STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Tikavý Toby

10. srpna 2017 v 13:01 | Kastoway |  Creepypasty
Dlouhá cesta domů se zdála nekonečná. Silnice před autem se dál napínala do dlouhého nekonečna. Světlo, které dopadalo na auto skrz listí stromů tancovalo po okně v náhodných vzorech a občas by tě světlo dokázalo oslepit. Všude kolem rostly vysoké zelené stromy, které okolo silnice tvořily hustý les. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byl zvuk motoru. V autě panovala klidná, avšak zároveň i trochu strašidelná atmosféra. Ačkoli se jízda zprvu zdála jako nádherná, chyběly jí všechny věci, které by jí "nádhernou" činily.
Za volantem seděla žena středního věku s nakrátko střiženými vlasy, které výborně doplňovaly její charakter. Měla na sobě zelené triko s V výstřihem a modré džíny. Na každém uchu jí visela diamantová náušnice, která byla mezi vlasy trochu vidět. Měla zářivě zelené oči, které skvěle pasovaly k jejímu triku, a navíc je hezky doplňovalo i osvětlení okolí. Jinak na ní nebylo nic moc zvláštního. Vypadala jako každá jiná "normální žena", kterou můžeš vidět všude v televizi, ale byla tu ještě jedna věc, která jí od těchto "normálních žen" odlišovala, a to byly temné kruhy pod očima. Její výraz byl ponurý a smutný, ačkoli vypadala jako někdo, kdo se směje pořád.
Každou chvíli popotáhla a podívala se do zpětného zrcátka na svého syna na zadním sedadle, který byl z části shrbený, ruce měl pevně založené na hrudi a hlavu měl opřenou o studené okno. Ten kluk postrádal cokoli, co by ho činilo normálním, každý by hned poznal, že je s ním něco špatně. Jeho rozdrbané hnědé vlasy trčely do všech stran, a jeho bledá, téměř šedavá pleť byla osvěcena paprsky světla. Na rozdíl od své matky měl tmavé oči a měl na sobě bílé triko a čisté kalhoty, které mu poskytla nemocnice. Jeho dřívější oblečení bylo tak roztrhané a potřísněné krví, že už se nedalo nosit.
Na pravé straně jeho obličeje se nacházelo několik škrábanců a rozštěpené obočí. Jeho pravá ruka byla obvázaná až k rameni, kde jeho tělo spadlo na rozbité sklo. Ačkoli se jeho úraz zdál bolestivý, pravda byla taková, že on necítil vůbec nic. Nikdy nic necítil. Jednou z mnoha výzev jeho života bylo se potýkat se vzácnou nemocí, která mu zapříčinila, že vůbec necítil bolest. Nikdy nezažil, co to je bolest. Mohl by klidně přijít o ruku a on by pořád nic necítil. To, a ještě se potýkal s další vadou, která mu přinesla už tolik nepříjemných přezdívek za tu krátkou dobu, kdy začal chodit do školy, než přešel na domácí výuku, kterou byl Tourettův syndrom, který mu způsoboval tiky a záškuby, které nedokázal ovládat. Každou chvíli si křupnul krkem a sem tam sebou škubnul. Děti ho provokovaly a říkaly mu Tikavý Toby, dělaly si z něj srandu a ponižovali ho napodobováním jeho záškubů a smíchem. Bylo to tak zlé, že se musel začít vzdělávat doma. Bylo pro něj těžké se učit v běžném prostředí, kde ho všechny děti pošťuchovaly, nebo spíše bodaly, když si z něj dělaly dobrý den. Toby zíral z okna ven, jeho obličej bez jakýchkoli dešifrovatelných emocí a sem tam škubnul ramenem, rukou nebo chodidlem. Každý hrbolek, přes které auto přejelo, mu dělalo zle. Jméno toho chlapce bylo Toby Rogers. A poslední jízda autem, kterou si Toby pamatoval, skončila bouračkou.
To bylo vše, o čem přemýšlel. V podvědomí si přehrával celý incident, který si pamatoval do doby, než omdlel, znovu a znovu. Toby měl štěstí, které však jeho sestře chybělo. Když pomyslel na svou sestřičku, nedokázal se ubránit slzám. Přehrávaly se mu strašlivé vzpomínky. Její křik, který ustal, když předek auta naboural. Všechno na chvíli zčernalo, než Toby otevřel oči a spatřil tělo své sestry, jejíž čelo bylo plné střepů a její boky a nohy byly rozdrceny pod tíhou volantu, její hruď podepřená pozdě spuštěným airbagem. To bylo naposled, kdy spatřil svou milovanou starší sestru.
Cesta domů se zdála nekonečná. Trvala tak dlouho, protože se matka chtěla hynout místu nehody. Jakmile se objevili v povědomém sousedství, byli oba naprosto připravení vystoupit z auta a znovu vkročit do svého domova. Bylo to postarší sousedství s malými domky namačkanými vedle sebe. Auto zastavilo před malým modrým domkem s bílými okenními rámy. Oba si rychle všimli starého vozidla zaparkovaného před domem a povědomé postavy stojící před ním. Tobyho rychle dostihl vztek a frustrace, když spatřil svého otce. Jeho otce, který u toho nebyl.
Jeho matka zaparkovala auto vedle něj, vypnula motor a připravovala se na vystoupení z auta a na konverzaci se svým manželem.
"Co tu dělá?" řekl Toby potichu a podíval se na svou matku, která zrovna otevřela dveře auta.
"Je to tvůj otec, Toby, je tady, protože tě chce vidět," odpověděla jeho matka monotónním hlasem, když se snažila, aby se jí hlas netřásl.
"Ale aby zajel do nemocnice, než Lyra zemřela, to ne," zamračil se Toby a dál koukal z okénka.
"Byl tu noc opilý, drahoušku, nemohl přeci řídit-"
"Jo, a kdy není?" Toby otevřel dveře dřív, než jeho matka a vyskočil z auta, kde se setkal s pohledem svého otce a sklopil hlavu s podrážděným výrazem.
Vystoupila i jeho matka, pohlédla na svého muže a obešla auto. Jeho otec roztáhnul ruce, protože čekal, že ho manželka obejme, ale ta okolo něj jen prošla a položila ruku okolo Tobyho ramen a řekla mu, aby šel zatím dovnitř.
"Connie," začal její manžel chraplavým hlasem, "dneska žádné uvítací objetí?" Ta však jeho vlezlá slova ignorovala a prošla okolo něj se svým synem pod svou rukou. "Hej, je mu už 16, umí chodit sám," začal je oba následovat dovnitř.
"Je mu 17," Ohlédla se na něj Connie, otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř. "Toby, co říkáš na to, že bychom tě odvedli do tvého pokoje, aby sis odpočinul? Potom pro tebe zase přijdu, až bude hotová večeře-"
"Ne, je mi 16, umím chodit sám," řekl Toby sarkasticky, ohlédl se rychle na svého otce a pak rychle vyběhl schody nahoru a práskl za sebou dveřmi do svého pokoje. Jeho malý pokoj toho moc neměl. Jen malou postel, komodu, okno a jeho místnost měla pár zarámovaných obrazů jeho rodiny, ještě když to byla rodina. To bylo, než se z jeho otce stal alkoholik a začal se ke všem chovat agresivně. Pamatoval si, že když se jednou hádali, popadl jeho matku za vlasy a shodil jí k zemi, a když se je Lyra snažila rozdělit od sebe, strčil do ní a ona si narazila záda o roh kuchyňské linky. Toby by mu nikdy nedokázal odpustit za to, co provedl jeho matce a sestře. Nikdy.
Tobymu bylo jedno, jak moc ho otec mlátil, stejně nic necítil, jediné, co ho trápilo, bylo, jak úmyslně ubližoval dvěma osobám, na kterých mu v životě záleželo. A když byl v nemocnici, kde jeho sestra vydala svých pár posledních dechů, jediný, kdo tam nespěchal, byl právě on. Toby došel k oknu a vyhlédl do ulice. Mohl by přísahat, že vždycky v koutku oka něco viděl, ale vždycky to svedl na vedlejší účinky jeho léků. Když byla večeře hotová a jeho matka ho zavolala, seběhl zase dolů a s nevolí se posadil naproti svému otci, mezi matku a prázdnou židli. Během večeře bylo ticho, ale Toby odmítal jíst. Místo toho neustále pozoroval svého otce.
Jeho matka ho při tom přistihla a rychle do něj šťouchla loktem. Toby se na ní rychle ohlédl a pak sklopil zrak ke svému jídlu, kterého se ještě ani nedotkl.


Toby si lehl do postele, přehodil si deku přes hlavu a koukal z okna. Byl sice unavený, ale nedokázal usnout. Nemohl, bylo hodně věcí, o kterých mohl přemýšlet. Uvažoval, jestli přijmout radu své matky a svému otci odpustit, nebo v sobě dál proti němu držet zlost. Jeho dveře zavrzaly a do jeho pokoje vstoupila jeho matka a sedla si na kraj jeho postele. Natáhla ruku a podrbala ho na zádech, která jí byla vystavena.
"Vím, že je to pro tebe těžké Toby, ale slibuji, že všechno bude lepší," řekla konejšivě.
"Kdy odejde?" zeptal se nevinně Toby třesoucím se hlasem. Connie sklopila zrak ke svým chodidlům.
"To nevím zlatíčko, zatím tu chce zůstat," odpověděla. Toby už nepokračoval. Jen dál koukal do zdi a držel si pochroumanou ruku u hrudi. Po několika minutách ticha si jeho matka povzdechla, dala mu pusu na tvář a zvedla se, aby mohla z pokoje odejít. "Dobrou noc," řekla a zavřela dveře.
Hodiny ubíhaly pomalu a Toby nemohl usnout a neustále se převaloval. Jakmile nechal svou mysl si dělat co chtěla, uslyšel skřípání pneumatik, křik jeho sestry a on se mohl jen schoulit na své posteli. Odhodil deku, lehl si na záda a přitáhl si k obličeji polštář, do kterého začal brečet. Cítil, jak se mu zvedá a zase klesá hrudník s každým následujícím vzlykem. Slyšel své vlastní politováníhodné kvílení. Kdyby si nedržel polštář u obličeje, určitě by začal hlasitě ječet. Po několika sekundách odhodil i polštář a posadil se, shrbený, s hlavou opřenou a ztěžka dýchal, zatímco mu po tvářích tekly slzy. Nedokázal se pláči nijak bránit. Snažil se se udržet v tichosti, ale nedokázal se bránit kňučení a vzlykům. Nadechl se, zvednul se z postele, obešel postel a došel ke svému oknu, u kterého se zastavil a párkrát se zhluboka nadechnul, aby se uklidnil. Promnul si oči a zadíval se na skupinku vysokých borovic na druhé straně ulice. Najednou se zarazil a zaměřil se jen na něco pod lampou. Začalo mu zvonit v uších a nedokázal odvrátit zrak. Pod lampou stála bytost, která byla sotva a dvě stopy nižší než lampa samotná, podél těla měla dlouhé ruce a pozorovala Tobyho svýma neexistujícíma očima. Celkově ta postava neměla žádný obličej. Žádné oči, žádná pusa, žádný nos, a přesto Tobymu zírala přímo do nitra jeho duše. Zvonění v jeho uších bylo stále hlasitější a hlasitější, dokud všechno nezčernalo. Další ráno se Toby probral u sebe v posteli. Cítil se jinak. Nebyl vůbec unavený a když se konečně naplno probral, připadal si, jako by ležel celé hodiny vzhůru. Hlavou se mu neproháněly žádné myšlenky. Sedl si a došoupal se ke zdi, ale jakmile se zvednul, zamotala se mu hlava.
Dopotácel se až ke dveřím a seběhl schody dolů. Jeho rodiče zrovna seděli u stolu, jeho otec sledoval minitelevizi na lince, zatímco jeho matka četla noviny. Rychle se ohlédla, když zaregistrovala Tobyho přítomnost.
"No, dobré ráno, ospalče, už jsem si myslela, že nevstaneš," přivítala ho zdrženlivým úsměvem. Toby se pomalu otočil, aby se podíval na hodiny a zjistil, že už bylo 12:30. "Udělala jsem ti snídani, ale už vystydla. Chtěla jsem tě jít vzbudit, ale řekla jsem si, že se potřebuješ vyspat," její výraz přešel z veselého obličeje do ustaraného, když jí její syn neodpovídal. "Jsi v pořádku?"
Toby se dopotácel na židli vedle svého otce. Připadalo mi, jako by k němu byly uvázány provázky a on se vůbec nedokázal ovládat. Viděl všechno normálně, ale jeho hlava mu to prostě nechtěla brát. Natáhl se k ruce jeho otce, ale ta ho jen plaskla. Otec se k němu rychle otočil.
"Nesahej na mě, kluku!" zaječel.
Jeho matka se hned zvedla. "Dobrá, tak dost! To nám tu ještě scházelo!"
Dny ubíhaly dál. Connie většinu času uklízela dům a její nerudný manžel ji neustále poroučel. Úplně stejně, jako to bylo před nehodou. Toby víceméně neopouštěl svůj pokoj. Jen seděl u své postele a klepal se. Stále o něčem bloumal, ale témata se mu v hlavě měnila tak rychle, že si žádné pořádně nepamatoval. Procházel se po svém pokoji jako zvíře v kleci, nebo se díval z okna. Takže tento nezdravý cyklus pokračoval dál. Connie byla stále bez větších protestů submisivní vůči svému manželovi a Toby zůstával ve svém pokoji.
Než si stačil uvědomit, co dělá, začal si odkousávat maso z prstů. Žužlal své prsty, dokud nezačaly krvácet. Když ho přitom přistihla matka, měla šílenou reakci. Odtáhla ho dolů, popadla lékárničku a prsty mu obmotala. Od té doby ho nespouštěla z očí. Izoloval se tak moc, že začal nesnášet, když musel být s někým jiným. I jeho paměť začala zaostávat. Přestal si pamatovat, co se stalo před několika minutami, hodinami, dni, a tak dále. Z ničeho nic začal říkat nesmysly, které se vůbec netýkaly tématu konverzace. Vždycky to bylo o tom, jak viděl divné věci, jako žraloci v umyvadle, když myl nádobí, že slyší cvrčky ve svém polštáři a že když se dívá z okna, tak vidí duchy. Všechny tyhle nesmysly ho dovedly až k psychiatrovi. Jeho matka už nevěděla co dál, takže se rozhodla, že pro něj bude nejlepší si promluvit s profesionálem. Connie vešla s Tobym do budovy, kde ho držela za ruku a vedla ho. Došli k recepci, kde si matka začala povídat s recepční.
"Paní Rogersová?" zeptala se slečna.
"Ano, to jsem já," Connie přikývla, "přišli jsme za doktorkou Oliverovou, jsem tu s Tobym Rogersem."
"Ano, tudy," slečna se zvedla a zavedla je do dlouhé chodby. Toby si prohlížel zarámované obrazy na zdech a zaposlouchal se do klapání podpatků na dřevěné podlaze. Otevřela dveře do místnosti, kde byl stůl a dvě židle. "Pokuste se ho prosím na několik minut posadit, já dojdu pro doktorku," usmála se a nechala otevřené dveře. Toby se dopotácel do místnosti a sedl si ke stolu. Ohlédl se na svou matku a slečna venku pomalu zavřela dveře. Rozhlédl se po místnosti, než začal kousat do obvazů na své ruce, aby se je pokusil odmotat, ale byl vyrušen otevřením dveří, když do místnosti vstoupila mladá žena s černo bílými puntíkovanými šaty a blonďatými vlasy, zatímco v rukou držela podložku s papíry a propisku.
"Toby?" zeptala se s úsměvem. Toby se na ní otočil a přikývnul. "Ráda tě poznávám, Toby, já jsem doktorka Oliverová," natáhla ruku, aby si s ním mohla potřást, ale zdrženlivě ji zase odtáhla, když si všimla jeho obvázaných rukou. "Ou," usmála se nervózně, pročistila si krk a posadila se na židli za stolem naproti němu. "Takže, zeptám se tě na několik otázek a chci, abys na ně odpověděl, jak nejpravdivěji můžeš, dobře?" Položila podložku na stůl. Toby pomalu přikývl a nechal své obvázané ruce v klíně.
"Kolik ti je, Toby?"
"17," odpověděl potichu. Zapsala si to na papír na podložce.
"Jak zní celé tvé jméno?"
"Toby Erin Rogers."
"Kdy máš narozeniny?"
"28. dubna."
"Kdo všechno je v tvé rodině?" Toby se na chvíli zarazil, než odpověděl.
"Moje mamka, můj táta a…" zastavil se, "m-moje sestra."
"Slyšela jsem, co se stalo tvé sestře… je mi to moc líto," nasadila doktorka smutný výraz. Toby přikývl. "Pamatuješ si něco z té bouračky, Toby?" Toby od ní odvrátil zrak. Jeho mysl byla na chvíli prázdná. Podíval se do svého klína a z ničeho nic mu začalo zvonit v uších. Vytřeštil oči a zdálo se, jako by zmrznul na místě.
"Toby?" zeptala se psychiatrička. "Toby, posloucháš mě?"
Toby se oklepal a po zádech mu přelétl mráz, otočil hlavu k oknu ve dveřích, kde to spatřil. Temnou postavu bez obličeje, která ho pozorovala. Zíral na ní s vytřeštěnýma očima, zatímco zvonění bylo stále hlasitější, než ho najednou doktorka probudila z transu.
"Toby!" vykřikla. Toby vyskočil, spadl bokem ze židle a odcouval do kouta. Doktorka Oliverová se zvedla a držela se podložku u hrudi. V očích měla výraz překvapení. Toby se jí podíval znovu do očí, zatímco zhluboka oddechoval a sem tam sebou škubnul.
Tu noc ležel Toby ve své posteli. Klížily se mu oči, zatímco zíral do stropu. Už pomalu usínal, když tu ho znovu probudily kroky na chodbě. Posadil se a zíral na dveře, které byly otevřené. Nebylo rozsvíceno, všechno bylo osvíceno pouze modrou září měsíce, která procházela jeho oknem. Zvedl se a pomalu došel ke dveřím, když se mu najednou ony dveře, které byly doteď otevřené, zabouchly před nosem. Zalapal po dechu a upadl. Začal zhluboka dýchat a vytřeštil oči. Počkal pár sekund a pak se znovu zvednul. Natáhl svou obmotanou ruku ke studené klice a otevřel dveře. Vyhlédl do temné chodby a po špičkách vyťapal ven. Okno na konci chodby umožňovalo letmé osvícení temnoty v chodbě, které mu poskytlo bezpečí při sbíhání schodů. Všude kolem něj byly slyšet kroky, vzdálený smích doplněný ťapkáním malých nožiček, které znělo jako malé dítě, které se chichotalo a pobíhalo kolem. Chodba byla delší, než si jí pamatoval. Jako by byla nekonečná… jako cesta domů z nemocnice. Slyšel zaskřípání dveří.
"Mami?" zvolal třesoucím se hlasem. Najednou se dveře za ním zabouchly a on znovu vyskočil a otočil se. Za ním se ozvalo strašidelné zasténání, které mu znělo jako kvákání žáby. Otočil se, jak nejrychleji mohl a najednou byl tváří v tvář své mrtvé sestře. Její oči byly celé bílé, její kůže bledá, pravá strana její čelisti držela na jediném svalu, z čela jí trčely střepy a po tváři jí stékala černá krev, její blonďaté vlasy byly v culíku, jako je nosila pořád a na sobě měla šedé triko a atletické kraťasy, které byly umazané a potřísněné krví.
Její nohy byly ohnuté v úhlu, ve kterých by neměly být. Stála tam a vydávala kvákavý zvuk sotva pár centimetrů od Tobyho obličeje. Toby se lekl a znovu spadl.
"Áá!" začal od ní couvat, ale nedokázal od ní odvrátit zrak, od těch prázdných, mrtvých očí. Couval, dokud do něčeho nenarazil. Zarazil se. Najednou vše utichlo až na jeho hluboké dýchání a pláč. Pomalu zvedl hlavu, jen aby se setkal s prázdným obličejem postavy, která se nad ním skláněla. Za jeho temným tělem byly řady dětí, od pohledu odhadem od tří do deseti let, jejich oči kompletně černé a z jejich očí stékala černá krev. Vykřikl a zvedl se, jak nejrychleji mohl, jen aby zakopl o chapadla, která se mu obmotala kolem kotníků. Spadl rovnou na břicho a vyrazil si dech. Snažil se vykřiknout, ale nevypadla z něj jediná hláska. Zasípal a potom všechno zčernalo. Toby se rychle probral. Zaječel a rychle se posadil a rychle oddechoval. Zasípal a držel si své obmotané ruce u hrudi. Byl to jenom sen… jenom sen. Znovu si lehnul a převalil se na bok. Připadalo mu, jako by mu najednou z hrudi spadlo obrovské závaží. Zvedl se a dobelhal se k oknu. Nic tam nebylo. Nikdo tam nestál. Žádní duchové. Žádné postavy. Nic.
Najednou uslyšel šustění a kašlání svého otce. Jeho dveře byly zavřené. Došel k nim a otevřel je. Rozhlédl se po chodbě. Seběhl po schodech dolů do kuchyně, kde našel otce, jak kouří v jejich obýváku. Toby chvíli počkal a pozoroval ho zpoza rohu, než ho dostihlo pálení v hrudi. Hluboko uvnitř ho konečně přemohl jeho bublající vztek. V hlavě slyšel mnoho imaginárních hlasů.
"Udělej to, udělej to, udělej to," povzbuzovaly ho. Odvrátil se a snažil se si držet ruce. Konečně se cítil, že má nad sebou nějakou kontrolu, na rozdíl od těch několika týdnů před tím, co přijel z nemocnice. Konečně se mu vrátily myšlenky, které však byly okamžitě přehlušeny povzbuzováním hlásků v jeho hlavě.
"Zabij ho, nebyl u toho, nebyl u toho, zabij ho, zabij ho," pokračovaly stále dál. Toby se rozklepal. Ne. Neudělá to. Byl snad blázen? Ne. Nikoho nezabije. Nemůže. Nesnášel svého otce, ale rozhodně by ho nezabil. To bylo ono. Poslední myšlenka, než opět strnul na místě. Vliv těch hlasů na něj byl příliš. Pomalu se připlížil k otci zezadu. Natáhl se přes linku k držáku na nože a vytáhl z něj ten největší nůž, který v něm byl. Pevně ho uchopil. Něco pocítil v hrudi. Zakřenil se.
"Heh… heheh… hehehehehe!! HAHAHAHA!!!" začal se smát tak moc, že měl problémy se pořádně nadechnout.
Jeho otec se rychle otočil, než ho něco povalilo k zemi. Zavrčel, když z něj vyšel všechen vzduch.
"Co!" podíval se na chlapce nad ním, který svíral v ruce nůž. "Toby, co to děláš?!" posadil se a dal dopředu ruku na obranu, ale než to stihl, Toby už byl na něm. Chtěl ho popadnout za krk, ale zabránila mu v tom ruka jeho otce, která ho popadla za zápěstí. "Přestaň! Slez ze mě, ty malej zmetku!" zaječel a druhou rukou praštil Tobyho do ramene, ten však nepřestával. Výraz v Tobyho očích už nebyl normální. Vypadalo to, jako by ho posedl démon. Zaječel a chtěl nůž zabodnout otci do hrudi, ale ten ho znovu chytl za zápěstí. Chtěl ho odstrčit, ale Toby mu uštědřil několik kopanců do obličeje. Jeho otec se snažil bránit a snažil se mu chytit obličej, ale Toby uhnul a zabodl mu nůž přímo do ramene. Jeho otec zaječel a chtěl ze sebe nůž vyndat, ale než tak mohl učinit, Toby mu vrazil pěstí do obličeje. Začal dávat další a další rány, smál se a sípal. Křupnul si krkem, popadl nůž a vyrval ho otci z ramene. Tentokrát mu ho několikrát za sebou zabodl do hrudi, krev začala stříkat všude kolem. Nepřestával, dokud se tělo jeho otce neznehybnělo. Odhodil nůž bokem a sklonil se nad jeho tělem, zatímco kašlal a oddechoval. Zíral do jeho zmláceného obličeje, dokud ticho nepřerušil hlasitý křik. Ohlédl se a pár metrů za ním stála jeho matka s rukou u pusy, zatímco jí z očí tekly slzy.
"Toby!" vykřikla, "Proč jsi to udělal?!" ječela. "P-proč?!" křičela. Toby se zvedl a ucouvnul od mrtvoly svého otce. Začal couvat ven z kuchyně. Podíval se na své krví potřísněné obvazy na rukách, potom se naposledy ohlédl na svou matku, než se otočil a utekl z domu ven. Běžel do garáže a prásknul do ovládání na otevírání dveří. Než utekl ven, popadl dvě sekery svého otce, které se válely na stole plném sklenic s různými hřebíky a šrouby. Jedna byla nová, měla světle oranžovou násadou a lesklou čepel, ta druhá byla stará s dřevěnou násadou a starou tupou čepelí. Popadl obě, a ještě si všiml na stole krabičky zápalek a pod stolem kanystr s benzínem. Sekerky držel v jedné ruce a do druhé vzal zápalky a kanystr, vyběhl ven z garáže rovnou do ulice. Jakmile doběhl k lampě, kterou vídával ze svého okna, uslyšel v dálce policejní sirény. Otočil se a za ním se hnala auta s blikajícími červenými a modrými světly. Toby se na chvíli zarazil, pak rychle otevřel kanystr a běžel dál, benzín vytékal na všechny strany, a zamířil si to mezi stromy. Vylil poslední zbyteček benzínu, než sáhnul do kapsy a vytáhl zápalky. Škrtnul jednou o krabičku a okamžitě jí pustil. Okamžitě všude kolem vyšlehly plameny. Oheň se dostal na stromy a keře všude kolem a než se nadál, byl obklopen ohněm. Když couval dál do lesa, byly skrz plameny vidět siluety policejních aut. Otočil se, ale viděl rozmazaně, jeho srdce bušilo jako o závod a na chvíli zavřel oči. To bylo ono. Tohle byl konec. Toby na svém rameni ucítil něčí ruku. Otevřel oči a ohlédl se na rameno, kde spatřil obrovskou bílou ruku s dlouhými hubenými prsty. Ruka patřila vysoké bytosti, která se nad ním skláněla. Vypadalo to, jako by nosila černý oblek a její obličej byl úplně prázdný. Skláněla se nad malou postavou Tobyho a prohlížela si ho. Z jejích zad vyšla chapadla. Než se Toby stihnul vzpamatovat, zrak se mu rozostřil ještě víc a znovu mu začalo zvonit v uších. Najednou měl kolem sebe prázdno. Tohle bylo ono. Tohle byl konec. Takhle zemřel Toby Rogers.
O pár týdnů později seděla Connie v kuchyni své sestry. Její sestra Lori seděla vedle ní a upíjela kávu. Před třemi týdny ztratila Connie svého manžela a syna, a pár týdnů před tím přišla o svou dceru při bouračce. Od té doby žila u své sestry. Policie byla stále u ní, konečně dořešila případ a příběh vyšel v novinách dva týdny zpátky, ale zprávy v televizi se dávno přemístily k jiným tématům. Lori zapnula televizi na kanál se zprávami. Ve zprávách začal reportér oznamovat nové téma.

"Máme strašlivé zprávy! Minulou noc zde byly zavražděny 4 osoby. Zatím nejsou žádní podezřelí, ale obětmi byla skupinka náctiletých, kteří se pozdě v noci vydali do lesa. Děti byly umláceny a ubodány k smrti. Vyšetřovatelé našli na místě činu zbraň, kterou byla stará sekyra s tupou čepelí, kterou můžete vidět zde," obraz ukázal fotografii zbraně přímo na místě činu. "Vyšetřovatelé mají podezření, že vrahem mohl být sedmnáctiletý Toby Rogers, chlapec, který před pár týdny ubodal svého otce a snažil se zahladit veškeré stopy po sobě ohněm. Ačkoli se všeobecně věří, že onen mladý chlapec zahynul při požáru, vyšetřovatelé se domnívají, že by mohl být stále naživu, jelikož jeho tělo se nikdy nenašlo."

Originál nepřikládám, byl oficiálně smazán. Pár lidí ho tu však stejně chtělo vidět (navíc ho máme na banneru), takže nebyl problém najít zkopírovanou verzi. =w=
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Marek Marek | E-mail | 23. srpna 2017 v 17:44 | Reagovat

Chyba v texte. Namiesto: ""Jsi v pořádku?". Je tam napísané: "Jdi v pořádku?".

2 creepypastapreklady creepypastapreklady | 23. srpna 2017 v 18:14 | Reagovat

[1]: ah, děkuji ^^ hned opravím :)

3 martin martin | 26. srpna 2017 v 9:45 | Reagovat

chyba v textu: "Přestal si pamatoval" má to být přestal si pamatovat :D

4 martin martin | E-mail | 26. srpna 2017 v 9:50 | Reagovat

a je tu zase chyba :D " "Pokuste se ho prosím na několik minut posadím" místo toho "Pokuste se ho prosím na několik minut posadit" :D

5 creepypastapreklady creepypastapreklady | 26. srpna 2017 v 13:02 | Reagovat

[4]: ty voho, děkuji :"D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám jen a pouze na tento blog. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.