STOP!
Jsi tu poprvé, nebo jsi ještě nečetl pravidla? Tak mazej nejdřív SEM!

Silent Ponyville 3, vsuvka

5. července 2018 v 12:14 | jakeheritagu.deviantart.com |  PonyPasty
V místnosti byl nepořádek. Prach se usazoval na rozbitém nábytku, roztrhaném koberci, popadaných částech stropu a zdí a dokonce i tak, kde ještě stále byly zbytky obrazů. Po podlaze byly rozházené bílé obálky, některé spálené, některé roztrhané, některé zežloutlé věkem. Ale nejzvláštnější věc tu byl přístroj, který nikdo v Equestrii neznal. Na nízkém stolečku ležela malá, čtvercová krabička se sklem vepředu, za kterým bylo naprosté černo a úplně vepředu se nacházel malý knoflík.
Přicházející kopyta došla až k přístroji a každý krok se v místnosti odrážel ozvěnou. Každý krok také způsobil zaskřípání podlahy, což značilo, že už dávno nebyla nová.
Majitel kopyt si začal pozorně prohlížet krabičku zvědavýma očima. Ačkoli nevěděl, co s ní má dělat, věděl dost na to, že něco znamenala. Takhle zvláštní přístroj by se tu jen tak nenacházel.
Ze země se zvedlo kopyto obalené prachem na zemi přímo ke knoflíku. Opatrně ho stisklo.
Krabička najednou ožila a místností se rozneslo letmé světlo. Na okýnku, které bylo doteď černé, se objevila syčící obrazovka. Poník se na tu podívanou díval, obrazovka bzučela a šedý 'sníh' na obrazovce vypadal, jako by se pohyboval sem a tam.
Kopyta se položila znovu na zem a oči pozorovaly, dokud se scéna na obrazovce nezměnila.
"-Mami, tati, na co ještě čekáte?" Skrz šum se začaly vynořovat letmé obrazy. Bílé hříbě se světle šedou hřívou skákala na něčem, co vypadalo jako pláž.
"Už jdeme, miláčku," zasmál se někde jasný ženský hlas mimo obrazovku.
"Musíme nést náčiní, co kdyby sis šla zatím hrát, než tě doženeme," řekl hlubší mužský hlas.
"Dobře!" Malá veselá klisnička přikývla a začala poskakovat směrem k vodě.
Obraz znovu vystřídala sněhová obrazovka. Chvíli takhle zůstala, potom se objevily další obrázky.
"-dně štěstí, milá Winter, hodně štěstí, zdraví," zpíval pomalu sbor hlasů, zatímco v čele stolu seděla bílá klisnička a před ní obrovský dort se zapálenými svíčkami. Jakmile písnička skončila, hříbě se nadechlo a fouklo, jak nejvíce mohlo a všechny svíčky zhasly. V místnosti se všichni nad jejím činem rozveselili a ona se usmívala na celé kolo.
"A co sis přála?" zeptal se starší hlas zvědavě, který se snažil udržet vlastní smích.
"Ale neznamenalo by to, že by se to nesplnilo?" zeptala se malá klisnička a vzhlédla vzhůru svýma světlýma do široka otevřenýma očima.
"Ou, jsem si jistý, že se vyplní, když ho řekneš mně," uchechtnul se mužský hlas.
"No… přála jsem si, abych mohla být každý den šťastná!" Usmála se velkým nevinným úsměvem.
"Každý den?" zasmál se mužský hlas. "To je ale velký příkaz! Doufám, že se ti to splní."
"Určitě!" Hříbě se sebevědomě usmálo. "Splní, protože v to věřím."
Obraz se opět ztratil v závoji sněhu. Sníh najednou začal být agresivnější, jako by bojoval sám se sebou o to, co má ukázat dál. Následující série obrázků se prodrala ven, sice chvíli mizela, ale pak se dostatečně zaostřila, aby odolávala sněhu.
"-se to děje s tímhle počasím?!" zvolal hlas pozemního poníka jakoby v dáli, zatímco stál uprostřed sněhové bouře.
"V továrně na počasí se muselo něco stát!" zněl další nářek jiného poníka, který byl ale také tlumený řádícím sněhem. "Mělo být jen pár čísel sněhu!"
"Všichni tu umřeme!" zvolal hysterický hlas poníka, srozuměný se svým osudem.
"To tedy ne!" ozval se hlad mladého poníka. Všichni se k němu otočili a spatřili bílé hříbě, které se k nim přibližovalo a snažilo se překřičet vítr. "Vím, jak nás odtud dostat živé, ale musíte mě poslouchat!" Klisnička zněla sebejistě. Všichni poníci naráz přikývli.
Klisnička začala všem říkat, co mají dělat. Všichni poníci poslechli, přikyvovali a dělali tak, jak jim řekla. Byli tak zaneprázdnění, že si nevšimli, že se na jejím boku mezitím objevil černý bouřkový mrak s bleskem pod sebou.
Obraz znovu zmizel. Syčení obrazovky bylo tentokrát silnější, jako by přístroj odporoval, jako by byl nucen proti své vůli obrazy ukazovat. Potom se obraz vrátil. Známá klisnička už nebyla hříbě, ale nádherná mladá klisna.
"Opravdu chceš odejít?" zeptal se hlas hřebce, který byl slyšitelně starší, jak ho dohnal čas. Neskutečně nádherná klisna přikývla.
"Město je… už je tu toho na mě moc," zasmála se klisna a odhrnula si pramen vlasů z obličeje, "ráda bych se alespoň na chvíli usadila na nějakém tichém místě. Abych si pročistila hlavu a nadýchala se čerstvého venkovského vzduchu."
"Budeš nám moc chybět. Budeme ti každý den posílat dopisy," řekl hlas staré klisny mimo obraz.
"Každý den je přeci jen možná moc," usmála se bílá klisna zářivě, "ale samozřejmě se na ně budu těšit." Klisna se krátce uklonila dvěma poníkům mimo obrazovku, "Ještě se uvidíme, mami, tati. Napíšu vám hned, jakmile se zabydlím."
Obraz se vrátil k vířícímu sněhu. Bojoval sám se sebou a hrnul se skrz obrazovku v obrovských vlnách. Nesnášel, že to musí ukazovat, chtěl už skončit. Ale musel ukázat ještě jednu věc, tu nejdůležitější. Ze sněhu se opět vynořila scéna, tentokrát záběr obličeje naší klisny.
Ale tentokrát to bylo jiné. Už to nebyla ta veselá klisna, nikoho nepodporovala, ale bála se. Panikařila. Těžce se jí dýchalo.
"Halo?" zeptala se na obrazovku, než na pár kroků ucouvla. S vyvalenýma očima zírala na obrazovku, místnost za ní téměř celá černá. "Halo, nevím, jestli tohle někdo slyší. Já jen.. bylo mi řečeno tím poníkem v kápi, který mluvil v rýmech, že mám na tohle nahrát zprávu jako… jako by byla má poslední." Bílá klisna polkla a rozhlédla se po místnosti.
"M-mé jméno je Winter Withers. Nevím, co se tu děje… bojím se. Všude kolem slyším divné zvuky, slyším nářky a ječení a je to… je to…" Klisna se obejmula kopyty a snažila se zastavit svůj třesot, zatímco se jí v očích hromadily slzy. "Před dvěma měsíci jsem se přestěhovala do Ponyvillu. Jsem reportérka počasí pro noviny." Zatřepala hlavou.
"Jestli tohle někdo vidíte, musíte mi pomoct!" zvolala naléhavě, slzy jí začaly téct po tváři a celá se třásla. "Venku jsou příšery! Vím o nich! Slyším je! Naříkají! Řvou! Cítí mě! Ten poník s kapucí!" Mezi vzlyky si podepřela hlavu kopyty. "Chtějí mi ublížit! Vím to! Ale já nic neudělala! Jsem nevinná! Jen jsem chtěla žít v Ponyvillu poklidný život!"
Klisna se za chvíli naplno rozbrečela. Obrazovka ukazovala každý moment jejího mentálního zhroucení. Rychle si otřela slzy, ale další se hrnuly na jejich místo, a během pokusů o nadechnutí začal poškytávat.
"Já nechci umřít," zvolala a dívala se přímo do kamery, "Prosím! Jestli tohle někdo vidí, musí mi pomoct!" Přitáhla si obrazovku blíž k sobě a brečela ještě víc. "Mami! Tati! Chci domů! Jestli tohle vidíte, miluji vás! Prosím!" Pláč stále zesiloval a klisna vzala to, co ji nahrávalo.
Obraz se začal vytrácet a vrátil se syčivý zmatek. Ale ještě předtím byla slyšet jedna poslední věta.
"Já nechci umřít."
Vzlyky klisny v nouzi postupně přehlušilo bzučení a krabička konečně vyhrála boj nad sněhem. Sníh se ještě více rozzlobil a lítal ze strany na stranu. Nakonec se utišil. Obrazovka zablikala a znovu zčernala. Dostála svému určení a vypnula se.
Poník tam ještě minutku nebo dvě postával a prohlížel si krabičku. Poté se k ní pomalu otočil zády a šel z místnosti pryč.
Místnost se vrátila do svého nekontrolovaného nepořádného chaosu.
Originál ZDE
Předchozí ZDE
Následující ZDE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeff  Ben Vanill Laughing Jeff Ben Vanill Laughing | Web | 20. září 2018 v 20:28 | Reagovat

Moc hezké miluji ponnypasty

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
UPOZORNĚNÍ: Creepypasty jsou pouze smyšlené příběhy. Nenesu žádnou odpovědnost za vaše počínání po přečtení.
Creepypasty náleží jejich vlastním autorům, já je pouze přidávám nebo překládám.
Děkuji za pochopení
Překlady dávám na tento blog a na stránku Pixelaria. Pokud někde naleznete naprosto stejný překlad (doslova stejný), prosím, abyste stránku/blog nahlásili a řekli mi o tom. Pokud naleznete stránku, která se vydává pod JasTheLazyElf a je jasné, že to nejsem já nebo máte pochybnosti, prosím, řekněte mi o tom.