STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Silent Ponyville 1, kapitola 4

21. dubna 2016 v 20:31 | jake-heritagu.deviantart.com |  PonyPasty
KAPITOLA 3 ZDE

Svět byl tichý. Její hříva se jí vznášela okolo hlavy; necítila tu štípání jejích ran. Všechno zde cítila stejně. Pomalu se zdálo, jako by její starosti byly na míle daleko…
Poslední troška kyslíku opustila její pusu a letěla okolo jejího obličeje nahoru. Začaly ji pálit plíce. Chtěla vydržet ještě o něco déle, ale její vlastní tělo ji přemohlo.
Pinkie zalapala po dechu a když vytáhla hlavu z kýble, pořádně se nadechla. Divoce se třásla a snažila se uklidnit sebe i tlukot svého srdce. Právě přežila pohlédnutí smrti přímo do tváře. Ta věc… to monstrum… ten… Slender Pony… Věděla, že jen přiblížení se k němu znamenalo jistou smrt. Když se k ní dostal blíž, její mysl se jí zamlžila jako ještě nikdy předtím… Pak začala ta hlavu trhající bolest…
Opatrně se dotkla svých znovu zavázaných ran na hlavě. Škrábance, které získala ve své místnosti, už se pomalu začaly hojit, ale Slenderpony jí nechal uprostřed čela hlubokou ránu. Ale přežila to, rána teď jen lehce štípala a věděla, že i to štípání brzy přejde. Obvazy na jejích nohách také potřebovaly vyměnit. Celé to běhání jí tu ránu po kousnutí znovu otevřelo a cítila, jak jí v té noze pulzuje.
Zatřepala hlavou, aby ze sebe setřásla vodu. To osvěžení ji trochu uklidnilo, ale přeci jen byla pořád v té škole. Škole, kde byla pronásledována v tom… tom… jediná slova, která přišla na mysl k popsání, byla "Jiném světě", tom, který byl jiný a přesto skoro stejný…
Sehnula hlavu a začala srkat vodu v kýblu. Prvně si neuvědomovala, jak velkou žízeň měla, ale pak si vzpomněla na všechen ten pláč a běhání a najednou byl její krk vysušený jako poušť. Rychle kyblík zbavila svého obsahu.
Její jazyk se ještě instinktivně dotkl dna, ale už v něm žádná voda nezůstala. Lehce si povzdychla, opět zvedla hlavu a rozhlédla se po jídelně, ve které zrovna byla.
Dokázala si ji vybavit ve své původní kondici, všechna ta hříbata, která se tu scházela, aby si dala oběd a odpočinula si trochu od svého dne plného učení. Kamarádi mezi sebou sdíleli drby, dobrodružství ve hrách, které hráli doma, někteří si kreslili, někteří trávili čas o samotě, ale doba oběda a přestávky byly stejně u hříbat nejoblíbenější.
"Ty dny už jsou dávno pryč, že?" povzdychla si a dál se koukala po zaprášené místnosti. Stoly byly prázdné a opuštěné, jak už tyto místnosti dlouho nikdo nenavštívil. Dokonce i přízrak hrajících si hříbat zmizel a zanechal za sebou jen ticho.
Zlehka se nadechla a zvedla červenou stužku, kterou si před namočením hlavy sundala. Opět si jí pečlivě uvázala do mašle na konci své hřívy. Začala si k ní vytvářet velmi silné pouto, protože jí nebrala jen jako dárek od Gummyho; dodávala jí pocit normálnosti v těchto klidných chvílích, kdy měla čas jen pro sebe. Jako by jí uklidňovala už jen svou přítomností.
"Řekla bych…" zhluboka se nadechla a otočila hlavu, "že jediné, co tady ještě zbývá… je otevřít tu krabičku…" podívala se na hnědou škatulku ležící vedle kyblíku. Nepodívala se dovnitř; ve skutečnosti to tam chtěla takhle nechat ležet. Ještě ji chtěla rozmáčknout; chtěla tu krabičku zničit. Cokoli jí mohl ten Slender Pony nabídnout ji akorát dělalo víc naštvanou. Ale síly mnohem silnější než ona sama jí říkaly, aby si jí vzala s sebou. Musela jí položit, aby si mohla sehnat nějakou vodu a teď, když už ji dopila, tam krabička ležela a téměř se jí vysmívala.
"… Možná ji budu moct zničit, až zjistím, co je uvnitř." Komentovala sama se sebou a dodala si dostatečně odvahy na to krabičku otevřít. Opatrně zvedla hnědé víčko, plná očekávání, že se samovznítí pod jejím dotekem. Víčko lehce sklouzlo dolů a ona nahlédla dovnitř.
"… P-proč je tu tohle?" V šoku zírala na věc ležící v krabičce. Byl to klíč od Sugar Cube Corner. "Proč by to měl? Proč by mi to dával?" stále nové otázky napadaly Pinkie, ale nepřicházely žádné odpovědi. Zrovna odtud přišla, přeci jen byl její domov rovnou nad Sugar Cube Corner.
"N-nemůžu uvěřit, že jsem zapomněla zkontrolovat obchod samotný!" povzbudila se mentálně. Znovu se podívala klíč, vzpomněla si, co viděla ve svém pokoji a povzdychla si. "Ne… dokážu ověřit, proč jsem ho neprošla. Ne potom, co mě napadlo to hříbě… Chtěla jsem se odtud dostat, jak nejrychleji to šlo."
Opatrně vytáhla klíč a uložila ho do tašky. Musela jít zpátky a zjistit, co se v Sugar Cube Corner stalo teď. Poté opatrně položila opět víko na vrchol hnědé krabice, celou ji zvedla a hned ji zase pustila na zem.
Zvedla svou zdravou nohu a rozdrtila ji krabičku. Když se roztříštila, vydala uspokojivý zvuk.
Sníh se jí začal hromadit u kopyt. Město vypadalo, jako by přes něj někdo přehodil bílou přikrývku. Všechno bylo pokryté sněhem, ulice, střechy, stromy… Pinkie nikdy neviděla město takhle obalené sněhem. Vždycky tu byli poníci, kteří se starali o to, aby město bylo k užitku i během zimy, uklízeli ulice a kontrolovali, aby vrstva sněhu nikde nebyla moc silná…
Každý její krok pod ní zakřupal a zem se pod ní trochu probourávala. Klepala se teď ještě víc, litujíc, že si s sebou nevzala žádné teplé oblečení. Normálně byla v zimě v pohodě, ale teď měla od sněhu úplně promočenou srst. Cítila, jak se jí na kopytech začíná dělat led.
Konečně spatřila Sugar Cube Corner. Úlevou si povzdychla; v dálce v mlze viděla několik sténačů, ale ani jeden se k ní nezačal přibližovat, dokázala se tam dostat jen na úkor zimy.
Došla ke dveřím své oblíbené pekárny a zkusila otevřít dveře. Jak očekávala, dveře byly zamčené. Takže i kdyby se rozhodla vrátit už dřív, stejně by prvně musela jít dál.
Vyndala klíč z brašny a umístila ho do zámku, čímž odemkla dveře. Pinkie sledovala, jak se klíč mění v prach, tak jako ten od školy. Trochu si povzdechla, otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
Přesně jak čekala, byla tu tma, stejně jako v její místnosti. Paprsek světla se s ní sice dovnitř dostal, ale to nestačilo. Rozhlédla se. Rychle opět prošacovala brašnu a vytáhla z ní lucernu. Teď byla sama sobě vděčná, že v jídelně doplnila olej a mohla teď bez problémů rozžhnout plamen.
K jejímu překvapení vypadal Sugar Cube Corner v pořádku. Sice nebylo na poličkách stolcích žádné pečivo, zato tu vůbec nebyl prach ani žádné známky rozkladu. Bylo to tu dokonce vyzdobené. Po celém obchodě byly rozvěšené mašle, vlaječky a balonky. Byl tu připravený stůl na krekry a punč, několik her na různých místech a dokonce i dárečky na dalším stole.
Na jednom banneru pověšeném od jednoho sloupu k druhému bylo napsáno 'Vítej, Pinkie Pie'.
"Ty dekorace jsou pro mě?" zeptala se Pinkie a položila lucernu na stůl tak, aby osvětloval celou místnost.
"Oh! Máme hosta? Miluju hosty!" ozval se až příliš povědomý hlas. Pinkie se zastavila a rozhlédla se a protože neslyšela mluvit ŽÁDNÉHO poníka od doby, co se na tomhle hrozném místě objevila, získala najednou naději.
"Ano! Máš hosta! To jsem já! Pinkie Pie!" zvolala nadšeně Pinkie Pie a chtěla druhého poníka hned vidět. "Kde jsi? Vylez ven! Slibuji, že nejsem jako ty příšery tam venku!"
"Oh, opravdu?" Zachichotal se hlas, "v posledních dnech je velmi těžké určit, kdo příšerou je a kdo ne." Řekl hlas vesele.
"Prosím, vylezeš ven? Opravdu bych tě chtěla vidět." Řekla Pinkie, nevšímajíc si toho, že ten hlas jí byl povědomý; chtěla prostě poníka vidět.
"Okie-dokie-loki! Když jsi tak hezky poprosila!" Tmavý stín v rohu místnosti se začal hýbat a postupně jakoby nabíral přímo před jejíma očima tvar poníka. Jakmile vyšel do světla, opadl z něj stín a konečně měl jednotný tvar. Pinkie šokovaně zalapala po dechu a zakryla si pusu kopytem.
"Copak? Vypadáš překvapeně, že mě vidíš! Říkala jsi, že se jmenuješ Pinkie Pie, že? To je ale náhoda! Já taky!" O tom nebylo pochyb, světle růžová srst, nakadeřená kudrnatá hříva s ocasem, modré a žluté balonky jako cutie mark, ten poskočný krok… byla to Pinkie Pie. "Ale to bude tak matoucí, když se navzájem budeme oslovovat Pinkie Pie!" Vysvětlila a přestala na chvíli poskakovat, aby mohla přemýšlet. "Měly bychom ti dát přezdívku!"
"C-co… ale já jsem…" Pinkie nedokázala pořádně odpovědět. Proč tu byla dvakrát? A tahle Pinkie očividně netrpěla smutkem nebo beznadějí, nebyla obalená obvazy a nebyla poraněná. Tahle Pinkie vypadala jako ona předtím, než jí začaly ovlivňovat noční můry a tohle město.
"Oh! Máš rovné vlasy, znamená to, že jsi smutná? Musíš být! Moje vlasy se narovnávají, jen když jsem smutná! Budeme ti říkat Saddie Pie!" Veselá verze Pinkie začala zase poskakovat. "Proč jsi smutná, Saddie Pie? Někdo ti ukradl sladkosti? Víš, že si vždycky můžeš přidělat!" zachichotala se vesele. "Oh! Už vím, co tvůj výraz obrátí do úsměvu! Pojďme si udělat cupcakes!"
"C-cupcakes?" Zeptala se Pinkie zdráhavě. "Ale… já se chci dostat z tohohle města…"
"Awww, ty chceš jít?" veselá Pinkie naklonila hlavu. "Ale vždyť jsi sotva přišla! No tak! Je tu pro nás připraveno tolik zábavy!" Dohopsala k jedněm dveřím v Sugar Cube Corner, těm, které vedly do sklepa. Otevřela je a znovu se otočila.


"Pojď a následuj mne! Užijeme si tolik zábavy! A potom uděláme ty cupcakey!" veselá Pinkie skočila do tmy schodů, kde už jí Pinkie neviděla.
Pinkie nevěřícně sledovala druhou Pinkie zmizet ve tmě. Nemohla uvěřit svým očím. Ona byla přeci jediná Pinkie Pie… že? Musela zjistit, proč tu najednou byla druhá. Popadla lucernu a pomalu se vydala po schodech do sklepa. Slyšela chichotání sebe samé kdesi ve tmě. Z nějakého důvodu by teď raději preferovala ticho…
Narazila na podlahu a vzhlédla v očekávání, že uvidí sklep. Místo toho tu byla dlouhá chodba s několika dřevěnými dveřmi a i jedněmi dřevěnými dveřmi na úplném konci.
"Pojď, pojď! Pojďme si už hrát!" zněl čiperný hlas celou chodbou. Pinkie nedokázala říct, odkud hlas vůbec šel. Pomalu došla k prvním dveřím, otevřela je a vešla dovnitř. Uvnitř dostala šok, když uviděla svůj starý pokoj na farmě.
"Na… měla bys něco sníst." Přízračný obraz jejího otce položil misku polévky před přízračný obraz jejího mladšího já zabaleného v dece.
"… Nemám hlad…" zamumlalo její mladší já. Ještě více se zachumlala do deky.
"Nejedla jsi nic od té doby, co ses vrátila… prosím, musíš jíst." Její otec se posadil na gauč vedle své dcery.
"… Už nechci nikdy v životě jíst…" řekla mladá Pinkie, klepající se strachem. Její otec jí jednou nohou obejmul a pevně si ji k sobě přitiskl.
Obraz zmizel. Místnost byla tichá a Pinkie si znovu vybavovala to, co právě viděla. 'Byla to… vzpomínka?' zeptala se sama sebe. Nebyla to vzpomínka, na kterou si pamatovala. Slova, která řekl její otec, zněla zlověstně, ale nevěděla, proč by měla.
Něco zahlédla v koutku svého oka a podívala se na stůl, kde byla položena polívka. Byla na něm dlaždička s obrázkem kočky. Nebyla si jistá, co to mělo znamenat, ale cítila, že to bude něco důležitého. Rychle si jí vzala a dala jí do tašky.
Vyšla z místnosti a zavřela za sebou dveře.
"Chceš si užít trochu zábavy, že jo?" ozval se vesele znovu hlas v chodbě. Pinkie ho na chvíli ignorovala a otevřela dveře naproti těm prvním. Uvnitř nalezla výslechovou místnost, takovou, kterou viděla u policie jako malá.
"Nevidíte, čím vším si prošla?" řekl obraz její matky obrazu policisty, zatímco objímala svou růžovou dceru. "Vaše otázky ji děsí!" Růžové hříbě se klepalo v objetí své matky.
"Hluboce se omlouvám… Nechceme ji vyděsit, ale potřebujeme vědět, co se stalo." Řekl hřebec konejšivě.
"Musíte dát mé dceři čas," odpověděl pevně její otec, "jsou to těžké časy… pro nás pro všechny."
"Rozumíme a přejeme upřímnou soustrast, ale potřebujeme znát detaily. Až je budeme znát, můžete na tohle všechno rychle zapomenout." Odvětil hřebec.
Obrazy opět zmizely a nechaly po sobě růžovou dlaždici na výslechovém stole. Další scéna, která v jejích vzpomínkách nebyla. Tahle jí navíc zmátla ještě více, než ta první, protože nevěděla, proč by kdy musela jít k výslechu…
Prohlédla si dlaždici a zjistila, že na ní byl obrázek ptáčka. Rychle si jí uložila do tašky a opět opustila místnost.
"Ooooh, ty mě prostě budeš nutit čekat, co?" zazněl opět tentokrát trochu zklamaný hlas. Pinkie lehce zatřásla hlavou. Hlas druhé Pinkie ji znepokojoval. Slyšet sama sebe, aniž by mluvila ona, bylo tak… nepřirozené.
Došla k dalším dveřím a vešla do místnosti. Tentokrát uviděla svou ložnici na farmě. Byly tu tři postele pro každou z nich, zatímco jejich rodiče spali v jiné místnosti.
"No tak sis… potřebuješ se vyspat… je pozdě." Obraz její starší sestry Octavie se snažil uklidnit mladé růžové hříbě. Spaly ten den v jedné posteli a její sestra si jí k sobě pevně tiskla, "Vím, že je to teď pro tebe těžké… ale jsem tady… vím, že nedovolím, aby se ti cokoli stalo."
Mladé růžové hříbě začalo vzlykat do Octaviiny srsti. Ještě pevněji se obejmuly a obrazy znovu zmizely. Na posteli ležela červená dlaždička s obrázkem hada.
Pinkie si utřela slzu, která se jí začala v koutku oka tvořit. Nevěděla, proč se tyto emoce teď dostávaly na povrch, ale obrazy byly příliš skutečné, než aby to nebyla pravda… ale proč si na ně nedokázala vzpomenout?
Opatrně uložila dlaždici do brašny a opustila místnost.
"No taaaaaak… Už jsem pro tebe připravila oslavu a všechno!" stále zněla vesele, ale už i také trochu netrpělivě.
Pinkie zase zavrtěla hlavou; potřebovala okamžitě vědět, co bylo v další místnosti. Ta druhá Pinkie mohla počkat.
Otevřela poslední dveře po straně chodby a uvnitř byla zdi namalované barvou nebe a podlaha byla pokryta pískem a kameny. Vypadalo to tu jako venek kamenové farmy.
"No… víš jistě, že to chceš?" zeptal se opět obraz jejího otce.
"Yea… vím… Prostě… Prostě si myslím, že bych tu už neměla zůstávat," odvětilo pomalu její mladší já.
"Rozumím," řekla její matka stojící vedle otce, "prosím, hlavně buď opatrná. Vím, že s sebou budeš mít Octavii."
"Víte určitě, že nechcete jít s námi? Taky nevím, jestli se ještě vrátím," řekla Octavia, pohlížejíc na svou mladší sestru a pak na rodiče.
"Farmu mi přenechal otec, nemůžu ji jen tak opustit," zavrtěl pomalu hlavou otec, "tato farma je celý můj život, jak špatné, tak i dobré vzpomínky. Takže doufám, že nám odpustíte, když s vámi nepůjdeme. Hlavně buďte opatrné."
"Neboj se, tati, zaručím, že se nikomu nic nestane." Usmála se Octavia.
"Věříme ti, Octavie," přikývla matka se slzami v očích. Obrazy se vytratily a uprostřed místnosti ležela modrá dlaždička s obrázkem ryby.
'To bylo tehdy, když jsme opustily farmu, že?' Pomyslela si Pinkie, vzpomínajíc na opuštění farmy se souhlasem rodičů… Ale nedokázala si vzpomenout na konverzaci předtím. A i tak… věděla, že se to stalo. Všechny tyhle obrazy byly zážitky, které prožila jako mladší… a přesto si je nepamatovala.
'Proč bych ale tyto vzpomínky zapomněla?' zeptala se sama sebe, zatímco šla k dlaždici, kterou si hned uklidila do tašky. 'Musí tu být důvod, proč jsem zapomněla… možná… možná to ví ta druhá Pinkie Pie…' Pomyslela si a opustila místnost.
Druhá Pinkie jemně zavrčela. "Není s tebou moc zábava, Saddie Pie! Kdyby mi někdo řekl, že je pro mě přichystaná oslava, hned bych na ní šla!" Její hlas zněl, jakoby pomalu ztrácela všechnu trpělivost.
Pinkie došla až nakonec chodby k posledním dveřím. Otevřela je a vešla dovnitř.
"Oh! Tady jsi! Už jsem se bála, že ses ztratila! Což by bylo divné, protože jak se můžeš ztratit v rovné chodbě? Jako jo, určitě tu nějaká možnost je, ale jak jsi mohla o tolik zpozdit svou oslavu!" Druhá Pinkie stála uprostřed místnosti osvětlené pouze lucernou visící ze stropu. Zbytek místnosti byl temně černý až na kruh světla, který ukazoval, kde stála.
Pinkie opatrně zhasla lucernu, položila jí zpět do tašky a opět se postavila čelem k sobě.
"Pověz… ty víš, o čem ty obrazy byly, že?" zeptala se, jak nejvážněji mohla.
Druhá Pinkie se zamračila. "Cože? To kvůli tomu jsem musela čekat? To není moc hezké." Zavrčela. "Ale odpouštím ti! Přeci jenom, když už si tady, můžeme si spolu užít trochu zábavy!" začala vesele poskakovat.
"Prosím! Chci zábavu tak moc, jako jí chceš ty… ale nebudu schopná si to užít, dokud nedostanu odpovědi." Pinkie zavrtěla hlavou, "Co se stalo Ponyvillu? Proč jsou tu ty příšery? Proč vidím ty obrazy, co vidím? Nechci nic jiného, než se vrátit k plánování oslav a užívání si s kamarády…" trochu sklopila hlavu, "ale nemohu… ne dokud mě tyto otázky sžírají zevnitř."
Druhá Pinkie přestala poskakovat a jen se zamračila.
"Fajn, už vím, jak to je." Druhá Pinkie se otočila. "Vypadá to, že ten smutek z tebe budu prostě muset odstranit, Saddie Pie."
Pinkie zmateně zamrkala. Neměla ponětí, co tím druhá Pinkie myslela, ale nezodpověděla žádnou z jejích otázek…
Její myšlenky se zastavily a srdce pokleslo. Její uši zaznamenaly tichnoucí zvuk sirén. Světlo v místnosti postupně temnělo, až nezbylo nic jiného než tma.
'Ale ne… ale ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne!' začala panikařit, když se světlo vytratilo úplně. Snažila se připravit na cokoli, svět se měnil; cítila to dokonce i pod svými kopyty. Když sirény začaly tichnout, lucerna se znovu rozsvítila a osvětlovala místo, na kterém Pinkie stála.
Podlaha se proměnila v trouchnivějící, špínou pokrytou podlahu, se kterou se setkala, když sirény utichly poprvé. Druhá Pinkie stála na tom samém místě, jako předtím; s tím rozdílem, že teď na sobě měla zvláštní šaty s křídly…
Když se začala otáčet, rozezvučel se gramofon.
"Víš…" začala druhá Pinkie. "hraní si sama se sebou možná bude ta největší zábava, jakou kdy budu mít." Zachichotala se a otočila se k Pinkie čelem, takže ukázala celý svůj outfit. "Bude to hold naposled… ale všechny věci někdy končí."
Pinkie na šaty zírala a začala si všímat detailů, které by nejraději neviděla. Křídla na zádech, kterých bylo 6, měla každé jinou barvu a byla k sobě hrubě přišita. Okolo krku jí visel náhrdelník z několika jednorožcích rohů. Látka, ze které byly šaty ušity, vypadala jako kostkovaná deka vyrobená z kůže, kde na každém kousku byl jiný cutie mark.
"Oh, líbí se ti moje šaty?" zeptala se druhá Pinkie, když si všimla jejího pohledu. Druhá Pinkie zapózovala, aby jí šaty lépe ukázala. "Jsem tak ráda, že se ti líbí, opravdu zabraly hodně práce. Nebylo jednoduché všechny díly tak lehce dostat. Však víš, jak se poníci rádi vrtí." Zasmála se a pohrála si s jedním křídlem. "A jsem i pyšná, jak nakonec dopadly. Ale musím přiznat, že vidím něco, co by je ještě dokázalo vylepšit!"
Lucerna zesílila a odhalila tak větší část místnosti, kde odhalila stůl. Druhá Pinkie se otočila, přešla k němu a začala šmátrat v lékařské tašce, která na něm byla položená.
Z tašky vytáhla velký, ostrý řeznický nůž.
"Teď buď hodný poník a nehýbej se, ano? Nechci ten tvůj krásný cutie mark nějak poškodit." Řekla Pinkie, jako by to byla běžná věc a vložila si nůž do pusy. Gramofon ještě zesílil.
Pinkie jakoby se zastavilo srdce. Nedokázala ani vstřebat všechno to, co druhá Pinkie říkala. Ale bylo jasné, že jí druhá Pinkie nedá žádnou šanci, což bylo patrné i z toho, že se proti ní rozběhla. Zdálo se, že se druhá Pinkie snaží mířit na nohy.
Když už se do ní nůž téměř zakousl, uskočila na stranu. Snažila se od druhé Pinkie odcouvat do temnoty, když v tom do něčeho narazila. Koukla se za sebe, a jakoby byla lucerna napojená na její vidění, rozsvítila se ještě jasněji a odhalila jí celou místnost.
Narazila do vysušených ostatků poníka visícího ze stropu na řeznických hácích. Nechtíc se jich znovu dotknout, uskočila a její oči si okamžitě začaly prohlížet i ostatní dekorace místnosti. Téměř cítila obsah svého žaludku v krku.
Na několika místech byli pověšení další poníci, jejich těla zcela vysušená a pod nimi moře zaschlé krve. Zdi zdobily lebky, zatímco nábytek byl vyroben z kostí a kůží, balonky byly potřísněné krví, to samé platilo pro stužky, části těl a orgány byly různě poházené v rozích místnosti. Na stole s lékařskou brašnou, který ještě předtím díky temnotě nebyl pořádně vidět, byl talíř ozdobený figurkami čtyř hříbat a na talíři byla hromada cupcakeů.
Když uslyšela běžící nohy vyskočit do vzduchu, její uši se zatřepaly a uslyšela zvuk mávnutí čepele, které se zabodlo do těla, do kterého narazila. Pinkie utekla od šílené verze sebe sama, třesouc se, zatímco běžela na druhý konec místnosti. Otočila se a dívala se, jak její druhé já tahá nůž z těla.
"Saddie Pie, to není žádná zábava, když furt utíkáš!" zvolala vesele druhá Pinkie a konečně nůž z těla vytáhla. "Ale obdivuju tě, máš vůli bojovat! To mám na ponících ráda." Zachichotala se a znovu si vložila nůž do pusy.
Druhá Pinkie říkala všechno tím stejným veselým hlasem. Děsilo jí, že takové věci mohou být řečeny tak veselým tónem. Ta Pinkie měla v úmyslu ji zabít a ne rychle; bylo zřejmé, že chce ten proces provést co nejpomaleji a nejbolestivěji.
Druhá Pinkie se znovu rozběhla. Tentokrát však poměrně brzo uskočila a Pinkie se vyhnula.
"GAH" zasténala Pinkie, když ucítila bolest, která se jí rozlila v pravé noze. Odstoupila a pohlédla na druhou Pinkie, která se chichotala, krev stékala z konce řeznického nože. Druhá Pinkie naklonila hlavu a změnila směr výpadu. Nůž se jí zaryl hluboko do nohy; cítila, jak jí po ní teče krev.
Hravým poskokem na ní druhá Pinkie opět zaútočila. Sebrala všechnu sílu k odskočení.
"GAAAAH" vydala další bolestný sten, když jí na zadní noze přibyl další šrám, díky kterému zakopla a spadla na zem. Její noha tepala bolestí od šrámu, který ji vedl přes půlku nohy. Teď už krvácela na několika místech; druhá Pinkie uměla až moc dobře manévrovat na to, než aby se jí vyhýbala. Všechny ty útoky ji znehybnily.
"Dávám ti jedničku za snahu, ale trojku za provedení. Celkově ti tedy stále vychází dvojka!" Zvolala k ní vesele druhá Pinkie. "Pevně doufám, že nepřestaneš bojovat, ani když ztratíš svoje nohy! Bude to těžké, ale pokračuj v úsilí!" ta šílená slova zněla tak vesele, že se z toho Pinkie obracel žaludek.
Otočila se a viděla, jak si druhá Pinkie opět dává nůž do pusy. Musela teď na ní jít zezadu; druhá Pinkie zvedla hlavu. Chtěla ho do ní zabodnout, zabodnout ho přímo do její nohy.
Vší silou nohu skrčila, a když už druhá Pinkie opět prudce hlavu sklonila, aby jí usekla nohu, prudce nohou vymrštila dozadu a udeřila druhou Pinkie do čelisti.
Ozvalo se prasknutí a Pinkie cítila, jak od ní tělo druhé Pinkie letí pryč. Uslyšela náraz a nůž dopadající na zem. Bolestí se třásla a snažila se příliš nemyslet na své krvácející nohy. Slabě pootočila hlavu směrem, kterým druhou Pinkie odkopla.
Druhá Pinkie, která přistála na zádech, zachroptěla. Převalila se, ležela na zemi a její hlava se klepala. Její pusa silně krvácela. Kašlala, plivala a všude létaly kousky zubů a krev. Zasupěla, jak jen jí to krev tekoucí z pusy dovolila a podívala se na Pinkie, na kterou předtím zaútočila.
"Dobfrchph… kpfn…" pokusila se druhá Pinkie promluvit, ale místo toho vydala něco, co znělo jako totální nesmysl. Udělala bolestný pohled a i přesto se pokusila postavit na své třesoucí se nohy.
Pinkie se k ní postavila čelem. Když přenesla váhu na poraněné nohy, okamžitě začaly křičet pro ulevení, ale snažila co nejvíce tyto křiky potlačit.
"Jabf… toš těbounmfdf… škonsuhumf…" druhá Pinkie vyplivla další krev, uchytila kopytem nůž, jak nejlépe mohla, táhla ho po zemi a pomalu se začala přibližovat k Pinkie. Pinkie se ostře nadechovala a soustředila se na světle růžovou klisnu před sebou.
Druhá Pinkie nabrala rychlejší tempo a opět se proti Pinkie rozběhla. Vypadala grogy, ale zároveň byla plná odhodlání opět zarýt nůž do masa Pinkie. Pinkie k druhé Pinkie nasměrovala pochroumanou polovinu těla a opět zvedla nohu.
Řeznický nůž přejížděl po zemi a všude létaly jiskry. Pinkie byla připravena zasáhnout. Na malý moment se zdálo, jakoby se všechno zastavilo na pokraji smrti, když se setkaly dvě síly, které se setkat nikdy neměly.
Nůž vzlétl do vzduchu a zabodl se do země. Najednou se ozvalo křupnutí.
Pinkieina noha udeřila protivníka rovnou do krku. Oči druhé Pinkie se vykulily, když se jí rozdrtila dýchací trubice a když její setrvačnost byla zastavena kopnutím. Její tělo ji zradilo, odrazilo se od země a díky síle kopnutí odletělo od Pinkie a s bouchnutím dopadlo na zem.
Ta Pinkie sebou třásla a snažila se nadechnout svou rozdrcenou dýchací trubicí, což jen způsobilo, že se stále plnila krví, která jí pak krkem vytékala ven. Třásla sebou a pomalu se jí začaly protáčet oči dozadu. Zdálo se to být jako věčnost, než se tělo konečně přestalo cukat a opustilo ho život.
Jediný zvuk, který byl slyšet, bylo supění Pinkie, protože gramofon už byl zase zticha. Zírala na mrtvolu před sebou. Viděla sama sebe zabitou sama sebou.
Zdálo se, že si začala zvykat na bolest, která se jí prodírala celým tělem, a její mysl opět zakryl mlžný povlak způsobený ztrátou krve v nohách. Ale… zdálo se to být zanedbatelné. Vše, co dokázala, bylo zírat na bezduché tělo přední. Jakoby to byla ta jediná věc na světě.
Nakonec si však začala všímat signálů, které jí tělo posílalo. Potřebovala lékařskou pomoc. Trochu se jí klepaly nohy, když se pokusila o první kroky. Kulhala a snažila se příliš nezatěžovat zraněné nohy, dokud nedošla k lékařské brašně. Opatrně ji otevřela a nahlédla dovnitř. Uvnitř bylo hodně ostrých nástrojů, jako skalpely, stříkačky napuštěné nějakou zvláštní tekutinou a dokonce i pila na řezání kostí.
Nakonec však našla i klubíčko obvazů. Opatrně je vyndala z brašny. Odmotala je a pak si jimi opatrně ale pevně ovinula rány. Ovinovala pomalu, ale jistě, ovázala velkou ránu na její zadní noze a potom tu menší na přední noze.
Okamžitě prosákly krví, ale chvíli musely vydržet. Zbytek obvazů si schovala do brašny a otočila se k východu. Pomalu se opět vykulhala do temné chodby a prošla okolo všech dveří. Začala opatrně vystupovat schody, její rány jí jednou nebo dvakrát náporem štípaly. Výstup byl sice pomalý, celé tělo jí bolelo vyčerpáním, ale nakonec se dostala až nahoru.
Pomalu se procházela trouchnivějící podlahou Sugar Cube Corner až k jednomu špínou pokrytému stolu. Na čistém místě na stole stála hnědá lahvička, která byla nadepsaná jako 'Uzdravující nápoj'.
Pinkie vyndala pusou zátku a pak celou lahvičku naráz vypila. Chutnalo to jako směs bylinek a jahod, ale rozhodně ne jako medicína. Její tělo však bylo za tekutinu vděčné. Opět položila lahvičku na stůl a dobelhala se doprostřed Sugar Cube Corner.

Lehla si, supěla, mlha v mysli se konečně začala vytrácet a Pinkie upadla do nepohodlného spánku.


Další kapitola ZDE
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ticci Jirka Ticci Jirka | E-mail | Web | 21. dubna 2016 v 21:50 | Reagovat

Jéééééj konečně :D
Super překlad C:
Honem další xD
Kolik to bude mít kapitol? C:

2 creepypastapreklady creepypastapreklady | 21. dubna 2016 v 22:04 | Reagovat

[1]: pokusím se, ale ty kapitoly jsou čím dál tím delší ;-;
první díl má ještě jednu kapitolu a potom je několik verzí endingu ;)

3 ScratchThem ScratchThem | E-mail | Web | 15. května 2016 v 16:00 | Reagovat

Damn, zatraceně dobrý!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.