STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Červenec 2018

Normální restaurace

5. července 2018 v 16:46 | Creepypasta |  Minutové horory
Když se ke mě čísník přiblížil, usmál jsem se. Už jsem o téhle restauraci slyšel, že je s ní něco v nepořádku, ale zatím se nic nenaskytnulo.
Tedy až doteď.
Úsměv se mi pomalu vytratil z tváře, když jsem uslyšel číšníkova proklatá slova.
"Velice se omlouvám, pane. Sušenky ke kávě už došly."
KONEC

Silent Ponyville 3, vsuvka

5. července 2018 v 12:14 | jakeheritagu.deviantart.com |  PonyPasty
V místnosti byl nepořádek. Prach se usazoval na rozbitém nábytku, roztrhaném koberci, popadaných částech stropu a zdí a dokonce i tak, kde ještě stále byly zbytky obrazů. Po podlaze byly rozházené bílé obálky, některé spálené, některé roztrhané, některé zežloutlé věkem. Ale nejzvláštnější věc tu byl přístroj, který nikdo v Equestrii neznal. Na nízkém stolečku ležela malá, čtvercová krabička se sklem vepředu, za kterým bylo naprosté černo a úplně vepředu se nacházel malý knoflík.
Přicházející kopyta došla až k přístroji a každý krok se v místnosti odrážel ozvěnou. Každý krok také způsobil zaskřípání podlahy, což značilo, že už dávno nebyla nová.
Majitel kopyt si začal pozorně prohlížet krabičku zvědavýma očima. Ačkoli nevěděl, co s ní má dělat, věděl dost na to, že něco znamenala. Takhle zvláštní přístroj by se tu jen tak nenacházel.
Ze země se zvedlo kopyto obalené prachem na zemi přímo ke knoflíku. Opatrně ho stisklo.
Krabička najednou ožila a místností se rozneslo letmé světlo. Na okýnku, které bylo doteď černé, se objevila syčící obrazovka. Poník se na tu podívanou díval, obrazovka bzučela a šedý 'sníh' na obrazovce vypadal, jako by se pohyboval sem a tam.
Kopyta se položila znovu na zem a oči pozorovaly, dokud se scéna na obrazovce nezměnila.
"-Mami, tati, na co ještě čekáte?" Skrz šum se začaly vynořovat letmé obrazy. Bílé hříbě se světle šedou hřívou skákala na něčem, co vypadalo jako pláž.
"Už jdeme, miláčku," zasmál se někde jasný ženský hlas mimo obrazovku.
"Musíme nést náčiní, co kdyby sis šla zatím hrát, než tě doženeme," řekl hlubší mužský hlas.
"Dobře!" Malá veselá klisnička přikývla a začala poskakovat směrem k vodě.
Obraz znovu vystřídala sněhová obrazovka. Chvíli takhle zůstala, potom se objevily další obrázky.
"-dně štěstí, milá Winter, hodně štěstí, zdraví," zpíval pomalu sbor hlasů, zatímco v čele stolu seděla bílá klisnička a před ní obrovský dort se zapálenými svíčkami. Jakmile písnička skončila, hříbě se nadechlo a fouklo, jak nejvíce mohlo a všechny svíčky zhasly. V místnosti se všichni nad jejím činem rozveselili a ona se usmívala na celé kolo.
"A co sis přála?" zeptal se starší hlas zvědavě, který se snažil udržet vlastní smích.
"Ale neznamenalo by to, že by se to nesplnilo?" zeptala se malá klisnička a vzhlédla vzhůru svýma světlýma do široka otevřenýma očima.
"Ou, jsem si jistý, že se vyplní, když ho řekneš mně," uchechtnul se mužský hlas.
"No… přála jsem si, abych mohla být každý den šťastná!" Usmála se velkým nevinným úsměvem.
"Každý den?" zasmál se mužský hlas. "To je ale velký příkaz! Doufám, že se ti to splní."
"Určitě!" Hříbě se sebevědomě usmálo. "Splní, protože v to věřím."
Obraz se opět ztratil v závoji sněhu. Sníh najednou začal být agresivnější, jako by bojoval sám se sebou o to, co má ukázat dál. Následující série obrázků se prodrala ven, sice chvíli mizela, ale pak se dostatečně zaostřila, aby odolávala sněhu.
"-se to děje s tímhle počasím?!" zvolal hlas pozemního poníka jakoby v dáli, zatímco stál uprostřed sněhové bouře.
"V továrně na počasí se muselo něco stát!" zněl další nářek jiného poníka, který byl ale také tlumený řádícím sněhem. "Mělo být jen pár čísel sněhu!"
"Všichni tu umřeme!" zvolal hysterický hlas poníka, srozuměný se svým osudem.
"To tedy ne!" ozval se hlad mladého poníka. Všichni se k němu otočili a spatřili bílé hříbě, které se k nim přibližovalo a snažilo se překřičet vítr. "Vím, jak nás odtud dostat živé, ale musíte mě poslouchat!" Klisnička zněla sebejistě. Všichni poníci naráz přikývli.
Klisnička začala všem říkat, co mají dělat. Všichni poníci poslechli, přikyvovali a dělali tak, jak jim řekla. Byli tak zaneprázdnění, že si nevšimli, že se na jejím boku mezitím objevil černý bouřkový mrak s bleskem pod sebou.
Obraz znovu zmizel. Syčení obrazovky bylo tentokrát silnější, jako by přístroj odporoval, jako by byl nucen proti své vůli obrazy ukazovat. Potom se obraz vrátil. Známá klisnička už nebyla hříbě, ale nádherná mladá klisna.
"Opravdu chceš odejít?" zeptal se hlas hřebce, který byl slyšitelně starší, jak ho dohnal čas. Neskutečně nádherná klisna přikývla.
"Město je… už je tu toho na mě moc," zasmála se klisna a odhrnula si pramen vlasů z obličeje, "ráda bych se alespoň na chvíli usadila na nějakém tichém místě. Abych si pročistila hlavu a nadýchala se čerstvého venkovského vzduchu."
"Budeš nám moc chybět. Budeme ti každý den posílat dopisy," řekl hlas staré klisny mimo obraz.
"Každý den je přeci jen možná moc," usmála se bílá klisna zářivě, "ale samozřejmě se na ně budu těšit." Klisna se krátce uklonila dvěma poníkům mimo obrazovku, "Ještě se uvidíme, mami, tati. Napíšu vám hned, jakmile se zabydlím."
Obraz se vrátil k vířícímu sněhu. Bojoval sám se sebou a hrnul se skrz obrazovku v obrovských vlnách. Nesnášel, že to musí ukazovat, chtěl už skončit. Ale musel ukázat ještě jednu věc, tu nejdůležitější. Ze sněhu se opět vynořila scéna, tentokrát záběr obličeje naší klisny.
Ale tentokrát to bylo jiné. Už to nebyla ta veselá klisna, nikoho nepodporovala, ale bála se. Panikařila. Těžce se jí dýchalo.
"Halo?" zeptala se na obrazovku, než na pár kroků ucouvla. S vyvalenýma očima zírala na obrazovku, místnost za ní téměř celá černá. "Halo, nevím, jestli tohle někdo slyší. Já jen.. bylo mi řečeno tím poníkem v kápi, který mluvil v rýmech, že mám na tohle nahrát zprávu jako… jako by byla má poslední." Bílá klisna polkla a rozhlédla se po místnosti.
"M-mé jméno je Winter Withers. Nevím, co se tu děje… bojím se. Všude kolem slyším divné zvuky, slyším nářky a ječení a je to… je to…" Klisna se obejmula kopyty a snažila se zastavit svůj třesot, zatímco se jí v očích hromadily slzy. "Před dvěma měsíci jsem se přestěhovala do Ponyvillu. Jsem reportérka počasí pro noviny." Zatřepala hlavou.
"Jestli tohle někdo vidíte, musíte mi pomoct!" zvolala naléhavě, slzy jí začaly téct po tváři a celá se třásla. "Venku jsou příšery! Vím o nich! Slyším je! Naříkají! Řvou! Cítí mě! Ten poník s kapucí!" Mezi vzlyky si podepřela hlavu kopyty. "Chtějí mi ublížit! Vím to! Ale já nic neudělala! Jsem nevinná! Jen jsem chtěla žít v Ponyvillu poklidný život!"
Klisna se za chvíli naplno rozbrečela. Obrazovka ukazovala každý moment jejího mentálního zhroucení. Rychle si otřela slzy, ale další se hrnuly na jejich místo, a během pokusů o nadechnutí začal poškytávat.
"Já nechci umřít," zvolala a dívala se přímo do kamery, "Prosím! Jestli tohle někdo vidí, musí mi pomoct!" Přitáhla si obrazovku blíž k sobě a brečela ještě víc. "Mami! Tati! Chci domů! Jestli tohle vidíte, miluji vás! Prosím!" Pláč stále zesiloval a klisna vzala to, co ji nahrávalo.
Obraz se začal vytrácet a vrátil se syčivý zmatek. Ale ještě předtím byla slyšet jedna poslední věta.
"Já nechci umřít."
Vzlyky klisny v nouzi postupně přehlušilo bzučení a krabička konečně vyhrála boj nad sněhem. Sníh se ještě více rozzlobil a lítal ze strany na stranu. Nakonec se utišil. Obrazovka zablikala a znovu zčernala. Dostála svému určení a vypnula se.
Poník tam ještě minutku nebo dvě postával a prohlížel si krabičku. Poté se k ní pomalu otočil zády a šel z místnosti pryč.
Místnost se vrátila do svého nekontrolovaného nepořádného chaosu.
Originál ZDE
Předchozí ZDE
Následující ZDE

Silent Ponyville 3, kapitola 3, část 2, part 2

4. července 2018 v 23:01 | jakeheritagu.deviantart.com |  PonyPasty
Svět se najednou začal měnit a za chvíli už paláce byla opět jen malá studovna, přesně jako dřív. Svítící prach, který padal od stropu zmizel bez jakékoli památky.
Twilight a Spike chvíli šokovaně zírali do prázdna po tom, čeho právě byli svědky. Hlavně po posledních slovech.
"Twilight… to… to mluvil k tobě?" zeptal se zmateně Spike, který si nebyl jistý tím, co právě viděl.
"Já… myslím, že ano, ale… jak je to možné? Vždyť se to určitě nedělo teď, muselo se to stát už hodně dávno, daleko předtím, než jsem se vůbec měla narodit." Twilight urputně přemýšlela a její oči běhaly z jedné strany na druhou, jak se snažila si urovnat myšlenky na jedno místo. "Byla tohle snad kouzelná dokumentace toho, co se stalo? Je vůbec možné je takto zaznamenat? A i kdyby, jak by se dala takto specifická dokumentace umístit do krabičky? A proč jsem to měla najít v tomhle zmatku zrovna já?" mluvila Twilight rychle.
"Myslím, že to nebyla dokumentace… možná spíš vzpomínka? Ten Merlin přeci říkal, že paměť je klíčem," řekl Spike, který se nad věcí snažil přemýšlet.
"Vzpomínka…" Twilight se zamyslela, "Ale pak… čí to byla vzpomínka, Spikeu?"
"Uhm… Mohla by to být vzpomínka Celestie… nebo možná Luny… Byly tam přeci obě," přemýšlel Spike a podrbal se na hlavě.
"No… říkal, že musím najít i zbytek. Myslím, že tím myslel ostatní skrývající se vzpomínky." Twilight si prohlédla krabičku a zjistila, že je vnitřek jinak prázdný. Protože už krabička neměla jiný účel, zase ji položila na stůl.
"Hej, Tvůj medailon už vůbec nebzučí," všimnul si Spike, když se snažil zaposlouchat do okolních zvuků.
"A jo, máš pravdu, Spikeu." Twilight pozvedla kopytem medailon, aby si ho mohla prohlédnout a přesvědčit se, že už je opravdu zticha. "To znamená, že už je venku bezpečno, protože když jsme sem přišli, tak ještě bzučel." Twilight došla ke dveřím a opřela se o ně. "Pospěšme si, ať co nejdříve najdeme ty dva dílky, Spikeu, abychom se mohli dostat dozadu. Mám pocit, že je tam něco moc důležitého."
"Jak to víš?" zeptal se zvědavě Spike.
"Jak jsem řekla, Spikeu, všechno tu následuje svá vlastní pravidla. To znamená hádanky, monstra a věci jako právě ta vzpomínka, kterou jsme zrovna našli. Za těmi zamčenými dveřmi je něco důležitého, jinak by to nebylo zamčené." Twilight přikývla, zhluboka se nadechla a otevřela dveře studovny.
Před nimi se znovu objevila tmavá knihovna a uvědomila si, že se jí ve studovně vypnul přívěsek. Rychle se ho dotkla kopytem a objevilo se světélko, díky kterému alespoň trochu viděla. Rychle se rozhlédla po okolí a nenašla žádnou ukrytou příšeru. Zdálo se, že prostě odešla a nechala je na pokoji. Twilight rychle vytáhla mapu a prohlédla si ji.
"Dobře, poslední dva kousky jsou poměrně blízko. Jsou tímhle směrem," řekla Twilight a kouknula se nalevo, než zavřela dveře do studovny a šla podél zdi. Pomocí světla nahlížela do jednotlivých uliček a zastavila se, když spatřila světle modrou knihu, která z jedné knihovny vyčnívala.
Okamžitě knihu uchopila svou magií a přitáhla si ji k sobě. Název knihy byl "Jídlo ráje". Rychle se rozhlédla, aby se ujistila, že poblíž nebyla žádná příšera, otevřela knihu a začetla se.

Silent Ponyville 3, kapitola 3, part 2, část 1

4. července 2018 v 22:58 | jakeheritagu.deviantart.com |  PonyPasty
Twilight zírala na příběh s úžasem ve tváři. Ponaučení bylo matoucí, zpráva nejasná. Ačkoli měl příběh začátek, střed a konec, nedokázala určit důvod nebo spojení s událostí, díky které by se tento příběh nacházel tak blízko dalšího dílku.
Protože nad tím v tomto momentě nechtěla příliš přemýšlet, vzala papírek a uskladnila ho k ostatním papírkům v její kouzelné kapse.
"Dobře, teď i ty další dílky, Spikeu," řekla Twilight a potvrdila tak jejich budoucí plán. Spike souhlasně přikývnul a rychle opustili studovnu. Znovu procházeli malý labyrint v místnosti a Twilight si znovu bedlivě prohlédla tělo bytosti, než se vrátili do hlavní chodby.
"Dobrá, podle mapy je další kousek relativně blízko. V hlavní místnosti se nachází dvanáct knihoven a dílek by měl být v uličce mezi třetí a čtvrtou…" vysvětlovala Twilight optimisticky a vkročila do hlavní místnosti knihovny. Za chvilku spatřila police s knihami. Posvítila na ně svým světlem a zjistila, že jsou ve stejném stavu, jako police v referenční sekci. Na několika knihách byla viditelná vrstva prachu a po jedné knihovně se začala rozlézat plíseň.
Posunula světlo, aby se mohla podívat doprostřed uličky a doufala, že dílek mezi druhou a třetí poličkou spatří. Místo toho světlo dopadlo na hromadu knih, která jí blokovala cestu. Povzdychla si a posunula světlo výš. Hromada byla až nepřirozeně srovnaná a sahala až po okraj knihovny.
"Jak jinak… tahle část je také bludiště." Povzdychla si Twilight. Otočila se doleva a prošla mezi knihovnami jedna a dva a snažila se najít cestu k dílku,
"Kolik si myslíš že je tu ještě monster?" zeptal se Spike nervózně a snažil se prohlédnout skrz temnotu kolem něj, ale bylo moc složité spatřit cokoli, co neosvětloval přívěsek.
"Nevím, Spikeu. Snažím se na to moc nemyslet," řekla Twilight a snažila se tu myšlenku znovu setřást.
Na konci řady spatřila několik studoven, které se táhly podél zdi hned za knihovnami. Nalevo spatřila veřejné záchody a vpravo více knihoven a studovny. Dveře do každé studovny byly podobně rozpadlé jako ty, které viděla už u prvních dveří do studovny.
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám na tento blog a na stránku Pixelaria. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.