STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Únor 2017

Fialový balónek

9. února 2017 v 20:58 | MsPastaStories |  Creepypasty
Přesně v těchto situacích bych byla ráda, kdybych prostě mohla utéct a už se nikdy neohlédnout. Chce se mi křičet, ale jediné, co mohu udělat, je potichu brečet ze všeho toho stresu, který mi rodina způsobuje. Můj otec s macechou se pokaždé rafli jako lvi bojující o žvanec masa. Neexistuje zde žádný mír, a tak si přeji, abych prostě mohla zalézt do nějaké díry a už z ní nikdy nevylézt. Marně se modlím k Bohu, aby byl další den lepší, ale nikdy se tak nestalo. Nikdy se nic nezlepší.
Už jen jediná věc, na kterou se vždy těším, je spánek. Útlak a zanedbávání macechou se každým dnem horší. Občas si nemůžu pomoct, ale prostě ležím na posteli a přemýšlím, zdali bych své rodině nebo přátelům chyběla, kdybych odešla. Oplakávali by mě, nebo by prostě žili dál svůj život? Jedinou lásku, kterou jsem kdy dostala, byla kdysi dávno od otce, ale poslední dobou šlo vše ke dnu. Rvačky se staly násilnější a některé dny jsem ho dokonce viděla plakat a modlit se, aby se stal nějaký zázrak.
Jakmile se setmělo, uvědomila jsem si, že už je ze svého pokoje poslouchám několik hodin. Už se však nehádali. A to vtíravé tikání hodin nade mnou ještě přidávalo mé frustraci navrch. Z tohoto děsivého ticha na mě upadla taková úzkost, že už jsem to dál nesnesla. Došla jsem ke dveřím, ale než jsem stihla stisknout kliku, samy se rozletěly. Byl to můj táta, celý potlučený, polámaný a plný modřin. Prohlédla jsem si jeho unavený obličej a pomalu se k němu přiblížila. V tom okamžiku jsem si řekla, že co je moc, to je moc a vzala jsem ho za ruku.
Sebrala jsem všechnu sílu a probila si cestu kolem macechy. Všechen ten hněv v jejím obličeji mě dost nutil propadat panice, když jsem tátu nutila do jeho auta. Dovlekla jsem ho na sedadlo spolujezdce a sama si sedla na místo řidiče.
Ve spěchu jsem zamkla dveře a hledala tátovy klíčky. Slyšela jsem macechu, jak nadává a křičí moje jméno. "ALEXO!" zařvala chraptivým hlasem. Mojí jedinou myšlenkou bylo odtud otce dostat, jak nejrychleji to jen šlo. Panikařila jsem, když jsem se snažila najít klíčky v té troše světla, které jsem měla k dispozici. Najednou mě vyděsila rána na okénko spolujezdce a rychle jsem za zvukem otočila hlavu. Vyděšeně jsem vykřikla, když macecha do okénka znovu praštila baseballovou pálkou. Tohle už nejspíš bylo dost pro otce, aby se konečně plně probral. Z ničeho nic mě popadl a odsunul ze sedačky. Vytáhl klíče z přihrádky na rukavice, nastartoval auto a začal ujíždět, nechávajíc za sebou mračna prachu a stopy po pneumatikách.
A začala jsem panikařit ještě více na silnici. Prosila jsem ho, aby zpomalil, ale pokaždé ještě více zrychlil. Cítila jsem, že se auto začíná vymykat kontrole. Náhlý náraz s námi oběma pořádně otřásl a uslyšela jsem zvuk tříštícího se skla. Pás, který mě měl držet připoutanou se přetrhl a v tu ránu celý svět okolo mě zčernal.
Přišla jsem si tak izolovaná. Tvrdá a chladná zem mi naháněla husí kůži a vytřeštila jsem oči. Přepadla mě neskutečná bolest, jakmile jsem se posadila. Z toho tvrdého přistání mě pořádně bolela hlava. Snažila jsem se uklidnit a zjistila jsem, že slyším vzdálený zvuk alarmu do auta. Ale žádný jiný zvuk. Dokonce i ten chladný vánek byl zcela nehlučný. Pomalu jsem se zvedla na nohy a rozhlédla se. Něco nebylo v pořádku.
"Tati?!" Zavolala jsem, ale nedonesla se ke mně žádná odpověď.
Ještě jednou a stále žádná odpověď. Křičela jsem znovu a znovu tak moc, až mě z toho začalo bolet v krku. Musela jsem přestat, abych neztratila nejen otce, ale i svůj hlas. Byla jsem utahaná a neustále jsem si mnula oči. Čím více jsem si je mnula, tím více světla padalo do okolní temnoty. Nebylo mi nejlépe, když jsem naplno otevřela oči. Najednou mě oslepilo světlo a vše okolo jako by se vytrácelo. Okolo sebe jsem slyšela cinkání následované smíchem. Opět na mě dolehla úzkost a zavolala jsem do tmy a doufala, že to byl můj otec.
"H-haló? Tati?" čekala jsem několik minut na odpověď, ale žádná nepřicházela. Jen to potvrdilo mé nejhorší obavy. Cítila jsem, jak se mi postavily chloupky vzadu na krku, jakmile jsem za sebou pocítila něčí přítomnost. Rychle jsem se otočila a přímo přede mnou stál vysoký šašek oblečený do modré, purpurové a modrozelené barvy. Působil zlomyslným, ale také líným dojmem. Vypadal znuděně a rychle si uvědomil, že jsem se na něj otočila. Neřekl jediné slovo. Jediný zvuk, který vydával, byl zvuk rolniček připevněných na konce jeho modrých vlasů. Nedokázala jsem od něho odvrátit zrak. Jeho okázalé rysy mu však dodávaly život, čímž vyčníval snad nejvíce. Přišel ke mně s úšklebkem na tváři, u kterého jsem nevěděla, jestli mu mohu věřit. Nevěděla jsem, odkud se vzal, ani jak jsem se v jeho blízkosti ocitla.
Bez jakéhokoli slova začal předvádět všechny možné triky, které by kohokoli přivedli v úžas. Jeden z nich spočíval i v tom, že se mu v ruce záhadně objevil fialový balónek se smajlíkem. Opět se na mě usmál a nabídl mi ho. Nevzala jsem si ho. Nevěděla jsem, odkud přišel, natož co byl zač. Trochu jsem ucouvla a opět začala myslet na otce. Musela jsem ho najít. Na tohle jsem neměla čas.
Rychle jsem se otočila, ale on byl stále přede mnou. Vypadal zklamaně, zavrtěl hlavou a znovu mi nabídl fialový balónek. Nedokázala jsem vydržet to strašidelné ticho, které mezi námi narůstalo.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se poté, co jsem sebrala veškerou kuráž. Šašek stále neodpovídal, ale vytáhl balíček karet. Zeptala jsem se ho znovu a tentokrát vytáhl kartu s písmenem. Začalo okolo něj tancovat a s každou další otázkou vytáhl další kartu. Zírala jsem na karty a vyhláskovala jméno před sebou.
"Candy Pop?" zeptala jsem se. Jedinou odpovědí mi byl široký úšklebek. Nevím proč, ale pokaždé, když se takhle usmál, přejel mi mráz po zádech. Věděla jsem, že něco bylo špatně, ačkoli jsem nedokázala říci co. Začal znovu předvádět triky a tentokrát nechal balónek zmizet. Pozorovala jsem ho, jak odněkud vytáhl modré lízátko, pak další a další, takže měl dohromady tři. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem jen v tichosti přihlížela.
Vzal mě za ruku, vložil mi do ní lízátka vložil mou dlaň do jeho. Znovu nechal objevil onen fialový balónek a trochu ucouvl. Otočil se ke mně zády a slyšela jsem zvuk natahujícího se plastu. Když se otočil, měl v ruce balónek ve tvaru květiny. Candy Pop mi ho znovu nabídl, a přitom se tvářil tak mile a sladce. Možná se jen snažil se mnou skamarádit? Po chvilce jsem se konečně rozhodla balónek přijmout. Chvíli jsem si ho prohlížela a pak se podívala na Candy Popa. Jeho výraz se z té sladkosti změnil v něco strašlivého. Rychle jsem ucouvla a pevně balónek objala. Okamžitě jsem zpanikařila, když jsem si uvědomila, že jsem se začala vznášet výš a výš. Nemohla jsem svůj let ke světlu ani nijak ovlivnit.
"C-co se děje!?" zamumlala jsem, když jsem zjistila, že balónek nemohu pustit. Jako by se mi přilepil ke kůži. Světlo nade mnou bylo stále světlejší a já spatřila Candy Popa, jak na mě ze země mává. Spatřila jsem jeho stín, ze kterého mi běhal mráz po celém těle. Stín měl ďábelské rohy a ocas. Když jsem se mu chtěla znovu podívat do obličeje, byl celý pokřivený. Okolo mě se rozléhal šepot a motala se mi hlava. Zavřela jsem pevně oči a přála si, aby to cokoli, co se právě dělo, skončilo.
"Alexo! Alexo! Vzbuď se! ALEXO!" Slyšela jsem jakž takž svého otce. Cítila jsem se tak chladně, jako bych byla mrtvá. Byla jsem vyděšená a trhla sebou tak moc, že mi balónek v náručí praskl. Pomalu jsem otevřela oči a světlo za ním se mi podařilo identifikovat jako pouliční. Můj otec vedle mě klečel a zkoumal, jestli žiju. Téměř okamžitě jsem začala plakat a pokusila se ho obejmout. Než jsem se nadála, byli jsme v nemocnici. Doktor sám říkal, že byl zázrak, že jsme oba přežili. Ačkoli mě bolelo celé tělo i duše, byla jsem ráda, že jsme byli daleko od macechy.
Od nehody už uběhly tři měsíce, ale stále se nemůžu zbavit pocitu, že je něco špatně. Jsem ráda, že jsme oba utekli od macechy a můžeme začít znovu. Déšť, který jsem pozorovala z okna nemocnice mi dodal pocitu začátku něčeho nového. Musela jsem hodně skrýt své překvapení, když do pokoje přišel doktor bez klepání. Nejspíš jen přišel zkontrolovat, jak si vůbec vedu. Usmála jsem se sama pro sebe, když se ke mně doktor otočil zády. Úsměv se mi ale rychle vytratil, když se ke mně otočil zpátky čelem. Něco držel v ruce a potichu ke mně začal mluvit.

"Praskla jsi posledním balónkem, který jsem ti dal. Ale neboj se, Alexo; přinesl jsem ti nový."

Originál ZDE

UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.