STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Duben 2016

Silent Ponyville 1, kapitola 4

21. dubna 2016 v 20:31 | jake-heritagu.deviantart.com |  PonyPasty
KAPITOLA 3 ZDE

Svět byl tichý. Její hříva se jí vznášela okolo hlavy; necítila tu štípání jejích ran. Všechno zde cítila stejně. Pomalu se zdálo, jako by její starosti byly na míle daleko…
Poslední troška kyslíku opustila její pusu a letěla okolo jejího obličeje nahoru. Začaly ji pálit plíce. Chtěla vydržet ještě o něco déle, ale její vlastní tělo ji přemohlo.
Pinkie zalapala po dechu a když vytáhla hlavu z kýble, pořádně se nadechla. Divoce se třásla a snažila se uklidnit sebe i tlukot svého srdce. Právě přežila pohlédnutí smrti přímo do tváře. Ta věc… to monstrum… ten… Slender Pony… Věděla, že jen přiblížení se k němu znamenalo jistou smrt. Když se k ní dostal blíž, její mysl se jí zamlžila jako ještě nikdy předtím… Pak začala ta hlavu trhající bolest…
Opatrně se dotkla svých znovu zavázaných ran na hlavě. Škrábance, které získala ve své místnosti, už se pomalu začaly hojit, ale Slenderpony jí nechal uprostřed čela hlubokou ránu. Ale přežila to, rána teď jen lehce štípala a věděla, že i to štípání brzy přejde. Obvazy na jejích nohách také potřebovaly vyměnit. Celé to běhání jí tu ránu po kousnutí znovu otevřelo a cítila, jak jí v té noze pulzuje.
Zatřepala hlavou, aby ze sebe setřásla vodu. To osvěžení ji trochu uklidnilo, ale přeci jen byla pořád v té škole. Škole, kde byla pronásledována v tom… tom… jediná slova, která přišla na mysl k popsání, byla "Jiném světě", tom, který byl jiný a přesto skoro stejný…
Sehnula hlavu a začala srkat vodu v kýblu. Prvně si neuvědomovala, jak velkou žízeň měla, ale pak si vzpomněla na všechen ten pláč a běhání a najednou byl její krk vysušený jako poušť. Rychle kyblík zbavila svého obsahu.
Její jazyk se ještě instinktivně dotkl dna, ale už v něm žádná voda nezůstala. Lehce si povzdychla, opět zvedla hlavu a rozhlédla se po jídelně, ve které zrovna byla.
Dokázala si ji vybavit ve své původní kondici, všechna ta hříbata, která se tu scházela, aby si dala oběd a odpočinula si trochu od svého dne plného učení. Kamarádi mezi sebou sdíleli drby, dobrodružství ve hrách, které hráli doma, někteří si kreslili, někteří trávili čas o samotě, ale doba oběda a přestávky byly stejně u hříbat nejoblíbenější.
"Ty dny už jsou dávno pryč, že?" povzdychla si a dál se koukala po zaprášené místnosti. Stoly byly prázdné a opuštěné, jak už tyto místnosti dlouho nikdo nenavštívil. Dokonce i přízrak hrajících si hříbat zmizel a zanechal za sebou jen ticho.
Zlehka se nadechla a zvedla červenou stužku, kterou si před namočením hlavy sundala. Opět si jí pečlivě uvázala do mašle na konci své hřívy. Začala si k ní vytvářet velmi silné pouto, protože jí nebrala jen jako dárek od Gummyho; dodávala jí pocit normálnosti v těchto klidných chvílích, kdy měla čas jen pro sebe. Jako by jí uklidňovala už jen svou přítomností.
"Řekla bych…" zhluboka se nadechla a otočila hlavu, "že jediné, co tady ještě zbývá… je otevřít tu krabičku…" podívala se na hnědou škatulku ležící vedle kyblíku. Nepodívala se dovnitř; ve skutečnosti to tam chtěla takhle nechat ležet. Ještě ji chtěla rozmáčknout; chtěla tu krabičku zničit. Cokoli jí mohl ten Slender Pony nabídnout ji akorát dělalo víc naštvanou. Ale síly mnohem silnější než ona sama jí říkaly, aby si jí vzala s sebou. Musela jí položit, aby si mohla sehnat nějakou vodu a teď, když už ji dopila, tam krabička ležela a téměř se jí vysmívala.
"… Možná ji budu moct zničit, až zjistím, co je uvnitř." Komentovala sama se sebou a dodala si dostatečně odvahy na to krabičku otevřít. Opatrně zvedla hnědé víčko, plná očekávání, že se samovznítí pod jejím dotekem. Víčko lehce sklouzlo dolů a ona nahlédla dovnitř.
"… P-proč je tu tohle?" V šoku zírala na věc ležící v krabičce. Byl to klíč od Sugar Cube Corner. "Proč by to měl? Proč by mi to dával?" stále nové otázky napadaly Pinkie, ale nepřicházely žádné odpovědi. Zrovna odtud přišla, přeci jen byl její domov rovnou nad Sugar Cube Corner.
"N-nemůžu uvěřit, že jsem zapomněla zkontrolovat obchod samotný!" povzbudila se mentálně. Znovu se podívala klíč, vzpomněla si, co viděla ve svém pokoji a povzdychla si. "Ne… dokážu ověřit, proč jsem ho neprošla. Ne potom, co mě napadlo to hříbě… Chtěla jsem se odtud dostat, jak nejrychleji to šlo."
Opatrně vytáhla klíč a uložila ho do tašky. Musela jít zpátky a zjistit, co se v Sugar Cube Corner stalo teď. Poté opatrně položila opět víko na vrchol hnědé krabice, celou ji zvedla a hned ji zase pustila na zem.
Zvedla svou zdravou nohu a rozdrtila ji krabičku. Když se roztříštila, vydala uspokojivý zvuk.
Sníh se jí začal hromadit u kopyt. Město vypadalo, jako by přes něj někdo přehodil bílou přikrývku. Všechno bylo pokryté sněhem, ulice, střechy, stromy… Pinkie nikdy neviděla město takhle obalené sněhem. Vždycky tu byli poníci, kteří se starali o to, aby město bylo k užitku i během zimy, uklízeli ulice a kontrolovali, aby vrstva sněhu nikde nebyla moc silná…
Každý její krok pod ní zakřupal a zem se pod ní trochu probourávala. Klepala se teď ještě víc, litujíc, že si s sebou nevzala žádné teplé oblečení. Normálně byla v zimě v pohodě, ale teď měla od sněhu úplně promočenou srst. Cítila, jak se jí na kopytech začíná dělat led.
Konečně spatřila Sugar Cube Corner. Úlevou si povzdychla; v dálce v mlze viděla několik sténačů, ale ani jeden se k ní nezačal přibližovat, dokázala se tam dostat jen na úkor zimy.
Došla ke dveřím své oblíbené pekárny a zkusila otevřít dveře. Jak očekávala, dveře byly zamčené. Takže i kdyby se rozhodla vrátit už dřív, stejně by prvně musela jít dál.
Vyndala klíč z brašny a umístila ho do zámku, čímž odemkla dveře. Pinkie sledovala, jak se klíč mění v prach, tak jako ten od školy. Trochu si povzdechla, otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
Přesně jak čekala, byla tu tma, stejně jako v její místnosti. Paprsek světla se s ní sice dovnitř dostal, ale to nestačilo. Rozhlédla se. Rychle opět prošacovala brašnu a vytáhla z ní lucernu. Teď byla sama sobě vděčná, že v jídelně doplnila olej a mohla teď bez problémů rozžhnout plamen.
K jejímu překvapení vypadal Sugar Cube Corner v pořádku. Sice nebylo na poličkách stolcích žádné pečivo, zato tu vůbec nebyl prach ani žádné známky rozkladu. Bylo to tu dokonce vyzdobené. Po celém obchodě byly rozvěšené mašle, vlaječky a balonky. Byl tu připravený stůl na krekry a punč, několik her na různých místech a dokonce i dárečky na dalším stole.
Na jednom banneru pověšeném od jednoho sloupu k druhému bylo napsáno 'Vítej, Pinkie Pie'.
"Ty dekorace jsou pro mě?" zeptala se Pinkie a položila lucernu na stůl tak, aby osvětloval celou místnost.
"Oh! Máme hosta? Miluju hosty!" ozval se až příliš povědomý hlas. Pinkie se zastavila a rozhlédla se a protože neslyšela mluvit ŽÁDNÉHO poníka od doby, co se na tomhle hrozném místě objevila, získala najednou naději.
"Ano! Máš hosta! To jsem já! Pinkie Pie!" zvolala nadšeně Pinkie Pie a chtěla druhého poníka hned vidět. "Kde jsi? Vylez ven! Slibuji, že nejsem jako ty příšery tam venku!"
"Oh, opravdu?" Zachichotal se hlas, "v posledních dnech je velmi těžké určit, kdo příšerou je a kdo ne." Řekl hlas vesele.
"Prosím, vylezeš ven? Opravdu bych tě chtěla vidět." Řekla Pinkie, nevšímajíc si toho, že ten hlas jí byl povědomý; chtěla prostě poníka vidět.
"Okie-dokie-loki! Když jsi tak hezky poprosila!" Tmavý stín v rohu místnosti se začal hýbat a postupně jakoby nabíral přímo před jejíma očima tvar poníka. Jakmile vyšel do světla, opadl z něj stín a konečně měl jednotný tvar. Pinkie šokovaně zalapala po dechu a zakryla si pusu kopytem.
"Copak? Vypadáš překvapeně, že mě vidíš! Říkala jsi, že se jmenuješ Pinkie Pie, že? To je ale náhoda! Já taky!" O tom nebylo pochyb, světle růžová srst, nakadeřená kudrnatá hříva s ocasem, modré a žluté balonky jako cutie mark, ten poskočný krok… byla to Pinkie Pie. "Ale to bude tak matoucí, když se navzájem budeme oslovovat Pinkie Pie!" Vysvětlila a přestala na chvíli poskakovat, aby mohla přemýšlet. "Měly bychom ti dát přezdívku!"
"C-co… ale já jsem…" Pinkie nedokázala pořádně odpovědět. Proč tu byla dvakrát? A tahle Pinkie očividně netrpěla smutkem nebo beznadějí, nebyla obalená obvazy a nebyla poraněná. Tahle Pinkie vypadala jako ona předtím, než jí začaly ovlivňovat noční můry a tohle město.
"Oh! Máš rovné vlasy, znamená to, že jsi smutná? Musíš být! Moje vlasy se narovnávají, jen když jsem smutná! Budeme ti říkat Saddie Pie!" Veselá verze Pinkie začala zase poskakovat. "Proč jsi smutná, Saddie Pie? Někdo ti ukradl sladkosti? Víš, že si vždycky můžeš přidělat!" zachichotala se vesele. "Oh! Už vím, co tvůj výraz obrátí do úsměvu! Pojďme si udělat cupcakes!"
"C-cupcakes?" Zeptala se Pinkie zdráhavě. "Ale… já se chci dostat z tohohle města…"
"Awww, ty chceš jít?" veselá Pinkie naklonila hlavu. "Ale vždyť jsi sotva přišla! No tak! Je tu pro nás připraveno tolik zábavy!" Dohopsala k jedněm dveřím v Sugar Cube Corner, těm, které vedly do sklepa. Otevřela je a znovu se otočila.
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.