STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Nevolej na to číslo!

28. června 2018 v 10:11 | Mysterpasster |  CZ Creepypasty
Upozornění! Zaslaná creepypasta! Nechci vidět žádné nenávistné komentáře! Pouze konstruktivní kritiku! Nenávistné komentáře budou bez ohlášení mazány!


Jsem youtuber (tahle věta lidi většinou odradí). Nejsem nějak originální youtuber, jdu od trendu k trendu, co dokáže nahnat sledovanost to natočím. Funguje to, sice tě všichni odsuzují, ale funguje to, sledovanost, moje popularita, a to, že o mě mluví mi za to stojí.
Jenže jeden trend mě dostal do téhle situace. Píšu to ve spěchu, musí se o tom vědět, musí.
Jeden den jsem projížděl YouTube, hledal jsem nějaký trend, který by mi nahnal sledovanost. Naštěstí jsem narazil na jeden úplně čerstvý. Volání na "strašidelná" nebo "prokletá" čísla.
Vzal jsem kameru, vymyslel jsem rychle nějaké číslo a mohlo se točit. Pár minut stříhání videa a mohlo to jít na YouTube. Po pár minutách přistávaly první komenty typu "jsi k ničemu" nebo "radši vůbec nenatáčej", ale co. Byl jsem šťastný, ať říkali, co chtěli, to video bylo jedním z mých nejúspěšnějších videí (ne-li nejúspěšnější).



Po několika dnech od zveřejnění toho videa se tam ale, objevil dost odlišný komentář. Nebyl to žádný hate, bylo tam jenom číslo. Přebral jsem si to tak, že je to další "prokleté" číslo. Vzhledem k tomu, že to bylo dost úspěšné video, tak proč ne.
107-101-235 - to bylo to osudné číslo. Rozhodl jsem do toho zatáhnout svoje kamarády, takový malý speciál. Všichni to do jednoho přijmuli. Vzali jsme kameru a začali jsme nahrávat. Ze začátku jsme si z toho dělali srandu (museli jsme to natáhnout aspoň na deset minut). Potom jsme začali volat. Čekali jsme, že se nic moc nestane, bylo to tak u většiny čísel, ale někdo to zvedl.
Byl jsem překvapený, přece jen na minulém videu jsem zkoušel dost čísel, nikdo to nezvednul.
"H-haló," vykoktal jeden z mých kamarádů. Daniel (můj nejlepší kamarád) se na mě nervózně podíval. Jako jeden z mála mých kamarádů viděl každé moje video, viděl i předešlé video, kde jsem volal na různá čísla a nikdo to nezvedal. V telefonu někdo hlasitě sípal.
"Je tam někdo?!" vykřikl jsem nervózně a netrpělivě. Najednou hlas (dost chraplavý) začal mluvit.
"7720395670935427855 553074328," řekl nebo (což bylo děsivější) řeklo a zavěsil. S kamarády jsme se na sebe šokovaně dívali. Byla to jen čísla, ale s jakou nenávistí v tónu chraplavého hlasu to řekl, bylo něco dost znepokojujícího. Nemohl jsem se ani pohnout. Po několika minutách bezcílného zírání do země jsem se zvedl a kameru vypnul.
"Tohle jsme si nedomluvili!" zařval rozzuřeně Max (největší strašpytel).
"Já nevěděl, že to číslo někdo zvedne, poslal mi to nějaký fanoušek, nejspíš si z nás udělal srandu," řekl jsem na svoji obranu. Tahle odpověď Maxe uklidnila, i když byl trochu nervózní. Ostatní to brali celkem v pohodě.
Po pár hodinách střílení a kradení aut v GTA jsme na to vcelku pozapomněli. Ovšem stejně jsem se cítil dost nepříjemně.
Všechno se zvrtlo asi dva měsíce poté. Přišli jsme do školy a vše se zdálo normální. Jenom jeden z našich kamarádů (Sam) chyběl, a to by nebylo tak divné až na jednu věc. Když jsem mu chtěl donést domácí úkoly, jeho matka mi řekla, že není doma. Jeho matka pracovala dlouho do noci, domů se dostávala až pozdě v noci.
"Myslela jsem, že je ve škole," řekla jeho matka. V tu chvíli jsem už věděl, že je něco špatně. Najednou v kuchyni zazvonil mobil. "Vydrž chvíli," řekla zmateně jeho matka. Čekal jsem v chodbě, až Samova matka vyřídí hovor.
Najednou začala hlasitě vzlykat a plakat. Podíval jsem se do kuchyně. Samova matka tam stála a zdrceně plakala, vzlykala a smrkala.
"C-co se stalo?" vykoktal jsem otázku opatrně.
"S-s-Sam je ... mrtvý!" plakala Samova matka. Stál jsem jako strnulý, nevěděl jsem, co mám dělat. Normální člověk by asi začal plakat, ale já nic.
Pomalu jsem vyšel z bytu. Bylo mi na nic. Chtěl jsem dojet domů jenže mě připoutal rozruch na protější ulici. Byli tam policejní auta a sanitka. Nemusel jsem tam ani jít, abych věděl, co se stalo.
Sama někdo zabil při cestě z mého domu, o to víc mi bylo na nic.
Druhý den ráno se ve škole rozšířily drby o tom, jak Sam umřel. V té době jsem nevěděl, jak moc byly pravdivé. Prý se našel někde v lese, k uchu měl přivařený mobil a sešita ústa.
Po chvíli strávené v lavici se objevil Max, byl úplně vystrašený. "Za to může to podělaný číslo, okamžitě zkontaktuj toho fanouška a zjisti, kde vzal to zkurvený číslo!" křičel rozčíleně Max, až se na nás všichni otočili.
"Uklidni se, Maxi, za to nemůže to číslo," řekl jsem skrz zaťaté zuby, neměl jsem náladu na jeho zasrané řeči o strašidlech. Max se tentokrát nevzdal tak snadno.
"Takže po našem městě běhá šílenec a zrovna za první oběť je náš kamarád, který doslova dva měsíce před tím volal na nějaké prokleté číslo. To není náhoda," pokračoval Max.
Jelikož jsem neměl náladu na hádaní se s Maxem, řekl jsem Maxovi, že zkontaktuju toho fanouška. Na moji otázku, zda se nemůžeme sejít, odpověděl fanoušek celkem rychle. Měli jsme se sejít v kavárně a probrat věci okolo toho čísla.
Z fanouška se nakonec vyklubal šestnáctiletý Bob. Šel jsem s pravdou ven a rovnou jsem se ho zeptal na to číslo, i na vraždu a jestli to má nějakou spojitost. Bob se na chvíli zamyslel a vzdechl.
"Ano má to spojitost."
"Takže to postupně bude zabíjet moje kamarády, až nakonec dojde na mě?" zeptal jsem se skepticky.
"Ano," odpověděl Bob klidně. Hlasitě jsem se zasmál. Chtěl jsem odejít, ale Bob mě zastavil. "Počkej, věděl jsem, že se na to budeš chtít zeptat, a proto jsem donesl tohle," řekl a vytáhl nějaký novinový článek. "Na, přečti si to," řekl Bob a podal mi ty noviny.
Záhadná a velmi brutální vražda se stala na kraji lesa ve městě Spookcity. Oběť byla nalezena v lese s přiškvařeným mobilem ke tváři, zašitými ústy - Tvrdily noviny. Nemohl jsem tomu uvěřit, tohle byl úplně stejný popis smrti jako u Sama. Přece mi ale něco nesedělo.
"Jak to, že si neumřel?" zeptal jsem se podezíravě.
"Nevím," odpověděl Bob.
"Víš, co to vůbec je to, co zabijí?!" zeptal jsem se rozčíleně.
"Ano," odpověděl Bob a pokračoval "S kamarádem nám brzo došlo, že něco nebo někdo po nás jde, rozhodli jsme se, že budeme spolu, kdyby na nás chtěl zaútočit, byli bychom na něj dva, zvládli bychom ho sejmout, to jsme se ale spletli. Někdy okolo půlnoci zazvonil mému kamarádovi mobil. Zvedl ho. Najednou se začal nekontrolovaně smát. Z jeho mobilu šel dým. Řval, a přitom se i nějak zvládal smát. Chtěl jsem mu pomoct, ale něco mě zezadu praštilo do hlavy a já omdlel. Když jsem se probral byl už mrtvý," řekl klidně ale tekly mu slzy.
Asi si říkáte, co se stalo s Maxem a Danem. Umřeli všichni do jednoho. Teď jsem na řadě já. Vyčkávám na smrt. Dopsal jsem poslední řádek varování. Náhle se mi rozezvonil mobil. Jako zhypnotizovaný jsem ho zvedl. Nevím proč, ale najednou jsem se začal nekontrolovaně smát. Mobil byl stále teplejší a teplejší. Nakonec mě tak pálil, že jsem až plakal.
"Ahoj kamaráde, neboj se, už se navždy budeš smát," řekl nějaký hlas. Byl mi povědomý. Bolest mi ale nedovolovala si rozpomenout. Pak jsem ale uviděl jeho tvář s psychopatickým úsměvem.
"Proč Bobe?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mikano mikano | 4. července 2018 v 11:25 | Reagovat

Koľko ľudí už skúsilo zavolať ? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám na tento blog a na stránku Pixelaria. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.