren s tímto seznamem a všechny, kdo jsou na něm napsaní, pošli za mnou na výslech do trůního sálu. Chtěla bych mluvit se všemi. Urči jejich zástupce." Voják narovnal papír a četl si jména, vyměnil si se svým partnerem pohled, ale udělal to, co se po něm žádalo.
"Jistě, vaše výsosti!" Oba hřebci odběhli vykonat svůj úkol. Když byli pryč, Celestia za zakoukala do tančících plamenů v krbu její komnaty. Zajímalo ji, kdy přesně ztratila o všem přehled a od té doby nemůže ochraňovat každého svého poddaného. Dřela tak tvrdě pro mír, její studentka a její přátelé též tvrdě dřely pro mír. Zasloužily si něco lepšího.
"Bůh je ochraňuj, kdo ví, co rozhoduje o jejich osudu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 creepypasters creepypasters | 3. ledna 2016 v 16:32 | Reagovat

Lil miss rarity je jedna z nejlepších creepypast a taky dost slouhá.Proto tě obdivuju žes to přeložila

2 creepypastapreklady creepypastapreklady | 4. ledna 2016 v 20:54 | Reagovat

[1]: ponypasty jsou dobrý v tom, že v nich lidi furt neomílají jedno a to samé cliché pořád dokola, jako je tomu třeba u normálních past. nevím, jak jsou na tom speciálně vytvořený pony OCčka na ponypasty, ale s cannonovými postavami se mi nestalo, že by mě to někdy zklamalo. Jsou sice delší, ale to se dá přežít :D

3 creepypasters creepypasters | 4. ledna 2016 v 22:05 | Reagovat

[2]: to jsi hezky řekla^^a máš pravdu kvůli tomu jsem si je taky tak oblíbila

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.