STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Březen 2016

Silent Ponyville 1, kapitola 3

19. března 2016 v 20:56 | jake-heritagu.deviantart.com |  PonyPasty
KAPITOLA 2 ZDE

Pinkie Pie trochu uklidila a ovázala si rány. Noha jí z toho kousnutí pořád bolela, ale teď se alespoň může pořádně zahojit. Zkusila na ní přenést váhu; trochu to bolelo, ale nebylo to nic, co by nedokázala snést. Mohla jít dál; a mohla v případě nouze i utéct.
Znovu si prohlédla vzkaz, který si položila na postel; ležel na kraji košíku balónu, jako by čekal, až si ho znovu všimne.
"Smích a úsměvy mládí,
Společně pravdu najdou.
Budoucnost se odhalí,
Až strachy dávné zajdou."
Snažila se tomu vzkazu porozumět už od chvíle, co ho našla. Věděla, že je to hádanka… ale nebyla na ně moc dobrá. Její mysl se alespoň uklidnila natolik, že zase dokázala jasně myslet. Její mozek konečně opouštěla ta hrůza, kterou právě zažila, a začal se soustředit na dešifrování slov.
"…No… Myslím, že první verš poukazuje na hříbata… hříbata nacházející pravdu? Jako… učením?" To slovo jí přímo udeřilo do hlavy. "Oh! Tahle hádanka je o škole." Přečetla si jí znovu a všechny verše se na školu hodily. "Takže… znamená to, že se mám vydat do školy?" zeptala se sama sebe.
Rozhlédla po zpustošené místnosti, roztrhaném balónu, půlce těla hříběte…
"…Není důvod tady zůstat." Povzdychla si, uložila vzkaz do tašky, popadla lucernu a vydala se ven. Trochu se zaklepala, když její tělo opět ucítilo chlad zvenčí. Neuvědomila si, jak teplo v budovách bylo…
Zhasla lucernu a uložila ji zpátky do tašky. Poté se rozběhla ke škole.
Opatrně čekala za stromem, až potácející se monstrum odejde od vchodu do školy. Vypadalo přesně jako to, na které narazila jako první, na třínohého sténače. 'Pokud je tu těchto věcí víc, možná, že sténač by byl pro ně docela dobrý název…' pomyslela si.
Doufala, že zvuk gramofonu jí neprozradí, ale zdálo se, že příšery reagovaly jen na zvuky, které vydávala ona sama. Po chvíli to odešlo do husté mlhy, až byla k rozeznání jenom silueta. Perfektní čas na hnutí se z místa.
Rychle se dostala ke dveřím, a jak se snažila rychle dostat dovnitř, zatáhla za kliku. Ozval se však pouze zvuk, který signalizoval, že dveře byly zamčené.
"C-cože? Jsou zamčené?" řekla zmateně. Nečekala, že budou zamčené, určitě ne potom, co jí sem hádanka poslala. 'Nebo jsem to uhádla špatně?' zeptala se sama sebe a opět pohlédla na dveře. Přesně v tu chvíli si uvědomila, že dveře měly zámek se symbolem hvězdy.
Jako by se jí najednou v hlavě rozsvítilo. Rychle otevřela tašku a vytáhla klíč, který jí Gummy zanechal, tak, aby nerozvázala mašli. Vsunula klíč do dírky, kam úplně přesně pasoval. S uklidňujícím kliknutím se dveře odemkly, což přinutilo Pinkie se usmát. Opět sáhla po klíči, aby ho mohla vyndat.
Klíč se proměnil v popel a drobná smítka se začala pomalu snášet k zemi.
Šokovaně se dívala na dárek od Gummyho. Jediné, co se neproměnilo v popel, byla mašle, která jí přistála na napřaženém kopytě.
"Ne… Gummyho dárek…" roztřásly se jí rty a opět se jí do očí vehnaly slzy. Rychle zatřásla hlavou, zhluboka se nadechla studeného vzduchu a opět se uklidnila. Už toho probrečela dost… Kdyby stále brečela, trvalo by jí dostávání se z téhle situace mnohem déle. Navíc měla alespoň tu mašli…
Velmi pečlivě si mašli uvázala na konec svojí hřívy. Stále ještě se nenakadeřila, ale ta mašle jí dávala pocit, že alespoň trochu ano. Mašle jí dodávala komfort, cítila, jakoby kdyby s ní byl Gummy, když jí měla uvázanou.
Otevřela dveře do školy a vešla dovnitř. K jejímu překvapení byla škola poměrně dobře osvětlená a nepotřebovala tu lucernu, jako v jejím domě. Bylo to tu nepoměrně lépe udržené, sice tu byla silná vrstva prachu, ale konstrukce nebyla v tak mizerném stavu, jako dům. Skřínky seřazeny podél zdí v chodbách, které vedly do jednotlivých tříd a před ní vchod do hlavního sálu. Na zdech visely cedule, které ukazovaly směr do tělocvičny, ordinace zdravotní sestry, ředitelny a byly na nich jednotlivá čísla tříd.
"Huh?" řekla, když se jí pohnulo ucho směrem ke zvuku, který právě zaslechla. Znělo to jako smích malých hříbat. Otočila hlavu tím směrem a zůstala ohromením stát. Viděla dvě průhledné postavy dvou mladých hříbat hrajících si na chodbě. Smála se a běhala kolem sebe, než se rozběhla do jedné ze tříd.
Pinkie je sledovala, jak mizí ve dveřích do třídy. Rychle otočila hlavu ke své tašce a poslouchala zvuk gramofonu… ale nic nevydával.
"…No… možná ti duchové nejsou monstra, jako ti ostatní…" řekla si tiše pro sebe. Možná nebyli monstra, možná, že ukazovali cestu. Rychle následovala hříbata a otevřela třídu 104.
Třída byla úplně stejně tichá jako chodby školy, zatuchlý vzduch se tu mísil s vrstvou prachu. Ale při pohledu na třídu se jí trochu zastesklo; byla to třída, do které začala chodit, když přišla do Ponyvillu.
Mysl jí začaly zaplavovat vzpomínky.

"No, slečno Pinkameno Diane Pie, víme, že jste byla téměř celý život vyučována doma, ale v Ponyvillském Standartním Testu Vaše výsledky nebyly dostatečně vysoké úrovni poníkovského absolventa. Takže požadujeme, abyste alespoň po jeden rok navštěvovala veřejnou školu zde v Ponyvillu." Vysvětlila jí starostka.
"C-cože? Musím chodit do školy?" zavrtěla se Pinkie ve své židli, která byla umístěna na opačné straně stolu proti starostce. "Ale učení byla taková nuda!" Klapla jemně kopýtky.
"No tak, sis," řekla Octavia, natáhla kopýtko a položila ho své sestře na rameno. "Tak strašné to zas nebude. Jen pomysli na ty přátele, které si tu můžeš udělat. Budeš tu mít spoustu poníků, které budeš moct pozvat na všechny svoje oslavy." Řekla uklidňujícím tónem.
"Ale… ale…" Pinkie se zadívala na sestru štěněcíma očima. Věděla, že chce všude okolo šířit úsměvy, jak jen mohla, ale tohle bylo poprvé, co měla šanci si najít kamarády a pozvat je na své oslavy. Trochu byla smutná z myšlenky, že by se jim nemusely líbit.
"Víš ty co." Octavia nasadila uklidňující úsměv. "Jestli s tím bude starostka v pořádku, půjdu do školy s tebou. Co ty na to?"
"Nevidím důvod, proč bys nemohla," kývala hlavou starostka.
"Opravdu!? Božínku, ty jsi ta nejlepší velká sis ze všech!" řekla Pinkie a co nejpevněji obejmula svou sestru s úsměvem na tváři. Octavia se také usmála a pohladila svou malou sestřičku.

Pinkie se této srdce hřející vzpomínce usmála. Už si na ní dlouho nevzpomněla. Když se Pinkie rozhodla opustit farmu, Octavia byla jediná, která trvala na tom, že jí pomůže si zvyknout na život venku. Jejich rodiče to nejspíš pochopili a nechali své děti poznat svět.
Octavia byla pro ní ve škole obrovskou pomocí. Trochu jí poprvé postrčila, aby poznala alespoň několik poníků a od té doby si udělala už tolik přátel. Také díky ní potkala pana a paní Cakeovi, u nichž nakonec i zůstala.
Po roce školy se rozhodla Octavia vyrazit na vlastní dobrodružství potom, co objevila svou obrovskou lásku k violoncellu a klasické hudbě. Pinkie byla smutná, že její sestra odchází, ale chápala, že chce také žít svůj vlastní život. Alespoň jí tu nechává se svými novými, úžasnými přáteli.
Pinkie procházela uličkou mezi deskami a usmívala se. Místnost jí připomněla tolik krásných vzpomínek. Zastavila se před jednou deskou, aby mohla dál vzpomínat, když tu si všimla, že na něm leží kus papíru.
"Co je to?" rychle se nadechla a odfoukla z papíru prach. Na lavici ležela kresba malého hříběte. Byla na něm usmívající se rodinka na kamenové farmě. Lehce na něj položila kopýtko; byla to jedna z jejích starých kreseb. Usmála se, když si vzpomněla, že měla zálibu si kreslit v hodinách. V pozadí dokázala rozeznat jejich starý dům, její matku a otce, kteří stáli za svými dětmi v popředí. Usmála se nad tou roztomilou kresbičkou jí a Octavie.
"…Počkat…" najednou si něco uvědomila. Dala kopýtko z obrázku pryč a dál na něj zírala. Něco s tím obrázkem bylo špatně. Avšak nedokázala určit, co přesně…
"Je to moje rodina… Proč by mi něco dodávalo pocit, že je tu něco špatně?" dívala se na šťastnou čtyřčlennou rodinku. Nemohla pomoct tomu nutkání, že je na tom něco špatně. Ale ačkoli namáhala mozek sebevíc, nemohla přijít na to, co. Pozorně obrázek zkoumala.
"… Jsem si jistá, že kdyby tu byla Octavia, věděla by, kde je problém." Pinkie zavrtěla hlavou. "Vždycky z nás byla ta nejchytřejší. Kdykoli jsme byly v maléru, okamžitě nás přišla zachrá-" najednou se zarazila.
"Okay, fajn, budu si s tebou hrát, když jsi tak neústupný."
Oči jí opět přelétly k papíru, znovu ho prozkoumala a znovu přepočítala členy rodiny.
"Jedna, dva, tři, čtyři… pět?" Počítala nahlas a ukázala na místo na papíře, kde by měla být její další sestra. Kde je Bellamina? Kde je má mladší sestra?" prošpikovala obrázek zrakem po jakékoli zmínce o ní. Nenakreslila by obrázek jejich rodiny bez ní… že?
"… Počkat… když tak nad tím přemýšlím… kdy naposledy jsem si na Bellaminu vzpomněla?" zeptala se potichu sama sebe. Vzpomněla si, že dost často za ty roky myslívala na svoji sestru Octavii, ale nikdy se nevzpomněla na Bellaminu… "Oh můj bože… Musím být ta nejhorší sestra na světě!" Cítila se tak prohnile za to, že na svou mladší sestřičku zapomněla.
Usilovně se snažila přivolat si vzpomínky o ní, ale jediné, na co dokázala vzpomenout, byla ta chvíle, kdy dostala svůj cutie mark… ale jinak…
Zběsile vrtěla hlavou a snažila se doběhnout nějakou další vzpomínku, ale nic se jí nevybavovalo. Rozvážně se podívala na zem a pořádně si dupla.
"Je mi to tak, tak, TAK moc líto, Bellamino! Slibuji ti; až se odtud dostanu, že si tě už na vždy uchovám v mysli!" řekla Pinkie odhodlaně. Musela utéct hrůzám, které pohltily celý Ponyville. Rozhlédla se okolo po třídě a zrak se jí zastavil na vedlejší lavici; té, ve které ve škole sedávala Octavia. Na lavici byl červenou fixou nakreslený kruh s křížem přes něj. Opatrně uchopila okraj lavice a nadzvedla ho, aby se mohla podívat dovnitř.
Uvnitř byl modrý přívěsek ve tvaru violoncella.
"…Wow… ten je krásný…" zalapala Pinkie po dechu a prohlížela si věc. Nebyla si jistá, co to tu dělalo, ale měla velmi silný pocit, že bylo myšleno, aby si ho vzala s sebou. Opatrně ho odtud vzala a pečlivě ho uložila do tašky. Zavřela Octaviinu lavici a uvědomila si, že by mohla ještě zkontrolovat i vnitřek své lavice. Opatrně otevřela svojí lavici, aniž by se obrázek pohnul. Vevnitř byl červený přívěsek ve tvaru balónku. Okamžitě ho také schovala do své tašky.
Zavřela lavici a rozhlédla se. Žádné další lavici už nic výrazného na sobě neměly. Došla až k tabuli a zkontrolovala učitelův stůl. Byl na něm vyrytý vzkaz:
"V předvečer, kdy se noc promění v ráno, bude svítit rudý měsíc."
"Další hádanka?" zeptala se Pinkie nahlas do prázdna. Tahle hádanka dávala ještě menší smysl, než ta, kterou už vyřešila. Za boha nedokázala přijít na to, co se jí tahle hádanka snažila sdělit…
Rychle otočila hlavu ke dveřím, když z chodby opět uslyšela smích hříbat. Rychle opustila třídu a rozhlédla se po nich. Viděla je dál v chodbě, kde si zase spolu hrála. Pomalu se k nim přibližovala a snažila se podrobněji zjistit, jak vypadala. Avšak když se dostatečně přiblížila a hříbata se opět rozběhla chodbou, vzdala to.
Hříbata tentokrát neběžela příliš daleko a opět zatočila do jedné místnosti. Pinkie se zastavila přede dveřmi, na kterých bylo napsáno 'Uklízecí místnost'. Dveře udělaly zvuk, který naznačoval, že byly odemčené. Zatáhla za kliku, otevřela je a vešla dovnitř.
Místnost nevypadala tak, jak by uklízecí místnost měla, místo poliček a různých věcí k uklízení byla místnost víceméně prázdná. Na druhém konci místnosti stál nízký podstavec a za ním bylo něco, co vypadalo jako dveře s hodinami a symboly okolo a mezi portréty obou princezen.
"Oh! Je to snad olej do lucerny?" přišla k podstavci, na kterém byla malá lahvička se žlutou tekutinou. Rychle si k ní čuchla, aby se přesvědčila, co to je a nakonec to uložila do tašky. "Super, to by mi mělo na nějaký čas stačit."
Potom vykročila vpřed a pořádně si prohlédla dveře. Nalevo byl obraz princezny Luny, mistrně namalovaný v kruhu, ve kterém byla ve zdi malá díra. Princezna Celestia byla nakreslena podobně a též měla v kruhu i malou díru.
"Počkat… tahle díra… ten tvar je mi povědomý." Řekla, když si všimla něčeho na díře u Celestie. Rychle sáhla do své tašky a vytáhla přívěsek s červeným balónkem a jemně ho vložila do díry. Zapadl tam s uklidňujícím kliknutím.
"To znamená, že ten druhý přívěsek půjde sem." Řekla a umístila modré violoncello pod obraz Luny. Když i druhý přívěsek zapadl do díry, hodiny se posunuly před dveře, následované ostatními symboly okolo. Pozorně si symboly prohlédla; bylo to šest obrázků, tři slunce, jednu rudé, jedno žluté a jedno modré a tři měsíce, jedno bílé, jedno zelené a jedno rudé.
"Počkat… hodiny a měsíc…" V mysli se jí připomněla slova z učitelova stolu. "V předvečer, kdy se noc promění v ráno… noc je PM; ráno je AM… mění se ve dvanáct hodin… a v tu dobu bude zářit rudý měsíc. Přiložila kopyto na ciferník symbolů a nastavila ho tak, že rudý měsíc byl přesně nad hodinami nad číslem dvanáct. /plně stejně posunula i hodinové ručičky.
Hodiny dvanáctkrát odbily, ciferník se opět spojil se dveřmi, které se otevřeli směrem do stropu a otevřely tak další cestu. Pinkie rychle vběhla do další místnosti.
"Huh?" její ucho sebou začalo škubat. Slyšela velmi tichý zvuk, jako by vycházel ze samotného Ponyvillu. Poznala, že to byl zvuk sirén, sirén ječících v dálce. Nebyla si jistá, co to znamenalo, ale její vnitřnosti jí říkaly, že to neznamená nic dobrého.
Snažila se soustředit na místnost před sebou. Okamžitě toho litovala.
Celá místnost páchla rozkladem, strop byl hnědý a chyběly na něm některé dlaždice, ze zdí se začaly odlupovat malé kousky a podlaha byla pokrytá blátem, plísní a špínou. Bylo tu plno děr a na zemi se válelo plno pletiva; jediné, co celou místnost drželo pohromadě, byly základy budovy.
Ve dvou rozích místnosti byli pověšení dva poníci, jejich těla byla obalená nějakou látkou, ale i tak byla jejich krev na zdech i po podlaze okolo. Viseli na kovových řetězech. Na zdi za nimi bylo jejich krví napsané jediné slovo.

"Uteč"

Nepotřebovala být pobízena dvakrát a rychle z místnosti vyběhla. Vyběhla z uklízecí místnosti opět na chodbu.
"P-počkat… co se stalo se světlem?" V chodbě, do které vběhla, byla naprostá tma. Rychle sáhla do tašky a vytáhla lucernu. Plamen okamžitě chodbu osvítil. Zalapala po dechu, když zjistila, že chodba už nebyla tak klidná, jako v ostatních školách, ale vypadala podobně, jako místnost, ze které právě utekla.
Všechno se rozpadalo a drželo se to jen díky kovové konstrukci. Podlaha byla pokrytá špínou a na zdích byla krev. Na chodbě visela v různých intervalech těla poníků. Puch rozkládajícího se masa málem Pinkie přinutil vyzvracet se; kdyby nebylo lucerny v její tlamě, už dávno by svůj žaludek neudržela.
Opět uslyšela zvuk gramofonu. Její srdce rapidně zrychlilo, když v chodbě uslyšela kroky. Otočila se ke směru kroků, naslouchala, jak se zvuk zesiluje, co se kroky přibližovaly. Její mozek na ní křičel, ať uteče, a tak se snažila sebrat všechnu svou sílu, co měla v kopytech…
Ale nedokázala se pohnout, jako by byla k místu přilepená. Tenhle pocit nebyl stejný, jako u ostatních monster. Tento pocit se jí zařezával přímo do její duše. Živil se na ní a nutil ji stát na místě.
Paprsek světla osvítil bytost. Šlo to dál do světla její lucerny a ona cítila, jak se jí na vteřinu zastavilo srdce.
Bylo to to monstrum z její noční můry.
Tyčil se nad ní vysoký, hubený poník. Neměl žádný obličej; kůže na jeho obličeji i zbytku těla byla natažená, jako by byla upnutá přímo ke kostem. Byl bledý, smrtelně bledý, což bylo zvýrazněno ještě černým sakem a rudou kravatou, kterou nosil na krku. Stále se k ní pomalu přibližoval; zvuk každého kroku se jí odrážel v hlavě, jako by se jí snažil zničit mysl.

Web Blind Maiden

14. března 2016 v 20:47 | SpaceManiac888 |  Creepypasty
Existuje stránka, která návštěvníkům umožňuje prožít "maximální horor". Tato stránka blindmaiden.com je schválně věnovaná zatracené duši, která vejde do domu těch, kdo stránku navštíví.
Ačkoli se však snažíte, jak chcete, váš prohlížeč vás zkrátka na stránku nepustí. Abyste se tam dostali, musíte počkat přesně do půlnoci v den novu. Musíte být doma sami a musíte mít všechna světla zhaslá. Až teprve pokud jsou tyto podmínky splněny, prohlížeč vás na stránku pustí.
Jakmile se tam dostanete, začnou se rychle objevovat obrázky. Jsou to obrázky dívek a kluků bez očí, s obličejem pokřiveným neuvěřitelným strachem. Potom se na monitoru objeví text:
Tato stránka vám představí úplně novou úroveň strachu.
Bude to strach, který pocítíte všemi pěti smysly.
Nesmíte na nic ani omylem kliknout.
Zakusíte naprostý horor.
Klikněte na tlačítko Přijmout a zakuste tuto zkušenost.
PŘIJMOUTODMÍTNOUT
Pokud kliknete odmítnout, budete přeměrováni na stránku se všemi těmi obrázky. Prostě víceméně gore stránka. Avšak kliknete na přijmout a již pro vás není cesty zpět. Právě jsi zpečetil/a svůj osud a věř, ZAŽIJEŠ ten pravý horor.
Po přijmutí uvidíš na svém monitoru siluetu jdoucí k vašemu domu. Duše se postupně dostane až do místnosti, kde jsi ty. Na monitoru uvidíš svá vlastní záda a někoho za sebou ucítíš. Najednou ucítíš, jak ti někdo poklepává na ramenoa jakmile se otočíš, uvidíš obličej slepé dívky (Blind Maiden) a leknutím vyjekneš. To bude ta poslední věc, co uděláš, protože tě okamžitě potom zabije.
Slepá dívka ti pak vypíchne oči a vyfotí si tě.
Blahopřeju. Rituál byl dokončen a jako odměnou ti bude, že tvůj obrázek se stane součástí galerie, stejně tak jako fotky dalších lidí, kteří byli buď příliš hloupí nebo zvědaví zmáčkli Přijmout. A ano, pokud jste sběratel podobných zkušeností, opravdu si své poslední chvíle života užijete.

Jedináček

5. března 2016 v 19:31 | TheSinkingDread |  Minutové horory
Vůbec neváhala shodit sého pětiletého syna dolů z mostu na nemilosrdné kameny 80 stop pod ním.

Byla perfektní, stejně jako její manžel. Vlastnit ošklivého syna bylo nepřípustné.

Její manžel byl úplně zničený a ona se tak také snažila chovat.

Uběhl rok a tentokrát porodila krásnou holčičku. On byl opět spokojený a tentokrát i ona.

O 5 let později se se svou dcerou procházela po tom samém mostě.

Uprostřed jí dcera pevně objala "Copak se děje, drahoušku?" zeptala se. Její dcera šeptem odpověděla. "Bojím se, tak moc se bojím, miluju tě mami, vždycky jsem tě milovala."

"Oh, taky tě miluju, zlatíčko, ale čeho se tak bojíš?"

"Bojím se, že mě zase shodíš z tohohle mostu."
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.