STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Srpen 2017

???? (zaslaná CP, neuvedený název ani kontakt)

29. srpna 2017 v 20:11 | Jakub Abdelli? |  CZ Creepypasty
Ahoj, znáte to, když si chcete nainstalovat nějaký program nebo hru, a je u toho smluvní podmínka? Nikdo je nečte, nikoho nezajímají, protože jsou dlouhé a nudné. Chápu vás, taky jsem to tak dělával, ale teď si na ně dávám pozor a čtu všechno aspoň 2x kvůli té věci, co se mi stala.
Byl jsem sám doma, byly letní prázdniny a já celý dny proseděl na počítači a nedělal nic. Browsoval jsem weby a stahoval různé blbosti, až jsem si všiml něčeho, co mě opravdu zaujalo. Byla to hra jménem Infërnun a šlo v ní o "komunikaci" s nějakým botem typu Evie, nebo český KarelBot.
Zajímají mě takové prkotiny jako tohle, a tak jsem to chtěl zkusit. Stáhl jsem to z nějakého pochybného webu, který kvůli důsledkům nebudu zveřejňovat. Instalace probíhala normálně, vybral jsem místo uložení, a pak už jenom smluvní podmínky.
Těšil jsem se, a tak jsem jen zaškrtl souhlasím a dal OK.
Vyskočil mi na obrazovku jakýsi chat. Vypadal normálně, a tak jsem do něj napsal "ahoj" a čekal na reakci.
Někdo jménem Behemoth odepsal "Vítám tě :-)". Psali jsme si takové basic věci jako "jak se máš" "kolik ti je", ale pak přišla otázka na to "kde žiješ?".
Benemoth odpověděl: Ve zdech. Na to jsem odpověděl: A to je kde? Napsal: Radlická 7711, což je moje adresa. Rozklepal jsem se, ale pak mě napadlo, že mi možná jen čte IP adresu, a tak jsem se uklidnil a psal dál. Ale pak mi konverzace přišla čím dál divnější a divnější. Ptal se mě na otázky typu "jak se má moje rodina", "co bych dělal kdyby moje rodina zemřela" a další znepokojující otázky.
Kvůli tomu jsem ten chat vypnul a najel na tlačítko uninstall. V tom mi vyskočil error a v něm se psalo "The Terms of Service prohibits uninstalling the program". Nechal jsem to být a ten program nechal jen tak na ploše. Šel jsem spát ale měl jsem pořád pocit, že mě nějaké cizí oči pozorují, i když jsem byl absolutně sám. Padnul jsem do postele a dál nic neřešil, když v tom někdo začal šeptat. Ozývalo se to ze zdi hned vedle mé postele. Vyskočil jsem z ní a jen jí sledoval. Na zdi se začal rýsovat nápis "Upsal ses mi a už se mě nezbavíš". A teď jsem si vzpomenul na tu zas**** podmínku u toho prokletého chatu. Najednou se ze zdi začala rýsovat hlava a začala děsivě vřískat a skučet.
Probudil jsem se celý zpocený a udýchaný. Ulevil jsem si a posadil se na postel. Šel jsem si udělat kávu a posadil se za počítač. Otevřela se mi plocha, a já jsem spustil Chrome. Začala mi blikat obrazovka a objevovaly se na ní divné tváře, vždycky jen na sekundu. Chtěl jsem to vypnout, ale počítač nereagoval a zapnul chat bota. Napsal jsem do něj "To děláš ty? Okamžitě toho nech". Odepsal jen "Souhlasil jsi s tím, nemám důvod přestat".
Po chvilce toho děsivého problikávání to přestalo. Napadlo mě si najít jeho jméno: Benemoth a zjistil jsem, že je to jakýsi prastarý démon. Najel jsem na forum hledajíc stejnou oběť toho programu a napsal mi jeden uživatel jméném Michael: Je to démon šířící se přes kabely a net, nejde se ho zbavit, je s tebou do konce života, žije ve zdech nebo v malých škvírách a mezerách domu, např: za skříní, mezi knihami, za lednicí, ale je možnost jak omezit jeho 'útoky'.
Napsal, že ho musím posílat dál mezi lidi, a že jen tak ho můžu omezit. Našeptával mi do snů cizím jazykem, slyšel jsem řevy z odpadní roury v umyvadle. Proto vás prosím, čtěte si smluvní podmínky, nikdy nevíte co v nich je, a s jakými hrůzami souhlasíte.

Démon

28. srpna 2017 v 13:27 | Marakuja52CZ |  CZ Creepypasty
Bylo to v pátek večer. Trochu jsme s kámošema pařili v jednom klubu. Byli tam Ted, John a Sára. Byli jsme tehdy dost nalitý a dostali jsme dost blbej nápad. Sára byla ghotička, tedy alespoň to o sobě tvrdila.
Navrhla, že bychom mohli jít někam ven, a pokusit něco pro srandu "vyvolat". Mě přišel tenhle nápad trochu dětinskej, ale souhlasil jsem. Sára koupila svíčky a křídu a šli jsme. Zastavili jsme v parku na chodníku. Napravo bylo zábradlí a za ním řeka. Nalevo byl menší lesík a podél pěšiny byly lavičky. Sára namalovala na chodník pentagram a rozestavěla svíčky, zapálila a začala něco mumlat. Moc jsem tomu nerozuměl, ale slyšel jsem v tom slova, jako: satan, démon, peklo apod. Sára domluvila, ale nic se nedělo.
Kluci se smáli, ale mě to moc vtipné nepřišlo. Když se John s Tedem nasmáli, chtěli jsme odejít. Jenže se najednou strašně ochladilo. Opravdu, byl to strašný mráz zničehonic. Pak jsem zpozoroval, jak se na zábradlí tvoří jinovatka, a rozrůstá se dál po kovu. Vtom se v křoví něco hnulo. Byla to asi kočka, myslel jsem si, ale pak John vykřikl: "Proboha Sáro!"
Ohlédl jsem se a zcepeněl hrůzou. Sára visela ve vzduchu a měla rozpažené ruce jako na kříži. Byla mnohem bledější, ale zároveň temnější. To co mě ale nejvíc vyděsilo, bylo to, že měla oči obrácené dovnitř, takže jí bylo vidět jenom bělmo. Zírali jsme tam, a hrůzou ani nemrkli. Pak zase něco zašustilo v křoví za mnou, ohlédl jsem se, ale zas tam nic nebylo.
Pak ale začal křičet Ted. Opět jsem se ohlédl, a Ted se válel na zemi celý v krvi. Křičel strašně moc a já mu viděl na kůži krvavý pot. Byl celý zalitý krví, kterou teď bez ustání potil a křičel u toho. Strašně křičel. John raději utekl, utíkal, jak jen mohl, a najednou se svalil a hmatal si po obličeji. Taky křičel, příšerně křičel, chtěl jsem mu pomoct, ale on se otočil a já uviděl jeho oči. Žhnuly a svítily jako plamen a očividně taky Johna strašně pálily. Viděl jsem, jak se Johnovi pálí kůže kolem očí, jak rudne, jak se na ní dělají bolavé puchýře, a jak černě uhelnatí. Zíral jsem na to, neschopný mluvit, neschopný myslet, neschopný pochopit tu ukrutnou bolest všude kolem mě.
John volal moje jméno, prosil mě o pomoc, Ted po mě natahoval svoji kostnatou a zkrvavenou ruku a Sáře se začaly protáčet končetiny a praskat klouby. Pak na městských hodinách odbylo šest a veškerá ta hrůza pominula.

Probral jsem se až v nemocnici.

(Zaslaná creepypasta. Pokud máte kritiku, tak pouze konstruktivní, děkuji)

Případ se špatným koncem

28. srpna 2017 v 13:19 | Marakuja52CZ |  CZ Creepypasty
Píšu to jen tak narychlo, protože jsem na řadě. Zemřelo kvůli tomu moc lidí ale… no, jak to říct. Radši vám to napíšu.
Stalo se to v červnu, v takovém tom měsíci, kdy už učitelé nechtějí načínat novou látku, a tak raději zkoušejí. Ten den se mělo psát několik písemek, já byl výborně naučený a neočekával jsem, že by se tento den mělo udát něco tak hrozného. Seděl jsem v lavici, od začátku hodiny uplynulo už asi patnáct minut a učitel nikde. Najednou se objevil ve dveřích spolu s policistou. Celá třída byla zmatená, vypadalo to, že nám přišel něco říct.
"Studenti, bude to pro vás asi těžké přijmout, ale byl jsem pověřen, abych vás o tom informoval. Jedna ze studentek z této třídy, konkrétně Marie Nováková, se pohřešuje." V celé třídě zavládlo zděšení, všichni se nenápadně dívali na místo u zadní lavice, kde Marie sedávala. Nikomu to nebylo o přestávce divné, Marie chyběla často. "Ale ujišťuji vás, že ji můj policejní sbor brzy najde. Zatím vás s dovolením vyslechneme u pana učitele v kabinetu."
Jeden po druhém jsme se v tichosti ploužili do kabinetu. Byla to divná hodina. Z výslechu nakonec vyplynulo to, že Marii viděly její kamarádky naposledy na autobusové zastávce u parku ve tři hodiny odpoledne. Tam také policie druhý den zahájila pátrání, které ale netrvalo moc dlouho. Marii po delším hledání nalezli mrtvou v jezírku v parku. Chodím tam tudy do školy, a když jsem viděl, že je celý park obmotán červenobílou páskou, a že se tu potulují policisté, nijak mě nepřekvapilo, že ten samý strážník, co nám včera oznámil její zmizení, nám teď říká, že je mrtvá a někdo ji před smrtí znásilnil.
Ve škole to všemi otřáslo. Celý den se pak všichni snažili zjistit, kdo to byl, já jsem tomu bohužel také neodolal, a tak jsem si zjistil, kdo na té zastávce taky mohl být v ten samý čas. Vyšel mi jenom jeden člověk, Tadeáš Žák. To je dost zvláštní člověk, takový zamlklý, tiše bloumá po školních chodbách, ale jinak je docela normální.
Chtěl jsem za Tadeášem zajít, ale nebyl doma. Jeho matka mi řekla, že se šel projít do lesa. Šel jsem proto za ním. Po pár metrech jsem ho uviděl, jak vychází z lesa s modrým batohem a bílými adidaskami, zabalený v zelené mikině, celý šťastný. Pozdravil jsem ho a chtěl si popovídat.
Neměl námitek, tak jsme si sedli na trávu a povídali. Najednou mu zazvonil mobil, otevřel batoh a vytáhl ho. V jeho batohu jsem najednou zahlédl cosi kovového. Byl to železný lovecký nůž s čepelí dlouhou asi deset centimetrů a vedle něho ležel náramek z korálů, na kterých bylo jméno Ema. Nevšímal jsem si toho, krom toho taky nosím v batohu občas spoustu blbostí. Telefonovala mu jeho matka, kdy už se vrátí. Popovídali jsme si a rozešli jsme se.
Ráno ale opět přišel pan policista. Tentokrát přišel s tím, že se ztratila dívka jménem Ema Musilová. Jen jsem to jméno uslyšel a už jsem si dal dvě a dvě dohromady. Že by Tadeáš? Ne to ne, je sice trochu podivný, ale není to vrah. Ale co potom ten nůž a ten náramek, ne mohla mu ho přece darovat. A ten nůž nemusel být jeho.
Myšlenky se mi honily hlavou tak, že jsem se celý zbytek dne nedokázal na nic soustředit. Ten večer jsem nemohl spát, myslel jsem na Tadeáše, Marii a Emu. Po pár dnech našli Emino mrtvé znásilněné tělo v lese. Přesně v tom lese, ve kterém byl nedávno Tadeáš na procházce. Už jsem se nedokázal bránit pocitu, že to udělal on. Během těch pár dní jsem si vzpomněl, že ten lovecký nůž, co měl tehdy Tadeáš v batohu, mi už jednou ukazoval. Bylo to před rokem na škole v přírodě, propašoval ho z domova až do naší chatky. Všichni jsme mu ho tehdy záviděli. Taky jsem si vzpomněl, že Tadeáš Emu a Marii párkrát obtěžoval. Všechno mi to do sebe tak pasovalo, ale já tomu stále nevěřil. Spojil jsem se proto s dalšími dvěma kluky co se v tom taky rejpali, Mirkem a Lukášem, a řekli jsme si, že se ho na to zeptáme.
Přišli jsme zase za Tadeášovou matkou, ale ta nám řekla, že se šel projít opět k lesu. Neváhali jsme. Chvíli jsme tam bloudili mezi stromy a pak jsme zaslechli dívčí křik.
"Proboha Tadeáši ne! Nééééé!!!" Rozběhli jsme se za tím křikem, ale nikoho jsme tam nenašli. Pak ale Mirek ukázal na něco na zemi. Byla to mrtvola Kateřiny Pavlíčkové. Lukášem to otřáslo nejvíc, protože s Kateřinou už pár měsíců chodil. Zírali jsme na ni pár minut se zděšením. Oznámili jsme to na policii a za pár minut už se les hemžil detektivy. Řekli jsme jim o Kateřině a o naší teorii s Tadeášem. Té ale nevěřili. Evidentně si to chtěli vyšetřit sami.
Potom jsme radši šli domů, byli jsme z toho celého unavení. Druhý den ráno jsme se sešli na záchodech a probrali jsme to.
"Co jako chcete probírat, ten hajzl ji prostě zabil!" řekl Lukáš.
Mirek mu ale odvětil: "Ale to nám policie nikdy neuvěří. Tak co máme dělat?"
"Vypáčíme to z něj, z hajzla!" Lukáš to sice jen plácl, ale ta myšlenka měla něco do sebe. Policie by nám opravdu nikdy neuvěřila, nemáme žádné důkazy. A to o tom křiku v lese bychom si mohli klidně vymyslet. Ale pokud je to psychopat, mělo by se s tím něco dělat. Mohl ublížit komukoliv z nás. Lukáš navrhl, že ho někam vylákáme a tam se ho vyptáme. Mě se do toho moc nechtělo ale souhlasil jsem.
Vše jsme tedy připravili. Měli jsme to udělat v lesní chatě mého dědy. Řekli jsme Tadeášovi, že dneska půjdeme společně hrát Wowko do lesní chaty mého dědy. Že se sejdeme před lesem ve dvě hodiny. Tadeáš souhlasil.
Sešli jsme se na určeném místě v určitý čas. Šli jsme po polní cestě asi jen deset minut, ale připadalo mi to jako věčnost. Přišli jsme tedy před chatu. Tadeáš se hned hnal dovnitř, rozevřel notebook a hledal Wi-Fi.
Tadeáš se po chvíli zeptal: "Hoši, kde je ta Wi-Fi? Nevidím ji tu nikde, je tu vůbec? Hoši… Ho…" Díval se na nás a my na něj, vražedným pohledem.
"Ty jsi je všechny zabil hajzle, že?" řval Lukáš.
"Cože?" nechápal Tadeáš.
"Zabil jsi všechny ty holky, ty hajzle" křičel Mirek.
"Počkejte vy to nechápete, já si prostě nemůžu pomoct, jen tak nějakou pozvu a pak prostě neodolám a… nemůžu za to!" Křičel na nás Tadeáš.
"Tak tě pošleme za nimi" řekl Lukáš. Až tehdy jsem si všiml, že má v ruce nůž. Než jsme stačili s Mirkem něco udělat, Lukáš s nožem udeřil.
"Cos to proboha udělal!" křičeli jsme na něho.
"Já… já nevím, byl jsem tak naštvaný kvůli Kateřině a… a…" koktal Lukáš.
"Proč sis sebou bral nůž?" Na tom ale už nesešlo. Teď z nás byli vrazi. Museli jsme se zbavit důkazů. Tělo jsme nacpali do pytle s vápnem, které jsme našli v kůlně, a ten hodili do jámy. Ještě jsme polili pytel vodou a zasypali. Nůž jsme omyli od krve a pomocí vápna z něj odstranili všechny stopy. Cestou domů nikdo nemluvil.
Mysleli jsme na to, co jsme udělali. Stali jsme odpornými vrahy. Další den jsme se od strážníka dozvěděli, že Tadeáš zmizel. My jsme měli historku připravenou. Tadeáše jsme pozvali zahrát si k nám na lesní chatu. Když jsme skončili, šli jsme domů, ale Tadeáš to vzal přes les.
Tu noc jsem ale nemohl spát. Byla bouřka a v hromech jsem slyšel Tadeášův výkřik, když se to stalo.
Druhý den ráno nám ale bylo od policie sděleno, že Lukáše někdo zabil ve spánu. Prý ho někdo doslova rozpáral u něj doma. Při tom sdělení jsme se s Mirkem na sebe podívali zděšenými pohledy. Po škole jsme utíkali podívat se k Tadeášovu hrobu. Cestou jsme si říkali, že to není možné, je přece mrtvý, mrtvý a zakopaný, vápnem rozežraný. Vykopali jsme hrob a uvnitř nebylo nic. Žádný pozůstatek, ale takhle rychle, to vápno stihnout nemohlo. Uvnitř hrobu byl jen rozpáraný pytel.


Další den našli Mirkovi rodiče Mirka mrtvého v jeho posteli. Rozpáraného na kusy.

(Zaslaná creepypasta, jestli máte kritiku, tak pouze konstruktivní, děkuji)

Nebeský projekt

28. srpna 2017 v 12:55 | Kuroha |  Creepypasty
(Nejdříve poznámka: Děkuji drakethedragomasterpiece za finanční podporu!)
Probudil jsem se v temné místnosti na studené, tvrdé podlaze. Nedokázal jsem přesně určit, jak dlouho jsem tam už ležel, ale podle praskání kloubů a bolesti ve svalech jsem usoudil, že už to nějakou dobu bylo. Moje mysl byla naprosto prázdná. Rychle jsem se rozhlédl kolem, abych si prohlédl své okolí. Zjistil jsem, že místnost neměla žádná okna, což vysvětlovalo tu tmu.
Pomalu jsem se zvednul na nohy. Chvíli jsem trochu klopýtal, a dokonce jsem málem spadnul, ale naštěstí jsem se udržel. 'Unesl mě snad někdo?' Zajímal jsem se. Místnost se zdála být úplně prázdná. Žádné židle nebo pouta, která byste čekali, kdyby vás někdo unesl. To mě trochu uklidnilo, a tak jsem začal ohmatávat zdi. Byla to místnost o velikosti menší ložnice.
I přes temnotu jsem dokázal rozeznat tvar dveří. Hledal jsem slepě kliku, až na ní moje prsty konečně dosáhly. Trošku mě překvapilo, jak moc byla studená, ale to mě nezastavilo od pokusu dveře otevřít. Nic. Ty zatracené dveře se ani nepohnuly.
Najednou mi hlavou projela bolest, jako by mě právě někdo střelil kulkou do hlavy. Vzpomněl jsem si na světla, bouračku, strach, a ze všeho nejvíc na bolest. Chytil jsem se za hlavu, zavřel oči a doufal, že ta bolest za chvíli přejde. Poodešel jsem ode dveří a znovu spadl na zem. Po několika sekundách bolest ustala a najednou mi všechno došlo. "Jsem mrtvý?" Zajímal jsem se nahlas.
Jako by to byla odpověď na mou otázku, dveře se najednou otevřely a na chvíli mě oslepilo jasně světlo. Přikryl jsem si své citlivé oči. Dovnitř vstoupili dva muži. Jeden byl vysoký a na hlavě měl hustou blonďatou čupřinu a hluboké modré oči. Ten druhý byl menší, měl střapaté hnědé hlasy a rychlé zelené oči, které pozorovaly vše kolem. Oba na sobě měli oblek a oběma ze zad trčelo něco, co vypadalo jako křídla. Oba se na mě široce usmáli, čímž předváděli své zářivě bílé zuby.
"Vítejte v nebi, Jasone Grayi," promluvil ten vyšší hlasem hebkým jako samet.
"Nebe?" zeptal jsem se. Andělé přikývli a jejich úsměvy byly stále stejně zářivé. Zamyslel jsem se. Jak jsem se dostal do nebe? Nebyl jsem vyloženě zlý člověk, když jsem žil, ale zároveň jsem nebyl věřící. "Proč jsem se sem dostal?" zeptal jsem se zmateně.
"Protože do Nebe jdou všichni. Peklo je jen malá lež, která má lidi nasměrovat na správnou cestu. Ale i přesto jdou všichni nakonec sem." Vysvětlil vysoký klidně. Zdálo se, že už v tom měl nějakou praxi.
"Jsme tu, abychom tě po Nebi provedli!" vysvětlil menší a začal nadšeně poskakovat.
"Provedli?" zeptal jsem se a znovu se postavil na nohy.
"Pojď za námi," řekl vyšší a vyšel z místnosti. Všimnul jsem si, že když se ke mně otočili zády, jejich křídla byla pouze přišitá. Jednotlivé stehy byly odbité a urychlené, jako by se pacient při proceduře neustále pohyboval. Co tohle bylo vůbec za místo?
Když jsem vyšel z místnosti, zalilo mě silné světlo. Rychle jsem se otočil a zjistil, že dveře, kterými jsem prošel, zmizely, jako by nikdy neexistovaly. Menší anděl se zasmál mému podivení a ukázal rukou, abych šel dál. Udělal jsem tak a přede mnou se objevilo něco jako továrna. Byli tu další andělé v pracovních oblecích tahající vozíky s hrbolatými předměty. Nedokázal jsem pořádně určit, co ony věci byly.
Zahlédl jsem jednu docela hezkou pracovnici, která také tahala vozík blízko mě. Její vlasy měly barvy podzimního odpoledne a její oči zářily jako paprsky slunce svítící skrz skleničku whisky. Rychle jsem se na ní usmál a ona úsměv oplatila. O můj bože. Její obličej. Půlka jejího obličeje jako by byla úplně spálená. Byly jí jasně vidět zuby i dásně, bílé kosti, které objímalo růžové maso. To byla nejspíš jediná nepoškozená část jejího obličeje.
Rychle jsem od ní odvrátil zrak a spolknul jsem znovu obsah žaludku. Moji strážci si mé zastávky nevšimli, nebo jestli ano, tak jí nevěnovaly příliš mnoho pozornosti.
"Co je tohle vůbec za místo?" vykoktal jsem nakonec ze sebe.
"Nebe," odpověděli oba v nepříjemném unisonu. Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne, to má být přeci jasně bílé místo s branami a andělíčky, ne?" Oba strážci se na sebe podívali, jako by se jich jejich dítě ptalo, proč je nebe modré.
"Všechno se brzy vysvětlí, Jasone," odvětil rychle vyšší anděl. Jejich neustávající úsměv mě začal znervózňovat ještě více. Ještě bych něco namítl, kdybych nebyl tak zaneprázdněn udržováním svých vlastních žaludečních šťáv v těle.
Stále jsem je následoval, protože mi v tu chvíli ani nic jiného nezbývalo. Čím víc jsem se díval, tím víc mi věci ve vozíkách připomínaly části lidí. Ne, to nemohli být. Ale zase by to v tomhle chaosu nebylo vůbec překvapující. Hlavou se mi prohánělo milion otázek, ale moje rty je nedokázaly vyslovit.
Mí strašidelní průvodci mě vedli téměř nesčetným množstvím chodeb, které se kroutily do složitého labyrintu. Snažil jsem se najít nějaké odlišnosti, díky kterým bych si zapamatoval, kde jsem to byl, až bych se pokusil utéct, ale v každé chodbičce bylo přesně sedm dveří. Začalo mě zajímat, jak se tu andělé mohli vyznat.
Najednou se před jedněmi dveřmi zastavili. Nebylo na nich nic zvláštního, vypadaly přesně, jako všechny ostatní dveře. Menší anděl stiskl kliku a dveře pro mě otevřel. Když jsem nahlédl dovnitř, spatřil jsem operační stůl s vozíkem s věcmi, které každý chirurg potřeboval. Mou pozornost pak upoutal pár křídel, který visel na háku na zdi. Jakmile jsem si sečetl dvě a dvě dohromady, okamžitě jsem ucouvnul.
"Ne, ne, ne, ne," vymanil jsem ze sebe a couval tak dlouho, dokud moje záda nenarazila do zdi.
"Vycouvání zde není možnost," řekl vyšší anděl. Pevně popadl mou ruku a táhnul mě vpřed. Má chodidla se zarývala do kluzké podlahy, jak jen mohla, když jsem se pokoušel bezvýsledně zabrzdit. Jeho kamarád stále čekal u dveří. Zdálo se, že i v tomhle už byli řádně zběhlí. Ačkoli jsem se snažil vybojovat svobodu z pevného sevření, nedařilo se mi to.
Za chvíli u mě stál menší anděl a pomáhal vyššímu připoutat mé protestující tělo k operačnímu stolu. Vzpíral jsem se v kožených pásech, jak jen to šlo, ale nikam to nevedlo.
"Pusťte mě!" zaječel jsem.
"Prosím, uklidněte se, všechno vám teď bude vysvětleno, Jasone," řekl vyšší anděl jakýmsi prázdným tónem.
"Jděte k čertu!" zařval jsem skrz zaťaté zuby.
"Obávám se, že to nemůžeme. Už jsme říkali, že Peklo neexistuje," řekl vyšší anděl klidně. Jeho hubené prsty pečlivě vybraly skalpel.
"Jé, můžu tentokrát já?" vypískl najednou menší. Vyšší anděl zakoulel očima a zdráhavě mu dal skalpel do ruky.
"Pokus se to nezvorat jako minule," varoval ho.
'Minule?' pomyslel jsem si a vytřeštil jsem oči hrůzou.
Menší anděl se zachichotal a začal se ke mně se skalpelem přibližovat. Nastavil stůl do polohy křesla a otevřel dvířka, díky kterým měl jednoduchý přístup k mým zádům. Opravdu tohle měli promyšlené celou tu dobu.
"Víte, Jasone, můžete být šťastný, byl jste vybrán jako další anděl," vysvětloval ten vyšší. Cítil jsem, jak mi ten menší začal rozřezávat košili.
"Ale proč já? Vždyť já ani nejsem věřící, tomuhle jsem nikdy v životě nevěřil!" zaprotestoval jsem. Menší anděl začal dělat přesné řezy okolo mých lopatek. Zavrtěl jsem se bolestí a zaťal zuby, aby ze mne neunikla ani hláska.
"A přesně proto jste byl pro tuto roli vybrán. Protože jste se nikdy neoddal Bohu za života, musíte tak učinit zde." Cítil jsem, jak se mi skalpel zařezává hlouběji do zad a jak mi po zádech začíná téct horká krev. "Ti, kteří za života věřili už nemají potřebu se dál oddávat. A za to konečně mohou po smrti splynout s Bohem v jedno, přesně, jak si to v Nebi přáli," pokračoval vyšší anděl.
V koutku svého zorného pole jsem zahlédl menšího anděla, jak sundává ze zdi křídla a nesl je ke mně. Opatrně jedno zvednul a opatrně ho přiložil k řezu. Ale sotva jsem si toho všimnul, protože jsem v tu dobu byl příliš zaneprázdněný myšlenkou o "splynutí v jedno".
Byl jsem však vyrušen, když jsem pocítil, jak mi byla do krku zapíchnuta injekce.
"Bude lepší, když tuhle část zákroku prospíte," vysvětlil vyšší anděl. Než jsem mohl něco namítnout, obklopila mě temnota a celý svět kolem mě zmizel. V rámci několika vteřin jsem byl vtažen do naprosté temnoty, osvobozen od veškeré bolesti.
Jel jsem autem po silnici, která každých pár minut zatáčela. Byla noc a jel jsem domů od domu přítelkyně potom, co jsme se pěkně pohádali. Zjistil jsem, že mě s nějakým čurákem podváděla a už jsem se k ní nikdy nechtěl vrátit. Najednou se vedle mě ozval mobil a rozsvítil se mu displej, čímž mě upozorňoval na novou zprávu. Samozřejmě, že to byla ona.
'porad se na mne zlobíš???' napsala.
'Co myslíš?' odpověděl jsem v hlavě, ruce stále na volantu.
'Moc se omlouvám', byla další zpráva. Jo tak, tak teď začala psát s diakritikou. Ta kráva se musela cítit fakt špatně.
Začaly chodit další a další zprávy, které stále rozsvěcely displej. Snažil jsem se udržet oči na vozovce, ale zprávy mě začaly dost rušit. Tak jsem to vzdal a sáhnul po mobilu, abych jí mohl nějak hnusně odpovědět. Ale to bylo právě před další ostrou zatáčkou. Vytřeštil jsem šokovaně oči a moje auto sjelo ze silnice. Cítil jsem jen strach a připravoval se na nejhorší, a najednou všechno zčernalo.
Na chvíli jsem se probral, hrudník těžký a celý ulepený od potu. Jakmile hrůza mé noční můry odezněla, okamžitě jsem na zádech ucítil dva těžké předměty. Připadal jsem si, jako by se mi pod jejich vahou měla rozpadnout celá páteř. Otočil jsem hlavu dozadu kam nejdál jsem mohl a spatřil zářivě bílá křídla přišitá k mým zádům.
"Ou, konečně jsi vzhůru," poznal jsem již důvěrně známý hlas vyššího anděla.
"Odvedl jsem dobrou práci, že jo?" chtěl vědět menší anděl. Jeho otázka byla odpovězena povzdechnutím a prostým 'ano'.
"Jak dlouho jsem byl mimo?" můj hlas skřípal, jako bych ho nepoužíval už nějakou tu dobu.
"Čas zde nehraje roli," řekl vyšší anděl. Došel ke křeslu, na kterém jsem seděl a opatrně uvolnil všechna pouta. "Teď ti ukážeme tvou novou práci. Pojď s námi."
Zvedl jsem se z křesla a okamžitě ucuknul bolestí v zádech, která se dostavila vteřinu na to. Cítil jsem, jak mi kůže na zádech začala krvácet a krev začala pomalu stékat po mé odhalené páteři. S těžkými chodidly a třesoucíma se nohama jsem následoval své průvodce, protože jsem nevěděl, co jiného dělat.
Vedli mě dál bezbarvými chodbami, ve kterých jsem se neustále ztrácel. Moje mysl byla mimo, pravděpodobně z té bolesti okolo křídel. Nemohl jsem dělat nic jiného, než je následovat jako ovce baču. Bylo těžké odhadnout, jak dlouho mě vedli k železným dveřím, které se ve všem lišily od ostatních. Čas jako by tu vůbec neexistoval. A fakt, že všechny chodby vypadaly naprosto stejně také nijak nepomáhaly.
Vysoký anděl pro mě dveře bez dalšího zdržování otevřel. Ačkoli to bylo hezké gesto, nešel jsem dál. NECHTĚL jsem vkročit dovnitř, protože uvnitř byla jatka. Andělé oblečení v krví potřísněných zástěrách odsekávaly lidské končetiny z těl pomocí pilky na kosti. Na jejich perfektních obličejích zářily umělé úsměvy. Někteří si dokonce u práce pobrukovali, zatímco jim rubínová krev špinila perlově bílé zuby. Někteří se dokonce na mě otočili a zamávali mi.
Pokusil jsem se ucouvnout, ale narazil jsem do hrudi menšího anděla. Popadl mě za ramena tak silně, že se mi zdálo, jako by mi z nich chtěl sedrat kůži.
"Jen jdi," zazpíval a strčil mě násilím dovnitř. Než jsem se stihnul otočit a utéct, železné dveře se za mnou zabouchly, čímž zpečetily můj osud.
Chtěl jsem křičet, brečet a propadnout se v tu ránu do země, ale moje tělo se ani nehnulo. Zdálo se, jako bych celou scénu před sebou pouze pozoroval, jako bych tam ve skutečnosti vůbec nebyl. V mém zorném poli se opět objevil vyšší anděl a podával mi nedotčenou zástěru.
"To je pro tebe," řekl klidně. Věděl jsem, co by mě čekalo, kdybych si jí navléknul, takže jsem zakroutil hlavou a v očích se mi začaly sbíhat slzy.
"Ne… Prosím…" vykoktal jsem ze sebe. Vrazil mi zástěru do ruky a nasadil si svou vlastní. Byla o dost špinavější, než ta moje a visely z ní různé kusy vnitřností.
"Tak pojď, na kecání není čas. Máme dost napilno."
'Napilno?' Chtěl jsem se zeptat. Než jsem však mohl otázku vyslovit, dveře na druhé straně místnosti si otevřely. Všechno se uklidnilo a ztichlo a dovnitř vešla postava opírající se o hůl. Byl to starý muž s vráskami, které mu brázdily obličej jako řeky. Jediná známka vlasů na jeho těle byl dlouhý šedivý plnovous, který téměř vláčel po zemi. Špinila ho rubínová červeň, která výborně doplňovala jeho krví podlité oči, které si místnost pečlivě prohlížely. Ačkoli jsem byl od něj ještě stále dost daleko, byl z něj cítit pronikavý puch rozkladu.
Naše oči se konečně potkaly a já dočista ztuhnul. Byl jsem uvězněn v těch vševědoucích očích, které mi viděly až do duše. Byly doslova strhující a já jsem se od nich nedokázal odtrhnout, ani když se ke mně muž začal přibližovat.
"Jasone…" Zaskřípal hlasem, který zněl, jako by ho už celá desetiletí nepoužíval. Přikývl jsem, protože to byla ta jediná věc, na kterou jsem se zmohl. "Vítej," usmál se na mě a odhalil tak své staré zažloutlé zuby. Několik jich dokonce chybělo. Z této blízkosti už byl cítit i jeho zatuchlý dech. Hlavou mi projela strašidelná myšlenka. Byl snad…?
"Ano. Já jsem Bůh," řekl prostě odpověď na myšlenku, která se mi motala hlavou. "A tohle, jak už asi víš, je Nebe." Zasmál se a ukázal na masakr kolem sebe. Více než radostné zajásání to znělo jako sípání. "Jsem překvapený, co?" Znovu jsem přikývnul. Máchl svou pokřivenou rukou, jako by to mělo odehnat mé zmatení. "Jako většina. A proto ti to hned vysvětlím."
Odvrátil ode mě zrak a chvíli se pohupoval na místě. Jakmile tak udělal, jako by mi z ramen spadlo těžké závaží.
"Řekni, Jasone, proč si myslíš, že jsem stvořil lidi?" Vrátila se mi konečně řeč, tak jsem toho okamžitě využil.
"Nejsem si jistý," řekl jsem prostě a trochu mi spadl kámen ze srdce, když jsem znovu slyšel svůj hlas. Snažil jsem se si vzpomenout, co nás učili v nedělní škole, ale pamatoval jsem si jen ústřižky. "No… Adam a Eva, že? Chtěl jste, aby… se starali o zahradu, nebo tak něco?" Bůh se temně zasmál.
"Ani ne, ani ne. Takhle si to vykládají lidé. Mysli víc, Jasone. Mysli přes všechno to, co ti bylo servírováno."
Měl jsem problémy s porozuměním toho, kam tím směřoval, a zjistil jsem, že jeho přání nemohu vyhovět.
"Nemůžu," odpověděl jsem jednoduše skřípavým hlasem.
"Samozřejmě, že nemůžeš," odpověděl téměř okamžitě. "Vaše mysli byly naprogramovány, aby fungovaly určitým způsobem, to nemůžeš změnit tím pouhou silou vůle." Povzdechnul si, ale nezdálo se, že by v tom byl smutek. "Tohle ti možná pomůže. Proč lidé chovají prasata?"
Otázka mě trochu překvapila a zvedl jsem obočí. "Na jídlo?"
Usmál se a přikývnul. "Ano, přesně. Chovají se jenom aby pak mohla být zavražděna. Ačkoli k nim někteří přilnou a dávají jim jména, nakonec to vždy končí stejně." Pomalu mi začala tuhnout krev v žilách, jak jsem si začal dohromady dávat kusy skládačky. Jeho analogie vedla k jedinému vysvětlení, které jsem si však nechtěl připustit. A přesto to bylo tak jasné, že to zkrátka nešlo ignorovat. Těla, jatka, celková atmosféra tohoto místa.
"Jsme… prasata," dostal jsem ze sebe.
"Ano, přesně tak," zněla jeho odpověď. Ačkoli byly moje oči suché, z mého krku se dral vzlyk.
"Proč?" zeptal jsem se. "Proč nám to děláte? Lidé vás milují! Lidé vám někdy obětují celý svůj život! Ve vašem jméně byly vedeny války! Jak jste nás… mohl takhle zradit?!"
Pozvedl jedno za svých šedých obočí. "Zradit? Tak ty to vidíš takhle?" zeptal se. Neodpověděl jsem. "Vytvořil jsem vás. Dal jsem vám vše, co jste potřebovali k životu. Je tak strašné, když chci něco na oplátku?"
Pozvedl jsem hlavu a podíval se na něj, zatímco jsem začal naštvaně supět. "Já myslel… že nás milujete…" řekl jsem potichu, téměř šeptem.

Otočil ke mně hlavu a téměř opatrovnicky se na mě usmál. "Ach, ne. Nemiluji lidstvo, ale ani jím nepohrdám. Však víc, nakonec jste všichni stejně jen hospodářská zvířata." Jakmile dokončil svou větu, popadl volnou pilku z nedalekého stolu a vrazil jí do mých třesoucích se rukou. "A teď, pracuj." Otočil se na patě a zamířil si to k východu. V půlce cesty se zastavil a podíval se na mě. "A udělej mi tu laskavost a usmívej se." Polkl jsem a otevřel pusu, když jsem chtěl začít protestovat, ale zjistil jsem, že už jsem neměl vlastní mysl. Zbavil jsem se slz v očích, procedil na svůj obličej úsměv a začal jsem pracovat po boku ostatních andělů.

Perfetkní plán namluveno!

20. srpna 2017 v 14:15 | ParanormalWolf |  Namluvené minutovky
Další namluvená verze! Tentokrát od ParanormalWolf! :-)
-Jas

Tikavý Toby

10. srpna 2017 v 13:01 | Kastoway |  Creepypasty
Dlouhá cesta domů se zdála nekonečná. Silnice před autem se dál napínala do dlouhého nekonečna. Světlo, které dopadalo na auto skrz listí stromů tancovalo po okně v náhodných vzorech a občas by tě světlo dokázalo oslepit. Všude kolem rostly vysoké zelené stromy, které okolo silnice tvořily hustý les. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byl zvuk motoru. V autě panovala klidná, avšak zároveň i trochu strašidelná atmosféra. Ačkoli se jízda zprvu zdála jako nádherná, chyběly jí všechny věci, které by jí "nádhernou" činily.
Za volantem seděla žena středního věku s nakrátko střiženými vlasy, které výborně doplňovaly její charakter. Měla na sobě zelené triko s V výstřihem a modré džíny. Na každém uchu jí visela diamantová náušnice, která byla mezi vlasy trochu vidět. Měla zářivě zelené oči, které skvěle pasovaly k jejímu triku, a navíc je hezky doplňovalo i osvětlení okolí. Jinak na ní nebylo nic moc zvláštního. Vypadala jako každá jiná "normální žena", kterou můžeš vidět všude v televizi, ale byla tu ještě jedna věc, která jí od těchto "normálních žen" odlišovala, a to byly temné kruhy pod očima. Její výraz byl ponurý a smutný, ačkoli vypadala jako někdo, kdo se směje pořád.
Každou chvíli popotáhla a podívala se do zpětného zrcátka na svého syna na zadním sedadle, který byl z části shrbený, ruce měl pevně založené na hrudi a hlavu měl opřenou o studené okno. Ten kluk postrádal cokoli, co by ho činilo normálním, každý by hned poznal, že je s ním něco špatně. Jeho rozdrbané hnědé vlasy trčely do všech stran, a jeho bledá, téměř šedavá pleť byla osvěcena paprsky světla. Na rozdíl od své matky měl tmavé oči a měl na sobě bílé triko a čisté kalhoty, které mu poskytla nemocnice. Jeho dřívější oblečení bylo tak roztrhané a potřísněné krví, že už se nedalo nosit.
Na pravé straně jeho obličeje se nacházelo několik škrábanců a rozštěpené obočí. Jeho pravá ruka byla obvázaná až k rameni, kde jeho tělo spadlo na rozbité sklo. Ačkoli se jeho úraz zdál bolestivý, pravda byla taková, že on necítil vůbec nic. Nikdy nic necítil. Jednou z mnoha výzev jeho života bylo se potýkat se vzácnou nemocí, která mu zapříčinila, že vůbec necítil bolest. Nikdy nezažil, co to je bolest. Mohl by klidně přijít o ruku a on by pořád nic necítil. To, a ještě se potýkal s další vadou, která mu přinesla už tolik nepříjemných přezdívek za tu krátkou dobu, kdy začal chodit do školy, než přešel na domácí výuku, kterou byl Tourettův syndrom, který mu způsoboval tiky a záškuby, které nedokázal ovládat. Každou chvíli si křupnul krkem a sem tam sebou škubnul. Děti ho provokovaly a říkaly mu Tikavý Toby, dělaly si z něj srandu a ponižovali ho napodobováním jeho záškubů a smíchem. Bylo to tak zlé, že se musel začít vzdělávat doma. Bylo pro něj těžké se učit v běžném prostředí, kde ho všechny děti pošťuchovaly, nebo spíše bodaly, když si z něj dělaly dobrý den. Toby zíral z okna ven, jeho obličej bez jakýchkoli dešifrovatelných emocí a sem tam škubnul ramenem, rukou nebo chodidlem. Každý hrbolek, přes které auto přejelo, mu dělalo zle. Jméno toho chlapce bylo Toby Rogers. A poslední jízda autem, kterou si Toby pamatoval, skončila bouračkou.
To bylo vše, o čem přemýšlel. V podvědomí si přehrával celý incident, který si pamatoval do doby, než omdlel, znovu a znovu. Toby měl štěstí, které však jeho sestře chybělo. Když pomyslel na svou sestřičku, nedokázal se ubránit slzám. Přehrávaly se mu strašlivé vzpomínky. Její křik, který ustal, když předek auta naboural. Všechno na chvíli zčernalo, než Toby otevřel oči a spatřil tělo své sestry, jejíž čelo bylo plné střepů a její boky a nohy byly rozdrceny pod tíhou volantu, její hruď podepřená pozdě spuštěným airbagem. To bylo naposled, kdy spatřil svou milovanou starší sestru.
Cesta domů se zdála nekonečná. Trvala tak dlouho, protože se matka chtěla hynout místu nehody. Jakmile se objevili v povědomém sousedství, byli oba naprosto připravení vystoupit z auta a znovu vkročit do svého domova. Bylo to postarší sousedství s malými domky namačkanými vedle sebe. Auto zastavilo před malým modrým domkem s bílými okenními rámy. Oba si rychle všimli starého vozidla zaparkovaného před domem a povědomé postavy stojící před ním. Tobyho rychle dostihl vztek a frustrace, když spatřil svého otce. Jeho otce, který u toho nebyl.
Jeho matka zaparkovala auto vedle něj, vypnula motor a připravovala se na vystoupení z auta a na konverzaci se svým manželem.
"Co tu dělá?" řekl Toby potichu a podíval se na svou matku, která zrovna otevřela dveře auta.
"Je to tvůj otec, Toby, je tady, protože tě chce vidět," odpověděla jeho matka monotónním hlasem, když se snažila, aby se jí hlas netřásl.
"Ale aby zajel do nemocnice, než Lyra zemřela, to ne," zamračil se Toby a dál koukal z okénka.
"Byl tu noc opilý, drahoušku, nemohl přeci řídit-"
"Jo, a kdy není?" Toby otevřel dveře dřív, než jeho matka a vyskočil z auta, kde se setkal s pohledem svého otce a sklopil hlavu s podrážděným výrazem.
Vystoupila i jeho matka, pohlédla na svého muže a obešla auto. Jeho otec roztáhnul ruce, protože čekal, že ho manželka obejme, ale ta okolo něj jen prošla a položila ruku okolo Tobyho ramen a řekla mu, aby šel zatím dovnitř.
"Connie," začal její manžel chraplavým hlasem, "dneska žádné uvítací objetí?" Ta však jeho vlezlá slova ignorovala a prošla okolo něj se svým synem pod svou rukou. "Hej, je mu už 16, umí chodit sám," začal je oba následovat dovnitř.
"Je mu 17," Ohlédla se na něj Connie, otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř. "Toby, co říkáš na to, že bychom tě odvedli do tvého pokoje, aby sis odpočinul? Potom pro tebe zase přijdu, až bude hotová večeře-"
"Ne, je mi 16, umím chodit sám," řekl Toby sarkasticky, ohlédl se rychle na svého otce a pak rychle vyběhl schody nahoru a práskl za sebou dveřmi do svého pokoje. Jeho malý pokoj toho moc neměl. Jen malou postel, komodu, okno a jeho místnost měla pár zarámovaných obrazů jeho rodiny, ještě když to byla rodina. To bylo, než se z jeho otce stal alkoholik a začal se ke všem chovat agresivně. Pamatoval si, že když se jednou hádali, popadl jeho matku za vlasy a shodil jí k zemi, a když se je Lyra snažila rozdělit od sebe, strčil do ní a ona si narazila záda o roh kuchyňské linky. Toby by mu nikdy nedokázal odpustit za to, co provedl jeho matce a sestře. Nikdy.
Tobymu bylo jedno, jak moc ho otec mlátil, stejně nic necítil, jediné, co ho trápilo, bylo, jak úmyslně ubližoval dvěma osobám, na kterých mu v životě záleželo. A když byl v nemocnici, kde jeho sestra vydala svých pár posledních dechů, jediný, kdo tam nespěchal, byl právě on. Toby došel k oknu a vyhlédl do ulice. Mohl by přísahat, že vždycky v koutku oka něco viděl, ale vždycky to svedl na vedlejší účinky jeho léků. Když byla večeře hotová a jeho matka ho zavolala, seběhl zase dolů a s nevolí se posadil naproti svému otci, mezi matku a prázdnou židli. Během večeře bylo ticho, ale Toby odmítal jíst. Místo toho neustále pozoroval svého otce.
Jeho matka ho při tom přistihla a rychle do něj šťouchla loktem. Toby se na ní rychle ohlédl a pak sklopil zrak ke svému jídlu, kterého se ještě ani nedotkl.
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.