STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Silent Ponyville 1, kapitola 5 part 2

30. června 2016 v 19:26 | jake-heritagu.deviantart.com |  PonyPasty
PŘEDCHOZÍ PART ZDE

"Já nevím, Pinkameno… jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" zeptala se Bellamina a šla se svou poskakující sestřičkou k okraji kamenové farmy.
"Samozřejmě, že je!" řekla vesele Pinkie a vedla svou mladší sestru dál, "Je to super speciální oslava! Zkusila jsem pozvat maminku, tátu a Octavii, ale všichni měli moc práce. Takže to znamená, že si tu zábavu můžeš užít se mnou!"
"No… Mám ráda tvé oslavy." Usmála se Bellamina, jelikož to byla pravda. Obě došly na okraj lesa.
"Jsme tady!" zvolala vesele Pinkamena.
"S kým to mluvíš?" zeptala se zmateně Bellamina.
"Přeci s naším hostitelem!" zachichotala se Pinkie vesele. Bellamina vypadala zmateně, ale to netrvalo dlouho. Z lesa vystoupil vysoký hřebe, jehož srst byla jednotvárně bledě šedá, jeho hříva byl rozcuchaný hnědý chumel, vypadal, jako by se už nejméně týden nevykoupal a nejvíc zvláštní byl jeho cutie mark, který znázorňoval tři temně rudé balónky.
"Ahoj Pinkameno, vidím, že sis přivedla kamarádku." Řekl hřebec s úsměvem. Když promluvil, Bellamině přeběhl mráz po zádech.
"Vidíš? On je náš hostitel! Udělá nám super-duper-úžasně-fantastickou oslavu!" Pinkie doskákala k jeho boku a ukázala na jeho cutie mark. "A vidíš? Oba máme podobné cutie marky! To znamená, že nám připraví tu nejlepší oslavu!" řekla Pinkamena nadšeně.


"No samozřejmě, vždy pořádám ty nejlepší oslavy." Uchechtnul se trochu hřebec.
"O-Opravdu?" zeptala se Bellamina nejistě. Ale jestli její sestra tomu hřebci tak věřila, tak by měl být v pořádku. Navíc tu šlo o oslavu, a ty byly vždycky prima.
"Pojďte, oslava je tímhle směrem." Usmál se hřebec, otočil se a znovu vešel do lesa.
"Ano! Oslava!" Poskakovala Pinkie za hřebcem. Bellamina je pomalu následovala.

Plamínek lucerny znovu zasvítil a obrazy se ze zdí začaly pomalu vytrácet. Pinkie zírala na zdi, které ukazovaly obrazy, které se tak dlouho nutila zapomenout. Nelíbilo se jí, kam tohle směřuje. Kdysi si nedokázala všimnout, že ten hřebec už od pohledu dělá špatný dojem, až moc jí zajímaly pouze oslavy.
Zhluboka polkla, otevřela dveře a znovu vešla do chodby. Podívala se na díru před sebou a přečetla si text pod ní:
Hladký a úlisný,
napadá svou kořist,
jeho ocas mu pomáhá se hýbat.
V mysli se jí objevil obrázek hada. Když vyndala dlaždičku s hadem, začala mít špatný pocit, ale opatrně ji dala na místo. Světlo proměnilo okolí ve dveře, přesně jako u první dlaždice.
Váhavě vešla do místnosti a snažila se připravit na cokoli, čeho teď měla být svědkem. Světlo lucerny pohaslo.

"C-co to děláš mé sestře!?" zaječela Pinkamena skrz mříže ocelové klece. Hřebec jí tam zamkl poté, co jí namluvil, že budou hrát 'Připni poníkovi ocas'.
"Netvař se tak smutně, malé hříbě," řekl hřebec s oslnivým úsměvem. Pinkamena se mu podívala do očí, ale nespatřila nic; jako by opravdu neměl duši, "Zrovna si chci s tvou sestrou zahrát jednu z nejúžasnějších her."
"Nezdá se, že by se bavila!" zasténala Pinkamena a podívala se na sestru připoutanou ke stolu. Byla vyděšená a snažila se ze svých pout vymanit. Řemeny ale byly příliš pevné; sotva se mohla trochu pohnout. Věděl, co dělá.
"Oh, možná tak teď nevypadá, ale už jsem jí hrál s mnoha poníky. Jen se podívej okolo sebe, měl jsem za ty roky spoustu přátel." Usmál se zahořkle a otočil se k ní zády.
Pinkamena se rozhlédla po místnosti; poprvé jí věnovala větší pozornost. Najednou jí bylo jasné, proč ta místnost tolik zapáchala; bylo to díky mnoha rozkládajícím se tělům poníků, které zdobily místnost. Většinou to byla malá hříbata, ze kterých většinou zbyla pro dekoraci pouze hlava. Hřebec použil k výzdobě místnosti kosti a kůže poníků, které zabil.
"NE! PŘESTAŇ! PROSÍM!" sténala hystericky její mladší sestra. Pinkamenina pozornost se opět obrátila k tomu, co se dělo před ní.
"Přesně ta, pokračuj v tom zvuku. To je to, po čem toužím." Hřebec se zasmál a Pinkamena pozorovala, jak k její kůži sklání skalpel. S neuvěřitelnou přesností jí postupně začal rozřezávat.

Křik její sestry se linul ozvěnou a obrazy začaly mizet. Plamínek znovu vzplanul a osvětlil tak jinak temnou místnost.
Pinkie tekly po tváři slzy tak, jako by plakala poprvé v životě.
'Bellamino…' vzlykla a v hlavě se jí proháněly obrazy její sestry porcované hřebcem na kousky. Dala tu vzpomínku už dávno stranou, byla příliš strašlivá, než aby si jí chtěla pamatovat. Její sestra se nestala ničím jiným, než hračkou pro toho hřebce.
Když se snažila mezi vzlyky nadechnout, škytla. Stále ještě měla před sebou dvě dlaždičky; měla ke vzpomenutí více vzpomínek. Musí si kvůli své sestře na vše vzpomenout.
Trvalo jí dlouho, než tu místnost opustila a velmi potichu za sebou zavřela dveře. Musela to vidět všechno. Všechno, než mohla cokoli říct. Velmi potichu se došourala k další sekci a přečetla si text pod dírou:
Jemný na dotek,
unáší ho od jeho strachu,
jeho ocas je stabilní.
Pinkie rychle vzala dlaždičku s ptákem a dala ho do díry. Stejně jako u předchozích se znovu objevily dveře. Vstoupila dovnitř, zadívala se na stěny a světlo znovu pohaslo.

"No tak, musíš jíst. Nemá cenu nechat sebe samou hladovět." Uchechtl se hřebec pro sebe svým chladným, drsným smíchem. Pinkamena se schoulila v rohu klece a vyplakávala si oči. Vše, co teď zbylo z její sestry, byla její horní polovina, která byla stále připoutaná ke stolu. Neviděla, co udělal s její druhou půlkou, když skončil s porcováním.
"Na, dokonce jsem ti připravil tenhle speciální pamlsek." Řekl, otevřel malý otvor v kleci a vsunul dovnitř talíř s cupcakem. Pinkamena nechtěla jeho pamlsek; vše, co tenhle hřebec vytvořil, nemohlo být poživatelné.
Zakručelo jí v břiše; nejedla od snídaně a doufala, že se nacpe na oslavě.
"Vidíš? Máš hlad. Měla bys jíst." Usmál se hřebec.
Pinkamenino tělo zvítězilo nad myslí, pomalu se zvedlo a došlo až ke cupcakeu. Opatrně ho očichala, ale bylo těžké rozeznat něco jiného, než hnijící pach místnosti. Poté velmi opatrně olízla polevu na vrchu. Jazyk jí obalila sladká chuť, ačkoli jí její mysl říkala něco jiného. Její mysl jí upozorňovala, že něco bylo špatně.
Opatrně otevřela pusu a kousek si ukousla.
"Výborně, jsem tak rád, že jíš. Byla by škoda, kdyby tvá sestra přišla vniveč." Uchechtl se hřebec zlostně.
Chuť cupcakeu ji udeřila jako cihla. Tohle nebyl sladký, cukrový cupcake; byl slaný a tuhý, téměř jako by jeho hlavní ingrediencí bylo…
Hřebec se zasmál, když viděl, jak se její výraz zkřivil. Pinkamena se vyzvracela, dobelhala se zpátky do rohu klece, kde kašlala a zalykala se, aby se snažila směs dostat z pusy. Její uši zaznamenaly hřebcův velkolepý smích, který jí opět nahnal slzy do očí.
Nahoře na schodech vedoucích do tohoto sklepa se ozval hlasitý náraz. Hřebec překvapeně vzhlédl, jeho oči vytřeštěné. Najednou se jako pomatený snažil klec otevřít, jako by zkrátka musel Pinkamenu dostat ven. Podařilo se mu klec otevřít a vrazit dovnitř kopyto, když tu byl najednou další velkou postavou poražen.
Byl slyšet hlasitý křik, jako by se bojovalo. Další velká postava se objevila před klecí a snažila se uchopit Pinkamenu.
"Ne! Ne!" volala Pinkamena a snažila se vyhnout postavě, která se jí pokoušela vyndat z klece.
"To je v pořádku! Neboj se, ten zlý hřebec ti už neublíží." Hlas patřící postavě byl uklidňující. Vůbec nezněl jako hřebcův.
Pinkamena vystrašeně koukala na postavu, která jí vytahovala z klece, držíc jí na jedné své noze. Tento hřebec měl bílou srst a zářivě rudou hřívu; měl na sobě modrou uniformu doplněnou ještě o modrou čepici.
"To je v pořádku, jsme ti dobří. Přišli jsme, abychom tě vzali zpět domů." Řekl s úsměvem a rychle s ní vyběhl za sklepa ven.

'Byla jsem zachráněna…' vzpomněla si, když se světlo lucerny opět rozsvítilo, 'Ale bylo už příliš pozdě… Nestihli už zachránit moji sestru.' Pinkie zavrtěla hlavou, 'A ten… ten hanebný pamlsek…' už jen myšlenka na cupcake jí obracela žaludek. 'Je… Je těžké uvěřit, že někdo umí být tak krutý.'
Vyšla do chodby a hlavou se jí honily stále nové myšlenky. 'Ta slova, která jsem pronesla v té další vzpomínce, teď dávají smysl… co jsem si tam toho kousla; už jsem opravdu nikdy nechtěla nic jíst…'
Vzhlédla k poslední díře ve zdi a slova pod ní říkala:
Textura mazlavá,
hlavně kvůli potravě,
její ocas jí pohání vpřed.
Pinkie opatrně vyndala poslední dlaždičku s obrázkem ryby a vložila ji do díry. Opatrně si setřela pár slz, které se jí v očích začaly tvořit, když se zjevily dveře. Prošla jimi dovnitř a byla připravena, co před ní poslední místnost skrývá za vzpomínky.

Pinkamena vzlykala do srsti Octavie. Její starší sestra se snažila tak moc, aby svou mladší sestřičku uklidnila, ale ať se snažila, jak chtěla, malá klisnička nedokázala usnout.
Pinkamena sotva jedla, odmítala spát a neustále plakala. Octavia neměla ponětí, co její sestra viděla; vše, co věděla, bylo, že Bellamina byla mrtvá. Už jen tento fakt nejspíš dokázal hodit Pinkamenu ke své stinné stránce.
"Božínku, slyším pláč." Ozval se velmi jemný, klidný hlas.
"Granny Pie." Řekla Octavia překvapeně a vzhlédla k jejich babičce, která v temnotě svítila lucernou.
"Granny…" popotáhla Pinkamena, když spatřila svou babičku.
"To jsem já, mé dítě." Usmála se hřejivě, přišla blíže, položila lucernu na noční stolek a potom se přitulila k plačící klisničce, "Copak tě trápí?" Zvuk jejího jemného hlasu jako by ji v hloubi duše uklidňoval. Pinkamenino vzlykání brzy přešlo do popotahování, snažíc se uklidnit natolik, aby mohla na babičku mluvit.
"B-B-Bell… Bellamina… je mrtvá, Granny…" vykoktala ze sebe Pinkamena.
"Ano… Já vím, má drahá. Všichni se s tím teď musíme vyrovnat." Řekla Granny smutně. "Všichni jsme ji už oplakali a neměli bychom ji přestat oplakávat. Ale zdá se, že tvé slzy skrývají mnohem více, mé dítě. Zdá se, že skrývají mnohem více, než tvou ztrátu.
Pinkamena si promnula oči, popotáhla, sklopila od babičky zrak a zabořila hlavu do srsti Octavie.
"Už… už nikdy neuspořádám žádnou oslavu, dokud budu živa." Zavzlykala.
"Oh, dítě, proč bys říkala takové věci? Ty přece víš, jak máme tvé oslavy rádi a ty je přeci ráda pořádáš." Řekla Granny Pie, zaskočena tak náhlými slovy své vnučky.
"M-M-Moje oslavování… Bellaminu zabilo." Zavzlykala ta slova do srsti své sestry. Octavia dělala, co mohla, aby klisničku uklidnila. Jejich babička vypadala trochu smutně, ale zdálo se, že porozuměla a zavřela oči.
"Má drahá Pinkameno… víc než cokoli jiného, bys měla pokračovat ve svých oslavách." Řekla jemně, ale pravdivě.
"Huh?" řekly Pinkamena i Octavia jednohlasně a obě stočily svůj zrak na svou babičku.
"Víš, drahá Pinkameno; tvá sestra zbožňovala tvé oslavy. Opravdu se při nich bavila; občas někdy nedokázala se mnou mluvit o ničem jiném, než kolik si užila zábavy na tvé oslavě." Při té vzpomínce se Granny Pie zachichotala, "A proto ti říkám; pokračuj ve svých oslavách, dítě, kvůli cti a vzpomínce na tvou sestru. Tvá sestra by nechtěla, abys po zbytek svého života plakala a byla vyděšená. Chtěla by, aby se až do samého konce usmívala." Při těchto pravdivých slovech byl její úsměv ještě hřejivější.
"A-Ale…" popotáhla Pinkamena, když se snažila pochopit slova své babičky, přeci jen byla pouze malé hříbě. "Ale… Svět je tak strašidelný, Granny. Jak… Jak se v něm mám smát?"
"Jednoduše, mé dítě," zachichotala se pro sebe, "Musíš se svým strachům postavit smíchem."
"Smíchem?" zeptala se Pinkamena zvědavě.

Na tuto lekci z dětství vzpomínala poměrně často. Její babička vždycky přišla a učila, jak se smát svým strachům, postavit se stínům a různým příšerám a celkově zahnat špatné věci smíchem. Ve světě se dokázala postavit čemukoli do té doby, dokud se i na konci dne dokázala všemu smát.
Už zapomněla, proč jí byla tato lekce babičkou stále připomínána, v jejích vzpomínkách to bylo kvůli tomu, že se jako malá bála tmy. Teď už však věděla, že skutečný důvod je mnohem horší.
Po připomenutí všech vzpomínek se jí na tvář prodral slabý úsměv. Hezké vzpomínky, špatné vzpomínky, ošklivé, krásné. Všechny je uzavřela a snažila se tak udržet Bellaminina přání skutečná. Až doteď nebyla připravená vzpomínky přijmout za skutečné…
Opatrně opustila poslední místnost obsahující její vzpomínky. Cítila pomalé, rytmické bušení jejího srdce, které rezonovalo celým jejím tělem. Při vzpomínce na svou něžnou sestru se usmála.
'Takže… tu zbývá ještě jedna poslední věc.' řekla si a podívala se na dveře na druhé straně chodby. Pomalu se k nim přibližovala, její odhodlaní pevně zakořeněné v jejím srdci. Teď už věděla, co dělat.
Otevřela dveře a prošla jimi.
Za dveřmi uviděla čtyři pochodně, které okolí osvětlovaly. Byla jí tak osvětlena cesta. Okolo cesty byl plot, aby v místnosti nemohla nikam jinam.
Postavila lucernu na zem a šla do středu místa. Cítila, jak se celý svět pod ní trochu otřásá.
Jakmile dorazila na místo, na druhé straně se ze země vynořil Slender Pony. Převyšoval jí a jeho pořád ji trochu znepokojoval.
Ale… teď už se ho nebála.
"Konečně rozumím." Řekla Pinkie jemně, zatřepala pomalu hlavou a s úsměvem se na Slender Ponyho podívala, "Můj strach z tebe, tvůj vzrůst, který je vyšší než já, tvá existence… jsi ten hřebec, že." Slender Pony tam prostě stál a nijak na Pinkieina slova nereagoval. "No… ne přesně on… ale jakési jeho ztvárnění." Zavřela oči a usmála se, "což znamená… že už se tě nebojím."
Slender Pony k ní vykročil a každý jeho krok jako by se odrážel. Pinkie otevřela oči a pozorovala, jak se k ní poník přibližuje. Její pusa se začala třást, když se dost přiblížil. Cítila, jak se zamlžila mysl a jak gramofon začal vydávat svůj zvuk.
Zůstávala stát na místě, vzpomínajíc si zřetelně na slova své babičky, vzpomínky na svou mladší sestru, její přátele v Ponyvillu, na tu zábavu, kterou za svůj život díky všem, které znala, prožila. Všichni ti poníci zajistili, že žila život, o kterém mohla říct, že je na něj hrdá.
Slender Pony se zastavil několik stop od ní, ale mlha v její mysli se začala vytrácet. Pusa se jí přestala třást a dokonce vydala jemný zvuk.
"Heh…"
Začalo to slabounce, ale nakonec se to postupně Pinkie zmocnilo.
Heh, heh, heh…"
S každým zvukem, který vydala, v ní sílila jistota, mlha se zvedala a zvuk gramofonu postupně utichal.
"Hahahahaha."
Smála se. Smála se strachu z tohoto poníka… ne, všemu, co jí tohle město připravilo, aby se nakonec stala dostatečně silnou se postavit svému strachu.
"Ahahahahahaha!"
Smála se, chichotala a chrochtala. Cítila se, jako by se už dlouho pořádně nezasmála, vypustila tolik slz nastřádaných za ta léta, tolik bolesti a utrpení, které v sobě dusila. Poprvé za hodně dlouhou dobu se smála skutečně od srdce.
Okolo krku se jí objevila světlá záře a objevil se jí náhrdelník s modrým drahokamem ve tvaru balónku. Stále se smála a Slender Pony před světlem uskočil a pronikavě zasténal, jako by mu ubližovalo.
Celá místnost se začala strašlivě otřásat a rozpadat. Celé okolí začalo padat do bezedné jámy ležící pod nimi. Celý svět se okolo nich rozpadal a tříštil.
Slender Pony vydal další bolestný křik a vplynul zpět do podlahy, kde ho už Pinkie neviděla.
Uklidnila svůj smích natolik, aby mohla mluvit.
"Nezapomenu na vás, pane Hřebče. A nemyslím, že vám někdy budu moct odpustit, ale já už alespoň mohu pokračovat ve svém životě." Zavřela oči a zářivě se usmála. Zlatý náhrdelník na jejím krku lehce zářil, najednou vystřelil světlo vřed, které se vytvarovalo do světelných dveří. Náhrdelník poté zmizel a čekal, až zase bude potřeba.

"Je na čase jít domů. Tentokrát doopravdy." Řekla Pinkie šťastně, a když prošla světelnými dveřmi, poslední zbytečky světa za ní se rozpadly.

Ending 1 ZDE
Ending 2 ZDE
Ending 3 ZDE
Ending 4 ZDE
Ending 5 ZDE
Ending 6 ZDE

Na žádost autora přidávám originál zde

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 creepypasters creepypasters | 2. července 2016 v 8:50 | Reagovat

Konečně jsem rychlejší než Ticci Jirka.(Dobře, teď něco k tý ponypastě)

Ou, this is verry sad...musím na to udělat recenzi.Krásný překlad a úžasný výběr, těším se na pokračování.Jsi best Jasmin...

2 creepypastapreklady creepypastapreklady | 2. července 2016 v 13:48 | Reagovat

[1]: úplně jsem zapomněla, jak je to smutný, četla jsem to tak dávno ;-; well aspoň jsem nemusela mamce vysvětlovat, proč zase bulím nad fiktivním příběhem ;-;
ráda si recenzi přečtu, až bude ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.